23 Cdo 2672/2011
Datum rozhodnutí: 26.11.2013
Dotčené předpisy: § 269 odst. 2 obch. zák., § 415 obč. zák.




23 Cdo 2672/2011

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně ASTROM export-import spol. s r.o., se sídlem v Praze 4, V Mokřinách 57/4, PSČ 140 00, IČO 18627021, zastoupené Mgr. Janem Vlkem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Římská 14, PSČ 120 00, proti žalované DINESIA a.s. , se sídlem v Praze 8, Střelničná 8/1680, PSČ 182 00, IČO 63999579, zastoupené JUDr. Marií Oswaldovou, advokátkou, se sídlem Řehenicích, č. p. 9, PSČ 251 67, o zaplacení částky 1 486 322 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 39 Cm 334/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2010, č. j. 2 Cmo 266/2010-222, takto:

I. Dovolání se zamítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 17 618 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Marie Oswaldové, advokátky, se sídlem v Řehenicích, č. p. 9, PSČ 251 67.

Odůvodnění:
Městský soud v Praze v pořadí druhým rozsudkem ve věci ze dne 21. května 2010, č. j. 39 Cm 334/2006-181, uložil žalované, aby zaplatila žalobkyni částku 1 486 322 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Soud prvního stupně zjistil, že mezi žalobkyní jako leasingovým nájemcem a žalovanou jako leasingovým pronajímatelem byla dne 19. listopadu 2003 uzavřena podle § 269 odst. 2 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ) leasingová smlouva č. 4038206, ve znění Všeobecných smluvních podmínek (dále jen VSP ), podle které žalovaná žalobkyni předala do užívání automobil Chrysler Grand Voyager 3,3 I. Žalobkyně jako leasingová nájemkyně řádně prováděla až do května 2006 všechny platby ve prospěch žalované (akontace a leasingové splátky). Z leasingové smlouvy a VSP soud prvního stupně zjistil, že leasingová smlouva je současně plnou mocí k zastupování žalované žalobkyní při uplatňování nároků za vady předmětu leasingu s výjimkou odstoupení od kupní smlouvy . Ve VSP je pak mimo jiné v článku 1.3.1 stanoveno, že leasingový nájemce nese rizika výskytu vad, poškození či předčasného opotřebení předmětu leasingu, i když na tom nenese vinu, a vznik takové skutečnosti nemá vliv na povinnost leasingového nájemce řádně a včas platit leasingové splátky v plné výši. Přibližně v polovině doby užívání vozidla se na vozidle objevily vady spočívající v nadměrné korozi motoru a motorového prostoru, které žalobkyně v souladu se zmocněním uděleným jí ve smlouvě uzavřené se žalovanou formou řádné reklamace uplatila u prodejce vozidla, vady nechala posoudit i soudním znalcem a společností SVÚOM, s. r. o. Z obou těchto posudků lze dovodit, že vada uváděná žalobkyní na vozidle existovala, koroze přesahovala běžnou míru s ohledem na stáří a způsob provozování vozidla a šlo o vadu neodstranitelnou, což uznal i sám prodejce vozidla. Při posuzování příčin koroze nebylo zjištěno, že by vozidlo bylo užíváno způsobem, který by mohl vzniku takové vady napomoci.
Žalobkyně uvedené materiály předložila prodejci vozidla v rámci jednání o reklamaci, prodejce vadu označil za vadu způsobenou užíváním vozidla a požadavek žalobkyně na odstranění vady či na výměnu vozidla za nové bezvadné odmítl. S výsledky těchto jednání seznámila žalobkyně žalovanou a žádala ji, aby ve vztahu k prodejci vozidla učinila úkon odstoupení od smlouvy, ke kterému sama žalobkyně podle leasingové smlouvy nebyla zmocněna, či aby žalobkyni zmocnění k odstoupení od smlouvy s prodejcem udělila. Ze strany žalované došlo následně k uplatnění práv z odpovědnosti za vady vůči prodejci písemnou formou včetně oznámení, že žalovaná případně od kupní smlouvy odstoupí. Přes opakované výzvy žalobkyně však žalovaná takový krok ve vztahu k prodejci neučinila. Žalobkyně poté postupovala podle § 344 345 obch. zák., tj. upozornila žalovanou dopisem ze dne 28. dubna 2006 na vady automobilu a na to, že pokud ve lhůtě do 10. května 2006 nezajistí žalobkyni bezvadný automobil, nezbude než od leasingové smlouvy odstoupit s účinky podle § 351 odst. 2 obch. zák. Po marném uplynutí lhůty určené žalované k zajištění nového bezvadného vozidla od smlouvy odstoupila, vozidlo ponechala v dispozici žalované a žádala o vrácení veškerého plnění, které žalobkyně žalované v průběhu trvání leasingové smlouvy poskytla, tedy zaplacení akontace a měsíčních splátek uhrazených do května 2006 a dále uhrazení nákladů na příslušenství vozidla, které žalobkyně nechala do vozidla namontovat. Tyto požadavky byly ze strany žalované odmítnuty.
Z konečného vyrovnání leasingové smlouvy včetně jeho opravy ze dne 31. května 2007 soud prvního stupně zjistil, že žalovaná po prodeji vozidla vráceného žalobkyní provedla konečné vyrovnání ve smyslu VSP. Vrácené vozidlo bylo prodáno za částku 252 100 Kč a celková částka k úhradě žalobkyni podle konečného vyrovnání činila 154 540 Kč.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná porušila svou povinnost vyplývající z ustanovení § 415 občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ), které každému ukládá povinnost počínat si tak, aby nedocházelo mj. ke škodám na majetku. K porušení této povinnosti došlo tím, že žalovaná přes opakované výzvy žalobkyně za situace, kdy na vozidle byly i za účasti znalců zjištěny neodstranitelné vady a žalobkyně žalované poskytla řadu podkladů pro uplatnění práv z odpovědnosti za vady proti prodejci formou odstoupení od smlouvy, tento úkon ve vztahu k prodejci neučinila, ač již prodejci dvěma dopisy ze dne 16. listopadu 2006 a 11. dubna 2006 tento zamýšlený postup avizovala a druhým dopisem dokonce prodejci stanovila lhůtu k odstranění vad s výslovným oznámením, že uplyne-li lhůta marně, žalovaná od kupní smlouvy odstoupí.
Ačkoli nebylo učinění právního úkonu odstoupení od smlouvy povinností žalované, pak s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem i k informacím, které žalovaná o celé záležitosti prokazatelně měla, dospěl soud prvního stupně k závěru, že volba žalované nevyužít práva odstoupení od kupní smlouvy byla v tomto případě šikanózním výkonem práva ve smyslu ustanovení § 3 obč. zák. Rozpor s dobrými mravy spatřuje soud prvního stupně v tom, že jednání žalované, která ve vztahu k prodejci nejprve informovala o případném odstoupení od smlouvy, od kupní smlouvy nakonec neodstoupila a současně odmítla udělit plnou moc k odstoupení od smlouvy žalobkyni, bylo vůči žalobkyni překvapivé a neseriózní. Žalobkyně se tak dostala do bezvýchodné situace, čehož si žalovaná s ohledem na svou předchozí součinnost se žalobkyní a z ní vyplývající informovanost o stavu věci musela být vědoma. I když si strany smlouvy v článku 1.3.1 VSP sjednaly, že leasingový nájemce nese rizika výskytu vad, poškození, zničení, ztráty, odcizení a předčasného opotřebení předmětu leasingu, i když na tom nenese vinu, neznamená to podle názoru soudu, že žalovaná může v rozporu s ustanovením § 415 obč. zák. tato rizika vědomě zvyšovat tím, že (s dodatečným odkazem na své právo, nikoli povinnost od smlouvy odstoupit) od kupní smlouvy s prodejcem neodstoupí a ani nevyhoví žádosti žalobkyně o udělení plné moci k odstoupení od smlouvy. Nečinnost žalované byla v příčinné souvislosti se vznikem majetkové újmy u žalobkyně představované marně vynaloženými náklady na získání použitelného předmětu leasingu do vlastnictví žalobkyně, tj. zaplacenou akontací a pravidelně hrazenými leasingovými splátkami v celkové výši 1 640 862 Kč, po částečném zpětvzetí žaloby ve výši 1 486 322 Kč.
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 30. listopadu 2010, č. j. 2 Cmo 266/2010-222, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body I a II tak, že žalobu zamítl a uložil žalobkyni povinnost nahradit žalované náklady řízení před soudem prvního stupně (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Posuzoval, zda na základě zjištěného skutkového stavu věci byly prokázány předpoklady pro přiznání nároku z titulu náhrady škody a zda je správný závěr soudu prvního stupně, který nárok podle § 415 obč. zák. ve spojení s § 3 obč. zák. považoval za důvodný.
Vzhledem k závěru o neplatnosti odstoupení žalobkyně od leasingové smlouvy dopisem ze dne 12. května 2006 dospěl odvolací soud k závěru, že nárok podle žaloby je plněním z platně uzavřené leasingové smlouvy, která byla předčasně ukončena z důvodů na straně žalobkyně jako nájemkyně dopisem žalované ze dne 27. července 2006. Důvodem pro předčasné ukončení leasingové smlouvy bylo prodlení žalobkyně s platbou leasingových splátek. V důsledku uvedeného vzniklo žalobkyni jako leasingové nájemkyni právo vypořádat předčasně ukončenou leasingovou smlouvu způsobem ve smlouvě pro tento případ sjednaným. Žalobkyně tak učinila konečným vyrovnáním, podle kterého žalobkyni jako leasingové nájemkyni byl vyplacen zůstatek z konečného vyrovnání. Odvolací soud uzavřel, že žalobkyni jako leasingové nájemkyni nevznikla majetková újma v rozsahu zaplacení akontace a leasingových splátek, kterou by bylo možné kvalifikovat jako škodu ve smyslu § 373 a násl. obch. zák.
Odvolací soud dále dovodil, že odstoupení od smlouvy je právo učinit jednostranný úkon, které nebylo ve smlouvě nijak omezeno. V této souvislosti poukázal i na podstatu a účel leasingové smlouvy, podle níž leasingový pronajímatel zajistí financování předmětu leasingu, který opatří podle výběru a určení leasingového nájemce a předá jej leasingovému nájemci do užívání. Charakteru leasingu odpovídá i ujednání VSP, podle něhož nájemce nese rizika výskytu vad, i když na tom nenese vinu, přičemž vznik takové skutečnosti nemá vliv na povinnost leasingového nájemce řádně a včas platit leasingové splátky v plné výši. Žalovaná tím, že neodstoupila k požadavku žalobkyně od kupní smlouvy s dodavatelem předmětu leasingu, neporušila žádnou povinnost z leasingové smlouvy. Odvolací soud neshledal, že by jednání žalované bylo v rozporu s dobrými mravy podle § 3 obč. zák. či se zásadami poctivého obchodního styku podle § 265 obch. zák. Při posouzení věci podle citovaných ustanovení je třeba vycházet ze zjištění, že žalovaná neměla podle smlouvy povinnost od kupní smlouvy s dodavatelem předmětu leasingu odstoupit. Skutečnost, že žalovaná nejprve tvrdila, že za splnění určitých podmínek od smlouvy odstoupí, což poté neučinila, nelze dle mínění odvolacího soudu považovat za rozporné s dobrými mravy nebo poctivým obchodním stykem. Dle odvolacího soudu je nutné rozlišovat snahu o obchodní řešení sporné věci od domáhání se nároku soudní cestou. Rozhodující je, že leasingový nájemce na sebe smlouvou převzal závazky z leasingové smlouvy, tj. že v případě výskytu vad není zmocněn k odstoupení od kupní smlouvy, a dále i to, že žalovaná povinnost odstoupit od kupní smlouvy nemá. Jestliže tedy žalovaná vyhodnotila po jednání s dodavatelem předmětu leasingu svá rizika v případném sporu tak, že k jeho zahájení nepřistoupila, nelze jí uvedené přičíst k tíži a její jednání shledat v rozporu s dobrými mravy či zásadami poctivého obchodního styku.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním. Jeho přípustnost zakládá na § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., přičemž uplatňuje dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatelka má za to, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil. Odvolací soud ve svém prvním rozhodnutí ve věci dovodil, že je možné nárok žalobkyně posoudit jako nárok na náhradu škody, v druhém rozhodnutí ve věci tento nárok zcela popřel. Vrchní soud svým rozhodnutím nastolil stav, že žalobkyně nemá možnost užívat předmět leasingu, neboť se jedná zjevně o předmět, který ztratil své požadované vlastnosti, jak je potvrzeno znaleckým posudkem. Jelikož nemá možnost od smlouvy odstoupit, nezbývá jí, než platit leasingové splátky a z předmětu leasingu nemít žádný užitek. Naopak je povinna ho jako cizí pronajatou věc ochraňovat až do úplného zaplacení a nést náklady s tím spojené.
Dovolatelka se neztotožňuje s názorem vysloveným v odvolacím řízení, že nájemce má možnost od smlouvy odstoupit poté, co se stane vlastníkem předmětu nájmu, jelikož s největší pravděpodobností tou dobou již uplynou všechny lhůty.
Za situace, kterou nastolil odvolací soud, je leasingový nájemce pouhým vazalem leasingového pronajímatele, obě strany jsou ve zcela nerovnoprávném postavení. Tvrzení žalované, že by ji odstoupení od smlouvy poškodilo, jelikož by musela vracet plnění, tj. splátky zaplacené žalobkyní, je účelové. Byla to právě žalovaná, kdo měl možnost v kterémkoli okamžiku uplatnit proti prodejci právo odstoupit od smlouvy, a vymoci si tak zaplacenou kupní cenu zpět.
Argument žalované, že žalobkyně si sama vybrala předmět leasingu, a proto nese odpovědnost za jeho vlastnosti, je dle žalobkyně zcela bezpředmětný. Požadovat po leasingovém nájemci, aby svým výběrem odpovídal za to, že u předmětu nájmu se nevyskytnou takové vady, které ho činí neupotřebitelným po celou dobu trvání předmětu leasingu, je dle dovolatelky nesmysl.
Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání argumentuje především principem autonomie vůle stran, který umožňuje stranám sjednat si v nejširší možné míře práva a povinnosti plynoucí z právních vztahů, které mezi sebou uzavřou.
Pokud jde o odpovědnost za porušení dobrých mravů a tvrzené navyšování rizik na straně žalobkyně, pak žalovaná namítá, že žalobkyni byla smlouvou upřena pouze možnost odstoupit od kupní smlouvy. Dle leasingové smlouvy byla oprávněna uplatnit veškeré ostatní možnosti, jak řešit vady předmětu leasingu, které jí poskytuje obchodní zákoník u kupní smlouvy. Např. nárok na odstranění vad u soudu mohla žalobkyně uplatnit kdykoli na svůj náklad, což však neučinila. Namísto toho požadovala neustále pouze odstoupení od smlouvy, přestože na nevhodnost tohoto postupu byla ze strany žalované několikrát upozorněna.
Dle žalované porušila smlouvu první sama žalobkyně a to tím, že přestala platit leasingové splátky, které jí ukládala smlouva. Jakékoli další kroky ze strany žalobkyně, zejména domnělá škoda jí vzniklá, jsou zcela závislé na tomto protiprávním kroku žalobkyně, a tedy nelze klást za vinu žalované škodu, kterou žalobkyně svým jednáním sama způsobila. Žalovaná navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou a že je podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. z hlediska uplatněných dovolacích důvodů, kterými je i z hlediska jejich obsahového vymezení vázán, a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Odvolací soud postavil své rozhodnutí na právním závěru, že žalobkyni jako nájemci nevznikla majetková újma v rozsahu zaplacení akontace a leasingových splátek, kterou by bylo možné kvalifikovat jako škodu ve smyslu § 373 a násl. obch. zák., jelikož důvodem pro předčasné ukončení leasingové smlouvy bylo porušení smluvních povinností žalobkyní, která přestala platit leasingové splátky. Nebyl splněn ani další předpoklad odpovědnosti za škodu, a to existence protiprávního úkonu žalované. Právo odstoupit od smlouvy je právem oprávněného, nikoli jeho povinností. Proto neuplatnění práva odstoupit od smlouvy nemůže vést ke vzniku práva k odpovědnosti za škodu.
Nejvyšší soud se ztotožnil se závěrem odvolacího soudu, že žalovaná neporušila žádnou svoji povinnost, a to ať smluvní, či zákonnou.
Dovolatelka namítá, že žalovaná porušila svoji prevenční povinnost podle § 415 obč. zák. a že její jednání bylo šikanózní, tj. v rozporu s dobrými mravy podle § 3 obč. zák. Tato námitka není důvodná.
V dané věci je nutno vyjít ze specifického charakteru leasingového vztahu.
V případě finančního leasingu jde o účelové pořízení věci, práva či jiné majetkové hodnoty podle potřeb, výběru a určení nájemce s využitím cizích zdrojů zdrojů poskytovatele předmětu leasingu. Smyslem tohoto specifického soukromoprávního institutu je tak zajistit za úplatu financování věci pro nájemce, který se k ní chová od okamžiku jejího předání jako k věci vlastní se všemi riziky na straně nájemce (obvykle nese rizika spojená s předmětem leasingu i náklady spojené s jeho provozem, údržbou a opravami), a nikoli s riziky na straně vlastníka, jak je tomu ve smlouvách o nájmu. Leasingový pronajímatel sice zůstává po celou dobu trvání leasingu vlastníkem předmětu leasingu, jeho práva a povinnosti související s vlastnictvím předmětu leasingu (s výjimkou práva věc zcizit nebo zatížit právem třetí osoby) však náležejí nájemci. V rámci finančního leasingu je na nájemce přenášena odpovědnost za předmět leasingu i nebezpečí a rizika s ním spojená, čímž se finanční leasing typově odlišuje od běžného nájmu (v této souvislosti srovnej též Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. září 2010, sp. zn. Cpjn 204/2007, k některým otázkám předčasného zániku závazků z leasingových smluv v případě finančního leasingu).
Smlouva o finančním leasingu má charakter smlouvy inominátní, při posuzování práv a povinností účastníků je tedy třeba vycházet zejména z obsahu smlouvy. V daném případě si strany sjednaly, že leasingový nájemce nese rizika výskytu vad, poškození či předčasného opotřebení předmětu leasingu, i když na tom nenese vinu. Žalovaná žalobkyni zmocnila k uplatňování práv z odpovědnosti za vady předmětu leasingu s výjimkou odstoupení od kupní smlouvy.
Žalovaná se vůči prodávajícímu práv z odpovědnosti za vady nedomáhala, neboť trvala na tom, aby žalovaná od kupní smlouvy odstoupila, což žalovaná neučinila.
Odvolací soud v této souvislosti zdůraznil, že žalovaná neměla dle smlouvy povinnost od kupní smlouvy odstoupit. Jestliže žalovaná po jednání s dodavatelem předmětu leasingu vyhodnotila svá rizika a od smlouvy neodstoupila, nelze její jednání hodnotit jako rozporné s dobrými mravy či zásadami poctivého obchodního styku.
Nejvyšší soud se s tímto závěrem ztotožňuje, přičemž při tomto posuzování je třeba též přihlédnout k tomu, že pokud se na předmětu leasingu v průběhu trvání leasingové smlouvy začala projevovat tak závažná vada, že bránila provozu vozidla, tj. vada, kvůli které nebylo možné vozidlo řádně užívat, bylo by nutné dospět k závěru, že leasingová smlouva zanikla z důvodu dodatečné nemožnosti plnění. Nemožnost plnění je dodatečná, jestliže plnění se stalo následkem určité okolnosti nemožným, ačkoliv v době uzavření smlouvy bylo objektivně splnitelné.
Podle § 354 obch. zák. nastávají při zániku závazku pro nemožnost plnění nebo jeho části obdobně účinky uvedené v § 351 obch. zák., tj. jako při odstoupení od smlouvy.
Podle § 351 odst. 2 obch. zák. strana, které bylo před odstoupením od smlouvy poskytnuto plnění druhou stranou, toto plnění vrátí, u peněžního závazku spolu s úroky ve výši sjednané ve smlouvě pro tento případ, jinak stanovené podle § 502.
Jestliže plnění záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.
Jaké nároky mají strany při odstoupení od smlouvy o finančním leasingu, popsal Nejvyšší soud ve stanovisku ze dne 8. září 2010, sp. zn. Cpjn 204/2007.
Pokud dojde k předčasnému ukončení leasingové smlouvy, je třeba ve smyslu uvedeného stanoviska postupovat následovně. Leasingový pronajímatel splnil své povinnosti z leasingové smlouvy opatřil předmět leasingu do svého vlastnictví na základě žádosti a výběru leasingového nájemce (opatření předmětu leasingu leasingovým pronajímatelem bylo vyvoláno pouze potřebou leasingového nájemce), uhradil pořizovací cenu předmětu leasingu, tento předal leasingovému nájemci do užívání s tím, že leasingový nájemce nese ve smyslu výše uvedeného nebezpečí škody na věci, nese náklady na provoz, údržbu a opravy předmětu leasingu. Při řádném splnění leasingové smlouvy by leasingový nájemce užíval předmět leasingu po celou dobu trvání leasingové smlouvy a nabyl by vlastnické právo k předmětu leasingu, aniž by to vyžadovalo plnění dalších povinností ze strany leasingového nájemce. Hodnotu nepeněžitého plnění, které poskytl leasingový pronajímatel, je proto nutno vyčíslit částkou odpovídající obvyklé ceně leasingu v daném místě a čase za obdobných podmínek, za jakých byl leasing poskytován, po odečtení finančních nákladů, jež leasingový pronajímatel ušetřil v důsledku odstoupení od smlouvy (zejména úroků z úvěrů, jež leasingový pronajímatel nemusel hradit v důsledku předčasného ukončení leasingové smlouvy, pokud tato situace nastala) a po odečtení výtěžku z prodeje předmětu leasingu.
Právo na vypořádání podle § 351 odst. 2 obch. zák. však není předmětem tohoto sporu.
Pokud by zjištěné vady na předmětu leasingu nebránily řádnému užívání vozidla, ale jednalo se o méně závažné odstranitelné vady, pak měla žalobkyně jménem žalované uplatňovat práva z odpovědnosti za vady u prodávajícího. Toto právo nebylo v leasingové smlouvě nikterak omezeno.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné, a proto podle ustanovení § 234b odst. 2 o. s. ř. dovolání zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, 2 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Náklady úspěšné žalované sestávají z odměny advokáta za zastupování účastníka v dovolacím řízení ve výši 14 260 Kč [§ 7 bod 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z částky 3 058 Kč představující náhradu za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud nepřehlédl, že podle § 151 odst. 2 věty první o. s. ř. by při rozhodování o náhradě nákladů řízení měl určit výši odměny za zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (jímž je vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů) [část věty před středníkem] a že podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (podle ustanovení advokátního tarifu) by se mělo postupovat, jen jde-li o přiznání náhrady nákladů řízení podle § 147 a § 149 odst. 2 o. s. ř. nebo odůvodňují-li to okolnosti případu (část věty za středníkem).
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako neústavní a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2013, č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb., nicméně Nejvyšší soud uzavírá, že při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni je namístě postup dle § 151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na výkon rozhodnutí či exekuci.
V Brně dne 26. listopadu 2013
JUDr. Zdeněk Des předseda senátu