23 Cdo 2677/2012
Datum rozhodnutí: 27.11.2013
Dotčené předpisy: § 420a obč. zák.



23 Cdo 2677/2012


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně Wágnerová s.r.o. , se sídlem v Praze 10 - Strašnice, Černokostelecká 2015/87, PSČ 100 00, identifikační číslo osoby 47252081, zastoupené JUDr. Pavlem Bredou, advokátem, se sídlem v Táboře, Palackého 357, proti žalované HORA s.r.o. , se sídlem v Táboře, Tržní 274, PSČ 390 01, identifikační číslo osoby 26015889, zastoupené JUDr. Jaroslavem Trnkou, advokátem, se sídlem v Pelhřimově, Příkopy 25, o 254.141,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 264/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. července 2009, č. j. 6 Cmo 164/2009-217, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 20. listopadu 2008, č. j. 13 Cm 264/2006-185, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 185.551,- Kč s příslušenstvím (bod I. výroku), co do částky 30.000,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (bod II. výroku), v rozsahu částky 38.590,50 Kč s příslušenstvím řízení zastavil (bod III. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu (bod IV. a V. výroku).
Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala na žalované náhrady škody ve výši 254.141,50 Kč s tím, že žalovaná prováděla v průběhu léta 2005 výstavbu Intersparu v Táboře a její stavební činností došlo k poškození objektu čerpací stanice žalobkyně.
Soud prvního stupně vyšel z toho, že bylo prokázáno způsobení škody žalovanou společností, kterou tato zavinila při své stavební činnosti jako subdodavatel, při stavební činnosti na zajišťování smluveného díla pro generálního dodavatele stavby Intersparu v Táboře, když prováděné hutnění povrchu bylo příčinou vzniku prasklin v objektu čerpací stanice žalobkyně.
Po právní stránce věc posoudil dle ustanovení § 420a a § 442 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obč. zák. ). Uvedl, že skutečná škoda byla prokázána znaleckým posudkem ve výši 185.551,- Kč. Tuto škodu uložil žalované zaplatit z důvodu porušení jejích povinností, neboť žalovaná byla podle ustanovení § 415 obč. zák. povinna počínat si tak, aby nedocházelo ke škodě na majetku žalobkyně. Tuto svoji povinnost žalovaná porušila a škodu svojí provozní činností způsobila dle ustanovení § 420a odst. 2 obč. zák. Pro zbývající částku 30.000,- Kč soud prvního stupně žalobu zamítl, neboť žalobkyně neprokázala důvodnost tvrzení ušlého zisku ani další náklady.
K odvolání žalobkyně i žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, tj. bodu I., II. a V. výroku, potvrdil a v bodu IV. výroku jej změnil tak, že uložil žalované povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 33.248,80 Kč (první výrok). Současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud se ztotožnil se zjištěními soudu prvního stupně, kromě zjištění, že bylo prokázáno, že válcování pro žalovanou provedla společnost Pezestav s.r.o. Souhlasil i s jeho učiněnými závěry a právním posouzením věci.
K námitkám žalované, že válcování povrchu provedla pro žalovanou další společnost, a proto je třeba nárok na náhradu škody uplatnit proti tomuto subjektu, odvolací soud konstatoval, že škoda je ve smyslu ustanovení § 420a odst. 2 písm. c) obč. zák. způsobena provozní činností, je-li způsobena oprávněným prováděním nebo zajištěním prací, jimiž je způsobena jinému škoda na nemovitosti. Uvedl, že žalovaná prováděla na základě smlouvy o dílo zemní práce a pokud by ke škodě došlo na nemovitosti v důsledku válcování povrchu, které pro žalovanou prováděla třetí osoba, jde o případ uvažovaný uvedeným ustanovením. Dodal, že navíc žalovaná ani uvedené tvrzení neprokázala.
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v celém rozsahu, podala žalovaná dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen o. s. ř. ), co do důvodu na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na správném právním posouzení věci).
Za otázky zásadního právního významu považuje: a) Zda lze u poškozeného, který je plátcem daně z přidané hodnoty zahrnout do vyčíslení výše škody i tuto daň; b) Kdo je podle ustanovení § 420a obč. zák. osobou odpovědnou za škodu způsobenou provozní činností v situaci, kdy stavební práce jsou prováděné ve vícestupňovém dodavatelském systému a kdy každý ze zhotovitelů je vůči svému objednateli osobou, kterou jeho objednatel zajistil za účelem provedení prací .
Žalobkyně se k dovolání žalované dle obsahu spisu nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky (dále též jen Nejvyšší soud ) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 1. července 2009) se podává z bodů 1. a 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř., oprávněnou osobou řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné, neboť pouze z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, může být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) v této věci nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) pak Nejvyšší soud nemá, když dovolatelka mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatelka tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Při zkoumání, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může dovolací soud posuzovat jen tak takové právní otázky, které dovolatelka v dovolání označila, případně, jejichž řešení zpochybnila.
První dovolatelkou vymezenou otázkou zásadního právního významu se dovolací soud nemohl zabývat, neboť ji dovolatelka uplatnila až v dovolání, a z hlediska § 241a odst. 4 o. s. ř. se tak v dovolacím řízení jedná o nepřípustnou novotu.
Co se týče druhé předložené otázky, ani ta nezakládá zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění, že žalobkyni vznikla škoda na její budově čerpací stanice prováděním stavební činnosti žalovanou, přičemž praskliny byly způsobeny hutněním podloží u stavby budovy Interspar v Táboře, a toto válcování zabezpečovala žalovaná pro generálního dodavatele stavby, a to na základě smlouvy. V řízení přitom nebylo prokázáno, že by válcování pro žalovanou provedla další společnost (společnost Pezestav s.r.o.).
Jak se již vyslovil Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 2. září 2004, sp. zn. 25 Cdo 1829/2003, povinnost k náhradě škody způsobené provozní činností podle ustanovení § 420a obč. zák. stíhá provozovatele činnosti bez ohledu na to, že je případně vykonávána za účelem splnění závazku vůči třetí osobě (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. listopadu 2003, sp. zn. 25 Cdo 1006/2002, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 27, pod C 2152).
Za situace, kdy dle skutkového zjištění odvolacího soudu (správnost skutkových zjištění přezkumu dovolacího soudu nepodléhá - srov. § 241a odst. 2 a § 242 odst. 3 o. s. ř.) nebylo prokázáno tvrzení žalované, že válcování povrchu pro ni provedla další společnost (společnost Pezestav s.r.o.), je závěr odvolacího soudu, podle něhož žalovaná odpovídá žalobkyni za škodu vzniklou provozní činností žalované, správný a v souladu s výše uvedenou judikaturou dovolacího soudu.
Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání žalované není podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Dovolací soud proto dovolání žalované podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolatelka výslovně napadá rozsudek odvolacího v celém rozsahu, tedy i do výroků o nákladech řízení. Dovolání proti nákladovým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu není objektivně přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalované bylo odmítnuto, žalobkyni však podle obsahu spisu v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. listopadu 2013

JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu