23 Cdo 2959/2013
Datum rozhodnutí: 15.12.2015
Dotčené předpisy: § 409 předpisu č. 513/1991Sb., § 275 předpisu č. 513/1991Sb.



23 Cdo 2959/2013


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., ve věci žalobkyně IMOS group s.r.o., se sídlem v Tečovicích 353, PSČ 763 02, IČO 27756971, zastoupené JUDr. Pavlem Strnadem, advokátem, se sídlem ve Zlíně, náměstí Práce 2412, PSČ 760 01, proti žalované EUROVIA CS, a.s. , se sídlem v Praze 1, Národní třída 10, PSČ 113 19, IČO 45274924, zastoupené JUDr. Janem Oškrdalem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Štefánikova 65, PSČ 150 00, o zaplacení částky 3 673 444 Kč, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 15 Cm 124/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. března 2013, č. j. 8 Cmo 443/2012-485, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění:

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. června 2012, č. j. 15 Cm 124/2008-438, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 3 673 444 Kč (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Předmětem řízení bylo po opakovaných dispozicích s žalobou (žalobkyně se nejprve domáhala zaplacení částky 7 679 760,30 Kč, poté postupně vzala žalobu zpět ohledně částky 4 014 379,30 Kč), o nichž soud prvního stupně rozhodl, zaplacení víceprací na stavebním díle provedeném žalobkyní. V řízení nebylo sporné uzavření smlouvy o dílo mezi žalobkyní jako zhotovitelem a žalovanou jako objednatelem (resp. jejich právními předchůdci, dále jen žalobkyně a žalovaná ) dne 27. srpna 2005. Předmětem smlouvy o dílo bylo provedení stavebních prací na zakázce Silnice I/49, Zlín - Malenovice II za dohodnutou cenu ve výši 21 728 210 Kč. Cena víceprací byla podle žaloby vyvolána:
1. nutností namísto vytěžené zeminy při provádění stavebních prací po jejich ukončení provést zásyp kamenivem z lomu v Podhůře a vytěženou zeminu uskladnit, ve výši 2 711 581 Kč (dále jen položka ad 1 ),
2. provedením prací, které měl původně provést jiný subjekt, bezprostředně však souvisely s dílem prováděným žalobkyní, která je proto na objednávku žalované provedla sama, ve výši 359 108 Kč (dále jen položka ad 2 ),
3. nutností respektovat dokumentaci, která se stala nedílnou součástí smlouvy o dílo, a to zejména Všeobecné obchodní podmínky ŘSD, Všeobecné technické kvalitativní podmínky, Zvláštní obchodní podmínky ŘSD a Zvláštní technické podmínky ŘSD a plnit povinnosti z těchto dokumentů vyplývající, jejichž ocenění žalobkyně nemohla zahrnout do cenové kalkulace, protože tyto doklady byly žalovanou zaslány žalobkyni teprve dva měsíce po uzavření smlouvy o dílo, ve výši 602 754 Kč (dále jen položka ad 3 ).
Soud prvního stupně ze smlouvy o dílo zjistil, že na jedné straně v článku 13.1 bylo sjednáno, že veškeré změny a doplňky smlouvy jsou možné pouze formou písemných, číslovaných dodatků odsouhlasených oběma stranami, na druhé straně je však v článku 2.3 ohledně víceprací dohodnuto, že v případě požadavku objednatele na zvýšení rozsahu prací, který bude zaznamenán ve stavebním deníku, je zhotovitel povinen tyto práce provést s tím, že následně bude o těchto vícepracech uzavřen dodatek ke smlouvě o dílo. Uzavření dodatku smlouvy na vícepráce pak zakládá právo zhotovitele na vystavení daňového dokladu (faktury) za vícepráce. Žalobkyně vyhotovila dodatky č. 1 3 ke smlouvě o dílo, žalovaná však podepsala pouze dodatek č. 2 upravující termín plnění, nikoliv však dodatky č. 1 a 3, jimiž měla být změněna cena díla s ohledem na provedené vícepráce.
Ohledně položky ad 1) soud prvního stupně po skutkové stránce uzavřel, že bylo prokázáno, že podle cenové nabídky žalobkyně měl být vytěžený materiál po dobu provádění díla dočasně deponován a po dokončení díla použit ke zpětnému zásypu. Poté, co bylo zjištěno, že vytěžená zemina není oproti původnímu předpokladu vhodná k zásypu provedených rýh a zemních prací, na základě objednávky žalované zajistila žalobkyně trvalé uskladnění vytěžené zeminy a zakoupení kamenné drti dle požadavku žalované z lomu v Podhůře k zásypu rýh. Žalovaná již uhradila žalobkyni částku 580 Kč za metr krychlový zásypu, žalobkyně požadovala částku 690 Kč podle kalkulace vycházející z ceny kameniva a ceníku dopravců ze Zlínska. Soud prvního stupně shledal uvedený postup žalobkyně správným, stejně jako žalobkyní vypočtenou cenu 120 Kč za jednu tunu uskladněné zeminy na trvalou skládku. Tato částka byla žalobkyni vyúčtována skládkou Suchý Důl, kde došlo k uložení, a počítal s ní i rozpočet, který byl podkladem pro určení ceny díla.
Za cenu přepravného v místě a čase obvyklou lze podle soudu prvního stupně považovat požadovanou částku 34 Kč za kilometr, kterou použila žalobkyně v cenové kalkulaci, neboť z ceníků doprav za rok 2007 jiných dopravců předložených žalovanou, soud prvního stupně nezjistil, že by se ceny pohybovaly pod hranicí 34 Kč za 1 kilometr. Žalovaná neprokázala své tvrzení, že při přepravě větších objemů hmot bylo zajisté možno vyjednat s přepravci nižší než ceníkové jízdné, přičemž bylo přihlédnuto rovněž k argumentaci žalobkyně, že šlo o velké objemy, které bylo nutno přemístit bezprostředně a na vyjednávání tudíž nebyl čas.
Provedení víceprací pod položkou ad 2) žalobkyně bylo mezi účastníky nesporné, stejně jako rozsah a cena těchto prací.
Pokud jde o vícepráce pod položkou ad 3) bylo dokazováním zjištěno, že dokumentace, která se stala nedílnou součástí smlouvy, byla právnímu předchůdci žalobce odeslána žalovanou teprve dne 27. října 2005, zatímco k uzavření smlouvy o dílo došlo již dne 27. srpna 2005. Soud prvního stupně proto shledal prokázaným tvrzení žalobkyně, že teprve po uzavření smlouvy o dílo zjistila rozsah svých povinností z těchto dokumentů vyplývajících, který byl tak velký, že bylo nutno, aby jejich plnění zajišťoval po dobu od počátku listopadu 2005 do konce roku 2007 k tomu určený zaměstnanec žalobkyně, jímž byl M. M. Z jeho výpovědi a dalších důkazů učinil soud prvního stupně závěr o nezbytnosti, rozsahu a době jeho angažmá, které vyplývá z ujednání smlouvy pod bodem 4.3, v němž je obsažena dohoda o úhradě víceprací spojených s respektováním podmínek ŘSD. Nárok na úhradu poloviny mzdy vyplacené svědku M. ve výši 602 754 Kč, shledal soud prvního stupně za oprávněný.
Po právní stránce posoudil soud prvního stupně věc podle § 409 a násl. obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ) upravujících smlouvu o dílo. Přitom shledal ujednání v bodu 2.3 smlouvy o dílo v části, v níž bylo sjednáno, že v případě potřeby víceprací je žalobkyně povinna je provést a následně bude uzavřen dodatek ke smlouvě zakládající právo právního předchůdce žalobkyně na vystavení daňového dokladu, za neplatné, a to proto, že dodatek ke smlouvě o dílo uzavřený na základě tohoto ujednání by musel být podle § 37 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ) neplatný pro nemožnost plnění, neboť jím sjednaný předmět by byl již v době jeho uzavření zhotoven. Soud prvního stupně dále dospěl k závěru, že ke změně smlouvy o dílo u položek ad 1) a ad 2) došlo tím, že žalovaná tyto práce u žalobkyně objednala zápisem do stavebního deníku a žalobkyně její objednávku akceptovala tím, že objednané práce provedla. Účastníci tak uzavřeli dodatky ke smlouvě o dílo v souladu s ustanovením § 275 odst. 4 obch. zák. tím, že žalobkyně provedla žalovanou objednané práce. Cena prací pak vycházela z jednotkových cen uvedených v nabídce žalobkyně. Důvodem, proč bylo vyhověno žalobě ohledně položky ad 3) pak je samotná smlouva o dílo, která pod bodem 4.3 umožňovala požadovat zaplacení víceprací zde uvedených.
K odvolání žalované Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 12. března 2013, č. j. 8 Cmo 443/2012-485, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. K právnímu posouzení věci soudem prvního stupně odkázal odvolací soud na závěry Nejvyššího soudu České republiky (dále jen Nejvyšší soud ), který se otázkou změny smlouvy o dílo, jejímž předmětem je rozšíření či kvalitativní změna díla, zabýval např. ve svých rozsudcích ze dne 29. července 2009, sp. zn. 23 Cdo 1146/2007, ze dne 20. května 2003, sp. zn. 29 Odo 214/2003, ze dne 26. září 2006, sp. zn. 32 Odo 735/2004, ze dne 22. května 2007, sp. zn. 32 Odo 849/2005, ze dne 27. června 2007, sp. zn. 32 Odo 1043/2005, podle nichž taková dohoda o změně smlouvy o dílo není samostatnou právní skutečností; změnu v právních vztazích vyvolává vždy jen ve spojení se smlouvou, kterou mění. V posuzované věci nebyla dodržena písemná forma dohody o změně sjednaná ve smlouvě o dílo. I přesto považoval odvolací soud právní posouzení soudu prvního stupně za principiálně správné a doplnil je o další právní argumenty. Odkázal na závěr vyjádřený v nálezu Ústavního soudu ze dne 12. července 2011, sp. zn. I. ÚS 1264/11, podle něhož lze písemně uzavřenou smlouvu se sjednanou výhradou změn v písemné podobě měnit i jinou formou (např. ústně učiněnými právními úkony), není-li včas namítána jejich relativní neplatnost; tento závěr se netýká smluv, u nichž písemnou formu stanoví zákon.
Proto byl podle rozhodnutí odvolacího soudu nedostatek sjednané formy (dvoustranného právního úkonu v písemné formě) objednávky žalované k provedení víceprací zhojen tím, že žalobkyně relativní neplatnost tohoto právního úkonu podle § 267 obch. zák. nenamítla, ale naopak plnění provedla, a žalovaná bez námitek podle téhož ustanovení toto plnění přijala. Tak byl ohledně víceprací ad 1) a ad 2) uzavřen platný dodatek ke smlouvě o dílo bez ohledu na existenci a platnost ujednání pod bodem 2.3 smlouvy o dílo a bez ohledu na skutečnost, že dodatek nebyl uzavřen ve zde sjednané písemné formě.
Odvolací soud se ztotožnil také se závěry soudu prvního stupně týkající se části nároků pod položkou ad 3). Namítá-li žalovaná neplatnost smlouvy o dílo pro neurčitost proto, že dokumenty, které byly její součástí, byly právnímu předchůdci žalobkyně doručeny teprve po jejím uzavření, tento názor nesdílí, protože její předmět, tedy rozsah plnění, je v ní jasně definován a z těchto dokumentů pak vyplývá pouze konkrétní obsah a rozsah některých povinností zhotovitele. Tato skutečnost měla za následek pouze, že činnosti vyplývající z těchto povinností nebyly oceněny již v samotné cenové nabídce, která se promítla do ceny díla, ale bylo jejich cenu nutno vyúčtovat ve formě víceprací, ať již podle ujednání pod bodem 4.3 smlouvy o dílo, pokud šlo o práce v souvislosti se Zvláštními technickými a kvalitativními podmínkami, nebo podle obecného ujednání o vícepracích pod bodem 2.3 smlouvy o dílo za práce v souvislosti s požadavky všeobecných a zvláštních obchodních podmínek žalované.
Odvolací soud shrnul svůj právní závěr tak, že právním základem nároků žalobkyně jsou u položek ad 1) a ad 2) uzavřené dílčí dodatky ke smlouvě o dílo a právním důvodem položky ad 3) jednak ujednání v bodu 4.3 smlouvy o dílo, jednak skutečnost, že potřeba těchto víceprací vyplynula rovněž z všeobecných obchodních podmínek a zvláštních obchodních podmínek žalované, které se staly nedílnou součástí smlouvy, zaslány však byly žalovanou právnímu předchůdci žalobkyně až po uzavření smlouvy o dílo.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním.
Přípustnost dovolání podle § 237 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) spatřuje dovolatelka v tom, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu týkající se uzavírání dohod o změně smlouvy o dílo, jejímž předmětem je rozšíření či kvalitativní změna díla, a to rozsudků ze dne 29. července 2009, sp. zn. 23 Cdo 1146/2007, ze dne 20. května 2003, sp. zn. 29 Odo 214/2003, ze dne 26. září 2006, sp. zn. 32 Odo 735/2004, ze dne 22. května 2007, sp. zn. 32 Odo 849/2005, ze dne 27. června 2007, sp. zn. 32 Odo 1043/2005. Odvolací soud tento odklon nevysvětlil a poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 12. července 2011, sp. zn. I. ÚS 1264/11. Dovolatelka považuje tento nález za starší a překonaný a podle jejího názoru s nyní projednávanou věcí nemá souvislost. Na podporu svého názoru dovolatelka odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 9. července 1998, sp. zn. III. ÚS 80/98, a odkaz Ústavního soudu na článek 1 Listiny základních práv a svobod a konstatování, že rovnost v právech ve vztahu k obecným soudům zakládá tudíž, kromě jiného, právo na stejné rozhodování ve stejných věcech a zároveň vylučuje libovůli při aplikaci práva .
Dovolatelka vytkla odvolacímu soudu, že přiznal jen tu část z provedených důkazů, která vedla k vyhovění žalobě, aniž by se však vypořádal s dalšími skutečnostmi, které se nabízely z ostatních provedených důkazů . Odvolací soud měl přihlédnout k listinám, které v řízení předložila např. přílohu k formuláři pro ocenění nabídky ze dne 23. listopadu 2007 k faktuře žalobkyně č. 320170199 a přílohu ze dne 27. listopadu 2007 k faktuře č. 320170216, v nichž žalobkyně uváděla cenu kameniva částkou 580 Kč/m 3 a v dodatku požadovala cenu 690 Kč/m 3 , dále poukázala na přílohy k fakturám č. 320170212 a č. 320170212, z nichž vyplývá, že žalobkyně provedla nacenění u skládkování v částce 40 Kč za tunu, po předání díla však požaduje 120 Kč za tunu. U dopravného materiálu poukázala dovolatelka na faktury majoritního přepravce materiálu na stavbu v ceně 28 Kč za km; žalobkyní požadovanou cenu 34 Kč nepovažuje za cenu obvyklou v zimním období, kdy je útlum stavební výroby a tedy přetlak nabídek.
Ohledně činností, které prováděl pan M., poukázala dovolatelka na prokázanou okolnost, že nedílnou součásti smlouvy o dílo byly dokumenty vydané Ředitelstvím silnic a dálnic, v nichž byla stanovena většina činností, které tento svědek prováděl, z čehož dovozuje, že byly součástí pevné ceny díla.
Dovolatelka dále namítala, že žalobkyně se nejprve domáhala úhrady částky 7 697 760,30 Kč, když poté vzala z více jak 50 % žalobní návrh zpět, což jednoznačně svědčí o spekulativních požadavcích žalobkyně na zvýšení ceny materiálů potrubí. Pokud by dovolatelka dodatky č. 1 a č. 3 podepsala, platila by za něco, co nedostala.
Dovolatelka zdůraznila, že smlouva o dílo byla uzavřena podle pravidel FIDIC , jak jsou obsaženy v obchodních podmínkách staveb pozemních komunikací schválených Ministerstvem dopravy, která v článku 13 stanoví pravidla pro uplatnění nároku na změnu ceny, v článku 14.4 pak stanoví, že objednatel nebude zavázán zhotoviteli za žádnou záležitost nebo věc vzniklou ze smlouvy o dílo nebo z realizace prací (nebo v souvislosti s nimi) jinak než závazky plynoucími z povinnosti odškodnění ze strany objednatele, pokud na ně zhotovitel neuplatní nárok v závěrečném prohlášení a také v prohlášení o dokončení díla. Žalobkyně však žádný u uvedených dokumentů nepředložila jako důkaz pro svá tvrzení, že má nárok na žalovanou částku a neunesla tak podle názoru žalované i z tohoto důvodu důkazní břemeno.
Dovolatelka shledává závěr odvolacího soudu, že ohledně víceprací pod položkou ad 1) a ad 2) byl uzavřen platný dodatek ke smlouvě o dílo, jako nesprávné právní posouzení případu. Vytkla odvolacímu soudu, že se nevypořádal s odkazy žalované na ustanovení § 547 odst. 2, odst. 5 a odst. 6 obch. zák., kdy žalobkyní požadovaná částka přesáhla dohodnutou cenu o více než 30 %. Dovolatelka má za to, že soud nevzal v potaz ustanovení článku 13.1 smlouvy o dílo a ustanovení § 272 obch. zák., na které v řízení odkazovala.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2 článku II části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
Žalovaná odůvodňuje přípustnost dovolání tím, že se odvolací soud odchýlil od výše uvedené judikatury Nejvyššího soudu, přičemž případný odkaz na starší a překonané rozhodnutí (nález Ústavního soudu ze dne 12. července 2011, sp. zn. I. ÚS 1264/11) důvod k judikaturnímu odklonu nezakládá . Tento názor žalované však není správný.
Judikatura, s níž argumentuje dovolatelka, a na níž odkazuje i odvolací soud, se totiž primárně týká toho, že ke vzniku nároku zhotovitele na zvýšenou cenu díla v případě jeho rozšíření nebo změny (zvýšení jeho kvality) je nezbytná předchozí dohoda objednatele a zhotovitele na vlastním rozšíření díla nebo jeho kvalitativní změně, čili dohoda o změně smlouvy o dílo. Pokud nebyly splněny smluvené podmínky pro úhradu víceprací, jež nelze považovat za samostatné dílo, nelze tento nedostatek nahradit uplatněním nároku na vydání bezdůvodného obohacení (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2003, sp. zn. 29 Odo 214/2003, ze dne 26. září 2006, sp. zn. 32 Odo 735/2004, ze dne 22. května 2007, sp. zn. 32 Odo 849/2005, ze dne 27. června 2007, sp. zn. 32 Odo 1043/2005 a ze dne 25. července 2012, sp. zn. 23 Cdo 3798/2009, jež jsou k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Odvolací soud dále považoval pro své rozhodnutí za určující závěr, že neuzavření dodatku ve sjednané písemné formě způsobuje jeho neplatnost. Vysvětlil, že se jedná o neplatnost relativní, což podepřel i odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 12. července 2011, sp. zn. I. ÚS 1264/11. Na tomto závěru však řešení projednávané věci nespočívá. Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů totiž vyplývá, že v článku 2.3 smlouvy o dílo bylo obsaženo speciální ustanovení, že v případě požadavku objednatele na zvýšení rozsahu prací (vícepráce) je zhotovitel povinen tyto práce provést s tím, že následně bude o těchto vícepracích uzavřen dodatek smlouvy o dílo. Požadavek na vícepráce je objednatel povinen zaznamenat do stavebního deníku s tím, že zhotovitel je povinen do 3 dnů připojit své stanovisko. Pokud stanovisko nepřipojí, má se za to, že s požadavkem na vícepráce v plném rozsahu souhlasí. Uzavření dodatku smlouvy na vícepráce zakládá právo zhotovitele na vystavení daňového dokladu (faktury) za více práce. Na vícepráce se vztahují ujednání této smlouvy.
Z uvedeného vyplývá, že povinnost zhotovitele provést vícepráce vzniká, dojde-li k jejich sjednání způsobem stanoveným ve smlouvě, a to bez ohledu na to, bude-li následně uzavřen či nikoliv písemný dodatek (obsahující údaje pro fakturaci zejména cenu). V posuzovaném případě lze pod tento dohodnutý způsob změny smlouvy ohledně předmětu plnění podřadit skutková zjištění soudů, že objednatel zaznamenal svůj požadavek na provedení víceprací do stavebního deníku a zhotovitel nevyjádřil nesouhlas s jejich provedením (nezapsal ho do stavebního deníku), naopak vícepráce podle požadavku objednatele provedl. Rozhodnutí ve věci samé tak nezávisí na vyřešení otázky relativní neplatnosti pro nedodržení sjednané písemné formy dodatku, neboť povinnost zhotovitele provést vícepráce se podle smlouvy nijak s touto formou nepojí. Nad rámec uplatněného dovolacího důvodu lze uvést, že nesjednají-li si strany důsledky změny díla na výši jeho ceny, řídí se povinnost objednatele zaplatit zvýšenou cenu ustanovením § 549 odst. 2 obch. zák.
Vytýká-li dovolatelka dále odvolacímu soudu nesprávné skutkové závěry, nebo neunesení důkazního břemene žalobkyní, pak se nejedná o námitky, které by bylo možné učinit dovolacím důvodem ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Dovolání má proto v této části vady, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Vadné je dovolání žalované také tam, kde rozporuje závěry ohledně činností prováděných panem M., poukazuje na částečné zpětvzetí žaloby, namítá překročení dohodnuté ceny o více než 30 %, neboť zde chybí vymezení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je odvolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Z uvedených důvodů Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání žalované odmítl, neboť zčásti není přípustné a zčásti trpí vadami, které nebyly odstraněny ve lhůtě podle § 241b odst. 3 o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. prosince 2015
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu