23 Cdo 3025/2011
Datum rozhodnutí: 25.09.2013
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1c o. s. ř.




23 Cdo 3025/2011

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. a JUDr. Hany Lojkáskové v právní věci žalobce OLREDO, spol. s r.o., se sídlem v Praze 1, Krakovská 7/1392, IČ 45280151, zast. Mgr. Jiřím Černým, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 15, proti žalovanému HVB Leasing Czech Republic, s. r. o., se sídlem v Praze 4, Želetavská 1525/1, IČ 62917188, zast. JUDr. Pavlem Dejlem, LL.M., Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 1, Jungmannova 24, o zrušení rozhodčího nálezu, vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 22 Cm 87/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. února 2011, č. j. 2 Cmo 319/2010-175, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení 2.178,- Kč vč. DPH do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho právního zástupce.
O d ů v o d n ě n í :
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 7. 2010, č. j. 22 Cm 87/2009-111 zamítl návrh žalobce na zrušení rozhodčího nálezu ze dne 27. 10. 2008, sp. zn. Rsp 930/07, vydaného Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky a dále rozhodl o nákladech řízení.
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce rozhodl tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména odkázal na ustanovení § 31, 32 a 33 zák. č. 216/1994 Sb., zákon o rozhodčím řízení (dále jen ZRŘ ) v rozhodném znění a shledal, že návrh na zrušení rozhodčího nálezu dle ust. § 31 písm. c) ZRŘ byl opožděný a rovněž neoprávněný.
V dané věci byl rozhodčí nález doručen žalobci dne 20. 1. 2009, žaloba na jeho zrušení byla u soudu uplatněná 20. 4. 2009. V návrhu byl uplatněn důvod pro zrušení rozhodčího nálezu uvedený v ust. § 31 písm. e) ZRŘ, nikoliv dle ust. § 31 písm. c) ZRŘ a tento důvod pro zrušení rozhodčího nálezu byl u soudu uplatněn v podání, které došlo soudu dne 22. 7. 2010. Tím nebyla splněna podmínka stanovená v § 32 odst. 1 ZRŘ, tj. podání návrhu do 3 měsíců od doručení rozhodčího nálezu a ani podmínka stanovená v § 33 ZRŘ, neboť tato námitka nebyla uplatněna v rozhodčím řízení nejpozději než se začalo v rozhodčím řízení jednat ve věci samé.
Odvolací soud dále přezkoumal rozhodnutí soudu prvního soudu i z hlediska naplnění důvodu pro zrušení rozhodčího nálezu uvedeného v ust. § 31 písm. e) ZRŘ. S odkazem na ust. § 19 odst. 1 a 2 ZRŘ a na zjištění soudu prvního stupně, že věc byla před rozhodci řádně projednána, žalobce se ústního jednání zúčastnil, mohl reagovat na všechny námitky, konstatoval, že tento důvod pro zrušení rozhodčího nálezu nebyl naplněn. K tomu odvolací soud uvedl, že námitky žalobce nesměřovaly k tomu, že mu nebylo umožněno věc projednat před rozhodci (neuskutečnění ústního jednání, nemožnost reagovat na námitky), ale k právnímu posouzení věci rozhodčím soudem.
Odvolací soud nad rámec uvedeného měl za to, že veškerá tvrzení žalobce směřovala spíše k aplikaci ust. § 31 písm. f) ZRŘ (rozhodčí nález odsuzuje stranu k plnění nepožadovanému, nemožnému, či nedovolenému). Vzhledem k tomu, že žalovaný nebyl odsouzen k žádnému plnění, pokládal odvolací soud aplikaci tohoto ustanovení za nepřípadnou.
Odvolací dále nepovažoval za důvodné ani námitky žalobce týkající se porušení zásady rovnosti stran, předvídatelnosti rozhodování a odůvodnění rozhodnutí.
S ohledem na uvedené proto odvolací soud rozhodl tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.
Dovoláním ze dne 1. 6. 2011 napadl žalobce rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu s tím, že dovolání je přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Za otázku zásadního právního významu pak dovolatel označil to, zda procesní pochybení rozhodčího soudu spočívající v tom, že nebylo rozhodováváno o žalobcem vymezeném nároku (skutku) zakládá důvod pro zrušení rozhodčího nálezu dle § 31 písm. e) ZRŘ nebo podle § 31 písm. c) ZRŘ. Uplatněným dovolacím důvodem je pak nesprávné právní posouzení věci, popř. vady řízení (§ 241a odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř.).
Ve velmi obšírném odůvodnění dovolání žalobce zejména uvedl, že se rozhodčí soud zabýval zcela jiným nárokem, než který byl vymezen v žalobě, což představuje zásadní procesní pochybení.
Dovolatel poté s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (např. na rozhodnutí z 25. 2. 2010, sp. zn. 23 Cdo 2433/2009) dovozuje, že jde o vadu řízení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., nikoliv o nesprávné právní posouzení věci.
Dovolatel poté podrobně rozvedl, v čem spatřuje skutečnost, že rozhodčí soud neprojednal a nerozhodl o nároku, který uplatnil v žalobě. Zejména uvedl, že uplatnil nárok na náhradu škody z důvodu porušení leasingové smlouvy žalovaným, který předmět leasingu prodal třetí osobě a dále uplatnil nárok na bezdůvodné obohacení (tj. rozdíl mezi získaným nájemným od podnájemců a leasingovými splátkami) a rozhodčí soud rozhodl o promlčení nároku na náhradu škody z důvodu neplatnosti právního úkonu výpovědi leasingové smlouvy dle § 268 obch. zák. Z toho pak dovolatel dovozuje, že tím mu rozhodčí soud odňal možnost věc před ním projednat (projednal věc jinou) a zároveň tím překročil pravomoc rozhodců jmenovaných stranami pro posouzení a rozhodnutí věci vymezené v žalobě, a to zakládá důvod pro zrušení rozhodčího nálezu uvedený v § 31 písm. c) a e) ZRŘ.
V další části odůvodnění dovolání žalobce pak podrobně rozváděl, že neprojednání a nerozhodnutí o nároku uplatněném v žalobě zakládá důvod pro zrušení rozhodčího nálezu dle § 31 písm. e) ZRŘ a odkazoval mj. na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 7. 7. 1994, sp. zn. I. ÚS 2/93, popř. z 8. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 322/07, popř. na rozhodnutí Nejvyššího soudu z 25. dubna 2007, sp. zn. 23 Cdo 3749/2008 a z 29. června 2010, sp. zn. 32 Cdo 953/2009. Taktéž žalobce dovozoval, že rozhodčí soud porušil poučovací povinnost dle ust. § 118a odst. 2 o. s. ř., protože žalobce nepoučil, že bude posuzovat jiný, než žalobcem uplatněný nárok a věc jinak právně posoudí. V této souvislosti pak žalobce namítal, že rozhodčí soud porušil i zásadu předvídatelnosti rozhodování a odůvodněnosti rozhodnutí (nevypořádání se s nároky žalobce).
Žalobce dále odůvodňoval, proč je naplněn důvod pro zrušení rozhodčího nálezu dle ust. § 31 písm. c) ZRŘ. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu z 19. 12. 2007, sp. zn. 29 Odo 1222/2005 vycházel z toho, že tento důvod je naplněn proto, že rozhodci překročili svá oprávnění založená jmenováním, neboť rozhodovali o jiném nároku, než uplatněném v žalobě, k jemuž projednání a rozhodnutí byli povoláni. Dovolatel k tomu dále uvedl, že námitku proti pravomoci rozhodců nemohl vznést předtím, než začal jednat ve věci, neboť o překročení pravomoci rozhodců se dozvěděl až doručením rozhodčího nálezu, a proto nelze aplikovat ust. § 33 ZRŘ.
Dovolatel taktéž nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že důvod pro zrušení rozhodčího nálezu dle ust. § 31 písm. c) ZRŘ neuplatnil v žalobě. V žalobě totiž namítal, že rozhodčí soud nerozhodl o žalobcem uplatněných nárocích, ale rozhodl o jiném než žalobcem požadovaném nároku. Posouzení pod jaké ustanovení ZRŘ je nutné věc subsumovat, přísluší soudu a žalobce tak učinit nemusí. Dovolatel je přesvědčen, že překročení pravomoci rozhodčího soudu spočívající v rozhodnutí o jiném než požadovaném nároku (žalobou uplatněném) je důvodem pro zrušení rozhodčího nálezu dle ust. § 31 písm. c) ZRŘ.
V závěru pak dovolatel shrnul své námitky a navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a vzhledem k tomu, že stejnými nedostatky trpí i rozhodnutí soudu prvního stupně navrhl zrušení i tohoto rozhodnutí.
V podání ze dne 15. 8. 2011 se k dovolání vyjádřil žalovaný. Ve vyjádření, které bylo velmi obsáhlé, především uvedl, že dovolání není přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť dovolatelem formulované právní otázky nemají po právní stránce zásadní význam. Žalobcem předestíraná otázka zásadního právního významu a to procesní pochybení spočívající v tom, že nebylo rozhodováno o nároku (skutku) vymezeném v žalobě a bylo rozhodováno o jiném nároku (vada řízení) není naplněna.
Žalovaný a žalobce jmenovali své rozhodce pro řešení sporu zahájeného žalobcem žalobou o zaplacení částky 243.290.711,- Kč s přísl. v souvislosti s mezi nimi uzavřenou leasingovou smlouvou z 23. 10. 1995 bez ohledu na právní kvalifikaci, k níž rozhodčí soud dospěje. Rozhodčí soud tak v průběhu rozhodčího řízení posuzoval stejný skutkově vymezený nárok, k jehož rozhodnutím byl jmenován.
Žalovaný dále uvedl, že žalobce usiluje o hmotně-právní přezkum rozhodčího nálezu, což platná právní úprava neumožňuje. Pokud jde o jednotlivé důvody pro zrušení rozhodčího nálezu, jde mj. o nedostatky, a to závažné, procesního charakteru, které jsou porušením práva na spravedlivý proces. Žalovaný pak odkazuje na odbornou literaturu k výkladu ust. § 31 ZRŘ [zejména písm. e)] např. B. Klein, Rozhodčí řízení, ASPI 2007, popř. rozhodnutí Nejvyššího soudu (např. z 28. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3744/2007, popř. ze 17. 12. 2008, sp. zn. 32 Cdo 1452/2007 a v souladu s nimi dovozuje, že odepření možnosti jednat před rozhodci je mj. nemožnost dostatečného uplatnění argumentace stran) nemožnost vyjádření k relevantním skutečnostem a dále dovozuje, že nelze přezkoumávat věcnou správnost ani právní hodnocení učiněná rozhodci.
Ve vyjádření dále žalovaný uvedl, že žalobcem tvrzené rozdíly mezi nárokem na náhradu škody z porušení smlouvy (leasingové) a na vydání bezdůvodného obohacení a na druhé straně nárokem na náhradu škody z titulu neplatnosti právního úkonu je pro posuzovanou věc irelevantní. Rozhodčí soud totiž zamítl žalobu z důvodu promlčení uplatněného nároku, přičemž v řízení zohlednil všechny uplatněné právní kvalifikace, včetně bezdůvodného obohacení a náhrady škody z důvodu porušení povinnosti. V této souvislosti žalovaný poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu z 29. 10. 2008, sp. zn. 29 Cdo 4602/2007 řešící totožnost skutku a nároku.
V další části vyjádření žalovaný konstatoval, že není dále důvod pro zrušení rozhodčího nálezu z důvodu uvedeného v § 31 písm. e) ZRŘ, neboť rozhodčí soud projednal a posoudil žalobcem uplatněné nároky i jím tvrzený skutkový stav věci, avšak dospěl k jiným právním závěrům než žalobce. Žalobce byl jednání u rozhodčího soudu přítomen, měl možnost vyjádřit své právní hodnocení, navrhovat důkazy a vyjadřovat se k tvrzením žalovaného, vč. k jeho námitce promlčení. Žalovaný opět odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu týkající se právní kvalifikace provedené soudem a možnosti posoudit nárok po právní stránce jinak, než jak je předpokládáno žalobcem (viz např. rozhodnutí ze dne 10. 1. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2677/2004, popř. z 31. 7. 2008, sp. zn. 33 Odo 944/2006). Řízení před rozhodčím soudem bylo vedeno o celém žalobcem uplatněném nároku, vč. jím tvrzené právní kvalifikace a rozhodčí soud poté své rozhodnutí založil na závěru o promlčení žalobcem uplatněného nároku na zaplacení částky celkem 243.290.711,- Kč s přísl., sestávající z nároku na náhradu škody ve výši 161.875.430,- Kč a na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 81.415.281,- Kč.
Žalovaný je toho názoru, že žalobci byla poskytnuta možnost jednat před rozhodci a nebyl tedy naplněn důvod pro zrušení rozhodčího nálezu podle ust. § 31 písm. e) ZRŘ, neboť rozhodčí soud provedl všechny žalobcem navržené důkazy, v rozhodčím nálezu shrnul a posoudil skutkový základ žalobcem tvrzených nároků, vč. kvalifikace a své rozhodnutí, jak bylo uvedeno, založil na závěru o promlčení žalobcem uplatněného nároku. K tomu pak žalovaný odkazoval i na podání žalobce v řízení, např. z 15. 2. 2008 atd.
Žalovaný je dále přesvědčen, že rozhodčí nález není nepředvídatelný, neboť možnost aplikace ust. § 268 obch. zák. navrhl žalovaný v podání z 20. 11. 2007 vč. námitky promlčení, na což žalobce reagoval v podání z 15. 2. 2005 a není proto správné tvrzení žalobce, že se o této možnosti dozvěděl až z rozhodčího nálezu a uvedené vyplývá i z dalších vyjádření žalobce v řízení před rozhodčím soudem. Vzhledem k tomu se jeví požadavek žalobce, aby ho rozhodčí soud o této možnosti poučil podle § 118a odst. 2 o. s. ř., jako absurdní. Žalovaný dále rozvádí tento svůj názor a odkazuje např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3211/2010.
Žalovaný je dále toho názoru, že není dán důvod pro zrušení rozhodčího nálezu dle ust. § 31 c) ZRŘ, když tento důvod uplatnil žalobce 1 den před rozhodnutím soudu prvního stupně, více než 1 rok po zahájení soudního řízení o zrušení rozhodčího nálezu. V rozhodčím řízení, popř. ve lhůtě 3 měsíců od doručení rozhodčího nálezu nebyl tento důvod uplatněn a žalobci pro uplatnění důvodu, že rozhodčího řízení se účastnili rozhodci nepovolaní, k rozhodování nebránila žádná objektivní překážka. Rozšíření žaloby o další důvody pro zrušení rozhodčího nálezu (po uplynutí stanovené doby či nesplnění dalších podmínek) je nepřípustné. Rozhodčí soud byl v daném případě jmenován pro rozhodnutí sporu spočívajícím v posouzení toho, zda má žalobce nárok na zaplacení částky 243.290.711,- Kč s přísl., a pokud rozhodčí soud rozhodoval o tomto nároku, nepřekročil meze svého oprávnění.
Žalovaný proto navrhuje, aby dovolací soud žalobcovo dovolání odmítl jako nepřípustné, popř. zamítl jako nedůvodné a přiznal mu náklady dovolacího řízení.
Nejvyšší soud se zřetelem k čl. II. bodu 7 zák. č. 404/2012 Sb, kterým se mění zák. č. 99/1963 Sb, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2013, tj. před novelou občanského soudního řádu učiněnou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále opět jen o. s. ř.).
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a dovolatel je řádně zastoupen advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího osudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soud, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
V posuzované věci není dovolání podané proti rozsudku odvolacího soudu přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je-li napadán potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, a není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť v dané věci soud prvního stupně rozhodl jediným rozsudkem.
Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Je třeba konstatovat, že přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými dovolacími důvody.
V posuzovaném případě lze z obsáhlého dovolání především dovodit, že za otázku zásadního právního významu dovolatel pokládá posouzení toho, zda v situaci, kdy rozhodčí soud nerozhodoval vůbec o nároku vymezeném žalobcem v rozhodčí žalobě, je tak založen důvod pro zrušení rozhodčího nálezu dle ust. § 31 písm. e) ZRŘ, neboť tím mu byla odňata možnost před nimi věc projednat.
Podle § 31 písm. e) ZRŘ soud na návrh kterékoli strany zruší rozhodčí nález, jestliže straně nebyla poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat.
Pro posouzení uvedeného je třeba nejprve odpovědět na otázku, zda skutečně rozhodci rozhodovali či nikoliv o nárocích uplatněných v rozhodčí žalobě a odňali tím žalobci možnost před nimi jednat.
Rozhodčí žalobou z 12. 10. 2007 se žalobce domáhal zaplacení částky celkem 243.290.711,- Kč s přísl., která se sestávala z nároku na vydání bezdůvodného obohacení v částce 81.415.281,- Kč (rozdíl mezi platbami nájemného a výší leasingových splátek), z nároku na náhradu škody ve výši 161.875.430,- Kč (ušlý zisk 156.188.184,- Kč představující rozdíl mezi tržní cenou objektu a cenou objektu sjednanou v leasingové smlouvy při nabytí vlastnictví a dále skutečnou škodou ve výši 5.687.246,- Kč představující vynaložené náklady na projekt Hybernská 24 ), způsobenou prodejem předmětného objektu třetí osobě dne 17. 6. 2005 v rozporu s leasingovou smlouvou s odůvodněním, že žalovaný porušil povinnosti vyplývající pro něho z leasingové smlouvy.
Z rozhodčího nálezu ze dne 27. 10. 2008, sp. zn. Rsp 930/07, vyplývá, že rozhodčí soud se zabýval nároky žalobce v rozsahu popsaném v jeho žalobě (viz bod 4 rozhodčího nálezu), tj. o nároku na zaplacení částky 243.290.711,- Kč v členění shora uvedeném (bezdůvodné obohacení, náhrada škody). K námitce promlčení vznesené žalovaným v podáních ze 14. 3. 2008 a 7. 5. 2008 se pak rozhodčí soud zabýval tím, zda je tato námitka důvodná. Rozhodčí soud poté dospěl k závěru, že leasingová smlouva byla neplatně vypovězena žalovaným dne 5. 5. 2000 z důvodu neplacení leasingových splátek, poté aplikoval ust. § 268 obch. zák. o odpovědnosti za škodu toho, kdo způsobil neplatnost právního úkonu. S ohledem na ust. § 394 odst. 3 obch. zák., popř. ust. § 393 odst. 1 obch. zák. dospěl k závěru, že promlčecí doba počala běžet 10. 5. 2000 (doručení výpovědi žalobci) a při podáním žaloby ze dne 12. 10. 2007 došlo k promlčení nároku (předchozí určovací žaloba na věci nic nemění). Stejný závěr o promlčení zaujal rozhodčí soud i v případě nároku na bezdůvodné obohacení.
Důvod pro zrušení rozhodčího nálezu upravený v § 31 písm. e) ZRŘ míří na ochranu dodržování základních procesních práv a povinností účastníků rozhodčího řízení s ohledem na zásadu jejich rovnosti. Účastníkům tak musí být dána možnost k uplatnění jejich práv. Všechny námitky, mají-li být důvodem zrušení rozhodčího podle § 31 písm. e) ZRŘ, musí být procesního charakteru, tj. týkat se postupu rozhodčího soudu při projednávání sporu, nikoliv správnosti skutkových nebo právních závěrů tohoto soudu. Zda byla straně v rozhodčím řízení poskytnuta dostatečná možnost věc před rozhodci projednat, musí soud posuzovat s přihlédnutím ke všem okolnostem k případu. Lze odkázat např. na rozsudek Nejvyššího soudu z 28. 5. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2570/2007, popř. rozsudek z 11. 6. 2008, sp. zn. 32 Cdo 1201/2007.
V posuzovaném případě, pokud dovolatel spatřuje odnětí možnosti jednat před rozhodci stručně vyjádřeno v tom, že rozhodci nerozhodovali o jeho nároku, je tento jeho názor nesprávný. Jak bylo uvedeno shora, rozhodci se zabývali nároky uplatněnými žalobcem, tj. zaplacením celkem částky 243.290.711,- Kč sestávající z náhrady škody a bezdůvodného obohacení, což vyplývá z rozhodčího nálezu. Dospěli k závěru, že tyto nároky byly promlčeny, přitom, pokud jde o nárok o náhradu škody aplikovali ust. § 268 obch. zák. a příslušné ustanovení obchodního zákoníku o promlčení.
Z obsahu dovolání lze usuzovat na to, že se dovolatel neztotožňuje s právním posouzením věci provedeným rozhodci, a to ať již jde o právní kvalifikaci skutku či závěry o promlčení.
Dovolací soud k tomu poznamenává, že soud při rozhodování o zrušení rozhodčího nálezu není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost rozhodčího nálezu nebo např. správnost skutkových zjištění, popř. závěr rozhodců o promlčení uplatněných nároků.
Dovolací soud vzhledem k uvedenému dospěl k závěru, že dovolatelem uplatněná právní otázka týkající se aplikace § 31 písm. e) ZRŘ nemá po právní stránce zásadní význam, neboť vychází z předpokladů, které nebyly naplněny, a proto nelze konstatovat, že by dovolání bylo přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pokud dovolatel nesouhlasil se stanoviskem odvolacího soudu, které se týkalo důvodu pro zrušení rozhodčího senátu dle ust. § 31 písm. c) ZRŘ, je nutné uvést, že dovolatel vycházel z toho, že rozhodci rozhodovali o jiném nároku, než uplatněném v rozhodčí žalobě, a proto nebyli povolání o věci rozhodovat. S ohledem na shora uvedené je zřejmé, že tento předpoklad nebyl naplněn a dovolací soud nepokládá za nutné se dále námitkami týkajícími se včasností uplatnění toho důvodu zabývat.
Námitky dovolatele, které se týkají poučovací povinnosti dle § 118a odst. 2 o. s. ř., a s tím spojené předvídatelnosti rozhodování a rovnosti stran spočívající v tom, že rozhodčí soud nepoučil žalobce mj. o tom, že věc jinak právně posoudí, než uvedl žalobce, není namístě, neboť žalobce pouze popsal v žalobě skutek, aniž by uvedl své právní hodnocení. Rozhodci poté popsaný skutek právně posoudili a soud při rozhodování, jak bylo uvedeno výše, není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost rozhodčího nálezu.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že se dovolateli nepodařilo prokázat, že jím označené námitky (právní otázky) mají zásadní právní význam zakládající přípustnost dovolání dle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Vzhledem k tomu dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5 o. s. ř. v návaznosti na ust. § 218 písm. c) o. s. ř. tak, že dovolání odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5 o. s. ř. v návaznosti na ust. § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3, § 137 odst. 3 o. s. ř. a s ohledem na nález Ústavního soud ze 17. 4. 2013, sp. zn. Pl ÚS 25/12 tak, že žalobci byla uložena povinnost zaplatit žalovanému na jejich náhradě 2.178,- Kč vč. DPH (§ 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 7 odst. 4 a § 9 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb., § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., § 137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný, co ji ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 25. září 2013
JUDr. Jan Hušek
předseda senátu