23 Cdo 2869/2009
Datum rozhodnutí: 23.03.2010
Dotčené předpisy: § 292 odst. 5 obch. zák., § 292 odst. 3 obch. zák.




23 Cdo 2869/2009


ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobkyně FoodLine s. r. o., se sídlem v Suchohrdlech č.p. 46, Miroslav, PSČ 671 72, IČ 26888343, zastoupené JUDr. Zdeňkem Veselým, advokátem, se sídlem v Hustopečích, Dukelské náměstí 1, proti žalované BL, spol. s r. o., se sídlem v Novém Bydžově, U mlýna 1430, okres Hradec Králové, PSČ 504 01, IČ 46506632, zastoupené JUDr. Dušanem Divišem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Ulrichovo náměstí 737, o zaplacení částky 300.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 17 C 141/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. února 2009, č. j. 38 Co 243/2008-153, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. února 2009, č. j. 38 Co 243/2008-153, jakož i rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 31. července 2008, č. j. 17 C 141/2007-119, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 18. srpna 2008, č. j. 17 C 141/2007-125, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í :
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 31. července 2008, č.j. 17 C 141/2007-119, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 300.000,- Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky. Doplňujícím usnesením ze dne 18. srpna 2008, č. j. 17 C 141/2007-125, pak rozhodl o náhradě nákladů řízení placených státem.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že zakladatel žalobkyně W.W.uzavřel s žalovanou dne 31. 1. 2003 smlouvu o smlouvě budoucí, v níž se žalovaná jako vlastník budovy způsob využití výroba, zastavěná plocha a nádvoří, zapsaných v katastru nemovitostí na listu vlastnictví pro obec a katastrální území M., zavázala prodat tyto nemovitosti nově založené společnosti žalobkyně za kupní cenu ve výši 2,500.000,- Kč a ta se zavázala tyto nemovitosti koupit; smlouvu se účastníci zavázali uzavřít bezodkladně po zápisu společnosti žalobkyně do obchodního rejstříku. Žalovaná ve smlouvě prohlásila, že na nemovitostech neváznou práva třetích osob, která by bránila prodeji či mohla omezovat jejich užívání. Žalované byla podle smlouvy složena záloha na kupní cenu ve výši 100.000,- Kč, přičemž ve smlouvě bylo ujednáno, že pokud by se vinou žalobkyně prodej neuskutečnil nebo by její vinou žalovaná odstoupila od již uzavřené kupní smlouvy, nebyla by žalovaná povinna zálohu vracet. Žalobkyně, jež byla založena společenskou smlouvou ze dne 21. 1. 2003, byla do obchodního rejstříku zapsána dne 29. 4. 2003 a valná hromada konaná dne 4. 7. 2003 uvedený úkon provedený jménem společnosti před jejím vznikem schválila. V předmětných nemovitostech žalobkyně hodlala provozovat potravinářskou výrobu. Dne 12. 8. 2003 uzavřeli účastníci dodatek ke smlouvě o smlouvě budoucí, podle něhož žalobkyně složila žalované další zálohu ve výši 200.000,- Kč, jímž se žalobkyně pro případ, že nedojde k uzavření kupní smlouvy nejpozději do 31. 8. 2003, zavázala k placení režijních nákladů ve výši 20.000,- Kč měsíčně a v němž žalovaná vyslovila souhlas s prodejem předmětných nemovitostí dvěma smlouvami podle návrhu žalobkyně; rozdělení parcely měla zajistit žalovaná na náklady žalobkyně. Pod předmětnými nemovitostmi vede zatrubněná vodoteč M., kterou žalovaná považovala za kanalizační sběrač a o jejíž existenci a o právech třetí osoby se dozvěděla až při jednání o žádosti o rozdělení uvedené parcely na Městském úřadě v M.. Žalobkyně dopisem ze dne 22. 10. 2003 namítla žalované zjištění práva třetí osoby s tím, že bude o tomto problému dála jednat a získávat informace, a vznesla požadavek, aby nemusela platit sjednané režijní náklady. Žalovaná nechala na základě žádosti žalobkyně vypracovat postupně tři geometrické plány na rozdělení parcely (z 26. 5. 2003,21. 9. 2003 a 3. 12. 2003), přičemž poslední byl vypracován po zjištění vodoteče a po jednání účastníků na počátku listopadu 2003. Dopisem ze dne 26. 1. 2004 žalobkyně od smlouvy o smlouvě budoucí odstoupila s odůvodněním, že oproti prohlášení žalované ve smlouvě o smlouvě budoucí zjistila v průběhu jednání o kupní smlouvě, že areálem provozu protéká zatrubněná část toku M., která by mohla bránit zamýšlenému užívání nemovitostí pro potravinářskou výrobu, pokud by došlo k havárii. Zároveň vyzvala žalovanou k vrácení záloh, neboť prodej nebylo možno uskutečnit zaviněním žalované.
Soud prvního stupně dovodil, že žalobkyně v době uzavření smlouvy o smlouvě budoucí nevěděla o existenci zatrubněné vodoteče, ani o tom, že se k této vodoteči váže právo třetí osoby. Žalovanou měla vyzvat k uzavření kupní smlouvy bezodkladně po svém zápisu do obchodního rejstříku, to však neučinila. Existenci zatrubněné vodoteče účastníci zjistili v říjnu 2003, i po tomto zjištění však žalobkyně měla zájem o koupi nemovitostí, neboť se účastnila schůzek s žalovanou, jednala s ní o uzavření kupní smlouvy a měla další požadavky na dělení parcely. Tvrdila sice, že jednala se Státní veterinární správou, s dalšími úřady a s energetiky a že by provoz v nemovitostech znamenal vícenáklady na zpevnění povrchu a zabezpečení provozu před haváriemi, k těmto tvrzením však nepředložila žádné doklady. Soud prvního stupně věc posoudil podle ustanovení § 292 odst. 5 obchodního zákoníku (dále též jen obch. zák. ) a uzavřel, že žalobkyně neprokázala, že by se okolnosti na její straně natolik změnily, aby nemohla kupní smlouvu uzavřít, a to i při zvažovaném podnikatelském riziku. Navíc neprokázala, že by žalované skutečnost, že smlouvu nehodlá uzavřít, oznámila včas, jestliže se o vodoteči dozvěděla v říjnu 2003 a k odstoupení od smlouvy došlo až v lednu 2004. Svá další zjištění plynoucí z jednání s úřady nikterak neprokázala. Nebylo tedy podle názoru soudu prvního stupně vinou žalované, že kupní smlouva nebyla uzavřena, naopak neuzavření smlouvy bylo vinou žalobkyně, která žalovanou nevyzvala k uzavření kupní smlouvy a neoznámila bezodkladně žalované skutečnost, že s ní nehodlá kupní smlouvu uzavřít. Žalovaná tedy není podle smlouvy o smlouvě budoucí povinna poskytnuté zálohy vracet.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 26. února 2009 č. j. 38 Co 243/2008-153, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových závěrů soudu prvního stupně, s jeho právními závěry se však ztotožnil jen částečně. Z poznatku, že žalobkyně se dozvěděla o existenci zatrubněné vodoteče v říjnu 2003, poté ještě pokračovala v jednáních s žalovanou, která měla vést k uzavření kupní smlouvy, a od smlouvy o smlouvě budoucí odstoupila až po více než třech měsících po zjištění existence vodoteče, dovodil, že toto odstoupení od smlouvy nelze považovat za učiněné bez zbytečného odkladu po zjištění uvedené skutečnosti ve smyslu ustanovení § 292 odst. 5, věty druhé, obch. zák., tedy za včasné a po právu. Na základě toho odvolací soud uzavřel, že žalobkyně neodstoupila platně od smlouvy o smlouvě budoucí, právo na vrácení zálohy jí nesvědčí.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ) a jež odůvodnila tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ohlásila tedy dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Žalobkyně především podrobila kritice závěr odvolacího soudu, že k odstoupení od smlouvy nepřistoupila bez zbytečného odkladu po zjištění existence vodoteče a z tohoto důvodu nelze považovat odstoupení za včasné a po právu. Vytkla odvolacímu soudu, že se nezabýval tím, že žalovaná podstatným způsobem porušila článek IV smlouvy o smlouvě budoucí ve znění dodatku, z něhož vyplývá, že na prodávaném majetku neměla být práva třetích osob, která by bránila nebo mohla omezovat jeho užívání. Vyjádřila názor, že přípisem ze dne 22. 10. 2003 ve skutečnosti oznámila žalované, že zjištěním existence vodoteče zanikl její závazek uzavřít kupní smlouvu. Zdůraznila, že ustanovení § 292 obch. zák. nevyžaduje odstoupení od smlouvy o smlouvě budoucí, a vytkla odvolacímu soudu, že otázku zániku práva z této smlouvy vůbec neposuzoval; podle jejího názoru závazek k uzavření kupní smlouvy zanikl ze zákona jejím oznámením v říjnu 2003, odstoupení od smlouvy v lednu 2004 bylo tedy úkonem nadbytečným. Nesprávného právního posouzení se měl odvolací soud dopustit též v závěru, jímž z jejího jednání po datu 22. 10. 2003 dovodil její úmysl řídit se nadále obsahem smlouvy o smlouvě budoucí. Zdůraznila, že její závazek z této smlouvy zanikl k uvedenému datu jejím oznámením a její následující úkony byly její dobrou vůlí a snahou dořešit záležitost za nových a nejistých podmínek.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil jak rozsudek odvolacího soudu, tak rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání vyjádřila tak, že jeho přípustnost podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založena není. Odvolací soud podle jejího názoru věc správně posoudil z hlediska právního. Argumentovala, že podle smlouvy o smlouvě budoucí mělo k uzavření kupní smlouvy dojít na výzvu žalobkyně, žalobkyně však výzvu v dohodnuté lhůtě neučinila, uplatní se proto ustanovení § 292 odst. 3 obch. zák., podle něhož v takovém případě závazek uzavřít budoucí smlouvu zaniká. Nová okolnost existence zatrubněné vodoteče - vyvstala až po uplynutí lhůty pro uzavření budoucí smlouvy, a tato skutečnost není porušením závazku žalovanou. Z dopisu ze dne 22. 10. 2003 pak nevyplývá, že by se jím žalobkyně dovolávala zániku svého závazku k uzavření kupní smlouvy, nýbrž že odsunula své rozhodnutí o této záležitosti na pozdější dobu. Žalovaná poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky (dále též jen Nejvyšší soud ) ze dne 22. března 2007, sp. zn. 33 Odo 343/2005, podle jehož závěrů, vycházejících z ustanovení § 50a odst. 3 občanského zákoníku (dále též jen obč. zák. ), změna okolností může způsobit zánik závazku ze smlouvy o budoucí smlouvě pouze v případě, že k ní došlo od uzavření smlouvy o budoucí smlouvě do uplynutí doby, do níž měla být smlouva uzavřena, a pozdější změna okolností již zánik tohoto závazku za následek nemá. Odvolací soud se podle jejího názoru správně vypořádal s otázkou, zda jí žalobkyně oznámila změnu okolností bez zbytečného odkladu. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl, popřípadě zamítl.
Napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen před 1. červencem 2009, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009 Sb., Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné, neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o. s. ř.
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozhodnutí proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Napadený rozsudek odvolacího soudu je rozsudkem potvrzujícím, proti němuž je dovolání přípustné za podmínek uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř. O případ, na který pamatuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., se nejedná, neboť rozsudek soudu prvního stupně byl rozsudkem v pořadí prvním. Dovolání tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud vyložil v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132 (od jehož závěrů nemá důvodu odchýlit se ani v této věci a na něž v podrobnostech odkazuje), že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení. K závěru o zásadním významu rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce může totiž vést pouze posouzení právních otázek (včetně sporných otázek práva procesního).
Při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu je dovolací soud zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 541/2004). Zásadní právní význam rozhodnutí může přitom založit jen taková právní otázka, jež je pro rozhodnutí odvolacího soudu určující (na níž je toto rozhodnutí založeno).
Právním posouzením věci je myšlenkový postup soudu a z něho vyplývající závěry při výkladu právních předpisů a při jejich aplikaci na zjištěný skutkový stav věci. Při hodnocení správnosti právního posouzení tedy dovolací soud prověřuje, zda zjištěný skutkový stav odvolacímu soudu dovoloval učinit příslušný právní závěr (srov. shodně Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 7. vydání. Praha : C. H. Beck, 2006, 1267 s.). Právní posouzení je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, popřípadě ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 289 odst. 1 obch. zák. smlouvou o uzavření budoucí smlouvy se zavazuje jedna nebo obě smluvní strany uzavřít ve stanovené době budoucí smlouvu s předmětem plnění, jenž je určen alespoň obecným způsobem.
Podle ustanovení § 290 odst. 1 obch. zák. zavázaná strana je povinna uzavřít smlouvu bez zbytečného odkladu poté, kdy k tomu byla vyzvána oprávněnou stranou v souladu se smlouvou o uzavření budoucí smlouvy.
Podle ustanovení § 292 obch. zák. závazek uzavřít budoucí smlouvu zaniká, jestliže oprávněná strana nevyzve zavázanou stranu ke splnění tohoto závazku v době určené ve smlouvě o uzavření budoucí smlouvy (odstavec 3). Závazek uzavřít budoucí smlouvu nebo doplnit chybějící obsah smlouvy též zaniká, jestliže okolnosti, z nichž strany zřejmě vycházely při vzniku tohoto závazku, se do té míry změnily, že nelze na zavázané straně rozumně požadovat, aby smlouvu uzavřela. K zániku však dochází, jen když zavázaná strana tuto změnu okolností oznámila bez zbytečného odkladu oprávněné straně (odstavec 5). Podle ustanovení § 344 obch. zák. od smlouvy lze odstoupit pouze v případech, které stanoví smlouva nebo tento zákon.
V posuzované věci dovolání přípustné je, a je též důvodné, neboť žalobkyní zpochybněné právní posouzení, na němž spočívá rozhodnutí odvolacího soudu, je v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.), tudíž má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [srov. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] a zároveň je nesprávné [srov. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Žalobkyni je třeba přisvědčit, že odvolací soud aplikoval nesprávnou normu hmotného práva, jestliže účinky jejího odstoupení od smlouvy o smlouvě budoucí poměřoval ustanovením § 292 odst. 5 obch. zák., popřípadě (z opačného úhlu pohledu) nesprávně vyložil ustanovení § 292 odst. 5 obch. zák., jestliže zánik závazku uzavřít budoucí smlouvu podle tohoto ustanovení pojil s odstoupením od smlouvy o smlouvě budoucí. Ustanovení § 292 odst. 5 obch. zák. upravuje speciální, zcela samostatný právní důvod zániku závazku; závazek uzavřít budoucí smlouvu zaniká podle tohoto ustanovení přímo ze zákona, nastanou-li skutečnosti označené v jeho hypotéze, tj. dojde-li ke kvalifikované změně okolností, z nichž strany zřejmě vycházely při vzniku závazku, a bude-li splněn též předpoklad, že zavázaná strana tuto změnu oznámí bez zbytečného odkladu straně oprávněné. Odstoupení od smlouvy nemá v režimu tohoto ustanovení místo. Že by odvolací soud posoudil odstoupení od smlouvy ze dne 26. 1. 2004 podle jeho obsahu jako oznámení ve smyslu § 292 odst. 5, věty druhé, obch. zák., z jeho rozhodnutí nevyplývá.
Z ustanovení § 292 odst. 5 obch. zák. tedy požadavek včasnosti odstoupení od smlouvy o smlouvě budoucí jako předpoklad jeho platnosti (a tedy účinnosti) dovodit nelze a právní závěry odvolacího soudu na tomto ustanovení založené neobstojí.
Není přitom ostatně zřejmé, jakou cestou odvolací soud z posouzení, že odstoupení od smlouvy není včasné a po právu, dovodil závěr, že žalobkyni nesvědčí právo na vrácení poskytnuté zálohy. Posouzení, že odstoupení od smlouvy je neplatné (slovy odvolacího soudu není po právu ) implikuje závěr, že toto odstoupení nevyvolalo zamýšlené právní účinky, tj. že nedošlo k zániku všech práv a povinností ze smlouvy ve smyslu ustanovení § 351 odst. 1, věty první, obch. zák. V takovém případě by žalobkyně skutečně neměla právo na vrácení poskytnutých záloh, ovšem nikoliv na základě ujednání ve smlouvě o smlouvě budoucí, nýbrž proto, že by smlouva o smlouvě budoucí nebyla takovýmto neúčinným odstoupením dotčena a stranám by nevznikla v jeho důsledku povinnost vrátit si vzájemně plnění na jejím základě poskytnutá ve smyslu ustanovení § 351 odst. 2 obch. zák. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí však nelze zjistit, zda měl odvolací soud na mysli tyto důsledky či zda byl veden jinými úvahami, správnost jeho myšlenkového postupu tedy není možno přezkoumat. Je-li rozhodnutí odvolacího soudu nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, neboť v rozporu s požadavkem formulovaným v ustanovení § 157 odst. 2 ve spojení s § 211 o. s. ř. neobsahuje jasný výklad, jak odvolací soud věc posoudil po právní stránce, je odvolací řízení zatíženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.] a k níž dovolací soud v případě, že je dovolání přípustné, přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Důvodná je též dovolací námitka vytýkající odvolacímu soudu absenci posouzení, zda závazky ze smlouvy o smlouvě budoucí nezanikly jinak (jinak než odstoupením). Zkoumat účinky odstoupení od smlouvy o smlouvě budoucí mělo smysl pouze za předpokladu, že v době, kdy k odstoupení došlo, závazek uzavřít budoucí smlouvu ještě trval. K uzavření budoucí kupní smlouvy se zavázaly obě strany, a to bezodkladně po zápisu nově založené společnosti žalobkyně do obchodního rejstříku, tedy po jejím vzniku (srov. čl. I smlouvy o smlouvě budoucí), článek III smlouvy o smlouvě budoucí však vázal závazek žalované k uzavření kupní smlouvy na výzvu žalobkyně, obsahující její identifikační údaje. Bylo proto nutné nejprve posoudit, zda závazek uzavřít budoucí smlouvu nezanikl již z důvodu upraveného v ustanovení § 292 odst. 3 obch. zák., a v rámci tohoto posouzení se vypořádat též se zjištěným postupem stran v době po uzavření smlouvy o smlouvě budoucí a vzít zřetel na uzavření dodatku k této smlouvě a na jeho obsah.
V případě negativního závěru o této otázce bylo třeba posoudit též to, zda závazek uzavřít budoucí smlouvu nezanikl z důvodu upraveného v ustanovení § 292 odst. 5 obch. zák., tj. zda skutečnost, že až po uzavření smlouvy o smlouvě budoucí vyšlo najevo, že předmět budoucího prodeje je zatížen právem třetí osoby, byla takovou změnou okolností, jakou má na mysli věta první tohoto ustanovení, a zda by byl splněn též předpoklad včasného oznámení stanovený ve v jeho větě druhé. Při posouzení, zda byla změna oznámena oprávněné straně bez zbytečného odkladu, bylo především třeba se vypořádat se skutkovým poznatkem soudu prvního stupně, že žalovaná se o zatížení pozemku právem třetí osoby dozvěděla současně s žalobkyní (při společném jednání na městském úřadě srov. poznatky z výpovědi prokuristy žalované), a bylo též třeba vzít na zřetel, že poznatek o existenci zatrubněné vodoteče s právem třetí osoby váznoucím na pozemku nemusel spadat časově v jedno s poznatkem o tom, jaký mohla mít tato skutečnost dopad na zamýšlené užívání nemovitostí. Bylo třeba též vyhodnotit dopis žalobkyně ze dne 22. 10. 2003 z toho pohledu, zda nešlo o oznámení ve smyslu ustanovení § 292 odst. 5, věty druhé, obch. zák. Nelze přitom přisvědčit argumentaci žalované, že žalobkyně se tímto dopisem zániku svého závazku k uzavření kupní smlouvy nedovolávala. Z ustanovení § 292 odst. 5, věty druhé, obch. zák. totiž vyplývá toliko požadavek oznámit změnu okolností.
V případě závěru, že závazek uzavřít budoucí smlouvu zanikl z důvodu upraveného v ustanovení § 292 odst. 3 obch. zák., tedy z důvodu na straně žalobkyně (srov. poslední větu článku III. smlouvy o smlouvě budoucí), bude třeba posoudit povahu ujednání o tom, že budoucí prodávající není v takovém případě povinen zálohu vracet, z hlediska jeho právní kvalifikace. Protože žalobkyně se nedomáhá vrácení pouze zálohy, jež byla složena ve výši 100.000,- Kč na základě smlouvy o smlouvě budoucí uzavřené dne 27. 1. 2003, nýbrž též té zálohy, jež byla složena ve výši 200.000,- Kč na základě dodatku k této smlouvě uzavřeného až dne 12. 8. 2003, bude třeba zkoumat, zda tento dodatek nebyl uzavřen až poté, co zanikl závazek k uzavření budoucí smlouvy, a v kladném případě posoudit, zda byl za takového stavu dodatek uzavřen platně a zda tedy požadavek žalobkyně na vrácení zálohy složené na jeho základě není třeba posoudit podle pravidel o vydání bezdůvodného obohacení získaného plněním z neplatného právního úkonu (srov. § 451 obč. zák.) Je zřejmé, že právní posouzení věci odvolacím soudem nepostihlo posuzovaný problém v celé jeho složitosti a je neúplné a tudíž též nesprávné [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Odvolací soud též přehlédl, že soud prvního stupně založil své rozhodnutí mimo jiné též na skutkovém závěru, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno stran tvrzení, z nichž by bylo možno usoudit na existenci okolností, jež má na mysli ustanovení § 292 odst. 5 obch. zák., a na včasnost jejich oznámení žalované, a že tak učinil, aniž poskytl žalobkyni poučení podle ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř.
Důkazní břemeno vyplývá z ustanovení § 120 o. s. ř., podle něhož účastníci jsou povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení (odstavec 1, věta první), a neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny (odstavec 3, věta druhá). Důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že v řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, nebyla prokázána pro nečinnost účastníka (v důsledku nesplnění důkazní povinnosti uložené mu v § 120 odst. 1, větě první, o. s. ř.) nebo nemohla být prokázána vůbec (objektivně vzato), a kdy tedy výsledky hodnocení důkazů neumožňují soudu přijmout závěr ani o existenci této skutečnosti, ani o tom, že tato skutečnost nenastala (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod číslem 86).
Důkazní povinnost uložená účastníkům řízení je povinností procesní, o této povinnosti a o důkazním břemenu, jež se s ní pojí, je proto soud povinen účastníky poučit (§ 5 o. s. ř.). Poučovací povinnost soudu při jednání upravuje ustanovení § 118a o. s. ř., podle jehož druhého odstavce zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy. Založit své rozhodnutí na závěru, že účastník přítomný při jednání neunesl důkazní břemeno, může soud jen tehdy, jestliže takovému účastníku předtím bezvýsledně poskytl poučení podle ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř. Zamítne-li žalobu proto, že účastník neunesl důkazní břemeno, aniž by mu poskytl řádné poučení podle tohoto ustanovení, jak se stalo v projednávané věci, zatížil řízení vadou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. března 2003, sp. zn. 21 Cdo 1491/2002, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2003, pod číslem 59). V řízení, v němž se postupuje podle občanského soudního řádu ve znění novely provedené zákonem č. 59/2005 Sb., jak je tomu v projednávané věci, může za takových okolností dotčený účastník řízení podle ustanovení § 205a odst. 1 písm. d) o. s. ř., jde-li o odvolatele, či za současného použití ustanovení § 211a o. s. ř, jde-li o jiného účastníka, uplatnit v odvolacím řízení bez omezení nové skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně. Vada řízení spočívající v porušení ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř. je za této situace reparovatelná v odvolacím řízení, neboť vzhledem k ustanovení § 213b odst. 2 o. s. ř. potřebné poučení může místo soudu prvního stupně vždy poskytnout účastníku řízení odvolací soud (srov. shodně Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 7 vydání. Praha : C. H. Beck, 2006, 1141 s.). Odvolací soud tak však neučinil a žalobkyni chybějící poučení podle ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř. neposkytl, čímž zatížil řízení další vadou (vedle již vytčené nepřezkoumatelnosti rozhodnutí), která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu není správné, Nejvyšší soud je podle ustanovení § 243b odst. 2, část věty za středníkem, o. s. ř. zrušil, včetně závislého výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení [§ 242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně (Nejvyšší soud proto podle ustanovení § 243b odst. 3, věty druhé, o. s. ř. zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243d odst. 1, část věty před středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 2 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. března 2010
JUDr. Zdeněk D e s předseda senátu