23 Cdo 3021/2009
Datum rozhodnutí: 25.02.2010
Dotčené předpisy: § 638 odst. 1 obch. zák., § 269 odst. 2 obch. zák.




23 Cdo 3021/2009 ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobkyně J. T., s. r. o., zastoupené Mgr. T. F., advokátem, proti žalované M.-S. s. r. o., zastoupené JUDr. P. K., advokátem, o zaplacení částky 377 914,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze, pod sp. zn. 32 Cm 199/2006-146, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. února 2009, č. j. 12 Cmo 315/2008-170, takto:

I. Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. února 2009, č. j. 12 Cmo 315/2008-170, pokud směřovalo proti výroku ve věci samé pod bodem I, se zamítá .
II. Ve zbývajícím rozsahu, pokud směřovalo proti výroku tohoto rozsudku o nákladech řízení pod bodem II, se dovolání odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. dubna 2008, č. j. 32 Cm 199/2006-146, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 377.914,70 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Žalobkyně požadavek na zaplacení této částky založila na tvrzení, že žalovaná uzavřela dne 29. 9. 2003 s podnikatelem J. V. (jenž je v současné době jednatelem žalobkyně) smlouvu o provozu dopravního prostředku na dobu neurčitou, v níž se J. V. zavázal pro žalovanou přepravovat popeloviny a uhlí z M. do P. t., a. s., a zpět. Dne 23. 10. 2003 J. V. založil spolu s další osobou žalující společnost, jež pokračovala v provádění činnosti podle uvedené smlouvy za stejných podmínek. Poté, co žalobkyně původní smluvní vztah ke dni 31. 10. 2005 vypověděla, žalovaná jí nezaplatila vyfakturované ceny za přepravní výkony realizované v průběhu měsíce října 2005. Žalovaná založila svou procesní obranu na argumentu, že uplatněné právo na zaplacení ceny přepravy nesvědčí žalobkyni, nýbrž smluvnímu partneru žalované J. V.
Soud prvního stupně konstatoval, že mezi účastníky není sporu o tom, že plnění, za něž žalobkyně požaduje úhradu, bylo žalovanou přijato, sporným však zůstalo, kdo předmětné plnění poskytl; jde tedy o to, zda je žalobkyně věcně legitimována. Z provedených důkazů pak shledal dostatečně prokázaným, že toto plnění poskytla žalobkyně. Obranu žalované, že nevěděla, od koho plnění přijímala, posoudil jako účelovou s poukazem na to, že během roku 2004 žalobkyně pro žalovanou realizovala přepravní výkony v objemu 2,567.010,55 Kč a všechna tato plnění byla žalovanou zaplacena a v roce 2005 od ledna do října byla realizována plnění v objemu 3,788 955,30 Kč, přičemž z tohoto objemu nebyla zaplacena pouze žalovaná částka. Soud prvního stupně posoudil uplatněný nárok podle pravidel o vydání bezdůvodného obohacení stanovených v § 451 a násl. občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ) a dospěl k závěru, že žalované vznikl majetkový prospěch, který je povinna vydat. V otázce výše bezdůvodného obohacení vyšel z úvahy, že cena žalobkyní poskytnutých výkonů je shodná s cenou, za kterou účastníci mezi sebou i žalovaná s J. V. ve shodném čase obchodovali.
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 24. února 2009, č. j. 12 Cmo 315/2008-170, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žaloba o zaplacení částky 377.914,70 Kč s příslušenstvím se zamítá (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok pod bodem II).
Odvolací soud dovodil, že smlouva o provozu dopravního prostředku byla mezi žalovanou a podnikatelem J. V. uzavřena podle ustanovení § 638 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ), a to v písemné formě, jak vyžaduje odstavec 2 tohoto ustanovení. Protože článek 7 této smlouvy obsahuje ujednání, že změny nebo dodatky této smlouvy lze činit pouze písemnou formou, mohla být tato smlouva podle ustanovení § 272 odst. 2 obch. zák. změněna pouze písemně. V řízení před soudem prvního stupně přitom nebylo prokázáno, že by práva a povinnosti provozovatele z této smlouvy přešly z J. V. na žalobkyni v důsledku smlouvy uzavřené v písemné formě mezi žalobkyní, žalovanou a J. V., popřípadě na základě jiné právní skutečnosti, se kterou je spojován přechod práv a povinností. Prokázána nebyla ani písemná smlouva o provozu dopravního prostředku, na základě které by žalobkyně pro žalovanou vykonala během smluvené doby cesty, za které by jí příslušela žalovaná úplata. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že uplatněný nárok je třeba posoudit podle ustanovení § 451 a násl. obč. zák. o bezdůvodném obohacení. Shodně se soudem prvního stupně vzal za svá skutková zjištění shodná tvrzení účastníků, že plnění objednané žalovanou bylo vykonáno, neztotožnil se však s jeho závěrem, že přehledy faktur vystavených žalobkyní pro žalovanou v letech 2004 a 2005, z nichž vyplývá, že žalobkyně provedla během roku 2004 pro žalovanou přepravní výkony v celkovém objemu 2,567.010,55 Kč, které jí žalovaná zaplatila, a v roce 2005 od ledna do října byla realizována plnění v objemu 3,788.955,30, z něhož nebyla zaplacena pouze žalovaná částka, bylo prokázáno, že předmětné plnění poskytla žalované žalobkyně. Odvolací soud konstatoval, že žalobkyně se poté, co ji v tomto směru poučil podle ustanovení § 118a občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), vyjádřila tak, že poskytnutí plnění z její strany prokazují vážní lístky, faktury, doklady o jejich zaplacení a samotné realizované plnění. Tyto důkazy podle závěru odvolacího soudu nejsou způsobilé prokázat předmětnou spornou skutečnost, neboť vážní lístky, faktury ani přehledy faktur nesvědčí o tom, že zboží přepravovala žalobkyně. Na základě toho odvolací soud uzavřel, že žalobkyně neprokázala vznik bezdůvodného obohacení na straně žalované na úkor žalobkyně podle ustanovení § 451 a násl. obč. zák.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně výslovně v obou jeho výrocích dovoláním, jež odůvodnila tím, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že napadené rozhodnutí vychází z části ze skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a že toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ohlásila tedy dovolací důvody upravené v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a), § 241a odst. 2 písm. b) a § 241a odst. 3 o. s. ř.
Vadou měl odvolací soud zatížit řízení především tak, že učinil skutková zjištění, na nichž založil napadený rozsudek a jimiž se odchýlil od skutkových zjištění soudu prvního stupně, aniž provedl v rámci odvolacího řízení jediný důkaz, a v celém rozsahu tak hodnotil důkazy, které sám neprovedl. Tím podle mínění žalobkyně porušil zásadu přímosti vyjádřenou v ustanovení § 122 odst. 1 o. s. ř. a nerespektoval závěry vyjádřené v rozsudcích Nejvyššího soudu České republiky (dále též jen Nejvyšší soud ) sp. zn. II Odon 14/96 a sp. zn. 21 Cdo 372/2003, podle nichž měl v případě pochybností o správnosti skutkových závěrů soudu prvního stupně zopakovat důkazy, z nichž soud prvního stupně vycházel. Žalobkyně též vytkla odvolacímu soudu, že jeho rozhodnutí je v závěru o tom, že neprokázala své tvrzení o poskytnutí plnění žalované, nepřezkoumatelné pro absenci hodnocení důkazů.
Nesprávné skutkové zjištění žalobkyně spatřovala v závěru odvolacího soudu, že smlouva o provozu dopravního prostředku uzavřená mezi Janem Veselým a žalovanou dne 29. 9. 2003 je smlouvou podle ustanovení § 638 a násl. obch. zák. a že by tedy k obdobné smlouvě mezi žalobkyní a žalovanou mohlo platně dojít jen tehdy, pokud by taková smlouva měla písemnou formu. Argumentovala, že jednou z podstatných náležitostí takové smlouvy je podle ustanovení § 638 odst. 1 obch. zák. určení (identifikace) konkrétního dopravního prostředku, který má být provozován; to podle jejího mínění vyplývá i z další úpravy tohoto smluvního typu, např. z ustanovení § 639 obch. zák. Ve smlouvě ze dne 29. 9. 2003 dopravní prostředek určen není, podle názoru žalobkyně je ji proto třeba v rámci smluvní volnosti posuzovat jako smlouvu nepojmenovanou, např. jako rámcovou smlouvu o provádění přepravy, která nevyžaduje písemnou formu.
Žalobkyně též namítla, že závěr odvolacího soudu, podle něhož nebylo prokázáno, že by žalobkyně dopravní služby poskytla žalované, je v rozporu s důkazy provedenými před soudem prvního stupně a obsahem spisu.
Nesprávného právního posouzení věci se měl odvolací soud dopustit v názoru, který byl podle mínění žalobkyně vysloven nepřímo v rámci hodnocení charakteru smlouvy ze dne 29. 9. 2003, že mezi podstatné náležitosti smlouvy o provozu dopravního prostředku uzavřené podle ustanovení § 638 obch. zák. nepatří určení dopravního prostředku.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud usnesením rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno před 1. červencem 2009, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009 Sb., Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v čl. II. uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009.
Po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), Nejvyšší soud dovodil, že dovolání proti výroku tohoto rozsudku ve věci samé je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně.
Podle ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu je tedy dovolací soud zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil.
Dovolatelce je třeba přisvědčit v tom, že odvolací soud si skutkové závěry, na nichž založil své rozhodnutí, nezjednal způsobem zcela procesně korektním. Skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně, odvolací soud vázán není (srov. § 213 odst. 1 o. s. ř.). Dospěje-li však k závěru, že je třeba tento skutkový stav změnit či doplnit, musí tak učinit způsobem předepsaným v ustanovení § 213 o. s. ř. Má-li za to, že je možné z dosud provedených důkazů dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně, musí tyto důkazy zopakovat (srov. § 213 odst. 2 o. s. ř.). Je zásadně nepřípustné, aby odvolací soud, jestliže se chce odchýlit od hodnocení důkazů soudem prvního stupně, tyto důkazy hodnotil jinak, aniž by je zopakoval. To pak platí nejen v těch případech, kdy odvolací soud dospívá k odlišným skutkovým zjištěním než soud prvního stupně (na něž výslovně pamatuje § 213 odst. 2, část věty za středníkem, o. s. ř.). Rovněž tam, kde výsledek řízení v rovině skutkové záleží na vyhodnocení otázky, zda strana zatížená důkazní povinností unesla důkazní břemeno, jde v otázce vypovídací hodnoty (relevance) důkazů o jejich hodnocení za užití pravidel logiky ve smyslu ustanovení § 132 o. s. ř. Při takovém hodnotícím procesu se uplatňují základní zásady civilního procesu, mimo jiné též zásady přímosti a ústnosti. Nejvyšší soud vyložil v rozsudku ze dne 14. listopadu 2007, sp. zn. 28 Cdo 4178/2007, který je veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách ( www.nsoud.cz ), že hodlá-li se odvolací soud odchýlit od závěru soudu prvního stupně o tom, že straně zatížené důkazní povinností se podařilo provedenými důkazy prokázat její právně významná tvrzení, musí důkazy provedené soudem prvního stupně zopakovat.
Odvolací soud tedy skutečně zatížil řízení vadou. Při posouzení, zda tato vada mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je třeba vzít na zřetel, že soud prvního stupně opřel skutkové zjištění, že žalované plnila žalobkyně, toliko o důkazy listinné a že odvolací soud založil svůj skutkový závěr, že žalobkyně neunesla v této otázce důkazní břemeno, na jiném hodnocení toliko těchto listinných důkazů. Porušení povinnosti zopakovat dokazování listinami má z povahy věci jiné důsledky na kvalitu výsledků dokazování a tedy též na správnost rozhodnutí ve věci, než porušení povinnosti zopakovat dokazování výslechem osob (účastníků, svědků, znalců). Konstantní judikatura zdůrazňuje, že při hodnocení výpovědí spolupůsobí kromě věcného obsahu výpovědi, který je zachycen, často nepříliš výstižně, obsahem protokolu, i další skutečnosti, které v protokole zachyceny být nemohou (např. přesvědčivost vystoupení vypovídající osoby, plynulost a jistota výpovědi, ochota odpovídat přesně na dané otázky apod.), čtením výpovědí zachycených v protokolu o jednání si tedy odvolací soud nemůže získat rovnocenný podklad pro jejich hodnocení (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 14. dubna 1966, sp. zn. 6 Cz 19/66, uveřejněný pod č. 64 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1966, rozhodnutí téhož soudu ze dne 27. června 1968, sp. zn. 2 Cz 11/68, uveřejněné pod č. 92 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1968, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2001, pod č. 11). Je zřejmé, že tyto argumenty na důkazy listinné mechanicky vztáhnout nelze; důkaz listinou nelze zopakovat jinak, než že soud listinu nebo její část znovu přečte nebo sdělí její obsah (srov. § 129 odst. 1 o. s. ř.), a osobní, nezprostředkované a v protokolu nezachytitelné vjemy soudu provádějícího dokazování nepřicházejí v případě provedení důkazu listinou z povahy věci v úvahu. Nejvyšší soud je proto názoru, že pochybení odvolacího soudu spočívající v tom, že se s obsahem listin seznámil toliko neprocesním způsobem (že je nepřečetl též při jednání), vliv na správnost skutkových zjištění a závěrů a tedy na správnost rozhodnutí ve věci mít nemůže.
Pokud jde o výtku nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, pak lze souhlasit s tím, že odvolací soud mohl být sdílnější při odůvodňování závěru o neunesení důkazního břemene žalobkyní, jenž má pro jeho rozhodnutí zcela zásadní význam, nicméně jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů není. Odvolací soud zcela zřetelně vysvětlil, že z listin, na jejichž obsahu soud prvního stupně založil své skutkové zjištění o tom, že zboží přepravovala žalobkyně (a něž žalobkyně v odvolacím řízení poučena dle § 118a odst. 3 o. s. ř. též poukázala), tj. z vážních lístků, faktur a přehledu faktur, podle jeho názoru takový poznatek prostě nevyplývá. Je tedy zřejmé, že tyto důkazy vyhodnotil z hlediska jejich významu pro zjišťovanou skutečnost (z hlediska jejich vypovídací hodnoty), a je zřejmý i závěr, k němuž dospěl. Takové odůvodnění k přezkumu způsobilé je.
Dovolací námitkou kritizující závěr odvolacího soudu, že smlouva uzavřená mezi J. V. a žalovanou dne 29. 9. 2003 je smlouvou o provozu dopravního prostředku podle ustanovení § 638 a násl. obch. zák., není oproti názoru dovolatelky zpochybněn skutkový stav věci, z něhož odvolací soud vycházel (§ 241a odst. 3 o. s. ř.), nýbrž správnost jeho právního posouzení v otázce povahy uvedené smlouvy se zřetelem na její příslušnost k určitému smluvnímu typu; podle obsahu (srov. § 41 odst. 2 o. s. ř.) byl tedy jejím prostřednictvím uplatněn dovolací důvod upravený v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Tato námitka pak spadá věcně v jedno s námitkou uplatněnou v závěru dovolání, jíž žalobkyně přičítá odvolacímu soudu právní názor, že mezi podstatné náležitosti smlouvy o provozu dopravního prostředku podle ustanovení § 638 obch. zák. nepatří určení dopravního prostředku.
Podle ustanovení § 638 obch. zák. smlouvou o provozu dopravního prostředku se zavazuje poskytovatel provozu dopravního prostředku (provozce) přepravit náklad určený objednatelem provozu dopravního prostředku a k tomu účelu s dopravním prostředkem buď vykonat jednu nebo více předem určených cest nebo během smluvené doby vykonat cesty podle určení objednatele a objednatel se zavazuje zaplatit úplatu (odstavec 1). Smlouva vyžaduje písemnou formu (odstavec 2).
V názoru, že určení dopravního prostředku je podstatnou náležitostí smlouvy o provozu dopravního prostředku podle ustanovení § 638 obch. zák., panuje v právní literatuře naprostá shoda (srov. např. Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 11. vydání. Praha : C. H. Beck, 2006, s. 1323, či Marek, K. Smlouvy k zajišťování přepravy. Právní rozhledy, ročník 1997, číslo 8, strana 9), a tento názor sdílí též Nejvyšší soud. Z právního posouzení věci v napadeném rozhodnutí nelze ovšem dovodit, že by se odvolací soud od tohoto názoru odklonil. Výkladový problém v projednávané věci nespočívá totiž v posouzení, zda podstatnou náležitostí smlouvy o provozu dopravního prostředku je určení dopravního prostředku, nýbrž v otázce, v jaké míře konkrétnosti musí být toto určení provedeno. Z článku 5 posuzované smlouvy vyplývá totiž pro provozce povinnost poskytnout objednateli nákladní automobil. Je tedy třeba vyložit, zda je požadavek zákona na určení dopravního prostředku vyplývající z ustanovení § 638 odst. 1 obch. zák. splněn toliko individuálním určením dopravního prostředku (jeho specifikací) či zda postačí určení druhové, resp. typové.
Odpověď na tuto otázku je třeba hledat v účelu právní úpravy tohoto smluvního typu (ratio legis). Objednatel si smlouvou o provozu dopravního prostředku zjednává závazek provozce přepravit jím určený náklad a k tomu účelu s dopravním prostředkem buď vykonat jednu nebo více předem určených cest nebo během smluvené doby vykonat cesty podle určení objednatele (srov. § 638 odst. 1 obch. zák.). Se zřetelem na obsah závazku provozce je významné, aby sjednaný dopravní prostředek byl způsobilý vykonat cesty, které jsou sjednány ve smlouvě nebo které mají být na základě smlouvy určeny objednatelem, a aby byl způsobilý přepravit objednatelem určený náklad. K zajištění takové způsobilosti bude zpravidla plně vyhovovat, bude-li dopravní prostředek určen ve smlouvě typově. Nemělo by smyslu vyžadovat po provozci, aby plnil závazek ze smlouvy o provozu dopravního prostředku např. konkrétním nákladním automobilem, jestliže může tento závazek splnit stejně dobře jiným nákladním automobilem s týmiž či srovnatelnými užitnými vlastnostmi.
K názoru, že k určení dopravního prostředku ve smlouvě o provozu dopravního prostředku postačí i určení druhové, se v právní doktríně přiklání též I. Pelikánová (srov. Pelikánová, I. Komentář k obchodnímu zákoníku. 5. díl. Praha : Linde Praha, a. s. 1999, s. 339), která tento závěr dovozuje z úvahy, že smlouva o provozu dopravního prostředku není smlouvou nájemní a že vykazuje silné prvky smlouvy o dílo; vychází tedy po stránce věcné z téhož pohledu, na němž je založena shora uvedená úvaha Nejvyššího soudu. Shodný názor lze nalézt též v právní literatuře (srov. např. Švarc, Z. Smlouva o provozu dopravního prostředku. Ekonomický a právní poradce podnikatele, ročník 1995, číslo 12, strana 190-192).
Na základě uvedených úvah dospěl Nejvyšší soud k závěru, že požadavek zákona na určení dopravního prostředku ve smlouvě o provozu dopravního prostředku, vyplývající z ustanovení § 638 odst. 1 obch. zák., je splněn též určením druhovým.
Z pohledu uplatněného dovolacího důvodu tudíž odvolací soud nepochybil, jestliže smlouvu ze dne 29. 9. 2003 posoudil jako smlouvu o provozu dopravního prostředku podle ustanovení § 638 a násl. obch. zák., pro niž je předepsána obligatorní písemná forma.
Jako nedůvodnou pak Nejvyšší soud vyhodnotil též kritiku právního posouzení odvolacího soudu, jenž závěr, že uplatněný nárok je třeba posoudit podle ustanovení o bezdůvodném obohacení, založil toliko na poznatku, že nebyla prokázána písemná smlouva o provozu dopravního prostředku, na základě které by žalobkyně pro žalovanou vykonala během smluvené doby cesty, za které by jí příslušela žalovaná úplata. Obecně vzato nelze vyloučit, že by právním důvodem takového plnění, jež bylo v posuzované věci podle skutkových zjištění soudu prvního stupně poskytnuto, byla smlouva jiného typu než smlouva o provozu dopravního prostředku nebo smlouva nepojmenovaná (srov. § 269 odst. 2 obch. zák.), k jejímuž platnému uzavření nebylo třeba písemné formy, takže mohla být uzavřena též konkludentně (srov. § 35 odst. 1 obč. zák. a § 275 odst. 4 obch. zák.). Tak by tomu ovšem bylo pouze v tom případě, že by obsah smlouvy nenaplňoval všechny znaky skutkové podstaty ustanovení § 638 odst. 1 obch. zák., jinými slovy že by nebyly sjednány veškeré obsahové náležitosti, které jsou podle citovaného ustanovení podstatnými náležitostmi smlouvy o provozu dopravního prostředku. Samotná skutečnost, že nebyla dodržena písemná forma předepsaná pro tento smluvní typ ustanovením § 638 odst. 2 obch. zák., může vést pouze k závěru o neplatnosti takové smlouvy podle ustanovení § 40 odst. 1 obč. zák. ve spojení s § 272 odst. 1 obch. zák., nikoliv k závěru, že se jedná o smlouvu inominátní uzavřenou jinak než písemně. V posuzované věci žalobkyně podle svých vlastních skutkových tvrzení pokračovala po svém založení v provádění činnosti podle smlouvy uzavřené mezi J. V. a žalovanou, a to za stejných podmínek. Samotná žalobní tvrzení tak vzhledem k tomu, co bylo shora vyloženo, vylučují závěr, že mezi účastníky mohlo dojít ke konkludentnímu uzavření platné inominátní smlouvy.
Zbývá posoudit námitku, že závěr odvolacího soudu, podle něhož nebylo prokázáno, že by žalobkyně poskytla předmětné dopravní služby žalované, je v rozporu s důkazy provedenými soudem prvního stupně a obsahem spisu. Kritiku skutkových závěrů odvolacího soudu umožňuje dovolací důvod stanovený v § 241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly nebo ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo jestliže soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, resp. vyšly za řízení najevo, nebo v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo konečně jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až 135 o. s. ř. Samotné hodnocení důkazů nelze napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není ani možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, například namítat, že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout (srov. v právní literatuře Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 7. vydání. Praha : C. H. Beck, 2006, s. 1268, a v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu např. rozsudky ze dne 25. dubna 2005, sp. zn. 32 Odo 640/2005, ze dne 9. května 2006, sp. zn. 32 Odo 654/2006, a ze dne 19. prosince 2006, sp. zn. 32 Odo 5/2005, které jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz ).
Dovolatelka nenamítá, že odvolací soud porušil tím či oním způsobem zákonem stanovený postup při hodnocení důkazů; vytýká-li proto odvolacímu soudu, že měl z provedených důkazů a z ostatního obsahu spisu (rozuměj z toho, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci § 132 o. s. ř.) dospět ke skutkovému zjištění v intencích příslušného jejího tvrzení, pak nejde o nic jiného než o nepřípustnou polemiku se skutkovými závěry odvolacího soudu ve smyslu shora uvedeném, založenou implicite na argumentu, že odvolací soud měl tyto důkazy hodnotit jinak (s jiným výsledkem), než jak je vyhodnotil. Takovým způsobem dovolací důvod stanovený v § 241a odst. 3 o. s. ř. úspěšně uplatnit nelze.
Nezbývá než uzavřít, že z pohledu uplatněných dovolacích důvodů je rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku ve věci samé správné. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání žalobkyně směřující proti tomuto výroku zamítl (§ 243b odst. 2, věta před středníkem, o. s. ř.).
Proti dovoláním napadenému výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení před soudy obou stupňů není dovolání přípustné. Z ustanovení § 167 odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že výrok o náhradě nákladů řízení má vždy povahu usnesení, tedy i tehdy, je-li součástí rozsudku. Přípustnost dovolání proti takovému výroku je proto třeba zkoumat samostatně, podle ustanovení §§ 238 až 239 o. s. ř. upravujících přípustnost dovolání proti usnesením odvolacího soudu, jež nejsou rozhodnutím ve věci samé. Rozhodnutí, proti nimž je dovolání přípustné, jsou v těchto ustanoveních vypočtena taxativně a rozhodnutí o náhradě nákladů řízení mezi nimi není (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně proti tomuto výroku napadeného rozhodnutí pro nepřípustnost podle ustanovení § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 142 odst. 1, § 146 odst. 3, § 224 odst. 1 a § 243b odst. 5, věty první, o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo dílem zamítnuto, dílem odmítnuto a z obsahu spisu se nepodává, že by žalované, jež by měla podle uvedených ustanovení právo na náhradu, v dovolacím řízení nějaké náklady vznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. února 2010

JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu