23 Cdo 2966/2010
Datum rozhodnutí: 25.01.2012
Dotčené předpisy: § 387 odst. 1 obch. zák., § 388 odst. 1 obch. zák., § 397 obch. zák.




23 Cdo 2966/2010

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobce Ing. V. B., správce konkursní podstaty úpadce Klaus-Peter Zander, s.r.o., se sídlem v Praze 7, Kostelní 24/859, identifikační číslo osoby 261 41 841, zastoupeného JUDr. Libuší Krafftovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Nad Výšinkou 5, proti žalovanému Ing. V. Š., zastoupenému Mgr. Pavlem Andrlem, advokátem, se sídlem v Ostravě- Moravské Ostravě, Sokolská třída 1758/4, o 141 846 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 37 Cm 129/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. března 2010, č. j. 4 Cmo 466/2009-107, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:

Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 25. března 2010, č.j. 4 Cmo 466/2009-107, potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. června 2009, č.j. 37 Cm 129/2007-74, ve znění opravného usnesení ze dne 24. srpna 2009, č.j. 37 Cm 129/2007-89, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení 141 846 Kč s příslušenstvím a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Oba soudy vyšly z obsahu žaloby, podané dne 20.7.2007, podle níž se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení ceny dodaných průmyslových vah v období od 21.8.2001 do 13.9.2002, vyúčtovaných fakturami splatnými dne 5.9.2001 a 16.7.2003. Žalovaný svou obranu založil na tvrzení, že pohledávky uplatněné žalobou uhradil zápočtem na základě dohody o zápočtu ze dne 28.7.2004. Odmítl tvrzení žalobce, že započtená faktura byla fingovaná a pro případ, že by soud shledal započtení neplatným, namítl promlčení zažalovaných pohledávek.
Odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaným vznesená námitka promlčení je důvodná. Ztotožnil se se soudem prvního stupně, že dohoda o zápočtu ze dne 28.7.2004, uzavřená mezi úpadcem a žalovaným neobsahovala projev vůle žalovaného směřující k uznání dluhu ve smyslu § 323 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ), a neměla vliv na běh čtyřleté promlčecí doby počínající od splatnosti žalovaných pohledávek. Uzavřel tedy, že žalovaná pohledávka je s ohledem na podání žaloby a splatnost pohledávek promlčena (§ 387 odst. 1, § 388 odst. 1 a § 397 obch. zák). Odvolací soud se již dále nezabýval platností dohody o započtení pohledávek, neboť byla-li by tato dohoda shledána platnou, zanikla by žalovaná pohledávka započtením a muselo by též dojít k zamítnutí žaloby.
Odvolací soud nepovažoval za důvodnou odvolací argumentaci žalobce v tom směru, že žalobcem vylíčený skutkový stav mohl soud posoudit podle zákonných ustanovení upravující vydání bezdůvodného obohacení a přiznat žalobci uplatněný nárok z jiného právního důvodu než tvrdil žalobce. Odvolací soud poukázal na skutková tvrzení žalobce, který zpochybňoval platnost zápočtu, tak i převzetí hotovostní částky žalovaným dne 28.7.2004, a ani poté, kdy žalovaný ve své účastnické výpovědi tvrdil, že od úpadce na úhradu své faktury č. 930085/2004 ze dne 30.6.2004 převzal dne 28.7.2004 částku 164 400 Kč, žalobce nezměnil svá skutková tvrzená a nadále jako důvod žaloby tvrdil nezaplacení ceny dodaného zboží. Pokud žalobce až v odvolání argumentoval tím, že žalovaný od něj převzal finanční částku bez právního důvodu a domáhá se jejího vydání, odvolací soud konstatoval, že s ohledem na zásadu neúplné apelace není možné až v odvolacím řízení domáhat se změny žalobních tvrzení spočívající ve změně důvodu vzniku pohledávky. Soud proto vyšel z tvrzení žalobce, že dohodou o započtení jím uplatněná splatná pohledávka na zaplacení kupní ceny dodaného zboží nezanikla. Odvolací soud dále konstatoval, že samotným uzavřením dohody nevznikl žalovanému žádný majetkový prospěch a žalovaný byl i nadále zavázán zaplatit splatné pohledávky žalobce. Pokud však žalobu na zaplacení pohledávek splatných dne 5.9.2001 a 16.7.2003 podal až 20.7.2007, tedy po uplynutí čtyřleté promlčecí doby, je podle závěru odvolacího soudu správný závěr soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby z důvodu promlčení uplatněných pohledávek.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), neboť se domnívá, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Důvodnost podaného dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a písm. 2 odst. b) o. s. ř.] a že řízení je postiženo vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. ].
Vadu řízení spatřuje dovolatel v tom, že soudy porušily procesní zásadu, podle níž soud rozhoduje na základě zjištěného skutkového stavu věci a nikoliv na základě právního názoru na věc účastníkem. Je přesvědčen, že skutkový stav umožňoval soudu posoudit jeho žalobu na peněžité plnění o zaplacení částky 141 846 Kč podle právní normy upravující bezdůvodné obohacení. Žalobce spatřuje vadu řízení i v tom, že byl zkrácen na svých procesních právech tím, že nebyl řádně poučen soudem prvního stupně o možnosti posoudit věc po právní stránce jinak, čímž mu byla upřena možnost tvrdit skutečnosti významné z hlediska soudcova právního názoru a nabídnout k jejich prokázání důkazy.
Dovolatel dále namítá, že soudy nezohlednily při svém rozhodování pravomocné rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 24.1.2007, v němž bylo rozhodnuto, že byl spáchán jednatelem úpadce trestný čin tím, že nejméně částku 166 164 Kč neužil ve prospěch firmy, ale tuto si ponechal, přičemž toto zakryl uzavřením dohody o započtení ze dne 28.7.2004.
Dovolatel z výše uvedených důvodů navrhl zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu a zároveň i soudu prvního stupně a vrácení věci k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ), jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po té, co zjistil, že dovolání žalobce bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a je řádně zastoupen advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
V posuzované věci není dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je-li napadán potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, a není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., bylo-li v dané věci soudem prvního stupně rozhodnuto jediným rozsudkem.
Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu). Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Je třeba konstatovat, že přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými dovolacími důvody.
Dovolává-li se žalobce dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tedy že řízení je postiženo vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je nutno konstatovat, že z důvodu uvedeného v tomto ustanovení může dovolatel napadnout rozhodnutí odvolacího soudu při uvažované přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. O takový případ se ale v dané věci nejedná, jestliže dovolatel brojí pouze proti konkrétnímu procesnímu postupu soudu.
Dovolací soud dospěl k závěru, že odvolací soud nerozhodl v rozporu s hmotným právem, potvrdil li rozhodnutí soudu prvního stupně, který danou věc neposuzoval z titulu bezdůvodného obohacení, když ze skutkových tvrzení v žalobě vyplynulo, že žalobce požadoval zaplacení kupní ceny za dodané zboží. Platnost kupních smluv, na základě nichž byly prováděny dodávky zboží, nebyla v průběhu řízení nikým zpochybněna. Žalobcem byla zpochybněna pouze dohoda o započtení s odkazem na rozhodnutí v trestní věci. Nutno konstatovat, že se ovšem jedná o jiný skutek, pokud je požadováno místo zaplacení dodaného zboží vydání neoprávněně zaplacené částky žalovanému ve výši 164 400 Kč, uhrazené jednatelem úpadce P. K. žalovanému na základě započtení fiktivní pohledávky žalovaného. Odvolací soud správně zdůraznil, že jiné skutkové tvrzení nelze při neúplné apelaci uplatnit až v odvolacím řízení. Jedná-li se tedy o jiné skutkové tvrzení, než je uvedeno v žalobě, nelze k tomuto novému skutkovému tvrzení soudem přihlédnout bez změny žaloby. Žalobce však podle obsahu spisu nepožádal o připuštění změny žaloby.
Dovolací soud po přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu dospěl k závěru, že dovolání žalobce není přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno v souladu s hmotným právem (§ 387 odst. 1, § 388 odst. 1 a § 397 obch. zák.) a nemá tedy ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud ani z jiných okolností nedospěl k závěru o tom, že napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam má. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalovanému žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl vůči žalobci právo, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. ledna 2012

JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu