23 Cdo 2658/2016
Datum rozhodnutí: 31.01.2017
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.



23 Cdo 2658/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové, ve věci žalobkyně MONSTERA INTERNATIONAL a. s. , se sídlem v Praze 3, Koněvova 2596/211, identifikační číslo osoby 27139409, zastoupené JUDr. Miroslavem Zamiškou, advokátem se sídlem v Praze 1, Na příkopě 957/23, proti žalovaným 1) ČR Ministerstvo dopravy , se sídlem v Praze 1, nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, identifikační číslo osoby 66003008, a 2) Ředitelství silnic a dálnic ČR , se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 546/56, identifikační číslo osoby 65993390, o zaplacení částky 81.145.168,21 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 91/2013, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. května 2016, č. j. 58 Co 158/2016-108, takto:

Dovolání žalobkyně se odmítá .

O d ů v o d n ě n í :
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)

Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením, v pořadí druhým, ze dne 11. března 2016, č. j. 25 C 91/2013-90, zamítl žádost žalobkyně o osvobození od soudních poplatků (bod I. výroku) a změnil své usnesení ze dne 8. února 2016, č. j. 25 C 91/2013-72, jímž byla žalobkyně vyzvána k zaplacení soudního poplatku, tak, že nově stanovil lhůtu pro zaplacení soudního poplatku, a to 3 dny od právní moci výroku I. tohoto rozhodnutí (bod II. výroku).
K odvolání žalobkyně odvolací soud usnesením v záhlaví uvedeným usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ), uplatňujíc důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
Předně je třeba konstatovat, že nezaplacení soudního poplatku z dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud nevyhověl (ve spojení s usnesením soudu prvního stupně) žádosti účastníka o osvobození od soudních poplatků nepodléhá poplatkové povinnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. dubna 2014, sp. zn. 29 Cdo 1031/2014, uveřejněné pod č. 73/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), proto okolnost, že dovolatelka nezaplatila soudní poplatek za uvedené dovolání, nebrání v pokračování tohoto řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Ve své ustálené rozhodovací praxi dovolací soud opakovaně uvádí, že usnesením, jímž zamítne žádost účastníka o přiznání osvobození od soudních poplatků, je soud vázán (§ 170 odst. 1 o. s. ř.). Později podané (nové) žádosti téhož účastníka o přiznání osvobození od soudních poplatků může soud vyhovět jen tehdy, změní-li se u účastníka (žadatele) poměry, z nichž soud vycházel v původním (zamítavém) rozhodnutí pro účely právního posouzení původní žádosti. To, že samo právní posouzení předpokladů pro přiznání osvobození od soudních poplatků v prvním (zamítavém) rozhodnutí nebylo správné, důvodem pro to, aby soud vyhověl nové žádosti, být nemůže (blíže viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, uveřejněném pod číslem 99/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V projednávané věci soudy rozhodovaly o opakované žádosti téhož účastníka o přiznání osvobození od soudních poplatků za situace, kdy žalobkyně tvrdila změnu svých poměrů spočívající v uvolnění zajištěných peněžních prostředků na účtech žalobkyně s tím, že je použila na úhradu svých splatných závazků. Soudy nižších stupňů postupovaly správně, pokud při rozhodování o opakované žádosti vycházely z toho, zda tvrzená změna okolností odůvodňuje vyhovění pozdější žádosti. Takový postup odpovídá i právnímu názoru dovolacího soudu, který v usnesení ze dne 19. července 2016, sp. zn. 32 Cdo 40/2016, mimo jiné dovodil, že soud vychází při posouzení následné žádosti téhož účastníka o přiznání úplného (popřípadě vyššího částečného) osvobození od soudních poplatků z předchozího rozhodnutí, a zkoumá, zda a v jakém rozsahu se změnily poměry žadatele, na nichž je přiznané osvobození založeno, a hodnotí, zda a v jakém rozsahu opodstatňují zjištěné změny požadované vyšší osvobození.
V takto ustaveném rámci nelze odvolacímu soudu ničeho vytknout, pokud své úvahy odůvodnil s tím, že změna poměrů dovolatelky spočívají v uvolnění zajištěných peněžních prostředků a úhradě splatných závazků z této částky, není změnou poměrů, na níž by mohlo být (nové) žádosti o osvobození od soudních poplatků vyhověno, neboť bylo na žalobkyni, zda z uvolněných prostředků uhradí soudní poplatek, či je použije na úhradu svých jiných dřívějších dluhů.
Tvrdí-li dále dovolatelka, že se odvolací soud při posouzení právní otázky možnosti přiznat osvobození od soudního poplatku na její žádost právnické osobě podnikateli a kritériích pro toto osvobození odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, poukazujíc na judikaturu Nejvyššího soudu, neuvádí (a není to patrné ani z odkazů na judikaturu), v čem konkrétně se měl odvolací soud od tvrzené judikatury odchýlit. Tato námitka tedy rovněž dovolání přípustným nečiní. Jestliže odvolací soud konstatoval, že žalobkyně v souvislosti s opětovnou žádostí o osvobození od soudních poplatků nesplnila povinnost prokázat jí tvrzené skutečnosti ohledně svých aktuálních poměrů, neboť prokázala pouze uvolnění zajištěných peněžních prostředků, avšak tvrzení, že z uvolněné částky uhradila své splatné dluhy, neprokázala, neboť je nekonkretizovala výší a splatností a neprokázala jejich úhradu, pak je jeho závěr (na rozdíl od mínění dovolatelky) v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, stejně jako s dalšími namítanými rozhodnutími Nejvyššího soudu (s usnesením ze dne 7. května 2014, sp. zn. 29 Cdo 215/2014, a ze dne 27. srpna 2015, sp. zn. 33 Cdo 2797/2015).
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
K absenci výroku o nákladech dovolacího řízení srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněného pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 31. ledna 2017
JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D. předseda senátu