23 Cdo 2898/2012
Datum rozhodnutí: 25.06.2013
Dotčené předpisy: § 373 obch. zák.




23 Cdo 2898/2012
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně M. A. , zastoupené Mgr. Zbyškem Jarošem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Zelený pruh 95/97, proti žalované UniCredit Bank Czech Republic, a.s. , se sídlem v Praze 4 - Michle, Želetavská 1525/1, PSČ 140 92, identifikační číslo osoby 64948242, o náhradu škody ve výši 1,000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 308/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. dubna 2012, č. j. 12 Co 50/2012-56, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. dubna 2012, č. j. 12 Co 50/2012-56, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 3. října 2011, č. j. 25 C 308/2009-32, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 1,000.000,- Kč s příslušenstvím (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).
Soud prvního stupně vyšel z toho, že smluvními stranami (žalovanou, žalobkyní, V. K., J. T. a dalšími prodávajícími a kupující) byla s výslovným odkazem na ustanovení § 269 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obch. zák. ), podepsána Dohoda o jistotním účtu, (dále též jen Dohoda ). Touto Dohodou si smluvní strany sjednaly způsob, jakým kupující prodávajícím uhradí sjednanou kupní cenu za nemovitosti převáděné kupní smlouvu ze dne 24. ledna 2007, a podmínky, za kterých bude uhrazenou kupní cenu ve výši 82,870.255,- Kč spravovat banka (žalovaná). Ke dni 24. ledna 2007 byla mezi žalobkyní, V. K., J. T. a žalovanou podepsána Dohoda o výplatě kupní ceny, v níž se smluvní strany dohodly, že z peněz, které mají být na základě Dohody o jistotním účtu za určitých podmínek uvolněny žalobkyni, poukáže banka (žalovaná) částku 1,000.000,- Kč přímo na účet pana T. k úhradě pohledávky pana T. za žalobkyní. Obdobné ujednání bylo smluveno i ohledně částky 1,500.000,- Kč, jež měla být uvolněna pro paní K. Dne 25. září 2007 byl všemi smluvními stranami výše citované Dohody o jistotním účtu uzavřen Dodatek č. 1 k této dohodě, kterým byl změněn čl. III. bod 1. Dohody tak, že z 97 % kupní ceny bude žalobkyni na její účet uvolněna částka o 1,000.000,- Kč nižší, V. K. bude uvolněna částka o 1,500.000,- Kč nižší a J. T. částka o 1,500.000,- Kč vyšší. Dále bylo doplněním původní dohody v čl. III. bod 1. o písm. c) smluveno, že banka (žalovaná) vyplatí částku 1,000.000,- Kč do tří měsíců od podpisu tohoto dodatku osobě a způsobem, uvedeným v písemném pokynu vydaném společně panem T. a žalobkyní; nebude-li žalované nejpozději do 3 měsíců od uzavření tohoto dodatku předložen společný písemný pokyn dle předchozí věty, složí žalovaná do 10 bankovních dnů po marném uplynutí této lhůty spravovanou částku ve výši 1,000.000,- Kč na účet soudní úschovy z důvodu pochybností, kdo je věřitelem. Žalovaná předmětnou částku 1,000.000,- Kč vyplatila J. T. v prosinci roku 2008. Tuto částku mu žalovaná vyplatila, aniž by existoval písemný shodný pokyn žalobkyně a J. T. k takové výplatě.
Soud prvního stupně považoval Dohodu o výplatě kupní ceny za absolutně neplatnou pro nemožnost jejího splnění, naopak Dodatek č. 1 pokládal za platný.
Po právní stránce věc posoudil dle ustanovení § 373 a násl. obch. zák. Uvedl, že žalovaná porušila svoji právní povinnosti z čl. III bodu 1. písm. c) Dohody o jistotním účtu vůči těm stranám dohody, jichž se tato povinnost žalované týkala tím, že v rozporu se smluvním ujednáním nesložila částku 1,000.000,- Kč do soudní úschovy, když ve lhůtě tří měsíců od uzavření Dodatku č. 1 neobdržela písemný pokyn žalobkyně a jejího bratra J. T. o určení osoby, jíž má být částka vyplacena. Žalovaná oproti tomu vyplatila uvedenou částku v prosinci roku 2008 J. T. Dospěl však k závěru, že v daném případě není naplněn další ze tří základních předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu podle ustanovení § 373 obch. zák., a to škoda v podobě zisku, ušlého žalobkyni tím, že jí bylo znemožněno docílit získání částky 1,000.000,- Kč ze soudní úschovy. Z učiněných zjištění (že J. T. v minulosti spolu s žalobkyní nevydal písemný pokyn, dle kterého by měla být předmětná částka vyplacena právě žalobkyni) totiž dle soudu prvního stupně vyplývá, že žalobkyně by se s pravděpodobností blížící se jistotě nestala věřitelkou předmětné pohledávky za žalovanou na vyplacení částky 1,000.000,- Kč a nemohla by tudíž předmětnou částku ze soudní úschovy získat.
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, dospěl však k odlišnému názoru na věc. Odvolací soud totiž za rozhodující považoval to, že žalobkyně již v žalobě a následně i v odvolání zcela jednoznačně tvrdila, že předmětná částka ve výši 1,000.000,- Kč náleží jí a že tato částka byla žalovanou vyplacena jejímu bratru J. T. Žalobkyně se tak měla domáhat vydání této částky vůči J. T., přičemž v takovém řízení by musel soud jako předběžnou otázku řešit, zda předmětná částka 1,000.000,- Kč žalobkyni náleží či nikoli. Teprve v případě, že by bylo v řízení vedeném proti J. T. zcela na jisto postaveno, že předmětná částka náleží žalobkyni a J. T. by tuto částku nevrátil ani na základě pravomocného soudního rozhodnutí, připadala by v úvahu žaloba proti žalované.
Odvolací soud tedy uzavřel, že žalobkyně podala žalobu proti žalované předčasně a že z tohoto důvodu bylo třeba žalobu zamítnout, aniž by bylo nutno ve věci provádět obsáhlejší dokazování.
Žalobkyně podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, uplatňujíc dovolací důvod dle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatelka nesouhlasí se závěry odvolacího soudu. Namítá, že částku 1,000.000,- Kč vyplatila panu T. banka (žalovaná) a nikoli žalobkyně, tudíž požadovat vydání této částky po panu T. měla banka, nikoli žalobkyně. I pokud by mohla předmětnou částku po panu T. žalobkyně žádat (zřejmě z titulu bezdůvodného obohacení), neznamená to nemožnost uplatnění nároku na náhradu škody vůči bance, která porušením svých povinností způsobila, že se částka 1,000.000,- Kč dostala do dispozice pana T. Dále má za to, že otázku, zda nárok na výplatu částky 1,000.000,- Kč měl pan T. nebo žalobkyně, mohl a měl soud posoudit sám jako otázku předběžnou.
V závěru dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání žalobkyně nevyjádřila.
Nejvyšší soud úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., článku II., části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další zákony.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., oprávněnou osobou řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné, neboť pouze z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
V projednávané věci je dovolání přípustné, neboť odvolací soud otázku tvrzeného nároku poškozené žalobkyně na náhradu škody posoudil v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Odvolací soud závěr, že tento nárok není dán, k němuž dospěl, nesprávně odůvodnil tím, že žalobkyně se měla domáhat vydání této částky vůči J. T. . Podle odvolacího soudu teprve v případě, že by bylo v řízení vedeném proti J. T. zcela na jisto postaveno, že předmětná částka náleží žalobkyni a J. T. by tuto částku nevrátil ani na základě pravomocného soudního rozhodnutí, připadala by v úvahu žaloba proti žalované .
Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. ledna 2004, sp. zn. 25 Cdo 413/2000, plní-li dlužník osobě, která k přijetí plnění nebyla oprávněna, dluh splněním nezaniká; dlužník se tak svého závazku vůči věřiteli nezprostí, a to ani v případě, že o této skutečnosti nevěděl. V takovém případě se nic nemění na právním vztahu dlužníka a věřitele, jehož pohledávka nezanikla a jehož majetkového stavu se plnění neoprávněné osobě nedotýká. Bezdůvodné obohacení tedy vzniká osobě, která neoprávněně plnění přijala (její majetkový stav se zvětšil o přijaté plnění), avšak nikoli na úkor věřitele, nýbrž na úkor dlužníka, jehož majetkový stav se zmenšil tím, že plnění vydal, aniž dosáhl zániku svého dluhu vůči věřiteli splněním.
Plnění žalované ve vztahu k J. T. je právně významné pro jejich vzájemný vztah a případný nárok žalované vůči němu, bylo-li ze strany žalované této osobě plněno bez právního důvodu. Uvedené však nic nemění na závazkovém vztahu mezi žalobkyní a žalovanou z Dohody o jistotním účtu ze dne 24. ledna 2007, Dodatku č. 1 k této Dohodě ze dne 25. září 2007 a Dohody o výplatě kupní ceny ze dne 24. ledna 2007.
Soud musí posoudit, zdali žalovaná porušila žalobkyní tvrzenou povinnost složit částku 1,000.000,- Kč do soudní úschovy , která podle žalobkyně měla vyplývat z tvrzených dohod uzavřených mezi účastnicemi a dalšími osobami a z níž žalobkyně odvozuje svůj nárok na náhradu škody, zdali žalobkyni případným porušením této povinnosti vznikla škoda v žalované výši a zdali mezi tvrzeným porušením povinnosti a případnou škodou je příčinná souvislost. V případě naplnění všech těchto předpokladů bude žalovaná odpovídat žalobkyni za škodu podle § 373 obch. zák.
Právní posouzení věci odvolacím soudem je tedy z uvedených důvodů neúplné, tudíž nesprávné.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé (a v závislých výrocích o nákladech řízení) zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 25. června 2013

JUDr. Pavel H o r á k , Ph.D.
předseda senátu