23 Cdo 275/2014
Datum rozhodnutí: 27.01.2016
Dotčené předpisy: § 237 předpisu č. 99/1963Sb.



23 Cdo 275/2014


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., ve věci žalobkyně Metrostav a.s. , se sídlem v Praze 8, Libeň, Koželužská 2450/4, PSČ 180 00, IČO 00014915, zastoupené Mgr. Milanem Polákem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, PSČ 110 00, proti žalované GSCeP, a.s., se sídlem v Praze 8 Karlíně, Rohanské nábřeží 678/29, PSČ 186 00, IČO 28187555, zastoupené JUDr. Petrem Tomanem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Trojanova 2022/12, PSČ 120 00, o zaplacení částky 12 712 328,76 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 14 Cm 122/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. září 2013, č. j. 4 Cmo 167/2013-336, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 60 161 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Milana Poláka, advokáta, se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, PSČ 110 00.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 29. března 2013, č. j. 14 Cm 122/2011-283, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 12 712 328,76 Kč (výrok pod bodem I), uložil žalované zaplatit žalobkyni zákonné úroky z prodlení z částky 8 828 493,15 Kč od 10. února 2011 do zaplacení (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III).
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze (dále jen odvolací soud ) rozsudkem ze dne 25. září 2013, č. j. 4 Cmo 167/2013-336, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že mezi účastníky došlo dne 13. ledna 2009 k uzavření smlouvy o spolupráci při výstavbě podzemního zásobníku plynu, jejímž předmětem byla úprava některých (vzájemných) práv a povinností účastníků týkajících se spolupráce a postupu při přípravě projektu vedoucích k uzavření smlouvy o dílo (dále jen smlouva o spolupráci ). Žalobkyně se zavázala poskytnout žalované peněžní jistotu ve výši 40 000 000 Kč + 19 % DPH nejpozději do 10 dnů od uzavření smlouvy. Jistota byla složena 22. ledna 2009. Z článku 4.2.1 smlouvy o spolupráci zjistil, že strany se dohodly, že v případě, že nejpozději do 15. dubna 2009 dojde mezi žalovanou jako objednatelem a žalobkyní jako zhotovitelem k uzavření smlouvy o dílo, smluvní strany v uzavřené smlouvě o dílo upraví způsob, jakým bude naloženo se složenou jistotou, a zároveň, že pokud nebude toto ve smlouvě upraveno, pak žalovaná jistotu vrátí do 30 dnů žalobkyni. Ve čtyřech dodatcích ke smlouvě o spolupráci strany postupně posouvaly původní termín plnění 15. duben 2009 až na 31. srpen 2010, přičemž ujednaly, že do 30 dnů od marného uplynutí této lhůty vrátí žalovaná jistotu zpět spolu s úroky ve výši 8 % p.a. z částky 40 000 000 Kč. Z nového znění bodu 2.3 smlouvy o spolupráci odvolací soud zjistil, že strany se oproti původnímu ujednání dohodly, že provedením předmětného zásobníku plynu se rozumí i provedení průzkumných prací potřebných k zajištění výstavby předmětného zásobníku a smlouvou o dílo, kterou se žalovanou jako objednatelem uzavře hledaný vhodný subjekt, tedy žalobkyně, se rozumí i smlouva o dílo na provedení průzkumných prací potřebných k zajištění výstavby zásobníku.
Smlouvu o spolupráci posoudil odvolací soud podle § 269 odst. 2 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ) jako smlouvu nepojmenovanou, v níž byl oproti závazku žalobkyně poskytnout finanční prostředky, sjednán závazek žalované uzavřít s žalobkyní smlouvu o dílo, v níž by žalobkyně získala postavení zhotovitele. Žalobkyně svůj závazek ze smlouvy splnila poskytnutím sjednaných finančních prostředků, k uzavření smlouvy o dílo, v níž by se žalobkyně stala zhotovitelem díla, však mezi účastníky nedošlo. Žalobkyně jednoznačně prokázala vznik svého práva na vrácení poskytnutých finančních prostředků a tudíž i sjednaných úroků z poskytnuté částky.
Odvolací soud se dále zabýval kompenzační námitkou žalované spočívající v započtení jí tvrzených pohledávek, za něž považuje zhodnocení ochranné známky žalobkyně, reklamy a know-how, jež žalobkyně měla získat v souvislosti s přípravou předmětného projektu. Odvolací soud nejprve zkoumal, zda vůbec jde o pohledávky žalované vůči žalobkyni, přičemž v úvahu by přicházely dva právní důvody, a to bezdůvodné obohacení a náhrada škody. Dospěl k závěru, že žalobkyně se v žádném případě neobohatila na úkor žalované, neboť jí nevznikla žádná majetková újma, a to nepochybně ani za situace, že by na straně žalobkyně k nějaké výhodě i majetkové v souvislosti s přípravou předmětného projektu došlo. Uzavřel, že případný majetkový prospěch nelze podřadit pod žádnou skutkovou podstatu obsaženou v § 451 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (dále jen obč. zák. ).
Existenci pohledávky žalované hodnotil odvolací soud také z hlediska náhrady škody, kdy by musely být splněny předpoklady podle § 373 a násl. obch. zák. V daném případě odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně neporušila žádnou svoji povinnost vyplývající ze závazkového vztahu založeného mezi ní a žalovanou smlouvou o spolupráci a nelze tak dovodit ani naplnění dalších předpokladů pro vznik její odpovědnosti za žalovanou tvrzenou majetkovou újmou.
Odvolací soud proto dospěl k závěru, že kompenzační námitku vznesenou ze strany žalované nelze považovat za oprávněnou, resp. že jí tvrzené pohledávky nelze započítat proti nároku žalobkyně uplatněnému v žalobě.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z toho, že dovoláním vymezená otázka hmotného práva nebyla v rozhodování Nejvyššího soudu České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) vyřešena. Tato právní otázka, jak vyplývá z obsahu dovolání, spočívá v posouzení zhodnocení know-how, ochranné známky a jména firmy společnosti získané účastí této společnosti na přípravě projektu stavby, a to jako bezdůvodného obohacení nebo jako náhrady škody.
Podle dovolatelky spočívá rozsudek odvolacího soudu na nesprávném právním posouzení věci, a to jak v části aplikace ustanovení § 451 a násl. obč. zák. upravující institut bezdůvodného obohacení, tak ustanovení § 373 a násl. obch. zák. o náhradě škody.
Pochybení odvolacího soudu u bezdůvodného obohacení spatřuje dovolatelka především v tom, že odvolací soud nerozlišil obecnou skutkovou podstatu bezdůvodného obohacení vymezenou v § 451 odst. 1 obč. zák. a speciální skutkové podstaty vyjmenované v § 451 odst. 2 obč. zák., které nepředstavují taxativní výčet čtyř typů bezdůvodného obohacení, jedná se podle jejího názoru pouze o výčet demonstrativní. Odvolací soud se však podle dovolatelky soustředil pouze na vyloučení čtyř typů bezdůvodného obohacení podle § 451 odst. 2 obč. zák., aniž by zvažoval eventuální jinou podstatu bezdůvodného obohacení podle obecného ustanovení § 451 odst. 1 obč. zák. To současně představuje podle jejího názoru vadu napadeného rozsudku.
Co se týče existence pohledávky žalované vůči žalobkyni z titulu její odpovědnosti za škodu, která měla žalované vzniknout v důsledku porušení povinnosti ze závazkového vztahu, pak podle názoru žalované vznikly mezi účastníky specifické smlouvy konkludentním postupem, když žalobkyně zjevně souhlasila se svojí účastí na realizaci projektu, v jeho rámci na průzkumu a vzniku know-how zcela specifické stavby. V rámci těchto smluv žalovaná platila a žalobkyně přijímala, aniž by za toto dostala odpovídající protiplnění .
Dovolatelka dále vytkla odvolacímu soudu nesprávnost dalších právních posouzení (bod 44 dovolání) a vady řízení (neúplnost, nepřesvědčivost a nepřezkoumatelnost rozsudku, jeho překvapivost, neprovedení revizních znaleckých posudků).
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání namítla, že dovolání nesplňuje náležitosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř., neboť neobsahuje vymezení přípustnosti dovolání ani vymezení důvodu dovolání, zejména chybí výklad toho, v čem spočívá nesprávnost právního posouzení věci. Námitky vznesené vůči podmínkám vzniku bezdůvodného obohacení nebo náhrady škody byly v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešeny již mnohokrát.
Námitka dovolatelky ohledně nedostatečného posouzení kompenzační námitky jako bezdůvodné obohacení je podle žalobkyně lichá, neboť odvolací soud se ve skutečnosti vypořádal jak s demonstrativně vypočtenými 4 typy bezdůvodného obohacení podle § 451 odst. 2 obč. zák., tak s obecným ustanovením podle odstavce 1 téhož ustanovení. Co se týče odpovědnosti za škodu jako důvod vzniku domnělé pohledávky vůči žalobkyni, pak je podle žalobkyně rozhodující závěr odvolacího soudu, že žalobkyně neporušila žádnou svou povinnost ze závazkového vztahu založeného mezi ní a žalovanou.
Vady řízení namítané dovolatelkou žalobkyně neshledala, především nemělo smysl provádět jakékoliv další znalecké posudky, pokud soud dospěl k závěru, že nebyly dány předpoklady bezdůvodného obohacení a tento svůj závěr odůvodnil, k určení výše bezdůvodného obohacení. Žalobkyně navrhla zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů dále opět jen o. s. ř. ).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě a osobou oprávněnou zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání mj. uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 až 238a o. s. ř.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části).
Žalovaná spatřuje přípustnost dovolání v tom, že dovoláním vymezená otázka hmotného práva nebyla v rozhodování Nejvyššího soudu vyřešena. Tato právní otázka, jak vyplývá z obsahu dovolání, spočívá v posouzení dovolatelkou vznesené kompenzační námitky, podle níž měla žalobkyně získat bezdůvodné obohacení spočívající v jejím zhodnocení know-how, ochranné známky a jména její firmy v důsledku její účasti na přípravě projektu stavby, anebo odpovídat za škodu vzniklou žalované porušením povinností z konkludentně vzniklých smluv.
Vytýká-li zde dovolatelka odvolacímu soudu, že absentuje posouzení k základní skutkové podstatě podle § 451 odst. 1 obč. zák. , pak tato výtka nezakládá přípustnost dovolání. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ustanovení § 451 obč. zák. vyjadřuje obecnou zásadu občanského práva, podle které se nikdo nesmí bezdůvodně obohacovat na úkor jiného. Bezdůvodné obohacení je přitom chápáno jako závazek (§ 489 obč. zák.), z něhož vzniká tomu, kdo se obohatil, povinnost vydat to, o co se bezdůvodně obohatil, a tomu, na jehož úkor k obohacení došlo, právo požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. dubna 2010, sp. zn. 28 Cdo 3545/2009).
Odvolací soud přitom tato kritéria neopomněl, neboť uzavřel, že žalobkyně se v žádném případě neobohatila na úkor žalované, které nevznikla žádná majetková újma, a to nepochybně ani za situace, že by na straně žalobkyně k nějaké výhodě i majetkové v souvislosti s přípravou předmětného projektu došlo. Ostatně ani ze skutkových závěrů soudů nižších stupňů, kterými je dovolací soud vázán, nevyplývá, že by se jednalo o obohacení na úkor žalované.
Ve vztahu k tvrzené pohledávce žalované z titulu náhrady škody postavil odvolací soud svůj rozsudek na závěru, že žalobkyně žádnou svoji povinnost, která jí vyplývala ze závazkového vztahu založeného mezi ní a dovolatelkou smlouvou o spolupráci, neporušila a nelze tak dovodit naplnění dalších předpokladů pro vznik její odpovědnosti za tvrzenou majetkovou újmu, především existenci škody na straně žalované. S tímto závěrem dovolatelka nijak nepolemizuje, naopak uvádí svá tvrzení o uzavření specifických, konkludentních smluv. Byť formálně uvozuje své námitky tím, že se jedná o právní závěr, jde ve skutečnosti v prvé řadě o nesouhlas se závěrem o skutkovém stavu. Tento dovolací důvod však nemá dovolatelka ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. k dispozici (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. října 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
Uvádí-li dovolatelka pod bodem 44 svého dovolání další nesprávná právní posouzení , je všem zde formulovaným dílčím otázkám společné, že u každé z nich chybí uvedení toho, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.).
Námitky vad řízení (nezahrnující otázku procesního práva, kterou by řešil odvolací soud) neodpovídají kritériím stanoveným v § 237 o. s. ř. (vzhledem k § 241a odst. 1 o. s. ř. nejsou ostatně ani způsobilým dovolacím důvodem), přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. shodně např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. července 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 7. listopadu 2014, sp. zn. 32 Cdo 1891/2014, ze dne 14. listopadu 2014, sp. zn. 32 Cdo 2015/2014, a ze dne 24. září 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014). Proto také ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. stanoví, že k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne tehdy, je-li dovolání přípustné.
Z výše uvedeného vyplývá, že jednak nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř., a jednak má dovolání vady, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalované podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 27. ledna 2016
JUDr. Zdeněk Des předseda senátu