23 Cdo 289/2015
Datum rozhodnutí: 26.08.2015
Dotčené předpisy: § 672a obch. zák., § 267 obch. zák.




23 Cdo 289/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně Broker Consulting, a.s. , se sídlem v Plzni, Jiráskovo náměstí 2 , identifikační číslo osoby 25221736 , zastoupené JUDr. Jaroslavem Tomáškem, advokátem, se sídlem v Plzni, Sady 5. května 303/46, proti žalovanému M. Ž. , s místem podnikáni v Nepomuku, Na Vinici 450, identifikační číslo osoby 73394955, zastoupenému JUDr. Václavem Vladařem, advokátem, se sídlem v Plzni, Borská 13, o zaplacení 100.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň - jih pod sp. zn. 10 C 123/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. října 2014, č. j. 25 Co 97/2014-96, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 1. října 2014, č. j. 25 Co 97/2014-96, a rozsudek Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 13. ledna 2014, č. j. 10 C 123/2013/73, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu Plzeň - jih k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud Plzeň - jih rozsudkem ze dne 13. ledna 2014, č. j. 10 C 123/2013-73, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částku 100.000,- Kč s příslušenstvím (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud vyšel z toho, že se žalobkyně domáhala zaplacení smluvní pokuty s tím, že s žalovaným uzavřela mandátní smlouvu, v níž se žalovaný zavázal, že neuzavře obchodněprávní vztah se subjektem podnikajícím jako pojišťovací zprostředkovatel a že závazek bude dodržovat i po dobu dvanácti měsíců od ukončení mandátní smlouvy. Za porušení povinnosti byla sjednána smluvní pokuta 100.000,- Kč. Dne 7. července 2009 žalobkyně mandátní smlouvu vypověděla. Žalobkyně z evidence České národní banky zjistila, že žalovaný porušil povinnost zákazu konkurence, vyúčtovala mu tedy smluvní pokutu.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že sjednaná konkurenční doložka je ujednáním absolutně neplatným, neboť není přiměřená a vyvážená. Konkurenční doložka je sice omezena časově, nikoliv ale územně a ohledně subjektů, takže žalovaného zcela vyloučila z trhu práce, pokud by nezměnil předmět svého podnikání. Nicméně k tomu, že soud prvního stupně posoudil smlouvu mezi účastníky jako smlouvu mandátní ve smyslu ustanovení § 566 a násl. obch. zák., konstatoval, že dle jeho názoru nejde čistě o smlouvu mandátní, nýbrž se jedná též o smlouvu o obchodním zastoupení podle ustanovení § 652 a násl. obch. zák. Aplikoval tedy kogentní ustanovení § 652 a násl. obch. zák. přímo s tím, že posuzovaná smlouva se od něj nemohla odchýlit. Uvedl, že nebylo-li v konkurenční doložce vymezeno území, na něž se zákaz konkurence měl vztahovat, jde o nepřiměřený zásah do svobodného podnikání žalovaného, k němuž byl oprávněn podle živnostenského listu, což je v rozporu se zásadou rovnosti účastníků. Navíc nepřiměřeně bylo omezeno i právo žalovaného uzavřít pracovní poměr se subjektem s obdobným předmětem podnikání. Tím bylo žalovanému prakticky znemožněno, aby vykonával jakoukoliv činnost v jeho oboru podnikání. Takovou konkurenční doložku tudíž považoval za neplatnou dle ustanovení § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obč. zák. ). Odvolací soud uzavřel, že nebyl-li platně sjednán zákaz konkurence, pak tu není závazek, jehož porušením by žalobkyni vznikl nárok na zaplacení smluvní pokuty, sjednané pro takový případ. Dále pro úplnost poznamenal, že právní úprava obchodního zákoníku nevylučuje sjednání konkurenční doložky ani v mandátní smlouvě, jelikož všechna ustanovení týkající se mandátní smlouvy v obchodním zákoníku jsou dispozitivní. Tedy i v případě konkurenční doložky sjednané v mandátní smlouvě platí shora uvedené. Vzhledem k tomu, že sjednaná konkurenční doložka je absolutně neplatná, nezabýval se odvolací soud relativní neplatností doložky, resp. tím, že se žalobkyně dovolala promlčení práva žalovaného dovolat se neplatnosti konkurenční doložky.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ), uplatňujíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.
Dovolatelka má za to, že odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku neplatnosti konkurenční doložky. Dovolává se ustanovení § 267 odst. 1 obch. zák. a poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2009, sp. zn. 23 Cdo 508/2009. Dle jejího názoru tak případná neplatnost ujednání o konkurenční doložce je neplatností relativní, nikoli absolutní. Dále dovolatelka nesouhlasí s tím, že dovolací soud posoudil smluvní typ, který mezi sebou účastníci uzavřeli, jako smlouvu o obchodním zastoupení.
V závěru žalobkyně navrhuje, aby dovolací soud dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
K dovolání žalobkyně se žalovaný vyjádřil tak, že se s napadeným rozsudkem odvolacího soudu plně ztotožňuje.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a dále čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od. 1. ledna 2014.
Dovolání je přípustné, neboť odvolací soud posoudil otázku neplatnosti konkurenční doložky v rozporu s ustálenou judikaturou.
Dle ustanovení § 672a obch. zák. ve smlouvě o obchodním zastoupení je možno písemně dohodnout, že obchodní zástupce nesmí po stanovenou dobu, nejdéle však 2 roky po ukončení smlouvy, na stanoveném území nebo vůči stanovenému okruhu osob na tomto území vykonávat na vlastní nebo na cizí účet činnost, která byla předmětem obchodního zastoupení, nebo jinou činnost, která by měla soutěžní povahu vůči podnikání zastoupeného (odst. 1). Konkurenční doložka odporující podmínkám uvedeným v odstavci 1 je neplatná (odst. 2).
Vymezení územního rozsahu, pro nějž je sjednávána konkurenční doložka a pro který tedy zákaz konkurence platí, je podstatnou náležitostí konkurenční doložky, jejíž absence způsobuje ve smyslu § 672a odst. 2 obch. zák. její neplatnost. Nevymezení tohoto území je současně nepřiměřeným zásahem do práva svobodného podnikání (shodně judikoval Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 12. července 2006, sp. zn. 32 Odo 659/2005, v rozsudku ze dne 30. dubna 2009, sp. z. 23 Cdo 508/2009, v rozsudku ze dne 25. února 2011, sp. zn. 23 Cdo 4192/2008, v usnesení ze dne 30. března 2011, sp. zn. 23 Cdo 5186/2009). Analogická aplikace § 653 obch. zák., který vymezuje územní oblast činnosti obchodního zástupce, na úpravu konkurenční doložky je nepřípadná, jelikož podmínka vymezení území je kogentní stanovenou podstatnou náležitostí konkurenční doložky. Tyto závěry se přitom uplatní rovněž v těch případech, kdy zákaz konkurence je dohodnut v jiné smlouvě (např. mandátní), než je smlouva o obchodním zastoupení uzavřená podle ustanovení § 652 obch. zák. (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. června 2007, sp. zn. 32 Odo 407/2005).
Jak již Nejvyšší soud vyjádřil v rozsudku ze dne 30. dubna 2009, sp. zn. 23 Cdo 508/2009, neplatnost konkurenční doložky pro absenci ujednání o územním omezení zákazu konkurence, je z logiky věci stanovena pouze na ochranu obchodního zástupce, jde tedy o neplatnost relativní, jíž se vzhledem k ustanovení § 267 odst. 1 věty první obch. zák. může dovolat jen obchodní zástupce (shodně srov. též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2011, sp. zn. 23 Cdo 2785/2009, či rozsudek ze dne 28. dubna 2011, sp. zn. 23 Cdo 3859/2009).
Závěr odvolacího soudu o absolutní neplatnosti konkurenční doložky je tedy v rozporu s posledně uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu. Zda se jedná o absolutní či relativní neplatnost je přitom v posuzované věci rozhodné z důvodu žalobkyní vznesené námitky promlčení dovolání se relativní neplatnosti, když právo dovolat se tzv. relativní neplatnosti podléhá promlčení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. ledna 2008, sp. zn. 30 Cdo 29/2007), zatímco právo dovolat se absolutní neplatnosti právního úkonu promlčení nepodléhá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2003, sp. zn. 33 Odo 630/2002).
Z uvedeného tudíž vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu správné není. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2, věta druhá, o. s. ř.).
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro soudy nižších stupňů v dalším řízení závazný (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 26. srpna 2015

JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu