23 Cdo 2664/2015
Datum rozhodnutí: 03.12.2015
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.



23 Cdo 2664/2015


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. v právní věci žalobkyně LIP distribution s.r.o. , se sídlem Strakonice, Velké náměstí 140, PSČ 38601, identifikační číslo osoby 26086808, zastoupené JUDr. Vojtěchem Vávrou, LL.M., advokátem se sídlem Praha 1, Školská 32, proti žalované ČSOB Pojišťovna, a. s., člen holdingu ČSOB , se sídlem Pardubice, Masarykovo náměstí 1458, PSČ 530 02, identifikační číslo osoby 45534306, o zaplacení 237 792,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 106 C 64/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové pobočka v Pardubicích ze dne 2. března 2015, č. j. 18 Co 74/2015-197, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :

Nejvyšší soud České republiky, jako soud dovolací, postupoval v dovolacím řízení a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř. ), ve znění účinném do 31. 12. 2013 (článek II., bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů).
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové pobočka v Pardubicích ze dne 2. března 2015, č. j. 18 Co 74/2015-197, není přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí nezávisí ve smyslu § 237 o. s. ř. na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jak dovolatelka namítá.
Spatřuje-li dovolatelka přípustnost dovolání v tom, že odvolací soud se odchýlil od judikatury dovolacího soudu týkající se výkladů pojmů, a to od rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. 32 Cdo 4637/2009, nepoužil-li ve smyslu uvedeného rozhodnutí výkladu pojmů, které lze vykládat rozdílným způsobem, a to v daném případě pojmu nahodilá událost a pojem záplavy, nutno konstatovat, že soudy v posuzovaném případě správně neaplikovaly výkladová pravidla, neboť ze skutkových zjištění plyne jednoznačný význam těchto pojmů. Odvolací soud učinil skutkový závěr, že se v daném případě nejedná o záplavu, jak ji definují všeobecné pojistné podmínky (dále jen VPP), které byly součástí pojistné smlouvy č. 8044484216, uzavřené dne 1. 6. 2011 mezi účastníky, a následně učinil v souladu se skutkovými zjištěními jediný možný závěr, že se nejedná o nahodilou událost, resp. škodní událost v důsledku záplavy, kterou se podle čl. IX odst. 30 VPP rozumí vytvoření souvislé vodní plochy, jež po určitou dobu stojí nebo proudí v místě pojištění, a jestliže podle čl. IV. odst. 1 písm. e) VPP se pojištění nevztahuje na škody vzniklé nesprávnou obsluhou, bylo-li zjištěno, že k poškození pojištěného vozidla žalobkyně došlo tím, že do motoru byla nasáta voda během jízdy vodou v rozporu s návodem výrobce vozidla, podle něhož může řidič projet s vozidlem místem, kde hloubka vody dosahuje maximálně 30 cm, a to pouze krokem, přičemž ze znaleckého posudku vyplynulo, že voda se do motoru vozidla dostala nikoliv prostým zaplavením stojícího vozu, ale projetím vodou s hloubkou vyšší než 30 cm a vyšší rychlostí než krokem, tedy ne tak, aby se vlivem jízdy ve vodě nevytvořila vlna vyšší než 30 cm. O tom, že vozidlo projelo vodou o hloubce nejméně 60 cm svědčily stopy na chladiči, podle čehož bylo znalcem zjištěno, že voda se dostala až k hraně kapoty, tj. nad sání vzduchu umístění ve výšce 60 cm nad vozovkou.
Pokud dovolatelka namítá, že skutkové závěry soudu nemají oporu v provedeném dokazování a nesouhlasí s tím že řidič vozidla vjel vědomě s vozidlem do místa s hloubkou vody, která způsobila zaplavení vozidla a poškození motoru, a že odvolací soud podle ní nesprávně hodnotil či pominul některé provedené důkazy, směřují tyto námitky dovolatelky do skutkových závěrů odvolacího soudu a do vad řízení. Jsou-li však obsahem dovolání námitky k nesprávnému hodnocení důkazů a ke skutkovým zjištěním odvolacího soudu, není těmito námitkami vymezena přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. a uplatněn dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř., že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014). Otázka týkající se hodnocení důkazu v konkrétním sporu není otázkou hmotného ani procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemohou založit ani námitky ke konkrétnímu procesnímu postupu soudu, tedy námitky týkající se vad řízení, které dovolatelka spatřuje ve vadném postupu odvolacího soudu spočívající v neúplném dokazování. Těmito námitkami rovněž nebyl uplatněn možný dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř., tj. že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nejvyšší soud proto z uvedených důvodů dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 3. prosince 2015

JUDr. Kateřina H o r n o ch o v á
předsedkyně senátu