23 Cdo 3025/2016
Datum rozhodnutí: 05.12.2016
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.



23 Cdo 3025/2016


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně METAL WELDING, spol. s.r.o., se sídlem ve Vranově nad Topľou, Tehelná ulica 64, Slovenská republika, IČO 31649521, zastoupené JUDr. Oktaviánem Kociánem, advokátem se sídlem v Brně, Příkop 838/6, proti žalované kešner a.s. se sídlem v Praze 1, Biskupský dvůr 2095/8, IČO 27121895, zastoupené JUDr. Vladimírem Kyselákem, advokátem se sídlem v Příbrami, Pražská 140, o zaplacení částky 777 642 Kč s příslušenstvím vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 46 Cm 129/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. března 2016, č. j. 8 Cmo 246/2015-257, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 o. s. ř.)


Krajský soud v Praze jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 6. března 2015, č. j. 46 Cm 129/2006-216, uložil žalované zaplatit částku 777 642 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 10. března 2016, č. j. 8 Cmo 246/2015-257, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná včasně podaným dovoláním, které však není přípustné, neboť dovolatelka neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř..
Požadavek, aby dovolatelka v dovolání uvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatelka povinna v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2013, sen. zn. 29 NSCR 97/2013, jež obstálo i v ústavní rovině ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. II. ÚS 383/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. prosince 2013, sen. zn. 29 NSČR 114/2013, příp. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2015, sen. zn. 29 NSČR 104/2015).
Dovolatelka uvedla, že dovolání je přípustné dle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, avšak nikde v dovolání nevymezila konkrétní právní otázku, která by splňovala jedno z kritérií přípustnosti uvedené v § 237 o. s. ř. Dovolatelka pouze namítala, že odvolací soud pochybil při hodnocení důkazů, a dále že se při hmotněprávním posouzení věci odchýlil od výkladu Vídeňské úmluvy. Velká část textu dovolání pak pouze představovala shrnutí předchozího průběhu řízení před soudy obou stupňů, aniž by obsahovala argumentaci relevantní pro dovolací řízení.
Pouhý argument, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil (dovolatelkou tvrzený výklad odvolacího soudu odporující Vídeňské úmluvě), není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání. Jiný výklad by vedl k absurdnímu (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2563/2015, jež obstálo i v ústavní rovině ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud usnesením ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. II. ÚS 2924/2015, odmítl). S ohledem na povahu činnosti dovolacího soudu jakožto sjednotitele judikatury je třeba otázku přípustnosti dovolání omezit na otázky hmotného práva naplňující kritéria uvedená v § 237 o. s. ř.
K nutnosti vymezení relevantní právní otázky se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vyjádřil již několikrát, např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2013, sp. zn. 30 Cdo 1853/2013, podle jehož závěru neuvede-li dovolatel v dovolání otázku, která je podstatná pro rozhodnutí soudu v posuzované věci, je dovolání nepřípustné.
Co se týče dovolatelčiny námitky ohledně nesprávného hodnocení důkazů, je třeba poukázat na to, že hodnocení důkazů představuje činnost soudu vedoucí ke zjištění skutkového stavu. Dovolací soud je však vázán skutkovými zjištěními soudů v předchozím řízení, což vyplývá ze samotné povahy dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku, a dovolacímu soudu tak náleží přezkum rozhodnutí pouze po stránce právní, nikoli skutkové. Námitka nesprávného hodnocení důkazů tak nemůže založit přípustnost dovolání. K tomu viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2014, sp. zn. 23 Cdo 3071/2013.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání postrádá potřebné náležitosti uvedené v § 241a odst. 2 o. s. ř., neboť dovolatelka neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Nejvyššímu soudu proto nezbylo, než dovolání odmítnout podle § 243c odst. 1 o. s. ř., neboť v dovolacím řízení nelze pokračovat pro vadu, kterou dovolatelka včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranila.
Nejvyšší soud nepřiznal náhradu nákladů dovolacího řízení žádnému z účastníků, neboť žalobce, byť podal vyjádření k dovolání, nikterak v něm nepolemizoval s tvrzenou přípustností dovolání ani s argumentací dovolatelky, nýbrž pouze krátce uvedl, že se soudy obou stupňů vypořádaly se všemi námitkami žalovaného vznesenými v průběhu řízení. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, například dle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sp. zn. 22 Cdo 1346/2010, nemá účastník právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, jestliže ve vyjádření k dovolání, které bylo odmítnuto, nepolemizoval s argumenty uvedenými v dovolání a vůbec se nevyjádřil k otázce přípustnosti dovolání, která byla pro jeho posouzení stěžejní.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 5. prosince 2016

JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu