23 Cdo 2851/2016
Datum rozhodnutí: 13.12.2016
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.



23 Cdo 2851/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Unicorn a.s. se sídlem v Praze 3, V Kapslovně 2767/2, IČO 26456222, zastoupené JUDr. Věrou Pleskotovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Jednořadá 1051/53, proti žalované RCP Alfa, s.r.o., se sídlem v Praze 8, Karolinská 661/4, IČO 26134276, zastoupené JUDr. Danou Kořínkovou, Ph. D., advokátkou se sídlem v Praze 8, Sokolovská 47/73, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 65 C 112/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. prosince 2015, č. j. 72 Co 322/2015-179, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2178 Kč k rukám její zástupkyně JUDr. Dany Kořínkové, Ph.D., advokátky se sídlem v Praze 8, Sokolovská 47/73, a to do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 20. ledna 2015, č.j. 65 C 112/2013-148, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zrušení rozhodčího nálezu ze dne 5. prosince 2011 vydaného Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky pod sp. zn. Rsp 1658/09 a rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně posuzoval, zda měl rozhodčí soud pravomoc v dané věci rozhodnout, neboť žalobkyně namítala, že zde pravomoc rozhodčího soudu nebyla dána, neboť byla založena rozhodčí doložkou v záruční listině ze dne 11. srpna 2003, která zanikla spolu s nájemní smlouvou ze dne 29. července 2003, pro jejíž zajištění byla sjednána. Zánik nájemní smlouvy žalobkyně dovozovala ze skutečnosti, že byl k předmětné nájemní smlouvě uzavřen dodatek č. 6 ze dne 1. ledna 2009, který ovšem dle žalobkyně představoval nikoli změnu nájemní smlouvy, nýbrž její nahrazení smlouvou sjednanou v dodatku č. 6.
Soud prvního stupně se s touto argumentací žalobkyně neztotožnil a uvedl, že dodatek č. 6 není novou nájemní smlouvou, která by dosavadní smlouvu zrušila a nahradila, přičemž tento závěr opřel o samotné znění dodatku, jeho označení a také o absenci projevu vůle, ze kterého by jasně vyplýval úmysl stran dosáhnout zániku dosavadního závazku a jeho nahrazení závazkem novým.
Soud prvního stupně odmítl rovněž argumentaci žalobkyně, že rozhodčí doložka v záruční listině je neplatná z důvodu vad listiny. Vady listiny dle závěru soudu prvního stupně nemají vliv na platnost v ní sjednané rozhodčí doložky. Soud prvního stupně proto uzavřel, že zde není naplněn důvod pro zrušení rozhodčího nálezu dle § 31 písm. b) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, v znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o rozhodčím řízení ).
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 21. prosince 2015, č.j. 72 Co 322/2015-179, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením věci. Nadto odvolací soud uvedl, že posouzení toho, zda uzavřením dodatku č. 6 došlo k zániku původní nájemní smlouvy či nikoli, je otázkou hmotněprávní, kterou se rozhodčí soud ve svém nálezu zabýval a která tak nemůže být předmětem soudního přezkumu rozhodčího nálezu.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasně podaným dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka namítá nesprávné právní posouzení otázky týkající se toho, zda dodatek č. 6 k nájemní smlouvě zcela nahradil nájemní smlouvu. Dle dovolatelky z dodatku vyplývá zcela zřejmá vůle stran nahradit původní nájemní smlouvu předmětným dodatkem. V tomto směru dovolatelka odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2002, sp. zn. 33 Odo 610/2001, podle jehož závěru došlo-li z vůle účastníků smlouvy k nahrazení původní kupní smlouvy smlouvou novou, původní kupní smlouva zanikla ze zákona (privativní novace); ujednání, že původní kupní smlouva se zrušuje, je nadbytečné.
Dle názoru dovolatelky z dodatku č. 6 je zřejmé, že jím má být nahrazena původní nájemní smlouva, neboť v jeho preambuli je uvedeno, že se celé znění nájemní smlouvy nahrazuje následujícím zněním smlouvy. Dle dovolatelky pak nehraje roli, že je nová smlouva označena jako dodatek č. 6 ke stávající nájemní smlouvě, neboť právní úkon je třeba posuzovat podle jeho obsahu, nikoli pouze podle označení.
Vzhledem k tomu, že uzavřením dodatku č. 6 ze dne 1. ledna 2009 došlo k zániku původní nájemní smlouvy, čímž zanikla i platnost záruční listiny ze dne 11. srpna 2003, která dle výslovného ujednání v ní zaniká šest měsíců po zániku nájemní smlouvy, má dovolatelka za to, že pravomoc rozhodčího soudu nebyla v předmětné věci dána, neboť byla založena rozhodčí doložkou v záruční listině, která ovšem zanikla ke dni 1. července 2009.
Závěr odvolacího soudu, že posouzení toho, zda dodatkem č. 6 zanikla nájemní smlouva, je hmotněprávní otázkou řešenou v rozhodčím nálezu, kterou tak nelze přezkoumat v řízení o zrušení rozhodčího nálezu, není dle dovolatelky správný. Posouzení této otázky má totiž rozhodující význam pro závěr, zda bylo možné v této věci vydat rozhodčí nález, tedy zda je naplněn § 31 písm. b) zákona o rozhodčím řízení. V tomto ohledu dovolatelka odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 8. března 2011, sp. zn. I. ÚS 3227/07, podle kterého se kontrolní funkce soudů ve vztahu k rozhodčímu řízení vztahuje pouze na posouzení otázek stěžejních otázek procesní povahy, např. zda mohlo rozhodčí řízení vůbec proběhnout.
Dovolatelka bez ohledu na výše uvedenou argumentaci dále podotkla, že má za to, že předmětná záruční listina je absolutně neplatná z důvodu své neurčitosti, neboť v ní není jednoznačně vymezen zajišťovaný závazek.
Na základě výše uvedeného dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil tak, že se rozhodčí nález vydaný dne 5. prosince 2011, sp. zn. Rsp. 1658/09, zrušuje, a rozhodl o nákladech řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání není přípustné, neboť dovolatelka nevymezila právní otázku, která by splňovala kritéria uvedená v § 237 o. s. ř. Žalovaná se vyjádřila rovněž k věcné argumentaci dovolatelky a uvedla, že rozhodčí doložka je relativně samostatným právním jednáním, jehož platnost je třeba posuzovat samostatně, a že případný zánik záruční listiny neznamená automaticky zánik rozhodčí doložky.
Co se týče otázky zániku nájemní smlouvy, žalovaná uvedla, že dodatek č. 6 ze dne 1. ledna 2009 představuje změnu závazku, neboť jím byl rozšířen předmět nájmu, zvýšeno nájemné a přidána některá ustanovení o slevě z nájemného apod. V tomto ohledu žalovaná odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2007, sp. zn. 28 Cdo 2717/2006, podle jehož závěru nové ujednání stran o předmětu nájmu, výši nájemného a trvání nájmu nebytových prostor představuje změnu závazku.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě a osobou oprávněnou zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolatelka předestřela otázku, zda dodatek č. 6 ze dne 1. ledna 2009 k nájemní smlouvě ze dne 29. července 2003 zcela nahradil tuto nájemní smlouvu či zda představoval pouze změnu závazku. Posouzení této otázky je klíčové pro závěr, zda záruční listina ze dne 11. srpna 2003, jejíž rozhodčí doložkou byla založena pravomoc rozhodčího soudu, zanikla a zda tedy měl rozhodčí soud pravomoc ve věci rozhodnout.
Dovolatelčině námitce ohledně rozporu závěrů soudů obou stupňů s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu nelze přisvědčit.
Jak již bylo v minulosti judikováno, při posouzení toho, zda určitý právní úkon byl změnou závazku (kumulativní novací) či jeho nahrazením novým závazkem (privativní novací), je třeba vycházet nejen z jazykového vyjádření právního úkonu, ale také z toho, k čemu směřovala vůle smluvních stran (viz například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2001, sp. zn. 20 Cdo 2352/99).
Z předmětného dodatku č. 6 však nevyplývá, že by vůle smluvních stran vedla k nahrazení nájemní smlouvy tímto dodatkem. V preambuli je sice uvedeno, že ode dne podpisu tohoto dodatku se celé znění nájemní smlouvy nahrazuje následujícím zněním nájemní smlouvy , ovšem na toto prohlášení stran je třeba nahlížet v kontextu celého dodatku, tedy s ohledem na to, co v následujícím novém znění smlouvy bylo oproti dosavadní smlouvě skutečně změněno a zda taková ujednání představovala materiálně změnu závazku či jeho zánik a nahrazení novým závazkem. Skutečnost, že strany pro přehlednost uvedly do dodatku celé znění změněné smlouvy, nikoli pouhý výčet změn, nezpůsobí zánik původní smlouvy.
Nejvyšší soud v minulosti dospěl k závěru, konkrétně v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2007, sp. zn. 28 Cdo 2717/2006, že nové ujednání smluvních stran o předmětu nájmu, výši nájemného a době trvání nájmu nebytových prostor představuje změnu stávajícího závazku založenou dohodou ve smyslu § 516 odst. 1 obč. zák. V řešeném případě změněná ujednání v textu smlouvy uvedené v dodatku č. 6 představovaly změnu rozsahu předmětu nájmu, změnu výše nájemného apod. a dodatek č. 6 způsobil změnu závazku plynoucího z nájemní smlouvy ze dne 29. července 2003, nikoli její zánik a nahrazení závazkem novým.
Nejen z jazykového vyjádření (označení právního úkonu jako dodatku ke smlouvě), ale také z vůle stran vyplývá, že předmětný dodatek č. 6 představoval změnu závazku, nikoli jeho zánik. Vůle stran při uzavírání dodatku č. 6 totiž nesměřovala k tomu, aby nájemní smlouva zanikla, nýbrž směřovala pouze k její změně, na což nemá vliv skutečnost, že smluvní strany do znění dodatku pro přehlednost uvedly celé znění změněné nájemní smlouvy. Soudy obou stupňů tak nepochybily, když předmětný dodatek posoudily jako změnu závazku, nikoli jako privativní novaci.
Z výše uvedeného vyplývá, že napadené rozhodnutí není v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné odmítl dle § 243c odst. 1 o. s. ř.
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízením se v souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 13. prosince 2016

JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu