23 Cdo 2950/2007
Datum rozhodnutí: 29.09.2009
Dotčené předpisy:





23 Cdo 2950/2007


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobce Č. r. M. f., zast. Ú. p. z. s. v. v. m., Ú. p. P., proti žalovanému K. D., zast. JUDr. M. Č., advokátem, o zaplacení 9,683.289,- Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 16 Cm 152/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 11. 2006, čj. 1 Cmo 195/2006 289, takto:


Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 11. 2006, čj. 1 Cmo 195/2006 289 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2005, čj. 16 Cm 152/2001 244, se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. května 2005 zamítl žalobu o zaplacení částky 9,683.289,- Kč a rozhodl o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich úhradu.


Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 14. 11. 2006, čj. 1 Cmo 195/2006 289 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a změnil výrok rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení tak, že žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradě těchto nákladů řízení 210.868,- Kč.


V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že přihlédl k závěrům Nejvyššího soudu uvedeným v rozsudku ze dne 3. 7. 2001, čj. 32 Cdo 2624/2000 136, jímž byl mj. zrušen předchozí rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 6. 2000, čj. 1 Cmo 209/98 105 a dále, že účastníci označili za nesporný výsledek sporu vedený před Obvodním soudem pro Prahu 10 pod sp. zn. 12 C 84/98, neboť rozsudkem tohoto soudu ze dne 26. 1. 1999 (potvrzeným Městským soudem v Praze rozsudkem ze dne 27. 1. 2000, čj. 25 Co 354/99 27) bylo určeno, že vlastníkem domu a pozemku v k. ú. V., obci P. je hlavní město P.


Odvolací soud dále v odůvodnění rozsudku uvedl, že nárok na úhradu úroku z prodlení je nárokem akcesorickým a pokud účastníci posléze sjednali cenu za prodej podniku ve výši 39,513.252,16 Kč, mohl žalobci teoreticky vzniknout nárok na úrok z prodlení jen z této částky .


V odůvodnění rozsudku odvolací soud dále uvedl, že je důvodná námitka žalovaného, že v privatizačním projektu byl do souboru privatizovaného majetku zařazen i dům ve V. vč. příslušné pozemkové parcely, jehož vlastníkem je, podle shora uvedených rozhodnutí, hlavní město P. V uzavřené kupní smlouvě o prodeji podniku byl v souboru věcí zahrnut i tento dům a parcela a proto měla být podle odvolacího soudu cena privatizovaného majetku nižší o cenu domu. Požadavek žalovaného o snížení kupní ceny je proto legitimní.


Odvolací soud se neztotožnil s právním názorem žalobce, že v tomto případě šlo o právní vadu, kterou měl žalovaný řešit jiným způsobem a že nyní je jeho nárok promlčen. Ohledně domu vč. příslušné parcely k převodu vlastnictví podle odvolacího soudu nedošlo, žalobce svůj závazek převést vlastnictví těchto věcí nesplnil, tím došlo k bezdůvodnému obohacení žalobce o cenu tohoto domu a žalovaný by se právem domáhal vrácení této části ceny ve výši 5,650.560,- Kč, kterou však započetl na žalobou požadovaný úrok z prodlení ve výši 5,646.315,94 Kč a v důsledku toho žalovaná pohledávka zanikla.


V dalším odvolací soud odkázal na závěry soudu prvního stupně, a to zejména k námitce promlčení vznesené žalobcem a vzhledem k uvedenému rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.


Dovoláním ze dne 5. 3. 2007 napadl žalobce rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu s tím, že rozsudek odvolacího soud tak i rozsudek soudu prvního stupně byly vydány na základě nesprávného právního posouzení věci.


V podrobnostech pak odvolatel uvedl, že oba soudy na zjištěný skutkový stav nesprávně


- aplikovaly ust. § 451 a násl. obč. zák. na místo zák. č. 92/1991 Sb. ve spojení s ust. § 476 a násl. obch. zák., § 432 435 a 393 obch. zák.


- dovodily neplatnost části kupní smlouvy aplikací zák. č. 367/1990 Sb. a zák. č. 418/1990 Sb., neboť rozhodnutí o privatizaci je podle § 10 zák. č. 92/1992 Sb. soudně nepřezkoumatelné


- posoudily postavení žalobce v řízení a v této souvislosti nesprávně aplikovaly ust. § 3 odst. 1 obč. zák. a ust. § 435 odst. 2 obch. zák.


a tyto otázky pokládá žalobce za otázky zásadního právního významu.


V obsáhlém odůvodnění dovolání žalobce zejména popsal dosavadní průběh řízení a za nesporné skutečnosti pokládá to, že mezi účastníky byla uzavřena dne 30. 6. 1992 smlouva o prodeji podniku ve smyslu zák. č. 92/1991 Sb. ve spojení s ust. § 476 a násl. obch. zák., dále skutečnost, že dům s pozemkem, oběma v k. ú V., obci P., byly součástí souborů věcí převáděných uvedenou kupní smlouvou a nemohly být na žalovaného převedeny, neboť žalobce nebyl jejich vlastníkem v den podpisu smlouvy. Žalobce (správně žalovaný) se o zpochybnění svého vlastnického práva dozvěděl doručením žaloby o určení vlastnického práva k uvedeným nemovitostem, kterou podalo hlavní město P. v roce 1998 a v té době mohl uplatnit nárok z vady části předmětu kupní smlouvy. Dále je podle dovolatele nesporné, že má nárok na zaplacení úroku z prodlení viz závazný právní názor Nejvyššího soudu.


Dovolatel je proto toho názoru, že za tohoto skutkového stavu měl žalovaný nárok na plnění z právní vady podle ust. § 486 odst. 4 obch. zák. ve spojení s §§ 433 až 435 obch. zák. a tento nárok je promlčen, popř. je nevymahatelný, nikoliv nárok na vydání bezdůvodného obohacení dle § 451 a násl. obč. zák.


V další části odůvodnění dovolání žalobce uvedl, že soud nesprávně akceptoval jako bezdůvodné obohacení tržní cenu předmětných nemovitostí (domu a pozemku) ve výši tržní ceny 5.650.560,- Kč dle stavu v roce 2004 dle znaleckého posudku, ačkoliv kupní cena ve smlouvě z 30. 6. 1992 byla stanovena dle údajů v účetní evidenci k 31. 7. 1992 (viz § 482 obch. zák.).


Dále dovolatel namítal, že žalobce podle soudu o právní vadě předmětu kupní smlouvy věděl z dopisu Magistrátu hl. m. P. a podle dovolatele jde o nesprávné skutkové zjištění soudů, které mělo za následek neuznání námitky žalobce o nevykonatelnosti práva dle ust. § 435 odst. 2 obch. zák. dále dovolatel uvedl, že předmětné nemovitosti přešly na hlavní město Prahu dnem 24. 5. 1991 dle zák. č. 172/1991 Sb. a tento vlastník nesplnil povinnost podat návrh na provedení příslušného záznamu v evidenci nemovitostí, žalobce uzavíral předmětnou kupní smlouvu v dobré víře ve správnost údajů v privatizačním projektu.


Taktéž dovolatel je toho názoru, že kupní smlouva z 30. 6. 1992 byla uzavřena na základě rozhodnutí o privatizaci schváleného vládou usnesením ze dne 27. 5. 1992, které je podle § 10 odst. 3 zák. č. 92/1991 Sb. soudem nepřezkoumatelné.


V závěru dovolání žalobce uvedl, že na skutkový stav věci mělo být aplikováno ust. § 486 obch. zák., neboť se jednalo o plnění, které mělo právní vady (k předmětnému domu a pozemku svědčilo vlastnické právo třetí osobě), a nešlo o neplatnost kupní smlouvy. Žalovaný měl uplatnit nárok z této vady ihned poté, co se dozvěděl, že jeho vlastnické právo je napadeno třetí osobou (v roce 1998), což však neučinil a tím došlo k promlčení či nevymahatelnosti (§ 435 obch. zák.) jeho práva.


Odvolatel dále uvedl, že právem vznesl námitku promlčení, popř. nevymahatelnosti práva a tato jeho námitka není v rozporu s dobrými mravy a odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu (rozhodnutí NS sp. zn. 25 Cdo 2895/99 a 25 Cdo 1839/2000), popř. rozhodnutí Ústavního soudu (např. sp. zn. II. ÚS 339/95, I. ÚS 643/04).


S ohledem na shora uvedené odvolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu včetně rozsudku soudu prvního stupně a věc vrátil posléze uvedenému soudu k dalšímu řízení.


V podání ze dne 15. 5. 2007 se k dovolání vyjádřil žalovaný. Ve vyjádření zejména uvedl, že smlouvou ze dne 30. 6. 1992 koupil část podniku a původně sjednaná kupní cena byla změněna dodatkem č. 1 ze dne 22. 8. 1996 ve výši 39,513.252,16 Kč a žalobce se domáhá smluvního úroku z prodlení z kupní ceny sjednané až uvedeným dodatkem, a to od sjednané splatnosti 15. 8. 1992.


Žalovaný ve vyjádření dále uvedl, že v rámci obrany započetl nárok na vydání bezdůvodného obohacení, spočívajícího v hodnotě domu a pozemku proti vyčíslenému úroku z prodlení. Soud žalobu zamítl, když úrok z prodlení vyčíslil z posledně dohodnuté ceny, proti němuž započetl hodnotu uvedených nemovitostí. Toto rozhodnutí pokládá žalovaný za správné.


Dále žalovaný ve vyjádření uvedl, že dovolání není přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní právní význam a aplikace ust. § 451 a násl. obč. zák. je dostatečně judikována (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 813/2001. Stejně tak byla řešena i otázka promlčení nároku při započtení v obchodních věcech a podle ust. § 358 obch. zák. započtení nebrání promlčení, nastalo-li až poté, co se pohledávky staly způsobilými k započtení a podle ust. § 388 odst. 2 obch. zák. se bez ohledu na promlčení může strana dovolávat svého práva při obraně nebo při započtení, týkají-li se obě práva téže smlouvy.


Žalovaný proto navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl pro jeho nepřípustnost a rozhodl o nákladech řízení.


Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání žalobce projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1. 7. 2009 (dále též jen o. s. ř. ), a to s ohledem na čl. II. odst. 12 zák. č. 7/2009 Sb., kterým se mění zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony.


Poté dovolací soud shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, odvolatel (žalobce) je zastoupen pracovníkem žalobce, který má právnické vzdělání a jím bylo dovolání též sepsáno (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 2 písm. b) a odst. 4, § 241a odst. 1 o. s. ř.).


Poté se Nejvyšší soud České republiky zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů. Z dovolání je zřejmé, že dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen.


Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soud ve věci samé se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.


V posuzované věci není dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně, vydaný poté, co bylo předchozí rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušeno dovolacím soudem a věc vrácena k dalšímu řízení.


Podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písm. b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.


V posuzovaném případě odvolatel za nesprávné právní posouzení věci především pokládá aplikaci ust. § 451 a násl. obč. zák. a je toho názoru, že mělo být aplikováno ust. § 476 a násl. obch. zák. a ust. § 432 435 a § 393 odst. 2 obch. zák.


Z rozhodného skutkového stavu věci v dovolání nezpochybněného vyplývá, že účastníci uzavřeli dne 30. 6. 1992 kupní smlouvu o prodeji podniku č. 080/92, jejímž předmětem byl majetek Č., s. p., V. uvedený v privatizačním projektu, tedy soubor věcí, pohledávek a závazků.


Součástí souboru věcí byl mj. dům ve V. (k. ú. V., obce P.) včetně pozemku. Na základě zák. č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí nabylo dnem 24. 5. 1991 tento majetek hlavní město P. Vzhledem k tomu, že na základě kupní smlouvy z 30. 6. 1992 byl v katastru nemovitostí zapsán žalovaný, obec hlavní město P. se domáhala určení, že je vlastníkem uvedeného domu (viz rozsudek Obvodního sodu pro Prahu 10 ze dne 26. 1. 1999, čj. 12 C 84/98 11, potvrzený Městským soudem v rozsudku ze dne 27. 1. 2000, čj. 25 Co 354/99 27) a byla úspěšná.


Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že kupní smlouva o prodeji podniku ze dne 30. 6. 1992 je v části týkající se předmětných nemovitostí neplatná dle ust. § 39 obč. zák. a dodal, že o vadách plnění lze uvažovat jen tehdy, jestliže k převodu vlastnictví dojde. Vzhledem k tomu, že uvedené nemovitosti nebyly předány, došlo k bezdůvodnému obohacení žalobce ve výši ceny těchto nemovitostí (5,650.560,- Kč).


Podle § 476 odst. 1 obch. zák. ve znění účinném v době uzavření smlouvy (dále jen obch. zák. ) smlouvou o prodeji podniku se prodávající zavazuje převést na kupujícího vlastnické právo k věcem, jiná práva a jiné majetkové hodnoty jež slouží provozování podniku a kupující se zavazuje převzít závazky prodávajícího související s podnikem a zaplatit kupní cenu.


Vlastnické právo k věcem, jež jsou zahrnuty do prodeje, přechází z prodávajícího na kupujícího účinností smlouvy. Vlastnické právo k nemovitostem přechází vkladem do katastru nemovitostí (v rozhodném období registrací podle zvláštních předpisů - § 483 odst. 3 obch. zák.


Podle ust. § 486 odst. 4 obch. zák. pro právní vady prodávaného podniku platí obdobně ust. § 433 až 435 obch. zák. Nepřejde-li vlastnické právo k nemovitosti tvořící součást podniku na kupujícího a prodávající neodstraní tuto vadu v přiměřené dodatečné lhůtě, kterou mu kupující určí, může kupující od smlouvy odstoupit.


O právní vadu se jedná tehdy, jestliže prodávaný podnik (jeho část) je zatížen právem třetí osoby (§ 433 odst. 1 obch. zák.).


Nárok z právních vad mj. nevzniká, jestliže kupující o právu třetí osoby věděl v době uzavření smlouvy (§ 434 obch. zák.).


Kupující je podle ust. § 435 odst. 1 obch. zák. povinen prodávajícímu bez zbytečného odkladu poté, kdy se o uplatnění práva třetí osoby, s uvedením jeho povahy, tuto skutečnost oznámit. Práva kupujícího z právních vad zboží nemohou být přiznána v soudním řízení, jestliže kupující nesplní povinnost oznámit prodávajícímu uplatnění práv třetí osoby a prodávající v soudním řízení namítne nesplnění této povinnosti kupujícím (§ 435 odst. 2 obch. zák.). Tyto účinky nenastávají, jestliže prodávající o uplatnění práva třetí osobou věděl v době, kdy se o něm dověděl kupující (§ 435 odst. 3 obch. zák.). Pro nároky z právních vad platí ust. § 436 až 441 obch. zák.


Dovolací soud na základě zjištěného skutkového stavu věci dospěl k závěru, že v posuzovaném případě, kdy byla uzavřena smlouva o prodeji podniku (resp. jeho části) a k určitým věcem (domu a pozemku v k. ú. V.) bylo úspěšně uplatněno vlastnické právo třetí osoby (obce hlavní město P.) bylo věc nutné posuzovat podle ust. § 486 odst. 4 obch. zák. ve vazbě na ust. § 433 až 435 obch. zák., v nichž se výslovně upravuje situace a nároky vyplývající z právních vad prodávaného podniku (věci). Podnik je totiž věcí hromadnou a na jeho právní poměry se proto používají ustanovení o věcech v právním smyslu, jak je nyní výslovně stanoveno v ust. § 5 odst. 2 obch. zák. Takto se na podnik nahlíželo i v době uzavření předmětné smlouvy o koupi podniku, kdy tato úprava ještě nebyla výslovně do obchodního zákoníku zahrnuta.


Proto není správný názor soudu prvního stupně se kterým se soud odvolací ztotožnil, že smlouva o prodeji podniku je v části týkající se prodeje uvedených nemovitostí neplatná podle ust. § 39 obč. zák. a v částce odpovídající ceně těchto nemovitostí získal žalobce bezdůvodné obohacení ve smyslu ust. § 451 obč. zák. (z neplatného právního úkonu), neboť jak je uvedeno shora, je třeba vycházet z právní úpravy smlouvy o prodeji podniku, v níž je řešen postup a nároky kupujícího v případě vad prodávaného podniku.


Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud i soud prvního stupně věc nesprávně právně posoudily, neboť aplikovaly právní normu, která na zjištěný skutkový stav nedopadá. Oběma soudům lze jistě přiznat, že jejich řešení věci se jeví jako spravedlivé, avšak neodpovídá příslušné právní úpravě.


Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a je zároveň důvodné, a proto nezbývá než zrušit rozhodnutí odvolacího soudu a vzhledem k tomu, že stejnou vadou trpí i rozhodnutí soudu prvního stupněm, zrušit i toto rozhodnutí a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Pokud dovolatel v dovolání dále namítal, že soudy nesprávně posoudily neplatnost části kupní smlouvy o prodeji podniku, neboť rozhodnutí o privatizaci není podle ust. § 10 zák. č. 92/1992 Sb. soudy přezkoumatelné, není tento názor správný, neboť v dané věci nejde o přezkoumání rozhodnutí o privatizaci ve smyslu uvedeného ustanovení, ale o posouzení kupní smlouvy, popř. o spor z ní vyplývající.


V dalším řízení bude třeba zabývat se zejména tím, zda byly splněny podmínky pro vznik nároku z právní vady viz zejména ust. § 434 a 435 obch. zák., event. promlčením tohoto nároku a k tomu popř. učinit potřebná skutková zjištění.


Nejvyšší soud s ohledem na uvedené proto podle ust. § 243b odst. 3 o. s. ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení s tím, že podle ust. § 243d odst. 1 o. s. ř. v návaznosti na ust. § 226 o. s. ř. jsou soudy vázány právním názorem dovolacího soudu.


O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).


Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.


V Brně 29. září 2009


JUDr. Ing. Jan H u š e k


předseda senátu