23 Cdo 2799/2009
Datum rozhodnutí: 31.08.2011
Dotčené předpisy: § 5 předpisu č. 116/1990Sb., § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.




23 Cdo 2799/2009


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně A. Š., dříve D., zastoupené JUDr. Ing. Janem Matysem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Spálená 10, proti žalované Sporthotel Kácov, s.r.o., (dříve PrimeTimme, spol. s r.o.), se sídlem v Praze 7, Milady Horákové 397/32, PSČ 170 00, IČO 25675958, zastoupené JUDr. Václavou Kubalíkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 9, o zaplacení částky 112 941 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 134/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. listopadu 2008, č. j. 64 Co 231/2008-137, ve znění opravného usnesení ze dne 23. dubna 2009, č. j. 64 Co 231/2008-137 (správně 64 Co 231/2008-170), takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně se žalobou domáhala náhrady ušlého zisku za dobu od února do září 2002, kdy nemohla z důvodu neplatné výpovědi užívat podnajatou část nebytových prostor (kadeřnický salón Portrait) k podnikání. Ušlý zisk vyčíslila jako rozdíl mezi příjmem, který dosahovala ve stejném období roku 2001, kdy pracovala každý druhý den, a jednou polovinou příjmu, který dosáhla v rozhodné době v jiném salonu, než u žalované, kde začala pracovat v únoru 2002, a to každý den.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 13. srpna 2007, č. j. 12 C 134/2004-98, zamítl žalobu, aby byla žalovaná uznána povinnou zaplatit žalobkyni částku 112 941 Kč s úrokem z prodlení ve výši 4 % p. a. od 1. 10. 2002 do zaplacení (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Soud prvního stupně zjistil, že žalovaná jako nájemkyně nebytových prostor v Praze 1, Soukenická ulice č. 5, o celkové výměře 124 m2, uzavřela s žalobkyní jako podnájemkyní dne 27. 9. 2000 smlouvu o podnájmu části těchto nebytových prostor, a to za účelem poskytování manikérských služeb. Podnájem byl sjednán na dobu určitou od 28. 9. 2000 do 27. 9. 2001 s tím, že doba podnájmu se automaticky prodlužuje o další kalendářní rok za podmínky, že podnájemkyně písemně požádá nájemkyni o prodloužení smlouvy a nájemkyně s touto žádostí nevysloví nesouhlas.
Ve smlouvě byla sjednána možnost vypovědět smlouvu před uplynutím sjednané doby, a to jak ze strany nájemkyně, tak ze strany podnájemkyně. Podle čl. 3 bodu 2 písm. c) podnájemní smlouvy mohla nájemkyně písemně vypovědět smlouvu, jestliže podnájemkyně, která měla na základě dohody s nájemkyní osobně poskytovat manikérské služby tak, aby pokryly celou otevírací dobu salonu, tuto činnost takto nevykonávala, čímž byla narušena komplexnost poskytovaných služeb a docházelo k rozporu s obchodní politikou společnosti. Podle čl. 3 bodu 2 písm. d) citované smlouvy nájemkyně mohla písemně vypovědět smlouvu, jestliže podnájemkyně kvalitou svojí práce nebo osobním chováním a jednáním přes písemné upozornění hrubě porušuje klid, pořádek nebo dobré obchodní jméno nájemkyně. V článku 4 podnájemní smlouvy se žalobkyně zavázala, že pokud z vážných důvodů (dovolená, nemoc, soudní řízení, jiný veřejný zájem, ošetřování dětí apod.) nebude moci vykonávat svoji činnost v salonu, nejprve požádá o zastoupení ve výkonu této činnosti druhou podnájemkyni, se kterou má nájemkyně podepsanou smlouvu o podnájmu ve stejném předmětu podnikání, a že teprve když ani druhá podnájemkyně nebude schopna převzít její závazky v plném rozsahu, byla žalobkyně oprávněna zajistit provozování této služby třetí osobou po schválení jejího působení v salonu žalovanou. Žalobkyně v předmětné smlouvě prohlásila, že bere na vědomí, že bez předchozího souhlasu nesmí v salonu pracovat žádná další osoba, se kterou nemá žalovaná podepsanou podnájemní nebo pracovní smlouvu.
Dále bylo zjištěno, že žalovaná smlouvu dopisem ze dne 24. 1. 2002 vypověděla s tím, že žalobkyně opakovaně porušuje článek 2 bod 3 písm. c) a d) podnájemní smlouvy. Žalobkyně listinu nepřijala, protože s důvody výpovědi nesouhlasila, přesto předmětné prostory vyklidila a začala pracovat v jiném salonu.
V řízení nebylo prokázáno, že by žalovaná žalobkyni písemně upozornila na nedostatky v její práci manikérky. Soud prvního stupně zjistil, že do 28. 10. 2001 byly v salonu dvě manikérky, žalobkyně a B. N., od 29. 10. 2001 zůstala v salonu pouze žalobkyně. Během listopadu 2001 na místo druhé manikérky vedle žalobkyně nastoupila E. V. a od 1. 12. 2001 na místo druhé manikérky vedle žalobkyně nastoupila J. Š. Do 28. 10. 2001 pracovala E. V. v salonu Portrait jako zástup za žalobkyni minimálně jedenkrát, maximálně dvakrát v měsíci, vždy společně páteční a sobotní směnu. Žalovaná nesouhlasila s tím, aby namísto žalované jako zástup pracovala E. V. v tom rozsahu, v jakém se to dělo v roce 2001. To žalobkyni tehdejší společnice žalované několikrát ústně vytkly a upozornily jí na to, že si přejí její osobní přítomnost v salonu ve dnech, kdy na ni připadá směna. Důvodem nepřítomnosti žalobkyně v salonu o některých pátcích a sobotách byla skutečnost, že žalobkyně vedla školení.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že mezi účastnicemi byla uzavřena smlouva o podnájmu části nebytového prostoru ve smyslu § 6 odst. 1 zákona č. 116/1990 Sb., ve znění účinném do 30. 12. 2002, na dobu od 28. 9. 2000 do 27. 9. 2001. Jednalo se o obchodní závazkový vztah ve smyslu § 261 odst. 1 obch. zák., jelikož se týkal podnikatelské činnosti obou účastnic řízení. Podnájem byl postupem smluveným ve smlouvě prodloužen na další rok, tj. do 27. 9. 2002. Ze skutkových zjištění soud dovodil, že v dané věci nebyl naplněn výpovědní důvod sjednaný v článku 3 bodu 2 písm. d) podnájemní smlouvy, jelikož žalovaná žalobkyni nikdy písemně na žádné nedostatky v práci či osobním chování, které by měly mít za následek hrubé porušení klidu, pořádku nebo dobrého obchodního jména nájemkyně, neupozornila. Současně ale soud prvního stupně dospěl k závěru, že výpovědní důvod podle článku 3 bodu 2 písm. c) podnájemní smlouvy byl v době podání výpovědi naplněn, jelikož žalobkyně nebyla v roce 2001 do 28. 10. 2001 v salonu Portrait přítomna osobně tak, jak se smluvně zavázala, a nechávala se zastupovat E. V. Žalovaná s četností zástupů nesouhlasila, což žalobkyni sdělila. Z četnosti zástupů vyplývá, že žalobkyni v osobní přítomnosti v salonu nemohl bránit vážný důvod ve smyslu čl. 4 bodu 4 podnájemní smlouvy. Podnájem části nebytového prostoru tedy skončil uplynutím dvoutýdenní výpovědní doby běžící ode dne 24. 1. 2002.
Žalovaná tím, že žalobkyni neumožnila po uplynutí výpovědní doby předmětný prostor užívat, neporušila žádnou svoji povinnost ze závazkového vztahu ve vztahu k žalobkyni a nemůže být dána její odpovědnost za škodu podle ustanovení § 373 obch. zák., která měla žalobkyně vzniknout právě v důsledku nemožnosti užívat původně podnajatou část nebytového prostoru.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. listopadu 2008, č. j. 64 Co 231/2008-137, ve znění opravného usnesení ze dne 23. dubna 2009, č. j. 64 Co 231/2008-137 (správně 64 Co 231/2008-170), rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně a jako správné posoudil i jeho závěry právní. V řízení bylo zjištěno, že žalobkyně se nechávala opakovaně zastupovat, což žalobkyně ani v řízení nezpochybňovala. Závěr soudu prvního stupně, že tak byl naplněn výpovědní důvod ve smyslu čl. 3 odst. 2 písm. c) podnájemní smlouvy, a proto výpovědí danou žalovanou žalobkyni nevznikla žalované odpovědnost za škodu, je proto správný.
Vada řízení, kterou způsobil soud prvního stupně tím, že vyslechl statutární zástupkyně žalované společnosti H. D. a K. P., jako svědkyně, nemohla mít za následek nesprávné věcné rozhodnutí, jak namítala žalobkyně, jelikož tyto pouze podpořily v řízení jinak prokázané skutečnosti.
Podle odvolacího soudu je článek 3 bodu 2 písm. c) podnájemní smlouvy nutno chápat v logické souvislosti s článkem 4 této smlouvy, kde je kladen důraz nejen na vysokou kvalitu, ale především na osobní výkon služby, přičemž jsou zde stanoveny striktní podmínky pro možnost provozování této služby třetí osobou. Z uvedeného odvolací soud dovodil, že právě osobní služba byla prioritou obchodní politiky žalované společnosti a jako taková je zdůrazněna v předmětném smluvním ujednání. Odvolací soud proto uzavřel, že napadený rozsudek je věcně správný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ). Žalobkyně uplatnila dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., podle něhož lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a dále namítla, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Nesprávnost právního posouzení věci shledává dovolatelka v posouzení platnosti podnájemní smlouvy a platnosti výpovědi této smlouvy odvolacím soudem. Podnájemní smlouvu hodnotí jako částečně neplatnou v ujednání článku 3 bodu 2 písm. c), neboť ten se podle jejího názoru vylučuje s ujednáním v článku 4 bod 3 a 4 podnájemní smlouvy. Z hlediska jejich výkladu se podle názoru dovolatelky jedná o ujednání nesrozumitelná, neurčitá, připouštějící různý výklad, obě ujednání si navzájem odporují.
Dovolatelka se také domnívá, že dalším důvodem neplatnosti je sjednání odchylného způsobu ukončení podnájemního vztahu od právní úpravy dané ustanovením § 9 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor (dále též jen zákon č. 116/1990 Sb. ), což tento zákon neumožňuje. Z uvedených důvodů je proto neplatná také výpověď podnájemní smlouvy.
Dále dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že její zástup svědkyní E. V. při provádění manikérských prací nebyl v souladu s podnájemní smlouvou. Poukázala na okolnost, že v salonu byla denně přítomna odpovědná vedoucí žalované, včetně jejího statutárního zástupce, a bez jejich souhlasu by svědkyně V. nemohla svoji činnost v jejich salonu konat. Z okolností případu je navíc zřejmé, že E. V. měla se žalobkyní uzavřenu podnájemní smlouvu. Výpovědní důvod, na který žalovaná odkázala, tak nemohl být naplněn.
Ohledně dalšího uplatněného dovolacího důvodu - vady řízení, která mohla vést k nesprávnému rozhodnutí ve věci, dovolatelka nic bližšího v dovolání neuvedla. Závěrem dovolatelka navrhla zrušení rozsudků soudů obou stupňů.
Ve včasně podaném dodatku k dovolání dovolatelka rekapituluje námitky, které uplatnila v dovolání. Nad to upozorňuje, že v dodatku č. 1 datovaném dne 19. 9. 2001 žalovaná prodloužila podnájemní smlouvu žalobkyni, a to bez výhrad, připomínek nebo dodatečně sjednaných podmínek. Dne 24. 1. 2002 jí dala výpověď pro porušení podnájemní smlouvy. Žalovaná staví naplnění sjednaných podmínek výpovědi na skutečnostech, které se udály v tzv. rozhodné době, tj. do prodloužení podnájemní smlouvy. Jednání žalované není dle dovolatelky v logické souvislosti, jelikož žalovaná na jednu stranu prodloužila žalobkyni bez výhrad, připomínek nebo dodatečně sjednaných podmínek podnájemní smlouvu a následně jí dala výpověď z nájmu pro porušení smluvního ustanovení v článku 3 bod 2 odst. c) podnájemní smlouvy v rozhodné době. Takové jednání je dle dovolatelky v příkrém rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ).
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen před 1. červencem 2009, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009 Sb. Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou a obsahuje stanovené náležitosti, zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává.
Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat ostatními uplatněnými dovolacími důvody.
Dovolatelka namítá, že ujednání v čl. 3 bodu 2 písm. c) uzavřené podnájemní smlouvy jsou neplatná pro nesrozumitelnost a neurčitost, jelikož jej nelze chápat v logické souvislosti s čl. 4 body 3 a 4 uzavřené smlouvy. S tímto názorem dovolatelky se dovolací soud neztotožňuje. Nejvyšší soud konstatuje, že odvolací soud v této souvislosti správně uzavřel, že ustanovení článku 3 bodu 2 písm.c) smlouvy podle něhož nájemce může vypovědět smlouvu před uplynutím sjednané doby, jestliže podnájemce, který má na základě dohody s nájemcem osobně poskytovat manikérské služby tak, aby pokryly celou otevírací dobu salonu, tuto činnost takto nevykonává, čímž je narušena komplexnost poskytovaných služeb a dochází k rozporu s obchodní politikou společnosti, je třeba chápat v logické souvislosti s článkem 4 smlouvy, kde je kladen důraz nejen na vysokou kvalitu, ale především na osobní výkon služby, a kde jsou stanoveny striktní podmínky pro možnost provozování této služby třetí osobou. Z uvedeného lze dovodit, že právě osobní služba je prioritou obchodní politiky žalované společnosti. Z výše uvedeného vyplývá, že citovaná ujednání nejsou ve vzájemném rozporu, nejsou nesrozumitelná ani neurčitá, a proto nelze dovodit jejich neplatnost.
Dovolatelka dále namítá, že smluvní ujednání v článku 3 podnájemní smlouvy jsou neplatná pro rozpor s § 9 zákona č. 116/1990 Sb. Odvolací soud správně uzavřel, že mezi žalobkyní a žalovanou jako podnikatelkami při jejich podnikatelské činnosti byla uzavřena podnájemní smlouva na podnájem nebytových prostor. Proto v dané věci se jedná o obchodněprávní závazkový vztah ve smyslu § 261 odst. 1 obch. zák. Podle § 267 obch. zák. platí, že je-li neplatnost právního úkonu stanovena pouze na ochranu některého účastníka, může se této neplatnosti dovolávat pouze tento účastník, v daném případě žalobkyně. Jedná se tedy o relativní neplatnost. Aby se soudy mohly zabývat relativní neplatností části podnájemní smlouvy, v níž jsou sjednány výpovědní důvody, musela by žalobkyně tuto námitku uplatnit v průběhu řízení před soudem prvního stupně, resp. při splnění podmínek dle ustanovení § 205a odst. 1 písm. d) f) o. s. ř. i před soudem odvolacím. Ze spisu vyplývá, že námitka relativní neplatnosti části podnájemní smlouvy byla vznesena žalobkyní až v dovolání. Touto námitkou, kterou žalovaná uplatnila teprve ve svém dovolání, se dovolací soud nemohl zabývat, neboť v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé (§ 241a odst. 4 o. s. ř.). Z toho důvodu dovolací soud k této námitce nepřihlédl.
Nad rámec výše uvedeného dovolací soud podotýká, že ani v případě, že by tato námitka relativní neplatnosti byla včas v průběhu řízení vznesena, by neobstála. Předmětná podnájemní smlouva se řídí ustanovením zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, jako zákona speciálního k občanskému zákoníku, který obsahuje obecnou úpravu nájmu. Zákon o nájmu a podnájmu nebytových prostor obsahuje speciální úpravu skončení nájemního poměru k nebytovým prostorám. Neobsahuje však zvláštní úpravu skončení podnájmu sjednaného na dobu určitou, ani u úpravy podnájemní smlouvy neodkazuje ohledně otázky skončení podnájmu na dobu určitou na ustanovení tohoto zákona ohledně nájemní smlouvy. Není-li v zákoně č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, předpisu z oblasti soukromého práva, výslovně omezena možnost ukončit podnájemní smlouvu uzavřenou na dobu určitou, a tuto úpravu neobsahuje ani obecná úprava v občanském zákoníku, je nutné při posuzování možností skončení podnájmu na dobu určitou vycházet ze základní zásady regulace soukromého práva, že co není zakázáno, je dovoleno. Z toho nelze než dovodit, že strany podnájemní smlouvy si mohou sjednat libovolné výpovědní důvody bez ohledu na právní úpravu skončení nájmu nebytových prostor, kterou obsahuje zákon č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor.
Dovolatelka dále namítá, že jednání žalované bylo v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák., když žalovaná na jednu stranu žalobkyni podnájemní smlouvu prodloužila o další rok bez připomínek nebo dodatečně sjednaných podmínek, jak dokládá dopis ze dne 19. 9. 2001, a následně (dne 24. 1. 2002) ji dala výpověď z důvodu, že žalobkyně porušovala podnájemní smlouvu. Odvolací soud založil svůj právní závěr, že došlo k naplnění výpovědního důvodu podle čl. 3 bod 2 písm. c) smlouvy, pro který žalovaná smlouvu vypověděla dne 24. 1. 2001, na skutkovém zjištění, že žalobkyně nebyla v roce 2001 (konkrétně do 28. 10. 2001) v salonu Portrait přítomna osobně tak, jak se smluvně zavázala, a nechávala se zastupovat. Přitom soudy v řízení zjistily, že podnájemní smlouva byla žalované prodloužena nejméně do 27. 9. 2002, což vyplynulo z dodatku ke smlouvě ze dne 19. 9. 2001. Při posuzování naplnění výpovědních důvodů je třeba přihlížet k jednání žalobkyně v době, která předcházela podání výpovědi a následovala až po prodloužení podnájemní smlouvy. Ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a soudem odvolacím vyplývá, že žalobkyně se nechala v salonu zastupovat až do 28. 10. 2001, tj. ještě v průběhu měsíce po prodloužení podnájemní smlouvy. Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že výpovědní důvod podle čl. 3 bod 2 písm. c) podnájemní smlouvy k podání výpovědi dne 24. 1. 2002 byl naplněn, když ze skutkového zjištění vyplývá, že žalobkyně se nechala v salonu zastupovat do 28. 10. 2001, nelze dovodit, že je jeho rozhodnutí v rozporu s hmotným právem. Ani tato námitka dovolatelka tedy nemůže založit přípustnost podaného dovolání.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že odvolací soud neřešil právní otázku v rozporu s hmotným právem. Protože nejsou dány ani další důvody, pro které by dovolání žalobkyně mělo podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. zásadní právní význam, není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Nejvyšší soud jej proto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalované žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči žalobkyni právo, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. srpna 2011

JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu