23 Cdo 2630/2012
Datum rozhodnutí: 04.09.2013
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012



23 Cdo 2630/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní věci žalobce T. Ď. , zastoupeného JUDr. Kárimem Titzem, advokátem se sídlem Brno, Kobližná 19, proti žalované Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group , se sídlem Praha 8, Pobřežní 665/21, PSČ 186 00, identifikační číslo osoby 47116617, zastoupené JUDr. Janem Součkem, advokátem se sídlem v Praze 1, U Prašné brány 3, o zaplacení 805 343 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 372/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. února 2012, č. j. 15 Co 470/2011-480, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 14 326 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího právního zástupce JUDr. Jana Součka, advokáta se sídlem v Praze 1, U Prašné brány 3.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou se žalobce domáhal zaplacení částky 805 343 Kč s příslušenstvím z titulu pojistného plnění na základě uzavřené pojistné smlouvy s žalovanou.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. února 2012, č. j. 15 Co 470/2011-480, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. března 2011, č. j. 30 C 372/2006-436, ve znění opravného usnesení ze dne 24. května 2011, č. j. 30 C 372/2006-459, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení 805 343 Kč s příslušenstvím a žalobci uloženo uhradit náklady řízení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Oba soudy dospěly k závěru, že žalobci se nepodařilo prokázat, že nastala pojistná událost, z níž by vzniklo žalobci právo na pojistné plnění. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně konstatoval, že žalobce neprokázal, že vozidlo shořelé při dopravní nehodě dne 24. 12. 1997 bylo totožné s vozidlem, které bylo předmětem pojištění podle pojistné smlouvy uzavřené mezi účastníky dne 16. 12. 1997 pro případ škody na vozidle vzniklou v důsledku havárie. Rozhodnutí oba soudy odůvodnily tím, že k úspěchu žaloby je třeba, aby tvrzené skutečnosti byly prokázány, a pokud účastník neunese důkazní břemeno, jako to bylo v daném případě, musela být žaloba zamítnuta. Totožnost shořelého vozidla nebyla prokázána ani na základě provedeného znaleckého zkoumání, když VIN (identifikátor motorového vozidla) na vraku vozidla se v několika podstatných znacích neshodoval s VIN vozidla pojištěného. VIN byl podle závěrů znalců mechanicky poškozen již před požárem, nikoliv v důsledku požáru. Odvolací soud zdůraznil, že se v daném případě jedná o jinou situaci, než když je vozidlo již pojištěno s VIN, které je již v době pojištění falešné, jak již bylo řešeno judikaturou Nejvyššího soudu České republiky (dále jen Nejvyšší soud ). Další následné zkoumání totožnosti shořelého vozidla žalobce vyloučil tím, že nechal o vlastní vůli vrak vozidla sešrotovat ještě v době, kdy nedošlo k likvidaci pojistné události. Odvolací soud souhlasil s postupem soudu prvního stupně, který po zvážení výpovědí svědků T., M., M., S. a M. a po provedení listinných důkazů a znaleckých posudků nepřipustil další výslechy svědků, jejichž výpověď by nemohla osvětlit skutečnost totožnosti shořelého vozidla.
Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správný.
Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním, které považuje za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ). Uplatnil dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na nesprávném právním posouzení věci. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje dovolatel v tom, že odvolací soud se odchýlil od dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu stran určitosti identifikace motorového vozidla, kdy Nejvyšší soud judikoval, že číslo VIN není jediným identifikátorem motorového vozidla. Zdůraznil, že odvolací soud založil své rozhodnutí o totožnosti vozidla právě jen na identifikátoru VIN a pominul další důkazy, z nichž bylo možné motorové vozidlo ztotožnit, jestliže se jednalo nikoliv o běžný sériový vůz, ale o vůz, který svoji výbavou a motorizací byl nestandardní a až raritní.
Dovolatel navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně byl zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání žalobce navrhla jeho odmítnutí, neboť se domnívá, že dovolání není přípustné a odvolací soud rozhodl správně. Poukazuje na to, že námitky dovolatele směřují jen do skutkových zjištění aniž by dovolatel formuloval nějakou otázku zásadního právního významu. Namítá-li dovolatel, že se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury tím, že měl VIN považovat za jediný identifikátor vozidla, žalovaná má za to, že dovolatel zřejmě postrádá schopnost odlišit procesní skutečnost, že se mu nepodařilo prokázat totožnost vozidla (unést v tomto směru důkazní břemeno) od reálné skutečnosti, že VIN vozidla byl nečitelný. Má za to, že oba soudy řádně odůvodnili svoji úvahu o posouzení věci s ohledem na závěry provedeného dokazování.
Se zřetelem k bodu 7. článku II. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2013, tj. před novelou občanského soudního řádu učiněnou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále opět jen o. s. ř. ).
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ l0a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas oprávněnou osobou a obsahuje stanovené náležitosti, nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle ustanovení § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání žalobce není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je-li dovoláním napadán výrok rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně. Dovolání není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť podmínky pro přípustnost dovolání v tomto ustanovení stanoveném nejsou dány. Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle § 237 odst. 1 písmena b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Je třeba konstatovat, že přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými dovolacími důvody.
Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní. Z toho vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Při dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu při možné přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. skutkový stav věci nemůže před dovolacím soudem doznat žádné změny. Skutkové zjištění dovolací soud nemůže přezkoumávat a případné nesprávné skutkové zjištění, které mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nemůže odůvodnit zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v nalézacím řízení, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí.
Ze skutkových zjištění, které nemohou být předmětem dovolacího přezkumu, jak výše uvedeno, vyplývá, že žalobce neprokázal, že pojištěné vozidlo bylo předmětem pojistné události, z níž by vzniklo žalobci právo na pojistné plnění, nepodařilo-li se mu prokázat, že vozidlo shořelé při dopravní nehodě dne 24. 12. 1997 bylo totožné s vozidlem, které bylo předmětem pojištění podle pojistné smlouvy uzavřené mezi účastníky dne 16. 12. 1997 pro případ škody na vozidle vzniklou v důsledku havárie. Oba soudy správně rozhodnutí odůvodnily tím, že k úspěchu žaloby je třeba, aby tvrzené skutečnosti byly prokázány, a pokud účastník neunese důkazní břemeno, jako to bylo v daném případě na straně žalobce, pak nedošlo k nesprávnému právnímu posouzení, byla-li žaloba zamítnuta. Není možno přisvědčit žalobci, že by se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury stran určitosti identifikace motorového vozidla, neboť v daném případě se jedná o jinou skutkovou situaci, než jaká byla u poukazovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu. V daném případě se jedná o situaci, kdy žalobce neunesl důkazní břemeno o totožnosti vozidla, které bylo předmětem dopravní nehody, od níž žalobce dovozoval vznik pojistné události a nároku na pojistné plnění.
Nutno rovněž konstatovat, že namítané pochybení při hodnocení důkazů a nesprávné skutkové zjištění vycházející z neúplného dokazování není dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., který dovolatel uplatnil, ale je dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř., tedy, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Jak z dikce ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. však vyplývá, lze tento důvod uplatnit pouze, je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. Dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. nelze tedy úspěšně uplatnit při možné přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2002, sp. zn. 20 Cdo 1986/2001, publikované v Souboru pod C 1164). Na základě tohoto dovolacího důvodu nelze dovozovat ani zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Namítá-li dovolatel neúplnost dokazování, které mělo spočívat v neprovedení navržených důkazů, uplatnil tím ve skutečnosti dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tedy že řízení je postiženo vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Je však nutno konstatovat, že z důvodu uvedeného v tomto ustanovení může dovolatel napadnout rozhodnutí odvolacího soudu při uvažované přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesně právní povahy. O takový případ se ale v dané věci nejedná, jestliže dovolatel brojí pouze proti konkrétnímu procesnímu postupu soudu, ale nepokládá tím žádnou právní otázku procesně právní povahy.
Z uvedeného je tedy zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu nepředstavuje z pohledu dovoláním uplatněných námitek rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., proti němuž by bylo dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalovaná právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z mimosmluvní odměny advokáta ve výši 11 540 Kč § 1 odst. 2, věty první, § 6 odst. 1, § 7 bod 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění, o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., v platném znění), a po přičtení 21% daně z přidané hodnoty ve výši 2 486 Kč (srov. § 137 odst. 3 o. s. ř., § 37 z. č. 235/2004 Sb., v platném znění), tedy celkem ve výši 14 326 Kč.
Nejvyšší soud nepřehlédl, že podle ustanovení § 151 odst. 2 věty první o. s. ř. by při rozhodování o náhradě nákladů řízení měl určit výši odměny za zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (jímž je vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů) [část věty před středníkem] a že podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (podle ustanovení advokátního tarifu) by se mělo postupovat, jen jde-li o přiznání náhrady nákladů řízení podle § 147 a § 149 odst. 2 o. s. ř. nebo odůvodňují-li to okolnosti případu (část věty za středníkem).
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako neústavní a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2013, č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb., nicméně Nejvyšší soud uzavírá, že při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni je namístě postup dle § 151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto usnesení, může žalovaná podat návrh na výkon rozhodnutí.

V Brně dne 4. září 2013

JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu