23 Cdo 2870/2010
Datum rozhodnutí: 27.10.2011
Dotčené předpisy: § 159a o. s. ř.




23 Cdo 2870/2010

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně Rýnovické energetické s.r.o., se sídlem v Jablonci nad Nisou, Belgická 4887, PSČ 466 05, IČO 25412400, zastoupené JUDr. Martinem Vychopněm, advokátem, se sídlem v Benešově, Masarykovo náměstí 225, proti žalované Jablonecké teplárenské a realitní a.s., se sídlem v Jablonci nad Nisou, Liberecká 120, PSČ 466 01, IČO 61539881, zastoupené JUDr. Milošem Vorlem, advokátem, se sídlem v Liberci IV - Perštýně, Moskevská 637/16, o zaplacení částky 640 438 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci pod sp. zn. 67 Cm 13/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. února 2010, č. j. 12 Cmo 214/2009-110, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16. února 2010, č. j. 12 Cmo 214/2009-110, potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci ze dne 27. února 2009, č. j. 67 Cm 13/2005-78, kterým soud prvního stupně uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 640 438 Kč s 0,05% úrokem z prodlení denně od 15. 9. 2004 do zaplacení (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Oba soudy vyšly ze shodných tvrzení účastníků, že mezi nimi byla uzavřena kupní smlouva o dodávce a odběru elektrické energie do odběrného zařízení odběratele, kterým byla žalovaná. Žalobkyně jako dodavatel se v této smlouvě zavázala dodávat žalované elektřinu dle sjednaného odběrového diagramu a žalované se zavázala za odebranou elektřinu zaplatit kupní cenu ve sjednané výši. Žalobkyně vyúčtovala žalované za odebranou elektřinu čtyřmi fakturami částky, které činí celkem 640 438 Kč.
Žalovaná uplatněný nárok nepopřela a na svou obranu uvedla, že vůči žalované pohledávce započetla svoji pohledávku představující smluvní pokutu ve výši 7 500 000 Kč vzniklou z důvodu podstatného porušení povinnosti vyplývající z kupní smlouvy na dodávku a odběr tepla č. 002800 ze dne 31. 10. 2000 uzavřené s žalobkyní. Oba soudy vyšly ze zjištění, že úhrada této smluvní pokuty byla předmětem jiného řízení vedeného před Krajským soudem v Ústí nad Labem a bylo o ní rozhodnuto rozsudkem ze dne 27. února 2008, č. j. 38 Cm 213/2004-80, který byl potvrzen rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 10. 2008, č.j. 11 Cmo 161/2008-115, tak, že žaloba byla zamítnuta s odůvodněním, že požadavek na zaplacení předmětné smluvní pokuty není po právu.

Odvolací soud vyšel z ustanovení § 159a odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), podle něhož v rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a případně jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány, tedy i pro soud. Podle odstavce 5 téhož ustanovení, jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu. Odvolací soud uzavřel, že pokud bylo v dané věci zjištěno, že bylo pravomocně rozhodnuto mezi týmiž účastníky i když rozdílného procesního postavení (žalobkyně byla v postavení žalované a žalovaná v postavení žalobkyně) tak, že žaloba o zaplacení předmětné smluvní pokuty se zamítá z důvodu, že tento nárok není po právu, jsou tato rozhodnutí závazná nejenom pro účastníky, ale i pro soud a projednávání této věci také brání překážka věci pravomocně rozhodnuté. Nevzniklo-li žalované právo na smluvní pokutu, neměla pohledávku způsobilou k započtení ve smyslu § 358 a násl. obchodního zákoníku a tudíž nemohlo dojít k zániku žalované pohledávky na zaplacení částky 640 438 Kč jednostranným započtením vzájemné pohledávky ze strany žalované.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že nebylo třeba k prokázání skutkového stavu provádět žalovanou navržené důkazy spisem Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 38 Cm 213/2004, když oba účastníci i soudy měly k dispozici rozsudky vydané soudem prvního stupně a soudem odvolacím.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání s tím, že dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť odvolací soud řešil podle jejího názoru právní otázku rozdílně od konstantní judikatury Nejvyššího soudu České republiky (dále jen Nejvyšší soud ), konkrétně od rozhodnutí vydaných pod sp. zn. 23 Cdo 1961/2009 a 23 Cdo 1454/2009. Odvolací soud vyšel při svém rozhodování z právního výkladu § 159a odst. 4 a 5 o. s. ř. v tom rozsahu, že je vázán rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 2. 2008, č. j. 38 Cm 213/2004-80, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 10. 2008, č. j. 11 Cmo 161/2008-115, kterými byla zamítnuta žaloba na zaplacení smluvní pokuty ve výši 7 500 000 Kč. Správně však byl vázán pouze výrokem těchto rozhodnutí, nebyl však vázán odůvodněním těchto rozhodnutí. Dovolatelka je přesvědčena, že oba soudy tak nesprávně aplikovaly ustanovení § 159a odst. 4 o. s. ř. ve spojení s § 135 odst. 2 o. s. ř. Podle názoru dovolatelky nebyla otázka existence její pohledávky vůči žalobkyni přímo předmětem sporu, nýbrž byla řešena pouze jako předběžná otázka. Ve stávajícím řízení se v důsledku tohoto pochybení soud žádným způsobem nezabýval existencí její pohledávky. Dovolatelka dále uvedla, že je jí dáváno k tíži, že z opatrnosti ve vztahu k tomuto řízení neučinila příslušné úkony ke zpětvzetí své žaloby o zaplacení částky 7 500 000 Kč a tudíž ponechala svou žalobu zamítnout .
Dovolatelka dále uplatnila dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., podle něhož lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tato vada podle ní spočívá v tom, že nebyl proveden důkaz spisem Krajského soud v Ústí nad Labem sp. zn. 38 Cm 213/2004, jak navrhovala, což mělo za následek, že soudy takto nebyly schopny bezpečně posoudit tvrzení žalované o neexistenci překážky pravomocně rozsouzené s ohledem na to, že nelze vycházet pouze z rozsudků, nýbrž i ze skutkových okolností, které jsou pro daný spor rozhodující, tudíž ze skutkových tvrzení obsažených v žalobě, neboť pouze tak by byl bezpečně zjištěn původní předmět řízení ve věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 38 Cm 213/2004 a srovnán s obranou žalované.
Nesprávné právní posouzení věci jako dovolací důvod žalobkyně spatřuje v tom, že odvolací soud neaplikoval řádně ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 159a odst. 4 o. s. ř. a v daném řízení se žádným způsobem nezabýval existencí pohledávky žalované, resp. oprávněností úkonu žalované směřujícího k započtení příslušných vzájemných pohledávek, jak tvrdila žalovaná.
S poukazem na uvedené dovolací důvody dovolatelka navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu, případně i rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas oprávněnou osobou a že obsahuje stanovené náležitosti, nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, a podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. proti rozsudku, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku nebo usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O žádný z uvedených případů se v posuzované věci nejedná.
Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za podmínky, že dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat ostatními uplatněnými dovolacími důvody.
Dovolatelka odůvodňuje přípustnost svého dovolání námitkou vznesenou proti závěru odvolacího soudu, že pokud bylo pravomocně rozhodnuto mezi týmiž účastníky i když rozdílného procesního postavení tak, že žaloba o zaplacení předmětné smluvní pokuty se zamítá z důvodu, že tento nárok není po právu, jsou tato rozhodnutí závazná nejenom pro účastníky, ale i pro soud a projednávání této věci také brání překážka věci pravomocně rozhodnuté. Odvolací soud dospěl k závěru, že Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 27. února 2008, č. j. 38 Cm 213/2004-80, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 30. října 2008, č. j. 11 Cmo 161/2008-115, zamítl žalobu žalobkyně Jablonecké teplárenské a realitní a.s., která má v nyní posuzované věci postavení žalované, o uložení povinnosti žalované Rýnovické energetické, s.r.o., zaplatit smluvní pokutu ve výši 7 500 000 Kč, vzniklou z důvodu podstatného porušení povinnosti vyplývající z kupní smlouvy na dodávku a odběr tepla č. 002/00 ze dne 31. 10. 2000, o které žalovaná v tomto řízení tvrdí, že ji započetla na žalovanou pohledávku.
Podle ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř. otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, může soud s výjimkou případů uvedených v odstavci 1 posoudit sám. Bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází. Za rozhodnutí jiného orgánu je třeba podle konstantní judikatury považovat i jiné rozhodnutí soudu. Ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř. je třeba v případě, že půjde o rozhodnutí soudu, vykládat v souvislosti s ustanovením § 159a o. s. ř. Podle ustanovení § 159a odst. 1 o. s. ř. nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení. V rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány (§ 159a odst. 4 o. s. ř.).
Ke stejným závěrům dospěl Nejvyšší soud i v rozhodnutích, na které žalovaná v dovolání odkazuje, a sice v rozsudcích vydaných pod sp. zn. 23 Cdo 1961/2009 a 23 Cdo 1454/2009. Dovolatelka patrně přehlédla, že v těchto věcech bylo rozhodováno nikoliv o stejně smluvní pokutě, nýbrž o peněžitém plnění představujícím smluvní pokuty za různá období, nejednalo se tudíž o stejnou věc ve smyslu § 159a odst. 5 o. s. ř. tvořící překážku věci pravomocně rozhodnuté. V dané věci však bylo výrokem rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci ze dne 27. února 2008, č. j. 38 Cm 213/2004-80, ve spojení s výrokem rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. října 2008, č. j. 11 Cmo 161/2008-115, rozhodnuto o totožném nároku, který uplatnila žalovaná k započtení, přičemž výrok tohoto rozsudku je třeba vykládat ve spojení s jeho odůvodněním (v této souvislosti srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 33 Cdo 1074/98, publikovaný v Soudních rozhledech, ročník 2001, str. 8, v němž bylo vysloveno, že i pravomocný rozsudek, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobce domáhal určení vlastnictví k věci, protože soud dospěl k závěru, že žalobce vlastníkem není, je pro účastníky řízení a pro soud závazný, neboť deklaruje neexistenci vlastnického práva žalobce k této věci). Odvolací soud tedy při svém právním posouzení věci nepochybil.
Jestliže v této souvislosti žalovaná namítá, že soud neprovedl důkaz spisem Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci sp. zn. 38 Cm 213/2004 a v důsledku toho nemohl posoudit, zda šlo skutečně o totožný nárok, uplatňuje tím jednak vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.] a jednak zpochybňuje právní závěr odvolacího soudu, že jde o totožný nárok, který žalovaná uplatnila k započtení.
Při posuzování přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. však k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. přihlížet nelze (srov. § 237 odst. 3 o. s. ř.).
Na základě skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů, jimiž je dovolací soud vázán, nelze ani dospět k závěru, že odvolací soud nesprávně dovodil, že žalovaná uplatnila k započtení nárok totožný s nárokem, který byl předmětem řízení vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci pod sp. zn. 38 Cm 213/2004. Svědčí o tom konečně i to, že žalovaná netvrdí, že by vůči žalobkyni vymáhala jinou smluvní pokutu, a navíc sama žalovaná v podání ze dne 17. 8. 2005 (č. l. 37 39), jímž toto započtení v rámci své obrany proti žalobě namítla, na toto řízení sama odkázala.
Odvolací soud tedy správně posoudil otázku vázanosti soudu rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci ze dne 27. února 2008, č. j. 38 Cm 213/2004-80, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 30. října 2008, č. j. 11 Cmo 161/2008-115,
Za této situace dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu neřešilo otázku zásadního právního významu a dovolání není tudíž přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolání směřuje výslovně i proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení. Ani v této části není dovolání přípustné, jelikož tato přípustnost nevyplývá z žádného ustanovení občanského soudního řádu (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003).
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 146 odst. 3, když žalobkyni žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 27. října 2011

JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu