23 Cdo 2819/2012
Datum rozhodnutí: 30.09.2013
Dotčené předpisy: § 365 obch. zák.




23 Cdo 2819/2012

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobce Ing. S. H. , zastoupeného JUDr. Milanem Břeněm, advokátem se sídlem ve Svitavách, nám. Míru 48/57, PSČ 568 03, proti žalovanému Z. M. , zastoupenému Mgr. Lenkou Němcovou, advokátkou se sídlem v Říčanech, Rýdlova 339, PSČ 251 01, o zaplacení částky 1,842.781,38 Kč s přísl., vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 49 Cm 134/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. března 2012, č.j. 2 Cmo 199/2011 - 210, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 1. března 2012, č.j. 2 Cmo 199/2011 210, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. prosince 2010, č. j. 49 Cm 134/2004-181, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 1,842.781,38 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 4 % p. a. ode dne 3. 9. 2002 do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II. a III.). Vyšel ze zjištění, že mezi žalobcem a žalovaným byla dne 14. 12. 1997 uzavřena smlouva č. 9700001 o finančním pronájmu, jejímž předmětem byly věci movité počítače v počtu 11 kusů. Smlouva byla uzavřena na dobu určitou 36 měsíců, tj. do 14. 12. 2000. Přílohou smlouvy byla faktura č. 9700001 a splátkový kalendář, podle něhož měl žalovaný uhradit celkem 36 splátek, každou vždy do 14. dne kalendářního měsíce. Pro případ opoždění platby jednotlivých splátek měl žalovaný uhradit žalobci smluvní pokutu ve výši 0,5 % denně z dlužné částky. Žalovaný zaplatil celkem devět splátek, přičemž do prodlení s první nesplacenou splátkou se dostal dne 14. 9. 1998. Dne 11. 12. 2000 žalovaný vrátil předmět smlouvy žalobci. Dlužné splátky zaplatil žalovaný žalobci dne 2. 9. 2002. Projednávanou žalobou uplatnil žalobce smluvní pokutu za opožděné platby splátek za období od 7. 6. 2000 do 1. 9. 2002, když nárok za na zaplacení smluvní pokuty za předchozí období uplatnil jinými žalobami. Současně požaduje žalobce úrok z prodlení v zákonné výši z nezaplacených smluvních pokut od jejich splatnosti, tj. od 3. 9. 2002. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že podaná žaloba je v celém rozsahu důvodná. Žalovaný zaplatil pouze prvních 9 splátek, porušil tak svoji smluvní povinnost a dostal se dne 14. 9. 1998 podle ustanovení § 365 obchodního zákoníku do prodlení a dle ustanovení § 544 odst. 1, 2 a § 545 odst. 1 občanského zákoníku vznikla žalovanému povinnost pokutu zaplatit. Její výše byla určena jasně a srozumitelně a rovněž ji lze mít za přiměřenou. Žalovaný neplnil své povinnosti platit splátky, ale předmět nájmu zůstával v jeho držení až do konce leasingového vztahu a žalovaný s ním mohl disponovat. Soud odmítl námitku žalovaného, že nárok žalobce odporuje dobrým mravům připomínaje, že k dobrým mravům podnikatelské činnosti patří především hradit vlastní závazky. Soud nevzal za prokázané, že by žalovaný od smlouvy o finančním leasingu odstoupil, neboť listina předložená soudu a nazvaná Odstoupení od smlouvy je sice listinou pravou, avšak nebylo prokázáno, že by byla žalobci kdy doručena. I kdyby žalovaný od smlouvy odstoupil, pak tato skutečnost není vzhledem k § 302 obch. zák. rozhodná pro povinnost platit smluvní pokutu, neboť důsledky odstoupení se nároku na zaplacení smluvní pokuty nedotýkají. Vzhledem k tomu, že žalovaný dne 2. 9. 2002 uhradil veškeré dlužné splátky, smluvní pokutu však nikoli, dostal se dne 3. 9. 2002 do prodlení se splácením této smluvní pokuty. Podle ust. § 369 odst. 1 obch. zák. tak žalobci vzikl rovněž nárok na úrok z prodlení, který ve smyslu ust. § 517 odst. 2 obč. zák. a § 1 vl. nař. č. 142/1994 Sb. činilo 4 % ročně, když soudem nebylo zjištěno, že by si účastníci výši úroků z prodlení dohodli. Soud proto žalovanému uložil i povinnost zaplatit úroky z prodlení.
K odvolání žalovaného změnil odvolací soud rozsudkem ze dne 1. března 2012 č.j. 2 Cmo 199/2011-210, rozsudek soudu prvního stupně tak, že výrokem I. žalobu zamítl v rozsahu 1, 377.821,80 Kč s úrokem z prodlení ve výši 4 % p. a. ode dne 3. 9. 2002 do 1. 3. 2005 a v rozsahu úroku z prodlení ve výši 1 % ode dne 2. 3. 2005 do zaplacení. Výrokem II. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu 464.959,50 Kč s 3 % úrokem z prodlení ode dne 2. 3. 2005 do zaplacení. Rozhodl též o úhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a vyšel ze skutkových zjištění tohoto soudu až na listinný důkaz označený jako Zápis o převzetí předmětu leasingu, který nebyl řádně splácen ani zaplacen ze dne 11. 12. 2000, který odvolací soud opakoval v průběhu řízení. Mezi účastníky není sporu o tom, že žalovaný byl s placením leasingových splátek v prodlení a že dlužné splátky uhradil dne 2. 9. 2002. Odvolací soud posoudil nejprve, zda je výše sjednané smluvní pokuty přiměřená. Vycházel z ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR a shledal, že sazby smluvní pokuty ve výši 0,5 % z dlužné částky za každý den prodlení je v obchodních vztazích sazbou zcela obvyklou. Výše smluvní pokuty, která se žalovanému jeví jako nepřiměřená, se projeví zejména při delším prodlení s plněním sankcionované povinnosti. Bez významu není podle názoru odvolacího soudu ani to, že sám žalovaný tuto sazbu smluvní pokuty nepovažoval za nepřiměřeně vysokou, když smlouvu obsahující ujednání o této smluvní pokutě se žalobcem uzavřel. Odvolací soud vzal rovněž v úvahu, že závazek zaplatit sjednané splátky je základní povinností nájemce, přičemž délka prodlení s jejich placením je jeho subjektivní záležitostí. Výše částky, které se žalobce ve sporu domáhá, je závislá nikoli pouze na sjednané sazbě smluvní pokuty, ale zejména na délce prodlení s placením leasingových splátek. Odvolací soud proto neshledal smluvní pokutu nepřiměřeně vysokou a k využití moderačního práva podle § 301 obch. zák. neshledal důvod. Pokud jde o námitku žalovaného, že od smlouvy odstoupil dopisem ze dne 7. 12. 2000, přiklonil se odvolací soud k závěrům soudu prvního stupně, které vyhodnotil jako správné.
Odvolací soud se dále zabýval námitkou žalovaného, že odebráním předmětu leasingu dne 11. 12. 2000 žalobce od leasingové smlouvy jednostranným úkonem odstoupil, čímž leasingová smlouva zanikla. Odvolací soud hodnotil uvedený právní úkon za použití ust. § 266 odst. 1 obch. zák. tak, že tento právní úkon neobsahuje projev vůle směřující k odstoupení od leasingové smlouvy s důsledky podle § 351 obch. zák. Žalobce označil za osobu, která není právně vzdělaná a v jeho úkonu vidí pouze prostou vůli žalobce odebrat předmět leasingu žalovanému z důvodu nesplácení leasingových splátek. O tom, že ani žalovaný odebrání předmětu leasingu nechápal jako jednostranné odstoupení žalobce od leasingové smlouvy, svědčí podle názoru odvolacího soudu i dopis žalovaného ze dne 14. 12. 2000, ve kterém žalovaný sděluje žalobci, že dává žalobci výpověď z dané smlouvy, protože nemůže předmět leasingu dále užívat v důsledku jeho odebrání. Odvolací soud poukazuje i na protokol z jednání soudu prvního stupně, v němž právní zástupce žalobce potvrdil, že odebrání předmětu leasingu nebylo jednostranným odstoupením od smlouvy.
Odvolací soud potom na zjištěný skutkový stav aplikoval ustanovení § 575 odst. 1 obč. zák. o nemožnosti plnění, podle něhož povinnost dlužníka plnit zanikne, stane-li se plnění nemožné. Podle názoru odvolacího soudu odebráním předmětu leasingu žalovanému zanikla leasingová smlouvy následnou nemožností plnění, neboť po odebrání předmětů leasingu již nemohl být účel leasingové smlouvy plněn. Zánikem závazku zanikla i povinnost platit smluvní pokutu za prodlení s placením leasingových splátek. Právo na zaplacení smluvní pokuty vzniklé do doby zániku závazku z leasingové smlouvy zůstává nedotčeno. Na základě uvedeného odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce má právo na zaplacení smluvní pokuty od 7. 6. 2000 do 11. 12. 2000, kdy došlo k zániku závazku založeného leasingovou smlouvou. Výše smluvní pokuty činila za uvedené období 464.959,50 Kč. V tomto rozsahu též odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Pokud jde o úroky z prodlení, odvolací soud přisvědčil námitce žalovaného, s přihlédnutím k ust. § 340 odst. 2 obch. zák., že pokud žalobce žalovaného k zaplacení smluvní pokuty nevyzval dříve než podanou žalobou, mohl se žalovaný dostat do prodlení s placením smluvní pokuty až po marném uplynutí lhůty podle § 340 odst. 2 obch. zák. Ze spisu odvolací soud zjistil, že žalovaný obdržel žalobu (výzvu k zaplacení smluvní pokuty) dne 1. 3. 2005. Od tohoto dne přiznal odvolací soud žalobci právo na zaplacení úroku z prodlení podle § 369 odst. 1 obch. zák. a § 1 vl. nař. č. 142/1994 Sb. ve znění účinném k prvnímu dni prodlení žalovaného, tj. ve výši dvojnásobku diskontní sazby stanovené ČNB platné k prvnímu dni prodlení, tedy va výši 3 % ročně.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním co do výroku I., III. a V. Přípustnost dovolání opírá o ust. § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť jde o rozsudek, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně. Důvodnost dovolání spatřuje ve skutečnosti, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.) a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o. s. ř.).
Nesprávné právní posouzení věci spatřuje dovolatel v tom, že odvolací soud nesprávně aplikoval na zjištěný skutkový stav ust. § 575 obč. zák. o nemožnosti plnění. Podle názoru dovolatele by se plnění stalo nemožným pouze tehdy, pokud by předmět leasingu zanikl. Ten však existoval dále, byl jen předán žalobci. V této souvislosti cituje dovolatel rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 32 Odo 579/2004, v němž je vysloven právní závěr o tom, že povinnost vydat předmět leasingu původnímu vlastníku nelze považovat za dodatečnou nemožnost plnění. Pronajímatel svoji povinnost ze smlouvy splnil a nájemce je povinen platit nájem po celou dobu leasingu. Z toho důvodu je nárok na úhradu dosud nesplacených leasingových splátek včetně jeho zajištění smluvní pokutou opodstatněný. Pro úplnost dovolatel dodává, že nájemce neplatil splátky po dobu 27 měsíců, a tudíž porušoval smlouvu, pronajímatel byl proto oprávněn mu odebrat předmět leasingu kdykoli.
Dále uvádí dovolatel, že i posouzení zániku závazku ze smlouvy z důvodu nemožnosti plnění, nic by to nezměnilo na povinnosti platit leasingové splátky, protože všechny již byly v okamžiku odebrání předmětu leasingu splatné, poslední z nich dne 14. 11. 2000. Povinnost platit ze splatných splátek smluvní pokutu vznikla splatností splátky a nezanikla by ani zánikem smlouvy. Zánik smlouvy odstoupením nemá podle § 302 obch. zák. vliv na povinnost platit smluvní pokutu a to by mělo podle dovolatele platit i pro zánik smlouvy nemožností plnění. Podstatné podle jeho názoru je, že k 11. 12. 2000 byly všechny splátky již po splatnosti a bylo povinností žalovaného je zaplatit včetně smluvní pokuty za prodlení. Nárok vzniklý ze smluvní pokuty není akcesorickým závazkem, který by zanikl při zániku leasingové smlouvy, smluvní pokuta není příslušenstvím pohledávky, ale samostatným majetkovým nárokem, na jehož existenci nemá případný zánik zajištěného závazku vliv.
K námitce, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, uvádí dovolatel, že smlouva byla uzavřena na dobu určitou do 14. 12. 2000. V souvislosti s ukončením nájmu byl předmět leasingu převzat žalobcem zpět 3 dny před ukončením nájmu. Nájemce proti tomu neprotestoval a s ohledem na ukončení nájmu předmět leasingu vrátil. Za jeho užívání měl zaplatit celkem 36 splátek a splácení mělo skončit dne 14. 11. 2000. Žalovaný však zaplatil jen prvních 9 splátek a počínaje 14. 9. 1998 žalobci nezaplatil žádnou splátku. Žalobce mu však přes tuto skutečnost předmět leasingu ponechal s nadějí, že provozem počítačové herny vydělá peníze a alespoň nějaké splátky uhradí. Žalobci proto připadá neprokázaný skutkový závěr odvolacího soudu o tom, že proti vůli žalovaného předmět leasingu odebral. Z časové souvislosti (3 dny před ukončením vztahu) a z tolerance žalobce (27 měsíců nebyly placeny splátky) vyplývá, že předmět leasingu byl odebrán proto, že leasingová smlouva měla končit za 3 dny a že žalovaný sám o své vůli předmět leasingu vydal.
Dovolatel napadá i související výroky o nákladech řízení výrok III. a výrok V., které by měly být zrušeny.
S ohledem na výše uvedené dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud ČR dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání žalobce nevyjádřil.
V řízení o dovolání bylo rozhodováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srov. čl. II. bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.) dále opět jen o. s. ř. .
Nejvyšší soud České republiky (dále jen "Nejvyšší soud") jako soud dovolací (§ l0a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písmo a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Pokud jde o důvodnost dovolání, naplňují dovolací tvrzení dovolatele po obsahové stránce dovolací důvod nesprávného právního posouzení. Právní posouzení věci je činnost soudu spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy a v učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoli.
Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, která byla správně určena, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V projednávaném případě je předmětem sporu právo na smluvní pokutu za opožděné placení leasingových splátek ze strany nájemce předmětu leasingu. Závazkový vztah se v daném případě řídí úpravou obchodních závazkových vztahů obsaženou v obchodním zákoníku, protože jde o vztah mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti. Vzhledem k tomu, že žalovaným nárokem je povinnost zaplatit smluvní pokutu a úprava smluvní pokuty není v obchodním zákoníku obsažena komplexně, bylo nutno aplikovat dále příslušná ustanovení občanského zákoníku. Podle ust. § 544 občanského zákoníku je možno si smluvní pokutu sjednat pro případ porušení smluvní povinnosti. Ten účastník závazkového vztahu, který danou povinnost porušil, je povinen smluvní pokutu zaplatit. Podle ust. § 300 obchodního zákoníku je povinnost zaplatit smluvní pokutu absolutní nepřihlíží se ani k okolnostem, které by jinak vedly ke zproštění povinnosti k náhradě škody. Podle ust. § 544 odst. 2 občanského zákoníku je nutno smluvní pokutu sjednat písemně a v ujednání musí být určena výše pokuty nebo způsob určení výše pokuty. Podle ust. § 301 obchodního zákoníku může soud nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu snížit s přihlédnutím hodnotě a významu zajišťované povinnosti. Dolní hranice snížení je podle tohoto ustanovení dána výší škody vzniklé do doby soudního rozhodnutí porušením smluvní povinnosti, na niž se pokuta vztahuje. Podle ust. § 302 obchodního zákoníku se odstoupení od smlouvy nedotýká nároku na zaplacení smluvní pokuty.
V posuzovaném případě nebylo mezi spornými stranami sporné uzavření leasingové smlouvy, porušení povinnosti žalovaného platit sjednané splátky i skutečnost, že se žalovaný dostal do prodlení a žalobci tak vzniklo právo na smluvní pokutu. Spornou otázkou bylo, zda v situaci, kdy dne 11. 12. 2000 byly vráceny žalobci pronajaté počítače, ale nebylo zaplaceno celkem 27 leasingových splátek, trvá povinnost žalovaného platit smluvní pokutu, která byla ve smlouvě sjednána pro případ prodlení se splácením těchto splátek. Mezi stranami nebylo sporné, že žalovaný byl s placením splátek skutečně v prodlení a celou částku splátek uhradil žalobci až 2. 9. 2002.
Odvolací soud vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně se přiklonil i k jeho právním závěrům a velmi podrobně zdůvodnil, proč považuje sjednanou smluvní pokutu za přiměřenou a proč nepoužil svého moderačního práva. Obdobně se ztotožnil i s právním závěrem soudu prvního stupně o údajném odstoupení od smlouvy, které měl učinit žalovaný dopisem ze dne 7. 12. 2000. Od právních závěrů soudu prvního stupně se však odchýlil, pokud jde o posouzení toho, že dne 11. 12. 2000 vrátil žalovaný žalobci předmět leasingu. Projev vůle žalobce vyhodnotil jako prostou snahu odebrat žalovanému předmět leasingu z toho důvodu, že řádně nesplácel leasingové splátky, aniž by se však tento projev vůle jakkoli dotkl existence závazkového vztahu mezi žalovaným a žalobcem. Následný stav, kdy žalovaný nemohl dále počítače provozovat, vyložil odvolací soud jako nemožnost plnění a spojil s ní závěr o tom, že závazkový vztah tím zanikl a tímto zánikem skončily všechny povinnosti žalovaného včetně povinnosti platit smluvní pokutu za prodlení s placením leasingových splátek.
Tento právní názor odvolacího soudu je nesprávný a dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci je opodstatněný. I když dovolatel uvádí argumenty ve věci, která se týkala jiného skutkového stavu, je nutno s ním souhlasit v tom, že v okamžiku, kdy předmět leasingu byl předán žalobci, byly všechny leasingové splátky již splatné a žalovaný byl v prodlení s jejich úhradou. Jestliže ust. § 365 obch. zák. stanoví, že dlužník je v prodlení, jestliže řádně a včas svůj závazek nesplnil, a to až do doby poskytnutí řádného plnění, vztahuje se uvedené pravidlo přesně na posuzovaný případ. Druhá část věty ( nebo do doby, kdy závazek zanikne jiným způsobem ) směřuje na skutkově jiné situace, než bylo v projednávaném případě (např. pokud závazek zanikne dohodou smluvních stran). Odvolací soud však s předáním předmětu leasingu nespojoval zánik závazku ani dohodou stran ani jednostranným úkonem žalobce, proto není tato otázka předmětem dovolacího přezkumu.
Pro vyhodnocení odevzdání předmětu leasingu jako zániku závazku pro následnou nemožnost plnění nebyl žádný důvod. Nemožnost plnění jako taková směřuje k odlišným skutkovým okolnostem nástává, pokud závazek nelze splnit vůbec, pokud je závazek nesplnitelný absolutě a pro každého, je tedy spojována především se zánikem věci, která byla předmětem závazku. Závazek naopak není nesplnitelný, pokud lze plnění uskutečnit za ztížených podmínek, s většími náklady nebo až po sjednaném čase či podle § 352 odst. 1 obch. zák. pomocí jiné osoby. O žádnou z uvedených okolností se však nejednalo.
Odvolací soud zcela pominul tu skutečnost, že všechny leasingové splátky byly již splatné a v okamžiku odebrání počítačů splaceny nebyly. Odebrání předmětu leasingu však nemohlo mít žádný vliv na trvání prodlení žalovaného. Pokud by tomu tak mělo být a pokud bychom vycházeli ze závěrů odvolacího soudu, musela by skončit povinnost žalovaného platit splátky dne 11. 12. 2000. Takový závěr je však nesprávný a o jeho nesprávnosti svědčí i to, že žalovaný dlužnou částku splátek uhradil, byť s prodlením téměř dvou let. A je to právě ono prodlení, které je podle smlouvy postihováno sjednanou smluvní pokutou. Jak odvolací soud sám správně uzavřel, není sazba smluvní pokuty nepřiměřená a žalovaný si musel být jako podnikatel profesionál vědom toho, že užívání předmětu leasingu bez řádného placení leasingových splátek bude mít příslušné majetkové následky. Nejvyšší soud proto po posouzení rozhodnutí odvolacího soudu dospěl k názoru, že zde odvolací soud věc neposoudil z právního hlediska správně.
Dovolatel uplatňuje i dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s .ř. , tedy že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazovaní. Tento důvod má spočívat v tom, že skutkový závěr odvolacího soudu, že žalobce žalovanému předmět odebral proti jeho vůli, neodpovídá podstatné části provedeného dokazování, jímž bylo zjištěno, že předmět leasingu byl žalobcem odebrán tři dny před ukončením vztahu z důvodu prodlení žalovaného, neboť z provedených důkazů vyplývá, že žalovaný předmět leasingu sám o své vůli vydal.
Tento dovolací důvod není dán, poněvadž, aby byl naplněn, musí se jednat o skutkové zjištění, které je významné pro rozhodnutí věci. Tak tomu v daném případě však není. Z hlediska právního posouzení věci není významné, zda leasingový pronajímatel odebral leasingovému nájemci věc tři dny před uplynutím sjednané doby či nikoli.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první o. s. ř.), napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 2, část věty za středníkem, o. s. ř.) a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí ve věci (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 30. září 2013
JUDr. Kateřina Hornochová předsedkyně senátu