23 Cdo 2942/2013
Datum rozhodnutí: 29.04.2014
Dotčené předpisy: § 150 o. s. ř.



23 Cdo 2942/2013

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové, ve věci žalobkyně UNILES, a. s. , se sídlem v Rumburku, Jiříkovská 832/16, PSČ 408 01, identifikační číslo osoby 47307706, zastoupené JUDr. Martinem Nedelkou, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 1, Olivova 2096/4, proti žalovanému Lesy České republiky, s. p. , se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106, PSČ 501 68, identifikační číslo osoby 42196451, zastoupenému JUDr. Romanem Poláškem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Trojanova 12, PSČ 120 00, o zaplacení částky 30,171.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 33 Cm 183/2012, o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. dubna 2013, č. j. 6 Cmo 60/2013-862, takto:

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. dubna 2013, č. j. 6 Cmo 60/2013-862, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 4. prosince 2012, č. j. 33 Cm 183/2012-830, zastavil řízení (bod I. výroku), rozhodl o vrácení zaplaceného soudního poplatku (bod II. výroku) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 268.160,- Kč (bod III. výroku).
O náhradě nákladů řízení rozhodl podle ustanovení § 146 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř. ) a přiznal žalovanému, který zastavení řízení nezavinil, náklady právního zastoupení [odměnu advokáta dle § 3 odst. 1 a § 13 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve výši 267.560,- Kč a dvě paušální náhrady po 300,- Kč dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)]. Stran paušálních náhrad považoval za podstatné, že žalovaný čelil relevantně žalobě podáním vyjádření k žalobě dle výzvy soudu a jeho další podání a vyjádření ve věci lze považovat za nadbytečná a pro věc nerozhodná.
Soud prvního stupně nevyhověl návrhu žalobkyně, aby výjimečně náklady řízení žalovanému nepřiznal s ohledem na překvapivou změnu právního názoru obecných soudů , jelikož takový důvod neshledal. Odkazuje na judikaturu Ústavního soudu (usnesení ze dne 5. září 2012, sp. zn. II. ÚS 244/12, nález ze dne 12. července 2005, sp. zn. I. ÚS 305/03, nález ze dne 12. června 2012, sp. zn. II. ÚS 3898/11) neaplikoval ustanovení § 150 o. s. ř.
K odvolání žalovaného proti bodu III. výroku odvolací soud usnesením v záhlaví uvedeným usnesení soudu prvního stupně v napadené části, tj. v bodu III. výroku o nákladech řízení, potvrdil (první výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Předně odvolací soud upozornil, že bude přezkoumávat pouze důvodnost argumentace žalovaného, že mu má být v rámci náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně přiznána částka 321.792,- Kč s DPH (67.576,- Kč), tedy navíc rozdílová částka 108.418,- Kč.
Dospěl k závěru, že v projednávaném konkrétním případě nejsou dány podmínky pro přiznání žalovanému jím nárokované částky přesahující částku 280.950,- Kč (kterou již přezkoumat nelze) v rámci nákladů řízení před soudem prvního stupně. Důvodem je dle mínění odvolacího soudu existence podmínek, za nichž výjimečně nelze žalovanému přiznat právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu přesahujícím nepřezkoumávanou částku 280.950,- Kč.
Odvolací soud aplikoval ustanovení § 150 o. s. ř. Uvedl, že v posuzovaném případě vzala žalobkyně žalobu zpět před prvním jednáním ve věci. Z úřední činnosti bylo odvolacímu soudu známo, že ve skutkově obdobných případech byly žaloby žalobcům zamítnuty (pokud nebyly vzaty zpět) s tím, že žalovaný nenese odpovědnost za vznik případné škody žalobci. V důvodech bylo konstatováno, že žalovaný jednal na základě rozhodnutí ÚOHS a nemohl předvídat neočekávanou změnu v rozhodovací praxi tohoto úřadu, když orgán dohledu nad zadáváním veřejných zakázek žalovanému a ústředním orgánům státní správy opakovaně sděloval, že v souvislosti s uzavíráním smluv týkajících se lesnických činností ho netíží povinnosti podle zákona o zadávání veřejných zakázek. Odvolací soud proto v rámci posuzování okolností daného případu vzal v úvahu, že rozdílná stanoviska k problematice veřejných zakázek mohla u účastníků soutěžících o předmětné veřejné zakázky vést k přesvědčení, že je třeba investovat do strojů, zařízení, pracovníků a do uzavírání návazných obchodních smluv, prostřednictvím kterých by soutěžící o veřejné zakázky mohli následně provádět lesní práce, aniž však vzali ohled na riziko spočívající v možném vyvolání soudních sporů neúspěšnými soutěžiteli.
Odvolací soud posuzoval, zda se v daném konkrétním případě jedná o okolnosti, pro které by se jevilo nespravedlivým ukládat žalobkyni povinnost nahradit náklady řízení žalovanému, když žalobkyně nepochybně zavinila, že řízení ve věci muselo být zastaveno a zároveň posuzoval i to, zda by za dané situace bylo možno spravedlivě požadovat po žalovaném, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízení nesl ze svého. Přihlédl přitom k tomu, že žalobkyně je podnikatelkou, které dle jejího tvrzení vznikla škoda porušením smluvní povinnosti žalovaným, a k tomu, že jestliže by žaloba nebyla vzata zpět, by byla zamítnuta. Zaplacení nákladů řízení ve výši 280.000,- Kč žalobkyní by značně ovlivnilo její majetkovou situaci. Žalovaný jako státní podnik, jehož hlavní předmět podnikání je výkon práva hospodaření s lesy ve vlastnictví státu, který zabezpečuje dodavatelským způsobem, by měl v tomto případě nést i riziko finančního dopadu sporu vedeného v souvislosti s jím vyhlášeným výběrovým řízením. Ve vztahu k žalovanému nešlo o ojedinělý spor, přičemž obrana žalovaného byla v těchto obdobných sporech shodná.
Odvolací soud za dané situace shledal splněnými podmínky pro aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. ve vztahu k rozhodnutí o nákladech řízení, jež by jinak tížily žalobkyni. Vzhledem k tomu, že v daném případě již byla žalobkyni uložena povinnost k zaplacení částky 280.950,- Kč a žalobkyně se do této části rozhodnutí neodvolala, aplikoval odvolací soud své závěry ohledně § 150 o. s. ř. pouze na požadavek žalovaného na doplacení nákladů řízení a jeho odvolání v tomto rozsahu proto neshledal důvodným.
Usnesení odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním. Jeho přípustnost spatřuje v naplnění podmínek § 237 o. s. ř., neboť napadené usnesení stojí na vyřešení otázky procesního práva, konkrétně otázky nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení procesně úspěšnému žalovanému s odůvodněním, že dopad tohoto nepřiznání do jeho majetkové sféry bude méně závažný než dopad uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení do majetkové sféry procesně neúspěšné žalobkyně s odkazem na § 150 o. s. ř. za situace, kdy oba účastníci jsou právnické osoby podnikatelé. Tato otázka doposud nebyla dovolacím soudem řešena.
V případě, že by některé rozhodnutí dovolacího soudu bylo možno aplikovat na uvedenou otázku, uvádí žalovaný, že uvedená otázka má být posouzena jinak.
Žalovaný poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 26. října 2006, sp. zn. I. ÚS 401/06, ve kterém Ústavní soud došel k závěru, že je zřejmé, že okolnosti hodné zvláštního zřetele, kdy soud nemusí výjimečně náhradu nákladů řízení přiznat, nelze spatřovat pouze v tom, že by jejich přiznání přivodilo žalobkyni větší újmu, než žalovanému.
Dle dovolatele spočívá rozhodnutí odvolacího soudu na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Odvolací soud nesprávně vyložil předpisy vztahující se k problematice přiznání práva na náhradu nákladů řízení, což mělo za následek chybné rozhodnutí.
K nesprávnému právnímu posouzení došlo dle žalovaného zejména proto, že odvolací soud uplatnil ustanovení § 150 o. s. ř., když:
a) vyhodnotil, že dopad povinnosti žalobkyně nahradit náklady řízení by byl v její majetkové sféře závažnější, než nepřiznání této náhrady ve sféře žalovaného; odvolací soud nevzal v potaz, že žalobkyně jako podnikatel nese riziko z rozhodnutí, zda se bude svého údajného nároku domáhat soudně;
b) přihlédl k tomu, že žalobkyně je podnikatelem, kterému vznikla škoda údajným porušením smluvní povinnosti žalovaným, aniž by toto bylo prokázáno;
c) přihlédl ke skutečnosti, že pokud by žaloba nebyla vzata zpět, byla by zamítnuta, což je nelogický argument, který by spíše měl vést k opačnému závěru;
d) konstatoval, že za situace, kdy žalovaný hodlal provádět lesní práce téměř výhradně dodavatelským způsobem, měl by v tomto konkrétním případě nést i riziko finančního dopadu sporu vedeného v souvislosti s jím vyhlášeným výběrovým řízením; dále dodal, že žalobkyně utrpěla značné ztráty v souvislosti s úspěšně zpochybněnými výběrovými řízeními vyhlášenými žalovaným;
e) rovněž přihlédl k tomu, že žalobkyně vzala žalobu zpět před prvním jednáním ve věci; tento argument nemůže obstát, protože každý svědomitý účastník řízení má svou obranu připravenou již před samotným jednáním ve věci;
f) vycházel ze skutečnosti, že obrana žalovaného byla ve více obdobných sporech shodná, resp. obdobná; byť tyto spory měly obdobný právní základ, každý spor měl vlastní složitý skutkový děj, který byl v rámci každého řízení nově vylíčen a podložen důkazy.
Dle žalovaného bylo porušeno jeho právo na legitimní očekávání zakotvené v čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ), práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina ), právo na rovnost účastníků řízení dle čl. 37 odst. 1 Listiny a právo na šetření a smyslu ustanovení o mezích základních práv a svobod dle čl. 4 odst. 4 Listiny.
Pod bodem 4.1 dovolání cituje žalovaný § 142 odst. 1, § 146 odst. 2 a § 150 o. s. ř. s tím, že nesouhlasí s aplikací ustanovení § 150 o. s. ř. odvolacím soudem.
Dále uvádí, že žalobkyně je právnickou osobou podnikatelem a jako taková má nést riziko plynoucí ze svých rozhodnutí. Takovými rozhodnutími jsou i rozhodnutí o tom, zda vymáhat své údajné nároky soudně. Pokud se vydá cestou soudního sporu, musí počítat s případným neúspěchem a tedy i s povinností hradit protistraně náklady řízení.
Žalovaný podotýká, že mu soud prvního stupně neoznámil, že žalobkyně vzala žalobu zpět a ani nebyl vyzván k vyčíslení nákladů řízení. Žalovaný tedy své náklady nevyčíslil. Soud prvního stupně mu pak zřejmě nepřiznal náhradu za daň z přidané hodnoty, přestože je mu z úřední činnosti známo, že je právní zástupce žalovaného společníkem advokátní kanceláře, která je plátcem DPH. Soud prvního stupně za účelem vydání procesního usnesení spojil předmětné řízení s řízeními, kde žalovaný označil jako důkaz osvědčení o registraci právního zástupce jako plátce DPH. Soudu tedy tato skutečnost musela být známa, nadto ji mohl ověřit z registru plátců DPH.
Žalovaný vyčísluje celkovou výši nákladů za řízení před soudem prvního stupně a celkovou výši nákladů za odvolací řízení.
Uvádí, že částka 280.950,- Kč, kterou údajně soud prvního stupně v napadeném usnesení žalovanému přiznal, neodpovídá skutečnosti. V odůvodnění svého rozhodnutí se odvolací soud vyjadřuje k částce, která žalovanému nebyla přiznána. V této části považuje rozhodnutí odvolacího soudu za nepřezkoumatelné a chybné.
Žalovaný s poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 30. listopadu 2010, sp. zn. I. ÚS 2278/10, podotýká, že nepřiznání práva na náhradu za daň z přidané hodnoty může zasáhnout do jeho práva na legitimní očekávání garantovaného ústavním pořádkem.
Dovolatel dále argumentuje tím, že žalovala-li žalobkyně jako podnikatelka, musí být srozuměna s tím, že v případě neúspěchu bude povinna úspěšnému účastníkovi hradit odpovídající náklady řízení.
Údajnou škodu žalobkyně žádným způsobem neprokázala, z důvodu zpětvzetí žaloby dokazování v řízení ani neproběhlo. Pouhé tvrzení o jejím vzniku a výši nemůže být důvod pro aplikaci § 150 o. s. ř. Nesouhlasí ani s argumentací odvolacího soudu o zamítnutí žaloby, pokud by tato nebyla žalobkyní vzata zpět. Dodává, že rozhodnutí soudu nelze odůvodňovat možným meritorním sporem, který vůbec neproběhl.
Odvolací soud aplikoval § 150 o. s. ř. izolovaně, bez jakéhokoliv zohlednění § 146 odst. 2 o. s. ř. Jevilo by se v rozporu s principy spravedlnosti, kdyby měl žalovaný, ač ve sporu plně úspěšný, náklady řízení nést ze svého. Žalovaný v důsledku svého procesního úspěchu legitimně očekával, že mu v souladu s § 146 odst. 2 o. s. ř. bude přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. Postup v rozporu s takovým očekáváním může znamenat zásah do práva žalovaného na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Žalovaný přitom poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 21. května 2002, sp. zn. I. ÚS 89/02. Odvolací soud napadeným usnesením porušil princip předvídatelnosti jako jednu ze zásad své činnosti.
Pod bodem 4.2 dovolání napadá dovolatel argumentaci odvolacího soudu založenou na tom, že žalovaný je státním podnikem, jehož hlavním předmětem podnikání je výkon práva hospodaření k lesům ve vlastnictví ČR a tudíž by měl nést i riziko finančního dopadu sporu vedeného v souvislosti s jím vyhlášeným výběrovým řízením. Naopak zaplacení nákladů řízení ve výši cca 280.000,- Kč žalobkyní by nepochybně značně ovlivnilo její majetkovou situaci. Považuje rozhodnutí odvolacího soudu v této části za nepřezkoumatelné a dále rozvíjí svoji argumentaci.
Pod bodem 4.3 dovolání žalovaný napadá závěr odvolacího soudu ohledně shodnosti obrany žalovaného v obdobných sporech. Na obtížnost sporu nelze usuzovat jen z obtížnosti aplikace hmotněprávních předpisů, dalšími kritérii jsou složitost skutkových zjištění, množství prováděných důkazů, potřeba zajištění důkazů, stanovení taktiky vedení sporu s ohledem na stanoviska protistrany v průběhu sporu, hledání dalších možností uspokojení nároku apod. Uvádí příklady judikatorně řešených sporů, v nichž nepřiznání náhrady nákladů řízení procesně úspěšnému účastníkovi nebylo shledáno nespravedlivých, posuzováno z hlediska ústavně zaručených práv. Upozorňuje přitom na skutečnost, že tyto případy se od posuzované věci zásadním způsobem lišily.
Žalovaný je názoru, že podmínky pro uplatnění § 150 o. s. ř. nebyly v posuzovaném případě dány, když:
- se nejedná o bagatelní spor, v němž by na jedné straně vystupoval stát, příp. organizační složka státu nebo jiná veřejnoprávní korporace,
- se nejedná o spor, v němž by výše náhrady nákladů řízení mnohonásobně převyšovala žalovanou částku, ani o spor ve věci spadající do pravidelné, rutinní činnosti žalovaného,
- naopak se jednalo o spor o více než 30 mil. Kč, v němž náhrada nákladů řízení činí pouhý zlomek žalované částky,
- se jednalo o problematiku skutkově i právně složitou, která zdaleka přesahuje běžnou právní agendu žalovaného,
- osoba povinná k náhradě nákladů je stranou žalující, nikoli žalovanou, přičemž k uložení povinnosti nahradit náklady řízení došlo v důsledku zpětvzetí žaloby, aniž by se soud kauzou věcně zabýval,
- osoba povinná k náhradě nákladů je právnickou osobou podnikatelem, která žalobu podala v přímé souvislosti s výkonem své podnikatelské činnosti, a která musí sama nést rizika, která se s její podnikatelskou činností pojí.
Závěrem svého podání dovolatel shrnuje své argumenty, zdůrazňuje závěr Ústavního soudu obsažený v nálezu ze dne 26. října 2006, sp. zn. I. ÚS 401/06. Žalovaný navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
K dovolání žalobce je žalovaná dle obsahu spisu nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jakožto soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění dotčeném novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., účinnou od 1. ledna 2013
Po zjištění, že žalovaný podal dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.) a že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), Nejvyšší soud nejprve posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání je přípustné, neboť odvolací soud ustanovení § 150 o. s. ř. aplikoval v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2014, sp. zn. 23 Cdo 2944/2013).
Podle § 150 o. s. ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.
Okolnostmi hodnými zvláštního zřetele se rozumí takové okolnosti, pro které by se jevilo v konkrétním případě nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl, a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení; je třeba přitom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska aplikace § 150 o. s. ř. jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další.
Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 26. října 2006, sp. zn. I. ÚS 401/06, obecně platí, že náhradu nákladů sporného řízení ovládá zásada úspěchu ve věci. Ustanovení § 150 o. s. ř. zakládající diskreční oprávnění soudu nelze považovat za předpis, který by zakládal zcela volnou diskreci soudu (ve smyslu libovůle), nýbrž jde o ustanovení, podle něhož je soud povinen zkoumat, zda ve věci neexistují zvláštní okolnosti, k nimž je třeba při stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení výjimečně přihlédnout. Ustanovení § 150 o. s. ř. proto nelze vykládat tak, že lze kdykoli bez ohledu na základní zásady rozhodování o nákladech řízení nepřiznat náhradu nákladů úspěšnému účastníkovi řízení. Je zřejmé, že okolnosti hodné zvláštního zřetele, kdy soud nemusí výjimečně náhradu nákladů řízení přiznat, nelze spatřovat pouze v tom, že by jejich přiznání přivodilo žalobkyni větší újmu, než žalovanému.
Zjednodušeně řečeno, porovnání dopadu uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení do majetkových sfér účastníků může mít z hlediska aplikace § 150 o. s. ř. vliv pouze tehdy, přistupují-li ke skutečnosti, že by jejich přiznání přivodilo jednomu účastníku větší újmu, než účastníku druhému, okolnosti další. Nemůže však jít o libovolné okolnosti řízení, nýbrž o takové okolnosti, které mají skutečný vliv na spravedlivost rozhodnutí o nákladech řízení.
Odvolací soud za takové další okolnosti považoval skutečnost, že žalobkyně vzala žalobu zpět před prvním jednáním ve věci. Tímto žalobkyně pouze předcházela vzniku dalších procesních nákladů, které by byla povinna hradit, neboť si byla vědoma pravděpodobného neúspěchu v řízení. Zpětvzetí žaloby bylo pro žalobkyni výhodné už tím, že jí byla vrácena větší část soudního poplatku. Na náklady, které žalovanému do té doby vznikly, však nemůže mít zpětvzetí žaloby vliv a nejde tedy o okolnost, která by mohla znamenat, že přiznání náhrady nákladů řízení žalovanému bylo vůči žalobkyni nespravedlivé.
Dalším argumentem odvolacího soudu byla skutečnost, že nešlo o ojedinělý spor, přičemž obrana žalovaného byla v těchto sporech shodná. Tuto skutečnost však žalovaný nemohl nijak ovlivnit, v situaci, kdy byl žalován, mu nezbylo než se procesně bránit. Pokud k takové obraně zvolil stejné argumenty jako v jiných případech, protože takové argumenty považoval za správné, tak mu tato skutečnost nemůže být na újmu. Situace by byla odlišná, kdyby šlo o shodnost více podání na straně žalobce, i v takovém případě by však bylo nutno, aby šlo o určitou kvalifikovanou shodnost podání (typicky stovky až tisíce sporů, skutkově i právně jednoduché věci, stejný způsob vylíčení skutkového děje, často zjednodušená forma podání např. návrh na vydání elektronického platebního rozkazu, náklady řízení převyšující jistinu; viz dovolatelem citovaný nález Ústavního soudu ze dne 25. července 2012, sp. zn. I. ÚS 988/12). I kdyby shodnost podání na straně žalovaného mohla být okolností hodnou zvláštního zřetele ve smyslu § 150 o. s. ř., nesplňovala by posuzovaná věc podmínku skutkové a právní jednoduchosti. Obdobnost obrany žalovaného, jaká byla v tomto sporu, s obranou žalovaného v jiných sporech, nemůže být důvodem pro aplikaci § 150 o. s. ř.
Odvolací soud rovněž přihlížel k tomu, že žalovaný, jako státní podnik, jehož hlavní předmět podnikání je výkon práva hospodaření k lesům ve vlastnictví státu, který zabezpečuje dodavatelským způsobem, by měl v tomto případě nést i riziko finančního dopadu sporu vedeného v souvislosti s jím vyhlášeným výběrovým řízením. Tento argument je zjevně nesprávný žalovaný jako podnikatel zajišťuje svoji činnost způsobem, který považuje za nejvýhodnější, přičemž nemá povinnost tuto činnost zajišťovat sám. Zajišťování podnikatelské činnosti pomoci dodávek třetích subjektů nelze považovat za nezákonné ani za rozporné s dobrými mravy a zásadami poctivého obchodního styku, proto nemůže být žalovanému k tíži a ani nemůže mít za následek spravedlivé přenesení nákladů řízení na žalovaného dle § 150 o. s. ř.
Odvolací soud pochybil také při zohlednění skutečnosti, že zaplacení nákladů řízení ve výši cca 280.000,- Kč žalobkyní by nepochybně značně ovlivnilo majetkovou situaci žalobkyně, které značně tratila z důvodu rozsáhlé nerealizace již nasmlouvané zakázky. I kdyby odvolací soud zjišťoval finanční situaci žalovaného a výši údajně vzniklé škody na straně žalobkyně (což však neučinil), nemohly by být tyto okolnosti samostatnou příčinou aplikace § 150 o. s. ř., neboť se týkají pouze majetkové sféry účastníků. Navíc nepřiznání nákladů řízení nepochybně ovlivňuje i majetkovou situaci státního podniku, který je účastníkem řízení. Tím se však odvolací soud nijak nezabýval. Státní podnik je právnickou osobou, která provozuje podnikatelskou činnost s majetkem státu vlastním jménem na vlastní odpovědnost (§ 2 odst. 1 zák. č. 77/1997 Sb., o státním podniku, ve znění pozdějších předpisů). Nelze vycházet z toho, že stát bude státnímu podniku kompenzovat nepřiznanou náhradu nákladů řízení.
Jestliže odvolací soud vzal v úvahu, že rozdílná stanoviska ÚOHS mohla u účastníků soutěžících o veřejné zakázky vést k přesvědčení, že je třeba investovat do strojů, zařízení, pracovníků a uzavírání návazných smluv, prostřednictvím kterých by soutěžící mohli následně provádět lesní práce, aniž však vzali ohled na riziko spočívající v možném vyvolání soudních sporů neúspěšnými soutěžiteli, není toto způsobilé vést k uplatnění § 150 o. s. ř., neboť jde o okolnost právního posouzení. Je na žalobkyni, aby zvážila možnou existenci rozdílného právního názoru a rizika z toho vyplývající.
Jelikož nebyl dán důvod pro aplikaci § 150 o. s. ř., spočívá rozhodnutí odvolacího soudu na nesprávném právním posouzení věci.
Nejvyšší soud je proto podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc podle § 243e odst. 2 o. s. ř. vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, jako neústavní a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2013, č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb., již nelze určit náklady řízení před nižšími soudy podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. a je namístě aplikovat vyhlášku Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v rozhodném znění (srov. shodně např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v konečném rozhodnutí ve věci.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. dubna 2014

JUDr. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu