23 Cdo 3003/2016
Datum rozhodnutí: 05.12.2016
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.



23 Cdo 3003/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci navrhovatele STAFIKO stav s.r.o. , se sídlem v Domažlicích, Petrovická 283, IČO 26352516, zastoupeného Mgr. Janem Křivánkem, advokátem se sídlem v Plzni, Kyjevská 1228/77, za účasti společnosti 21, a.s., se sídlem v Praze 1, V Celnici 1031/4, IČO 27130967, zastoupené JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem se sídlem v Praze 7, Jankovcova 1518/2, o zajištění důkazu před zahájením řízení, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 46 Nc 506/2013, o dovolání účastníka - společnosti 21, a.s., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. září 2014, č. j. 1 Cmo 195/2014-47, takto:
I. Dovolání účastníka 21, a.s., se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 o. s. ř.)


Krajský soud v Plzni jako soud prvního stupně usnesením ze dne 17. června 2014, č. j. 46 Nc 506/2013-24, ustanovil znalce Ing. Františka Schejbala z oboru ekonomika a stavebnictví, uložil mu zpracování znaleckého posudku a všem účastníkům uložil, aby znalci poskytli potřebnou součinnost.
K odvolání účastníka společnosti 21, a.s., Vrchní soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 1. září 2014, č. j. 1 Cmo 195/2014-47, potvrdil usnesení soudu prvního stupně.
Usnesení odvolacího soudu napadl účastník společnost 21, a.s., včasně podaným dovoláním, které ovšem není přípustné, neboť dovolatelka neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Požadavek, aby dovolatelka v dovolání uvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatelka povinna v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2013, sen. zn. 29 NSCR 97/2013, jež obstálo i v ústavní rovině ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. II. ÚS 383/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. prosince 2013, sen. zn. 29 NSCR 114/2013, příp. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2015, sen. zn. 29 NSCR 104/2015).
Dovolatelka v dovolání uvedla, že je dle jejího názoru přípustné, neboť napadené rozhodnutí spočívá na řešení právní otázky, která v judikatuře dosud nebyla řešena, avšak nikde dále v argumentaci takovou právní otázku neformulovala. Značná část argumentace dovolatelky směřovala proti otázkám, které soud prvního stupně uložil znalci zodpovědět ve znaleckém posudku. Ve druhé části dovolání pak dovolatelka namítala nesprávné posouzení podmínek aplikace § 78 o. s. ř., avšak ani zde nevymezila konkrétní právní otázku, která by byla pro napadené rozhodnutí podstatná, pouze namítala nesprávné právní posouzení věci.
Ohledně dovolatelčiných námitek proti otázkám, které soud prvního stupně znalci zadal pro zpracování znaleckého posudku, je třeba uvést, že zadání znaleckého posudku je činností soudu vedoucí ke zjišťování skutkového stavu věci, přičemž Nejvyššímu soudu náleží přezkum napadeného rozhodnutí pouze po stránce právní, což vyplývá ze samotné povahy dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku a také přímo z ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., podle něhož je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci. Tyto námitky tedy nemohou založit přípustnost dovolání.
Co se týče zbývající argumentace dovolatelky, v níž již namítala nesprávné právní posouzení podmínek aplikace § 78 o. s. ř., avšak ve vztahu k této námitce neformulovala konkrétní právní otázku, která by splňovala jedno z kritérií § 237 o. s. ř., je třeba uvést, že podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neuvede-li dovolatel v dovolání otázku, která je podstatná pro rozhodnutí soudu v posuzované věci, je dovolání nepřípustné. K tomu viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2013, sp. zn. 30 Cdo 1853/2013.
K namítanému nesprávnému právnímu posouzení věci odvolacím soudem, dále dovolací soud uvádí, že pouhý argument, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání. Jiný výklad by vedl k absurdnímu (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. července 2015, sp. zn. 29 Cdo 2563/2015, jež obstálo i v ústavní rovině ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud usnesením ze dne 29. září 2015, sp. zn. II. ÚS 2924/2015, odmítl). S ohledem na povahu činnosti dovolacího soudu jakožto sjednotitele judikatury je třeba otázku přípustnosti dovolání omezit na případy právních otázek uvedených v § 237 o. s. ř.
K dovolatelčině námitce vad řízení, která se týkala toho, že jí soudy nedaly možnost vyjádřit své námitky, dovolací soud uvádí, že námitka vady řízení sama o sobě není způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť k dovolací soud přihlíží k vadám řízení podle § 242 odst. 3 o. s. ř. pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání postrádá potřebné náležitosti, neboť dovolatelka neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Nejvyššímu soudu proto nezbylo, než dovolání odmítnout podle § 243c odst. 1 o. s. ř., neboť v dovolacím řízení nelze pokračovat pro vadu, kterou dovolatelka včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranila.
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 5. prosince 2016

JUDr. K a t e ř i n a H o r n o ch o v á
předsedkyně senátu