23 Cdo 2636/2010
Datum rozhodnutí: 19.02.2013
Dotčené předpisy: § 373 a násl. obch. zák.




23 Cdo 2636/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobce AMT, spol. s r. o. Příbram, se sídlem v Praze 5, U Nikolajky 382, IČ 47053925, zastoupeného JUDr. Filipem Matoušem, advokátem se sídlem v Praze 2, Lazarská 6/11, Praha 2, PSČ 120 00, proti žalovanému Technické služby města Příbrami, příspěvková organizace, se sídlem U Kasáren 6, Příbram, IČ 00068047, zastoupenému JUDr. Vladimírem Kyselákem, advokátem, se sídlem Zahradnická 140, Příbram I., PSČ 261 01, o zaplacení Kč 1,634.609,- s přísl., vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 12 C 190/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. listopadu 2009 č. j. 21 Co 433/2009-255, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2009, č. j. 21 Co 433/2009-255, se v části výroku, který se týká zaplacení částky 1,157.745,- Kč bez DPH zrušuje , věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení; ve zbývajícím rozsahu se dovolání zamítá.


O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Příbrami rozhodl rozsudkem ze dne 29. června 2009, č. j. 12 C 190/2008-223, že žaloba na zaplacení částky Kč 1,634.609,- s úrokem z prodlení ve výši 0,05% denně od 30. 11. 2007 do zaplacení, se zamítá (výrok I.) a že žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady řízení ve výši Kč 86.156,- (výrok II.).
Na základě provedeného dokazování a zjištěného skutkového stavu dospěl soud prvního stupně k závěru, že žaloba na zaplacení náhrady škody ve formě ušlého zisku není po právu, neboť závazkový vztah mezi žalobcem jako zhotovitelem a žalovaným jako objednatelem na základě smlouvy o svozu a likvidaci tříděného odpadu ze dne 21. 3. 2002, uzavřené na dobu určitou od 1. 4. 2002 do 31. 3. 2007, byl ukončen odstoupením žalovaného od smlouvy dopisem z 9. 2. 2006 ve smyslu § 344 a § 349 odst. 1 obchodního zákoníku (dále též obch. zák. ), a to pro porušování smlouvy nerespektováním výzev žalovaného k odvozu odpadu.
Soud poukázal na bod 4.1 smlouvy, který vyložil tak, že žalovaný postupoval správně, když od října 2005 požadoval po žalobci odvoz odpadu výlučně na základě podaných výzev. Žalobce nejen nerespektoval výzvy žalovaného k odvozu odpadu, ale neuklízel ani nepořádek kolem kontejnerů, na který si občané stěžovali.
Soud prvního stupně uzavřel, že smluvní vztah zanikl odstoupením od smlouvy ke dni 15. 2. 2006 a žalobce nemá právo požadovat ušlý zisk ze smlouvy uzavřené 21. 3. 2002. Pokud jde o období leden 2006 až 14. 2. 2006, žalovaný v této době zaslal žalobci dvě výzvy z 18. 1. a 30. 1. 2006 s uvedením počtu a čísel kontejnerů a termíny odvozu. Podle výpovědi svědka Ing. V., i přes rozpory v jeho výpovědi, žalobce odvoz odpadu v lednu 2006 neprováděl, byť považoval smlouvu za stále platnou. Soud dovodil, že přiznání ušlého zisku za toto období by bylo přinejmenším v rozporu s ust. § 265 obch. zák., tj. v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, neboť žalobce odvoz odpadu nerealizoval a příslušnou fakturu žalovanému nepředložil. Žalobce ani neprokázal, že mu ušel zisk, který by získal při pravidelném běhu věcí.
Soud prvního stupně proto žalobu zamítl.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem v záhlaví označeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil žalobci nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení Kč 85.449,-.
Odvolací soud zopakoval a zčásti doplnil dokazování, a to výzvami oběma účastníkům k doplnění skutkových tvrzení podle § 118a odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) a dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že žalovaný od smlouvy o svozu a likvidaci tříděného odpadu ze dne 21. 3. 2002 neodstoupil platně. Právo jednostranně odstoupit nebylo ve smlouvě sjednáno a nemá oporu ani v obchodním zákoníku. Důvodem odstoupení od smlouvy žalovaným byla jednak skutečnost, že žalobce prováděl sběr a odvoz tříděného odpadu v pravidelných periodách sjednaných ve smlouvě a nikoliv pouze na základě výzev žalovaného, a jednak to, že svoz skla a papíru nevykazoval tak, že z očíslovaných kontejnerů dodával vážní lístky obsahující datum svozu, průvodce, příjemce, čísla svezených kontejnerů, množství v kilogramech, druh odpadu, číslo dokladu a ověření dokladu odpovědnou osobou. Ani v jedné z těchto skutečností nelze podle odvolacího soudu spatřovat porušení smluvních povinností žalobcem. Z doslovného znění čl. IV. odst. 1 smlouvy je totiž nepochybné, že účastníci sjednali, že žalobce bude nakládku, odvoz a úklid po odvozu provádět zásadně v pravidelných intervalech (sklo 1x za měsíc, papír 1x za 14 dní) a nadto, bude-li potřeba, i na základě telefonické nebo faxové výzvy žalovaného nejpozději do 3 dnů od vyzvání. To odpovídá i zavedené praxi účastníků, která takto fungovala několik let, přičemž žalovaný se pokusil tuto praxi změnit návrhem dodatku zaslaným žalobci dne 2. 9. 2005. Pokud tedy žalobce trval na provádění odvozu ve sjednaných pravidelných intervalech, jednal v souladu se smlouvou. Žalobce smlouvu neporušil ani tím, že odvoz odpadu nevykazoval požadovaným způsobem, protože smlouva mu takovou povinnost neukládala, když podle čl. IV. odst. 7 byl povinen čtvrtletně vykazovat žalovanému počet vyprázdněných kontejnerů včetně jejich druhového a velikostního rozlišení, jakož i hmotnosti vyvezených odpadů.
Odvolací soud proto uzavřel, že smluvní vztah mezi účastníky neskončil odstoupením od smlouvy, nýbrž uplynutím doby, na kterou byla smlouva uzavřena.
Pokud jde o otázku porušení právní povinnosti jako předpokladu odpovědnosti za škodu, žalobce spatřuje toto porušení v tom, že žalovaný v rozporu se smlouvou zabránil žalobci provádět svoz odpadu tím, že v prosinci 2005 vyvolal zásah Městské policie v Příbrami a v tom ohledu soud žalobci přisvědčil, že žalovaný jednal protiprávně nicméně toto porušení právní povinnosti je v příčinné souvislosti jen s nemožností provést periodický odvoz ze stanoviště č. 22 v M. ul. dne 27. 12. 2005. Žalobce však vymezil skutek, který je předmětem tohoto sporu, jako ušlý zisk za období r. 2006, části roku 2007 a za tzv. bezúplatné období od 1. 4. 2002 do 31. 3. 2004 (náhrada škody za dobu do konce roku 2005 byla předmětem řízení u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 49 Cm 250/2005). Případný ušlý zisk v důsledku zásahu Městské policie dne 27. 12. 2005 tak není předmětem tohoto řízení. V průběhu předmětného období od 1. 1. 2006 do 31. 3. 2007 k zásahu policie nedošlo a žalobci v odvozu nic nebránilo. Po právu není ani žalobou uplatněný nárok na zaplacení ušlého zisku za dohodnuté bezúplatné období od 1. 4. 2002 do 31. 3. 2004, jež účastníci sjednali ve smlouvě, neboť ke změně tohoto ujednání účastníky nedošlo.
Odvolací soud dovodil, že uvedené odlišné skutkové a právní závěry nicméně nemají vliv na správnost napadeného rozhodnutí a proto je soud podle § 219 o. s. ř. potvrdil.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání ze dne 11. 3. 2010 s odůvodněním, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., přičemž přípustnost dovolání spatřuje v ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. s tím, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dovolatel zdůrazňuje, že žalovaný ukončil smlouvou odstoupením bez opory v právu jak správně dovodil odvolací soud a tím žalobci vznikla škoda spočívající v ušlém zisku, a to v poměrné části i za období bezúplatného poskytování služeb v době od 1. 4. 2002 do 31. 3. 2004.
Podle názoru dovolatele odvolací soud opomněl aplikovat ust. § 326 odst. 1 obch. zák. o povinnosti druhé strany poskytovat vzájemné plnění. Při incidentu v důsledku přivolání městské policie žalovaným došlo k tomu, že žalobci bylo zabráněno provést odvoz odpadu a žalovaný tak neposkytl potřebnou součinnost pro plnění závazku žalobce.
Dovolatel dovozuje, že porušení povinnosti zaplatit faktury za odvoz odpadu za 3. a 4. čtvrtletí roku 2005 a dále neposkytnutí součinnosti, jsou v příčinné souvislosti se vznikem škody v ušlém zisku za rok 2006 a 2007 včetně poměrné části za bezúplatné období, ujednané ve smlouvě.
Dovolatel se domnívá, že k aplikaci § 326 obch. zák. dosud neexistuje relevantní judikatura Nejvyššího soudu a proto je dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a zároveň zrušil též rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání popírá, že by aplikace § 326 obch. zák. byla v daném případě rozhodujícím aspektem, který by měl ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) a § 237 odst. 3 o. s. ř. zásadní právní význam.
Žalovaný navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto a přisouzeny mu náklady dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) nejprve konstatoval, že na dané dovolací řízení se vztahuje zákonná úprava občanského soudního řízení (zák. č. 99/1963 Sb.) ve znění účinném do 31. 12. 2012, jak to vyplývá z bodu 7 zák. č. 404/2012 Sb. (dále jen o. s. ř. ).
Nejvyšší soud poté konstatoval, že dovolání splňuje podmínky a obsahuje náležitosti stanovené zákonem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1, § 241a odst. 1 o. s. ř.) a na prvním místě se musel zbývat přípustností dovolání, jelikož dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
V posuzovaném případě může být dovolání přípustné pouze podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. na něž rovněž odvolatel poukazuje a podle kterého dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) [a podle tohoto písmene dané dovolání přípustné není] a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř., v rozhodném znění, rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolatel v dovolání především uvedl, že žalovaný ukončil smlouvu bez opory v právu a pokládá tento závěr odvolacího soudu za správný; tento závěr proto v dovolání nenapadá.
Dovolacímu soudu se proto neotvírá možnost přezkoumávat, zda odstoupení ze dne 9. 2. 2006 od smlouvy ze dne 21. 3. 2002 o svozu a likvidaci odpadu bylo zákonné.
V posuzovaném případě se žalobce domáhal zaplacení částky celkem 1,634.609,- Kč s přísl. představující ušlý zisk za rok 2006 v částce 940.485,- Kč, za rok 2007 v částce 217.260,- Kč a poměrnou část za tzv. bezúplatné období v částce 215.876,- Kč a zisk žalobci podle jeho názoru ušel z důvodu, že nemohl realizovat odvoz odpadu dle smlouvy z 21. 3. 2002.
Odvolací soud žalobce, resp. jeho právního zástupce vyzval podle § 118a odst. 1 o. s. ř., aby doplnil svá skutková tvrzení, v čem spatřuje porušení povinnosti žalovaným, jako jednoho z předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu.
Žalobce svá skutková tvrzení doplnil tak, že porušením povinnosti žalovaného byla skutečnost, že mu v rozporu se smlouvou zabránil provádět svoz tříděného odpadu, a to tím, že mu 27. 12. 2005 prostřednictvím městské policie neumožnil tento den provést svoz odpadu.
Po tomto doplnění a s ohledem na v žalobě vymezený předmět řízení, jímž je požadavek na úhradu ušlého zisku za roky 2006, část roku 2007 a za bezúplatné období od 1. 4. 2002 do 31. 3. 2004, odvolací soud dospěl k závěru, že mezi žalobcem vymezeným porušením povinnosti žalovaného a požadovaným ušlým ziskem není dána příčinná souvislost jako další podmínka pro vznik odpovědnosti za škodu (§ 373 obch. zák.).
Ze skutkových zjištění v dovolání nezpochybněných dále vyplývá, že žalovaný žalobci dopisem z 9. 2. 2006 sdělil, že porušuje smlouvu z 21. 3. 2002 o svozu a likvidaci odpadu, a proto ke dni 15. 2. 2006 od ní odstoupil, avšak toto odstoupení od smlouvy bylo shledáno odvolacím soudem jako neplatné. Smluvní vztah tak mezi účastníky skončil dne 31. 3. 2007, tj. uplynutím doby, na níž byla smlouva uzavřena.
Odvolacímu soudu lze přisvědčit, že mezi zásahem městské policie dne 27. 12. 2005 představujícím porušení povinnosti žalovaného a žalobcem požadovaným ušlým ziskem za období od 1. 1. 2006 do 31. 3. 2007 není dána příčinná souvislost.
Ze skutkových zjištění uvedených shora však, že žalovaný neoprávněně odstoupil od předmětné smlouvy dnem 15. 2. 2006, v čemž je též nutné spatřovat porušení povinnosti ze strany žalovaného. Odvolací soud se však otázkou příčinné souvislosti mezi tímto porušením povinnosti a požadovaným ušlým ziskem za období od 16. 2. 2006 do 31. 3. 2007, nezabýval.
Dovolacímu soudu proto nezbylo než konstatovat, že právní posouzení věci provedené odvolacím soudem bylo neúplné a tedy nesprávné a vzhledem k tomu dospěl ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. k závěru, že dovolání je přípustné a taktéž je i důvodné.
Dále je zřejmé, že není důvodná žaloba v části, v níž byl uplatněn nárok na zaplacení části zisku vyčísleného ve výši 215.876,- Kč za tzv. bezplatné období, neboť si strany smlouvy sjednaly, že v tomto období budou předmětné služby poskytovány bezplatně a ke změně smlouvy o svozu odpadu u tohoto ujednání nedošlo. Vzhledem k tomu je nutné dovolání v tomto rozsahu zamítnout pro nedůvodnost.
Dovolatel dále pokládá za otázku zásadního právního významu skutečnost, že odvolací soud neaplikoval ustanovení § 326 obch. zák. o nedostatku poskytnutí součinnosti druhé stany (zde žalovaného) jako podmínky plnění závazku žalobce k odvozu odpadu.
Dovolací soud v prvé řadě zdůrazňuje, že podle § 241a odst. 4 o. s. ř. v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé.
Pokud jde o námitku, že odvolací soud neaplikoval ustanovení § 326 obch. zák. je třeba uvést, že se soud prvního stupně a ani odvolací soud nezabýval jeho aplikací, protože to žádný z účastníků nenamítal. K tomu je nutné poznamenat, že aplikace ust. § 326 odst. 1 obch. zák. předpokládá, že druhá strana nebude plnit svůj závazek vzhledem k nedostatku své způsobilosti poskytnout plnění nebo vzhledem ke svému chování při přípravě plnění závazku a pouze za těchto předpokladů může strana, která má plnit před plněním závazku druhé strany odepřít své plnění do doby poskytnutí či zajištění plnění druhé strany. V dané věci ze skutkových zjištění nevyplývá, že by v rozhodném období (od 1. 1. 2006 do 31. 3. 2007) druhá strana (žalovaný) nebyla schopna plnit své závazky, naopak žalovaný žalobce v lednu a únoru roku 2006 vyzýval k odvozu odpadu, jak to vyplývá z ujednání čl. IV bodu 1 smlouvy o svozu a likvidaci tříděného odpadu (svoz měl být prováděn na základě výzvy nebo pravidelných výsypů). Neplnění závazku žalovaného nelze proto spatřovat ani v tom, že v prosinci 2005 prostřednictvím Městské policie v Příbrami zabránil žalobci v odvozu odpadu z M. ulice, přičemž v dalším období již tak nečinil u žádného z odvozových míst. V souladu s ust. § 326 odst. 1 obch. zák. se žalobce ani nedomáhal zajištění plnění žalovaným, jak to lze dovodit z jeho podání.
Z toho vyplývá, že na řešení této otázky napadené rozhodnutí nespočívá a odvolacímu soudu nelze vytknout, že tuto otázku sám o sobě neřešil (srov. ust. § 237 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto rozhodl tak, vzhledem k tomu, že dovolání shledal přípustným (§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.), a důvodným, že v rozsahu týkajícím se částky 1,157.745,- Kč bez DPH zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, v němž bude nutné zabývat se zejména výší ušlého zisku, popř. i spoluodpovědností žalobce. V rozsahu týkajícím se ušlého zisku ve výši 215.876,- Kč bez DPH dovolání zamítl.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 19. února 2013

JUDr. Ing. Jan H u š e k
předseda senátu