23 Cdo 3007/2015
Datum rozhodnutí: 07.01.2016
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.



23 Cdo 3007/2015


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D. ve věci žalobkyně BNV Consulting, s. r. o. , se sídlem v Praze 1, Melantrichova 970/17, PSČ 110 00, IČO 27170241, zastoupené Mgr. Markem Dolečkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Ostrovní 30, PSČ 110 00, proti žalované Dopravní podnik hl. m. Prahy, akciová společnost , se sídlem v Praze 9, Sokolovská 217/42, PSČ 190 22, IČO 00005886, o zaplacení částky 9 734 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 52 C 192/2014, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. prosince 2014, č. j. 94 Co 706/2014 34, takto:

Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:

Městský soud v Praze usnesením ze dne 9. prosince 2014, č. j. 94 Co 706/2014 34, potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 3. listopadu 2014, č. j. 52 C 192/2014 26, kterým žalobkyni nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků.
Soud prvního stupně usnesením ze dne 9. října 2014, které bylo právnímu zástupci žalobkyně doručeno dne 10. října 2014, vyzval žalobkyni, aby ve lhůtě 15 dnů doplnila skutková tvrzení ohledně majetkových poměrů prostřednictvím zaslaného standardizovaného formuláře a navrhla důkazy k prokázání těchto tvrzení.
Na tuto žádost žalobkyně nereagovala, neuvedla relevantní tvrzení ani důkazy, proto soud prvního stupně žalobkyni osvobození od soudních poplatků nepřiznal.
K odvolání žalobkyně odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o nepřiznání osvobození od soudních poplatků žalobkyni. Odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí připomněl, že institut osvobození od soudních poplatků je zcela výjimečným řešením situací, kdy hrozí, že by účastníkovi bylo odňato ústavně zaručené právo na přístup k soudu. Je vždy na žadateli, aby tvrdil a prokazoval existenci podmínek odůvodňujících osvobození od soudního poplatku a není povinností soudu, aby cokoliv o majetku poplatníka zjišťoval, či dokonce odvozoval majetkovou situaci účastníka např. z předmětu sporu. Zákonnou podmínkou pro osvobození od soudních poplatků je jednak to, že účastník neuplatňuje, resp. nebrání svá práva svévolně nebo zřejmě bezúspěšně, a dále prokázání existence poměrů odůvodňujících osvobození účastníka od soudních poplatků. Podmínku prokázání existence poměrů odůvodňujících osvobození účastníka od soudních poplatků žalobkyně nesplnila, neboť ani přes výzvu soudu prvního stupně neunesla břemeno tvrzení a důkazní.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřuje podle ustanovení § 236 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř. v tom, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Dovolatelka je přesvědčena, že odvolací soud věc neposoudil správně.
Dovolatelka zdůrazňuje, že je právnickou osobou se základním kapitálem ve výši 2 200 000 Kč. Soudní poplatek ve výši 486 700 Kč tak představuje téměř čtvrtinu základního kapitálu a jeho uhrazení by mohlo mít pro dovolatelku fatální důsledky. Soud měl přihlédnout i k tomu, že dovolatelka vystupuje na straně žalující a strádá již neuhrazením dluhu žalovanou. Zjišťování přesných finančních poměrů právnické osoby je obtížné, ale nemůže být přičítáno právnické osobě k tíži, k čemuž dovolatelka poukazuje na nálezy Ústavního soudu. Dovolatelka má pochybnosti, zda k ní jako k právnické osobě nepřistoupil soud s předsudkem. Navrhuje Nejvyššímu soudu, aby situaci zvážil v kontextu všech osob, které by mohly být negativně ovlivněny zaplacením soudního poplatku, zejména jejích věřitelů a zaměstnanců. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 99/2013, dovolatelka uvádí, že soudy měly přihlédnout k výši soudního poplatku, výši základního kapitálu i k tomu, že se domáhá zaplacení částky za dílo a má povinnost jednat s péčí řádného hospodáře.
Z důvodů výše uvedených dovolatelka navrhuje, aby bylo napadené rozhodnutí zrušeno a věc vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., ve znění účinném od 1. ledna 2014 (srov. bod 2 článku II., zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) oprávněným subjektem (účastnicí řízení), který je řádně zastoupen advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Dovolatelka odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. září 1998, sp. zn. IV. ÚS 13/98, ze dne 27. října 1998, sp. zn. II. ÚS 13/98 a ze dne 11. května 1999, sp. zn. I. ÚS 13/98, ve kterých Ústavní soud konstatoval, že i při interpretaci ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř. je třeba ctít ústavní zásadu rovnosti a sama skutečnost, že zjišťování poměrů právnické osoby při rozhodování o osvobození od soudních poplatků by mělo být nákladné či obtížné, nemůže být důvodem k vyloučení možnosti použití ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř. V těchto případech obecné soudy nesprávně uvedly, že je pojmově vyloučeno u právnických osob přiznávat osvobození od zaplacení soudních poplatků, jelikož nelze posuzovat poměry právnické osoby z hlediska jejích sociálních poměrů a jen těžko by se hledalo kritérium pro zjištění majetkových poměrů u právnických osob obecně.
Dovolací soud se neztotožňuje s názorem dovolatelky, že odvolací soud se odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 99/2013. V tomto rozhodnutí dovolací soud uzavřel, že osvobození od soudních poplatků lze přiznat i právnické osobě podnikateli. Dále konstatoval, že účastník je povinen soudu prokázat věrohodným způsobem své poměry, které jsou rozhodné pro posouzení důvodnosti jeho žádosti.
V projednávaném případě však soudy posuzovaly, zda dovolatelka splňuje podmínky pro přiznání osvobození od soudních poplatků či nikoli a osvobození od soudních poplatků dovolatelce nepřiznaly proto, že nedoložila majetkové poměry ani důkazy k jejich prokázání, ač k tomu byla soudem prvního stupně vyzvána a zároveň poučena o tom, že nebude-li na výzvu reagovat, vystavuje se nebezpečí neúspěchu žádosti o osvobození od soudních poplatků.
Institut osvobození od soudních poplatků je institutem výjimečným. Slouží k tomu, aby měl účastník zajištěn přístup k soudu i tehdy, neumožňují-li mu to majetkové poměry. Nelze však po soudech požadovat, aby suplovaly činnost žadatele o osvobození od soudního poplatku a zjišťovaly z úřední povinnosti jeho majetkové poměry. Domnívá-li se účastník, že splňuje podmínky pro osvobození od soudních poplatků, je na něm, aby tvrdil i prokázal své majetkové poměry odůvodňující osvobození od soudních poplatků.
Z výše uvedeného vyplývá, že napadené rozhodnutí není v rozporu s citovanou judikaturou Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť není přípustné.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí (§ 243b ve spojení s § 151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. ledna 2016


JUDr. Kateřina Hornochová předsedkyně senátu