23 Cdo 2934/2016
Datum rozhodnutí: 13.12.2016
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.



23 Cdo 2934/2016


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně České kanceláře pojistitelů , se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1724/129, PSČ 140 00, zastoupené Mgr. Jiřím Gregůrkem, advokátem, se sídlem v Berouně, Husovo nám. 82/10, PSČ 26601, proti žalované D. D. , zastoupené Mgr. Tomášem Hoblem, advokátem, se sídlem v Čáslavi, nám. Jana Žižky z Trocnova 2/2, PSČ 286 01, o zaplacení 1 780 811 Kč, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 12 C 455/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. prosince 2015, č. j. 25 Co 409/2015-274, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna uhradit na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 19 070 Kč k rukám Mgr. Jiřího Gregůrka, advokáta, se sídlem v Berouně, Husovo nám. 82/10, PSČ 266 01.
Odůvodnění :

Okresní soud v Mělníku rozsudkem ze dne 12. května 2015, č. j. 12 C 455/2013-223, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 1 780 811 Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Na základě provedeného dokazování dospěl soud ke skutkovému závěru, že žalovaná jako vlastník vozidla zn. Peugeot 206, reg. zn. 8S6 9721, neuzavřela zákonné pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem daného motorového vozidla. Žalovaná pak s tímto vozidlem jako řidič zavinila dopravní nehodu, při níž došlo ke vzniku škody na zdraví J. Š.
Žalovaná namítala, že ke dni dopravní nehody, tj. 19. 8. 2011, měla sjednané pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, tzv. povinné ručení, což prokazovala zelenou kartou. V řízení bylo zjištěno, že žalovaná provozovala vozidlo ve vlastnictví leasingové společnosti a po dobu trvání smluvního vztahu bylo vozidlo pojištěno jak havarijně, tak pojištěním odpovědnosti z provozu vozidla tzv. povinné ručení. Tato pojištění však zanikla ke dne 31. července 2010, kdy vlastnictví přešlo na žalovanou. K dopravní nehodě došlo dne 19. 8. 2011. Titulem pro vznik pojištění je řádně uzavřená pojistná smlouva, tzv. zelená karta pojištění odpovědnosti z provozu vozidla vznik pojištění nezakládá.
Soud prvního stupně proto uzavřel, že žalovaná jako osoba bez pojištění odpovědnosti vozidla je povinna jako viník nehody poskytnout žalobkyni regresní náhradu toho, co žalobkyně z garančního fondu poškozené vyplatila.
K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. prosince 2015, č. j 25 Co 409/2015-274, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Odvolací soud se plně ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně. Skutečnost, že pojištění uzavřené v době trvání leasingu zaniklo, bylo prokázáno listinnými důkazy. Skutečnost, že žalovaná byla informována o tom, že zanikla veškerá pojištění uzavřená v souvislosti se smlouvou o leasingovém pronájmu předmětného vozidla, byla prokázána dopisem ze dne 21. července 2010. Dále bylo zjištěno, že žalovaná na období od 31. července 2010 uzavřela novou pojistnou smlouvu s Českou pojišťovnou, a. s. Z této smlouvy je zcela patrno, které produkty byly předmětem pojištění a které nikoli. Námitka žalované, že pojištění trvalo proto, že jí byla vystavena zelená karta, je nedůvodná. Zelená karta je toliko dokladem o uzavření pojistné smlouvy, samo vystavení takové karty není uzavřením pojistné smlouvy a nezakládá povinnost pojišťovny plnit. V této souvislosti soud dodává, že zelená karta byla žalované vstavena až po dopravní nehodě na její žádost, a to omylem pojišťovny.
Odvolací soud proto uzavřel, že v době dopravní nehody nebylo k předmětnému vozidlu uzavřeno pojištění za škodu způsobenou provozem tohoto vozidla. Plnila-li žalobkyně z garančního fondu odškodnění dopravní nehody ze dne 19. srpna 2011, kterou způsobila žalovaná předmětným vozidlem, postupovala zcela v souladu se zákonem.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním. Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. zakládá na tom, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepostaveno na řešení otázky, kterou dovolací soud ve své rozhodovací praxi ještě neřešil, tj. zda vydání tzv. zelené karty postupem podle § 3 odst. 3 zákona č. 168/1999 Sb. svědčí o trvání pojištění odpovědnosti či nikoli a zda v případě vydání zelené karty je pojišťovna povinna za žalovanou platit.
Zelenou kartou se dle ustanovení § 2 písm. k) zákona č. 168/1999 Sb. rozumí mezinárodní osvědčení prokazující skutečnost, že k vozidlu byla uzavřena smlouva o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla uvedeného v tomto osvědčení. Je nerozhodné, zda se povinná domnívala, že zelená karta byla vydána k původní pojistné smlouvě sjednané spolu s leasingovou smlouvu či k nové smlouvě uzavřené po převedení vlastnického práva k vozidlu na její osobu. Žalovaná byla s přihlédnutím ke všem okolnostem přesvědčena, že její vozidlo pojištěno je, jelikož jí byla vydána zelená karta.
Dovolatelka proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalobkyně namítá, že právní otázka, v níž dovolatelka shledává zásadní právní význam, v judikatuře Nejvyššího soudu řešena byla, tj. konkrétně v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2015, sp. zn. 23 Cdo 802/2013, a že se odvolací soud při jejím řešení od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nijak neodchýlil. Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání pro nepřípustnost odmítl.
Nejvyšší soud o dovolání povinné rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část první, čl. II., bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II., bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), dále o. s. ř. , se závěrem, že dovolání není přípustné.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, jelikož otázka, kterou dovolatelka předkládá jako otázku zásadního právního významu, již byla řešena v jiném sporu před Nejvyšším soudem a odvolací soud se od jejího řešení ve svém rozhodnutí neodchýlil.
V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2016, sp. zn. 20 Cdo 2353/2015, ve kterém Nejvyšší soud rozhodoval ve sporu mezi stejnými stranami, posuzoval Nejvyšší soud povahu zelené karty a její vliv na posuzování existence uzavření pojistné smlouvy. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že zelená karta není veřejnou listinou, jelikož není vydána v mezích pravomoci státního a není ani listinou, kterou zvláštní předpis považuje za veřejnou. V rozsudku ze dne 31. března 2015, sp. zn. 23 Cdo 802/2013, Nejvyšší soud uzavřel, že zelená karta (mezinárodní karta automobilového pojištění) je soukromou listinou a jako takovou ji nutno posuzovat, coby důkazní prostředek z hlediska její pravosti a pravdivosti.
Ve zkoumané věci byla pravdivost zelené karty zpochybněna (tvrzením žalobkyně, že zelená karta neprokazuje pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, které nebylo sjednáno); za tohoto důkazního stavu byla dovolatelka povinna prokázat existenci uvedeného pojištění. Důkazní břemeno pravosti a pravdivosti soukromé listiny nese (tj. zelené karty) ten, kdo z této listiny vyvozuje sobě příznivé následky (srov. dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2001, sp. zn. 22 Cdo 2727/99, rozsudek ze dne 29. června 2006, sp. zn 33 Odo 988/2004 či rozsudek ze dne 20. ledna 2009, sp. zn. 23 Odo 1722/2006). Protože dovolatelka svoji důkazní povinnost k prokázání svého pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla neunesla, je nutné dospět k závěru, že odvolací soud otázku důkazní hodnoty zelené karty vyřešil ve shodě s judikaturou dovolacího soudu a předpoklad přípustnosti dovolání (založený na tvrzení, že tato otázka nebyla dosud dovolacím soudem řešena) není naplněn.
Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 13. prosince 2016

JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu