23 Cdo 2838/2010
Datum rozhodnutí: 25.01.2012
Dotčené předpisy: § 391 obch. zák., § 397 obch. zák.




23 Cdo 2838/2010

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně AKG, družstvo v likvidaci (dříve AKG, družstvo), se sídlem v Plzni, Zámečnická 1399/6, PSČ 301 00, identifikační číslo osoby 263 47 989, zastoupené Mgr. Romanem Seidlerem, advokátem se sídlem v Plzni, Na Jíkavce 13, proti žalované DIGAL s.r.o. , se sídlem v Tachově, Chodská ul. 2074, PSČ 347 01, identifikační číslo osoby 453 59 857, o 650 072 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 48 Cm 6/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. února 2010, č.j. 1 Cmo 164/2009-266, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení dluhu ze smlouvy o dílo. Žalovaná se žalobě bránila tím, že dluh nezaplatila z toho důvodu, že za žalobkyni plnila to, co byla žalobkyně povinna plnit svým členům. Žalovaná ve snaze zajistit další výrobu podle smlouvy o dílo zaplatila členům žalobkyně určité částky, které jim byla povinna zaplatit žalobkyně, čímž se žalobkyně na úkor žalované obohatila, a žalovaná svoji pohledávku vůči žalobkyni z titulu bezdůvodného obohacení namítla k započtení proti pohledávce z titulu smlouvy o dílo - uplatněné žalobou.
Krajský soud v Plzni, jako soud prvního stupně, rozsudkem ze dne 16. března 2009, č.j. 48 Cm 6/2005-239, výrokem I. uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 32 000 spolu s 3% úrokem z prodlení od 4.6.2003 do zaplacení; výrokem II. zamítl žalobu co do částky 650 072 Kč s 3% úrokem z prodlení od 4.6.2003 do zaplacení a výroky III. až V. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel z nesporného tvrzení účastníků, že žalobkyně provedla dílo účtované fakturou č. 2003008 a žalovaná za provedené dílo nezaplatila celou cenu díla. Soud dospěl k závěru, že nárok na doplacení ceny díla je podle smlouvy o dílo uzavřené podle § 536 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ) dán. Zároveň však z provedeného dokazování učinil závěr, že žalovaná za žalobkyni na mzdách členů žalobkyně, které byla žalobkyně povinna zaplatit svým členům, zaplatila částku ve výši 650 072 Kč, čímž se žalobkyně na úkor žalované v tomto rozsahu ve smyslu § 454 občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ) obohatila. Vzhledem k uplatněné kompenzační námitce žalovanou soud žalobu do této částky zamítl. Neuznal za oprávněnou žalobkyní vznesenou námitku promlčení proti kompenzační námitce žalované, neboť žalobkyni vzniklo bezdůvodné obohacení v květnu 2003 za zaplacené mzdy pracovníkům žalobkyně za duben 2003, přičemž žalovaná uplatnila kompenzační námitku při jednání před soudem prvního stupně dne 8.3.2006. Soud prvního stupně proto uzavřel, že nárok žalobkyně nebyl v době uplatnění promlčen ve smyslu § 391 a § 397 obch., zák., byl-li uplatněn ve čtyřleté promlčecí době.
Vrchní soud v Praze, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 2. února 2010, č.j. 1 Cmo 164/2009-266, výrokem I. potvrdil výše citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. až V., výrokem II. konstatoval, že rozsudek soudu prvního stupně zůstal ve výroku I. odvoláním nedotčen a výrokem III. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Shodně se soudem prvního stupně posoudil obranu žalované spočívající v kompenzační námitce oproti uplatněné pohledávce žalobkyně na zaplacení ceny díla, kdy plnění žalované za žalobkyni posoudil též jako bezdůvodné obohacení žalobkyně ve smyslu § 454 obč. zák., jestliže ze svědeckých výpovědí vyplynulo, že žalovaná členům žalujícího družstva vyplatila právě tolik, kolik měla vyplatit žalobkyně. Shodný právní závěr se soudem prvního stupně učinil odvolací soud i ohledně posouzení námitky promlčení vznesené žalobkyní proti kompenzační námitce. Konstatoval, že vztah účastnic, obou podnikatelek, je třeba posuzovat ve smyslu § 261 odst. 1 obch. zák. jako obchodně právní vztah, na který se vztahuje podle § 391 odst. 1 a § 397 obch. zák. čtyřletá promlčecí doba. Jestliže tedy bezdůvodné obohacení žalobkyně vzniklo v květnu 2003, kdy žalovaná poskytla členům žalobkyně výplatu mezd za duben 2003 a kompenzační námitka byla před soudem prvního stupně uplatněna 8.3.2006, nemůže být vznesená námitka promlčení důvodná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), neboť se domnívá, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Důvodnost podaného dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a písm. 2 odst. b) o. s. ř.
Má za to, že odvolací soud nesprávně vyřešil otázku, zda žalované vznikla pohledávka z titulu bezdůvodného obohacení vůči žalobkyni, zda žalovaná mohla úspěšně uplatnit kompenzační námitku a zda případný nárok žalované z titulu bezdůvodného obohacení byl již promlčen.
Žalobkyně setrvává na svém tvrzení, že žalovaná za ní neposkytla jiným osobám žádné plnění, které měla sama po právu plnit a z tohoto důvodu nevznikla pohledávka z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu § 454 obč. zák. Namítá, že z dokazování nevyplynulo, že by žalovaná poskytla peněžní prostředky členům žalobkyně z důvodu a v takové výši, které by přesně odpovídaly určité povinnosti žalobkyně vůči jejím členům. Je tedy přesvědčena, že kompenzační námitka žalované nebyla ve smyslu § 580 obč. zák. opodstatněná a nelze jí přikládat žádný význam.
Pro případ, že by soud považoval započtení provedené žalovanou přesto za důvodné, pak by vznikl mezi účastnicemi závazkový vztah z bezdůvodného obohacení, který se řídí ustanoveními občanského zákoníku, a proto měl odvolací soud podle dovolatelky použít úpravu promlčení podle občanského zákoníku.
Žalobkyně proto navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu i soudu prvního stupně ve výroku II. až V. a vrácení věci v tomto rozsahu k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ), jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po té, co zjistil, že dovolání žalobkyně bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a je řádně zastoupena advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
V posuzované věci není dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je-li napadán potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, a není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť v dané věci soud prvního stupně nerozhodl ve věci samé v napadeném rozsahu jinak než v dřívějším rozsudku.
Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu). Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Je třeba konstatovat, že přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými dovolacími důvody.
Jestliže je tedy přípustnost dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí po stránce právní, pak dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem tak při uvažované přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemůže být důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., prostřednictvím kterého lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Při dovolání do potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu při možné přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. totiž skutkový stav věci nemůže před dovolacím soudem doznat žádné změny, skutkové zjištění dovolací soud nemůže přezkoumávat a případné nesprávné skutkové zjištění, které mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nemůže odůvodnit zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v nalézacím řízení, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí.
Žalobkyně tedy nemůže důvodně uplatnit námitky vůči skutkovým zjištěním odvolacího soudu, jak činí ve vztahu ke zjištění existence plnění žalované za žalobkyni, jestliže z provedeného dokazování oba soudy shodně učinily závěr, že žalovaná za žalobkyni na mzdách členů žalobkyně, které byla žalobkyně povinna zaplatit svým členům, zaplatila částku ve výši 650 072 Kč. S ohledem na toto skutkové zjištění je tedy správný závěr obou soudů, že žalobkyni vzniklo bezdůvodné obohacení podle § 454 obč. zák., podle něhož se bezdůvodně obohatí ten, za nějž bylo plněno, co po právu měl plnit sám.
Odvolací soud rovněž správně posoudil vztah účastnic, jakožto podnikatelek ve smyslu § 261 odst. 1 obch. zák., jako obchodně právní vztah, na který se vztahuje podle § 391 odst. 1 a § 397 obch. zák. čtyřletá promlčecí doba (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18.6.2003, sp. zn. 35 odo 619/2002, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek r. 2004, pod označením 26/2004, v němž Nejvyšší soud dovodil, že skutečnost, že obchodní zákoník nemá vlastní úpravu bezdůvodného obohacení, neznamená, že závazkový vztah vzniklý mezi tím, kdo se obohatil, a tím, na jehož úkor se takto obohatil, nemůže být svou povahou vztahem obchodním. Jelikož obchodní zákoník neupravuje veškeré závazkové vztahy, do nichž podnikatelé, popř. osoby uvedené v § 261 odst. 2 obch. zák. vstupují, nelze jen z toho, že určitý závazkový vztah je upraven pouze v zákoníku občanském, vyvozovat, že jde o vztah občanskoprávní).
Uvedené rozhodnutí je aplikovatelné i na daný případ, kdy vztah mezi účastnicemi je ve smyslu § 261 odst. 1 obch. zák. obchodně právním vztahem, jestliže uvedené ustanovení stanoví, že tato část zákona (myšleno obchodního zákoníku) upravuje závazkové vztahy mezi podnikateli, jestliže při jejich vzniku je zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týkají jejich podnikatelské činnosti. V dané věci jsou obě účastnice podnikatelky a jejich vztah byl založen smlouvou o dílo, uzavřené podle § 536 obch. zák., při jejich podnikatelské činnosti.
Uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 35 odo 619/2002 řešilo i otázku promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení v obchodních vztazích. Nejvyšší soud tehdy vyšel z toho, že právní úprava promlčení v obchodním zákoníku má komplexní povahu. V ustanovení § 387 je upraven předmět promlčení, v ustanoveních § 388 - § 390 účinky promlčení, v ustanoveních § 391 § 401 počátek a trvání promlčecí doby, v ustanoveních § 402 - § 407 stavení a přetržení promlčecí doby a v ustanovení § 408 obecné omezení promlčecí doby. Skutečnost, že obchodní zákoník výslovně neupravuje počátek běhu promlčecí doby a její délku, pokud jde o právo na vydání bezdůvodného obohacení (na rozdíl od občanského zákoníku - srov. jeho § 107), pak neznamená nutnost aplikace právní úpravy občanského zákoníku, nýbrž pouze to, že tyto otázky je zapotřebí řešit dle obecných ustanovení obchodního zákoníku o promlčení (podle jeho § 391 a § 397). Jelikož obchodní zákoník je v poměru k občanskému zákoníku předpisem zvláštním (lex specialis), což platí i pro obecná ustanovení obchodního zákoníku upravující promlčení (§ 391 a § 397) v poměru k ustanovení § 107 občanského zákoníku, platí, že při řešení otázky promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení v obchodních vztazích se použije především právní úprava obsažená v obchodním zákoníku.
Z uvedeného tedy vyplývá, že odvolací soud rozhodl v souladu s hmotným právem, ustanovením § 391 a § 397 ve spojení s § 261 odst. 1 obch. zák., ustanovením § 454 obč. zák. a v souladu s dosavadní judikaturou, tudíž rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud ani z jiných okolností nedospěl k závěru o tom, že rozhodnutí odvolacího soudu (v napadeném rozsahu) po právní stránce zásadní význam má. Dovolání žalobkyně není proto přípustné a Nejvyšší soud jej tedy podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalované žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči žalobkyni právo, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně 25. ledna 2012

JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu