23 Cdo 2654/2013
Datum rozhodnutí: 25.06.2014
Dotčené předpisy: § 536 obch. zák.



23 Cdo 2654/2013
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně ALTEC a.s., se sídlem ve Dvoře Králové nad Labem, Poděbradova 2014, PSČ 544 01, IČO 13584421, zastoupené JUDr. Blankou Mourovou, advokátkou, se sídlem v Trutnově, U Nemocnice 83, PSČ 541 01, proti žalované Liberecký Energomont s. r. o. , se sídlem v Plzni, Na Roudné 437/31, PSČ 301 65, IČO 26356821, o zaplacení částky 106 030 Kč a smluvní pokuty, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 48 Cm 66/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. srpna 2007, č. j. 1 Cmo 360/2006-88, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. srpna 2007, č. j. 1 Cmo 360/2006-88, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 5. června 2006, č. j. 48 Cm 66/2005-60, uložil žalované, aby zaplatila žalobkyni částku 106 030 Kč, smluvní pokutu 8 026 Kč a smluvní pokutu ve výši 0,05 % denně z částky 106 030 Kč od 9. června 2005 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Žalobkyně se v řízení domáhala zaplacení ceny za služby poskytnuté na základě smlouvy o dílo o údržbě programového vybavení (dále jen Smlouva ).
Soud prvního stupně zjistil, že Smlouva byla stranami uzavřena dne 30. června 2003 na dobu neurčitou. Žalobkyně se ve Smlouvě zavázala k poskytování odborné pomoci při využívání programů specifikovaných v příloze č. 1. Odborná pomoc podle čl. 3.2 Smlouvy zahrnovala poskytování aktuálních verzí, úpravu programů v rámci update, postupné řešení požadavků na vývoj aktuálních verzí, dokumentaci k aktuálním verzím, průběžnou aktualizaci nápovědy, písemné instrukce, službu hotline, odstranění vad a legislativní údržbu neaktuálních verzí. Služby nezahrnuté v čl. 3.2 měly být poskytovány mimo Smlouvu na základě objednávek podle cenových tarifů. Cena byla sjednána v čl. 4.1 v částce 17 820 Kč bez DPH měsíčně. Cena nebyla vázána na objem služeb poskytnutých v konkrétním měsíci, nebyla sjednána možnost snížení či zvýšení ceny v návaznosti na objem prací. Nebyl stanoven žádný měsíční limit poskytovaných služeb. Cena byla splatná na základě faktury do 14 dnů od jejího vystavení. Při prodlení s placením se žalovaná v čl. 5.2 zavázala zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,05 % z dlužné částky denně. Článkem 12.4.2 byla sjednána možnost jednostranné výpovědi pro obě smluvní strany s tříměsíční výpovědní lhůtou, která běžela ode dne doručení výpovědi druhé straně. Ke Smlouvě náležely dvě přílohy a ceník.
Soud prvního stupně dále zjistil, že žalobkyně vystavovala faktury za období říjen 2004 až únor 2005 vždy na částku 17 820 Kč bez DPH. Dopisem datovaným 1. prosince 2004 žalovaná vypověděla Smlouvu. Tento dopis byl však žalobkyni doručen dne 30. listopadu 2004. Zaplacení faktur žalobkyně upomenula dopisem z 10. března 2005, poté opětovně dopisem ze dne 13. dubna 2005. Nato žalovaná dopisem z 26. dubna 2005 vrátila fakturu za únor 2004, neboť dle jejího názoru smluvní vztah s ohledem na výpovědní lhůtu již v únoru 2004 neexistoval.
Takto zjištěný skutkový stav soud prvního stupně právně posoudil. Účastníci uzavřeli platnou smlouvu o dílo, v jejímž rámci se žalobkyně zavázala k poskytování výše citovaných služeb a žalovaná na sebe vzala povinnost k placení ceny sjednané měsíčním paušálem, jehož výše se neměnila v závislosti na objemu poskytnutých služeb. Žalovaná byla zavázána k placení paušálu bez ohledu na to, zda žalobkyně aktuálně v daném měsíci služby poskytla. Žalovaná v celém posuzovaném období mohla služby žalobkyně využívat a to, zda tak učinila, je pro rozhodnutí bez významu. Žalovaná byla povinna zaplatit cenu za celé období od října 2004 do února 2005. Teprve posledním dnem února 2005 uplynula tříměsíční výpovědní doba, která svůj běh započala poslední den listopadu 2004.
Smluvní pokuta byla sjednána v souladu s § 544 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku. Žalovaná porušila zajištěnou povinnost včasné platby žalobkyně proto měla nárok i na smluvní pokutu.
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 30. srpna 2007, č. j. 1 Cmo 360/2006-88, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o zaplacení částky 106 030 Kč a smluvní pokuty zamítl (výrok pod bodem I.1), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok pod bodem I.2) a o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Odvolací soud poukázal na vyjádření žalobkyně z 29. listopadu 2005, která uvedla, že je pravda, že v předmětném období nebyly žalované poskytnuty žádné nové verze programů, tedy upgrade či update , ani aktualizace a tedy ani písemné instrukce či dokumentace k nim, dále v tomto období nebyly vzneseny a tedy ani řešeny žádné konkrétní požadavky žalované, žalovaná nežádala v předmětném období o odstranění vad ve funkčnosti programů.
Odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaná byla povinna platit dohodnutou cenu za poskytování odborné pomoci. Jelikož žalobkyně v rozhodném období žádné služby neposkytla, je třeba uzavřít, že žalobkyni nevzniklo právo na zaplacení dohodnuté ceny, neboť v rozhodném období odbornou pomoc žalované neposkytovala. Žalobkyni též nevzniklo právo na smluvní pokutu, neboť se žalovaná nedostala do prodlení s placením oprávněně vystavené faktury.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), když napadeným rozsudkem bylo změněno rozhodnutí soudu prvého stupně ve věci samé. Důvodnost dovolání spatřuje v naplnění podmínky ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., když napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalobkyně nesouhlasí s tím, že jí nevznikl nárok na zaplacení ceny proto, že bylo prokázáno, že v daném období neposkytla žalované žádné služby.
Předně v řízení nebylo prokázáno, že by v daném období nebyly poskytovány žádné služby. Z vyjádření žalobkyně z 29. listopadu 2005 je možno dovodit pouze to, že poskytování služeb bylo v souladu se Smlouvou omezeno.
V rozhodné době byla Smlouva platná a vztah z ní vzniklý mezi účastníky řízení trval. Nic nebránilo a nebrání žalované, aby požadovala od žalobkyně nedodané plnění, naproti tomu žalobkyně má nárok na zaplacení sjednané ceny. Bylo na žalované, aby se dožadovala plnění, pokud je neobdržela, to však neučinila. Vzhledem k charakteru služeb je obvyklé, že se objednateli nedostává pravidelného plnění.
Změny, k nimž došlo v období od října 2004 do února 2005, byly pro žalovanou zpracovány a tyto budou žalované poskytnuty poté, kdy splní své závazky ve vztahu k žalobkyni. Na vývoji a aktualizaci softwaru žalobkyně po celou dobu pracovala, výsledek této práce pouze v souladu se smlouvou zadržela a je připravena jej poskytnout žalované ihned po zaplacení ceny. Vedle toho byla žalobkyně připravena plnit i službu hotline .
Dle článku 5.5 Smlouvy byla žalobkyně oprávněna přerušit poskytování odborné pomoci a dalších služeb, jestliže je žalovaná v prodlení s úhradou závazků vůči žalobkyni. Z textu tohoto ujednání je zřejmé, že se mělo jednat o přerušení, nikoliv o ukončení odborné pomoci. Účastnice tedy předpokládaly, že po doplacení peněžitých závazků by mělo či mohlo poskytování odborné pomoci pokračovat. Z charakteru poskytovaných služeb je však zřejmé, že pokračování v poskytování služeb by nebylo možné bez toho, že by žalobkyně nedodala novinky , k nimž došlo a které do programu zapracovala v období, kdy placeno nebylo.
Žalobkyně je připravena své závazky splnit a má tedy za to, že v souladu s ustanovením § 325 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ) jí nárok na plnění dle platné smlouvy vznikl. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že žalobkyně v dovolání neuplatnila dovolací důvod podle ust. § 241a odst. 3 o. s. ř. a nelze tak přezkoumávat skutkové závěry odvolacího soudu, když takovému postupu brání ustanovení § 242 odst. 3 prvé věta o. s. ř.
K nesprávnému právnímu posouzení nemá žalovaná možnost se vyjádřit, neboť žalobkyně ve svém dovolání tento závěr nijak neodůvodňuje a neuvádí. Z dovolání není zřejmé, zda žalobkyně vytýká odvolacímu soudu použití nesprávného právního předpisu nebo nesprávný výklad správně aplikovaného právního předpisu nebo vyvození nesprávných právních závěrů ze správných skutkových zjištění.
Podle žalované tak dovolatelka znemožnila nedostatky svého podání přezkoumání jeho obsahu a důvodů, pro které dovolání podala, když s ohledem na § 242 odst. 4 o. s. ř. nelze již měnit uplatněné dovolací důvody a rozsah, ve kterém rozhodnutí odvolacího soudu napadá. Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen před 1. červencem 2009, kdy nabyla účinnosti novela o. s. ř. provedená zákonem č. 7/2009 Sb. Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou zastoupenou advokátem a že je podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. z hlediska uplatněných dovolacích důvodů, kterými je vázán a to i z hlediska jejich obsahového vymezení. Dospěl přitom k závěru, že dovolání je důvodné.
Důvodnost dovolání žalobkyně výslovně opírá o důvod dle § ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., když podle ní napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci dovolatelka nesouhlasí s tím, že jí nevznikl nárok na zaplacení dohodnuté ceny.
Z obsahu podání je však patrné, že, byť tak není výslovně uvedeno, je uplatněn i dovolací důvod dle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. (třetí odstavec čl. III dovolání, kde dovolatelka argumentuje tím, že v řízení nebylo prokázáno, že by v daném období nebyly poskytovány žádné služby, a že z vyjádření žalobkyně z 29. listopadu 2005 je možno dovodit pouze to, že poskytování služeb bylo v souladu se Smlouvou omezeno).
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Posoudit, zda je dovoláním napadený rozsudek se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu správný, znamená především přezkoumat právní názor odvolacího soudu o tom, že na základě Smlouvy byla žalovaná povinna zaplatit dohodnutou měsíční cenu pouze tehdy, pokud žalobkyně v daném měsíci skutečně provedla nějaké práce vymezené ve Smlouvě.
Podle § 536 odst. 1 obch. zák se smlouvou o dílo zavazuje zhotovitel k provedení určitého díla a objednatel se zavazuje k zaplacení ceny za jeho provedení.
Podle § 546 odst. 1 věta první obch. zák. je objednatel povinen zhotoviteli zaplatit cenu dohodnutou ve smlouvě nebo určenou způsobem stanoveným ve smlouvě.
Podle § 548 odst. 1 obch. zák. je objednatel povinen zaplatit zhotoviteli cenu v době sjednané ve smlouvě. Pokud ze smlouvy nebo tohoto zákona nevyplývá něco jiného, vzniká nárok na cenu provedením díla.
Podle skutkového zjištění soudu prvního stupně byla cena sjednána v článku 4.1 Smlouvy ve výši 17 820 Kč bez DPH měsíčně. Cena nebyla ve smlouvě vázána na objem služeb poskytnutých v konkrétním měsíci, nebyla sjednána žádná možnost snížení ceny při nízkém objemu poskytnutých prací, ani naopak zvýšení ceny při vysokém objemu prací. Rovněž nebyl sjednán měsíční limit poskytovaných služeb.
Na základě tohoto skutkového zjištění soud prvního stupně dovodil, že žalovaná byla zavázána k placení měsíčního paušálu bez ohledu na to, zda žalobkyně aktuálně v daném měsíci služby žalované poskytla. Žalovaná v celém posuzovaném období mohla služby žalobkyně požadovat a využívat. Zda tak skutečně činila, bylo pro rozhodnutí bez významu.
Odvolací soud naproti tomu dospěl k závěru, že podmínkou vzniku práva na zaplacení ceny bylo poskytování odborné pomoci. Jelikož v rozhodném období žalobkyně žalované žádné služby neposkytla, nevzniklo jí ani právo na zaplacení této ceny.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že právní názor odvolacího soudu není správný.
Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, resp. soudu odvolacího nijak nevyplývá, že bylo podmínkou vzniku nároku na cenu plnění, aby k poskytování odborné pomoci docházelo každý jednotlivý měsíc. Tento závěr odpovídá charakteru služeb na základě Smlouvy poskytovaných jde o plnění, u nichž nelze dopředu přesně časově odhadnout, kdy budou poskytována (služba hotline , aktualizace v souvislosti se změnami legislativy a aktuální požadavky objednatele) a která jsou v průběhu trvání závazkového vztahu poskytována nepravidelně a nerovnoměrně protiplnění bývá v těchto případech typicky zvoleno formou měsíčních plateb nezávislých na skutečném objemu dodaného plnění tzv. paušální platba.
Měsíčně byl tedy stanoven vznik nároku na cenu, nikoliv interval či období činnosti dovolatelky. Jinými slovy, provádění díla, za které náležela žalobkyni úplata, nemuselo být koncentrováno do určitého časového období, aby za toto období vznikl nárok na zaplacení ceny díla. Povinnost zaplatit cenu za příslušný měsíc tak vznikala každý měsíc za předpokladu, že dovolatelka poskytla plnění v minulosti a zároveň byla připravena je poskytovat nadále (bez ohledu na to, zda toto plnění je poskytováno každý měsíc po dobu trvání závazkového vztahu vzniklého ze Smlouvy). Úplata tedy náleží i za hluchá období za trvání závazkového vztahu, tedy za interval mezi obdobími, kdy k poskytování služeb bezprostředně dochází. Pokud tedy dovolatelka již určitá plnění v minulosti poskytla, nárok na zaplacení ceny díla ji vznikl i v žalovaném rozsahu.
Za této situace se dovolací soud již nezabýval námitkou dovolatelky, jíž uplatňovala dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř.
Ze shora uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. správný.
Nejvyšší soud jej proto podle § 243b odst. 2 o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. června 2014

JUDr. Zdeněk Des předseda senátu