23 Cdo 2629/2010
Datum rozhodnutí: 20.12.2011
Dotčené předpisy: § 407 odst. 3 obch. zák.




23 Cdo 2629/2010


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní věci žalobkyně L. Š., zastoupené JUDr. Vladimírem Krčmou, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Střelecká 437, proti žalované MBL spol. s r.o., se sídlem v Brně, Táborská 93, PSČ 615 00, identifikační číslo osoby 26312956, zastoupené JUDr. Ivanem Werlem, advokátem se sídlem ve Velkém Meziříčí, Vrchovecká 2, o zaplacení částky 224 245 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 35/33 Cm 71/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. ledna 2010, č.j. 8 Cmo 164/2009-198, takto:


I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 360 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Vladimíra Krčmy, advokáta se sídlem v Hradci Králové, Střelecká 437.

Odůvodnění:

Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení 224 245 Kč s příslušenstvím, jakožto dluhu, který žalovaná částečnými úhradami na zaplacení objednaného a dodaného regulačního kamene na stavbu v Praze Tróji uznala ve smyslu § 407 odst. 3 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ), ale neuhradila.
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 19. ledna 2010, č.j. 8 Cmo 164/2009-198, potvrdil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. února 2009, č.j. 35/33 Cm 71/2005-160, kterým bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni 224 245 Kč s příslušenstvím a zaplatit náklady řízení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, vyšel ze skutkového zjištění, že žalobkyně dodala žalované na základě její objednávky ze dne 15.9.2003 regulační kámen a jeho cenu vyúčtovala fakturou č. 05403 ze dne 4.11.2003 částkou 274 296,90 Kč. Žalovaná na tuto fakturu, kterou nerozporovala, zaplatila v součtu tří splátek celkem 50 051,90 Kč. Mezi účastnicemi tak podle soudu prvního stupně, s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil, byla konkludentně uzavřena kupní smlouva včetně konkludentní dohody o ceně dodávky. Z dílčích úhrad od 21.4.2004 do 2.3.2005, které žalovaná žalobkyni poukazovala pod variabilním symbolem shodným s číslem uvedené faktury, oba soudy dovodily, že žalovaná uznala svůj závazek k zaplacení kupní ceny podle § 407 odst. 3 obch. zák. Odvolací soud přitom vyšel ze zjištění, že žalovaná pohledávku ve vyfakturované výši ani ve vzájemné korespondenci nezpochybňovala, považovala ji za existující, když zároveň vůči žalobkyni činila návrh zápočtu (28.2.2005), který však žalobkyně nepodepsala. Žalovaná plnila i poté (2.3.2005), co návrhem zápočtu ze dne 28.2.2005 potvrdila označenou částkou 230 000 Kč, že dosud plnila částečně právě na žalovanou pohledávku. Ze všech těchto okolností je podle odvolacího soudu možno usuzovat, že částečným plněním žalovaná uznala i zbytek dluhu, resp. závazku, a v důsledku uznání závazku přešlo důkazní břemeno k otázce tvrzených vad dodávky regulačního kamene na žalovanou, která však tuto námitku žádnými důkazními návrhy nedoložila. Soudy tedy shodně dovodily, že žalobkyně splnila svůj závazek dodat zboží bez vad.
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně neuznal za oprávněnou obranu žalované, že proti závazku doplatit kupní cenu započetla svou pohledávku na náhradu škody vzniklé vadným plněním žalobkyně v jiných obchodních vztazích, když žalovaná nedostatečně tvrdila, co bylo obsahem smluv o dílo na Akci Veltrusy a Akci Štvanice , jestliže zejména nespecifikovala, jaký byl předpokládaný výsledek díla. Odvolací soud konstatoval, že pokud žalovaná vytýkala žalobkyni vady díla, bylo to v průběhu jeho provádění a nikoliv až po jeho předání, proto takové výtky nelze považovat za řádné uplatnění práv z odpovědnosti za vady díla. Namítala-li žalovaná, že ji vznikla pohledávka vůči žalobkyni tím, že na své náklady nechala opravit dílo na Akci Veltrusy a Akci Štvanice , odvolací soud poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2206/98, podle něhož obchodní zákoník neumožňuje, aby objednatel bez dohody se zhotovitelem sám odstranil nebo nechal odstranit vady díla. Žalované by v důsledku řádného uplatnění práv z odpovědnosti za vady díla mohlo vzniknout právo na slevu z ceny nebo na odstoupení od smlouvy, nikoliv však právo uplatnit nárok na náhradu škody, což vylučuje ustanovení § 440 obch. zák. Namítala-li žalovaná, že nebylo její povinností v rámci obrany nárok právně kvalifikovat, odvolací soud poukázal na zjištění, že žalovaná netvrdila, že by uplatnila vůči žalobkyni ze smluv o dílo, týkající se uvedených akcí, nárok na slevu z ceny díla, či že by od smluv odstoupila. Naopak potvrdila, že přes vytýkané nedostatky cenu díla v plné výši uhradila. Žalovaná navíc ani nedoložila, že by tvrzené úkony směřující k započtení (dopisy ze dne 11.3.2005 a 30.10.2006) žalobkyni doručila. Odvolací soud uzavřel, že žalovaná v rámci své obrany hodlala započíst pohledávku, jejíž existenci neprokázala, proto potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, který žalované uložil zaplatit žalobkyni její pohledávku vůči žalované z titulu nedoplacené kupní ceny za dodané zboží.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), neboť se domnívá, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Důvodnost podaného dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení ve smyslu § 241a písm. 2 odst. b) o. s. ř., a prostřednictvím dovolacího důvodu podle 241a odst. 3 o. s. ř. namítá, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Zásadní právní význam rozhodnutí spatřuje dovolatelka v tom, že v jiném paralelně probíhajícím řízení mezi stejnými účastníky o žalobě na zaplacení jiné pohledávky žalobkyně bylo argumentováno v rámci procesní obrany žalované částí stejné protipohledávky žalované vůči žalobkyni jako v tomto řízení a soud v poukazovaném řízení na rozdíl od závěru odvolacího soudu v tomto řízení přisvědčil argumentaci žalované, že je třeba se zabývat tvrzenou protipohledávkou žalované a že změna právního hodnocení důvodu vzniku protipohledávky žalované neodporuje jejím dosavadním skutkovým tvrzením a nejedná se o změnu, ke které by nebylo možno v průběhu odvolacího řízení přihlédnout.
Dovolatelka uvedenou námitkou brojí proti posouzení její procesní obrany odvolacím soudem, který uvedl, že odůvodnění právního důvodu vzniku její pohledávky nárokem na slevu z ceny odporuje dosavadním skutkovým tvrzením žalované. Má za to, že její skutková tvrzení bylo možno posoudit jako nárok z titulu náhrady škody, jak původně tvrdila, ale i z titulu nároku na slevu z ceny, jak zdůvodňuje svůj obranný nárok nyní. Nesouhlasí ani se závěrem soudu, že nebylo prokázáno, že by žalovaná reklamovala u žalobkyně vadu díla. Připomíná, že v průběhu řízení tvrdila a navrhovala k tomuto tvrzení důkazy, že vady díla reklamovala ústně, tudíž ji nemůže jít z tíži, jestliže soud rozhodl, že navrhované důkazy nebudou provedeny. Brojí dále proti závěru odvolacího soudu, že v rámci obrany žalovaná hodlala započíst pohledávku, která vůči žalobkyni nevznikla. Namítá, že tento závěr nemá oporu v provedeném dokazování, když právě důkazy, soudem nedůvodně neprovedené, by existenci pohledávky prokázaly. Nesouhlasí ani se závěrem, že zásilka obsahující právní úkon k započtení nebyla žalobkyni řádně doručena, jestliže doručovala na adresu uváděnou žalobkyní v soudním řízení a zásilka se ji z pošty vrátila zpět evidentně z nesprávných důvodů. Namítá rovněž, že odvolací soud nesprávně zhodnotil provedené důkazy.
Na základě těchto uvedených důvodů dovolatelka navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání žalované navrhla odmítnutí dovolání, neboť má za to, že dovolání postrádá otázku zásadního právního významu a není přípustné. Pokud spatřuje dovolatelka zásadní právní význam rozhodnutí v tom, že by mělo být v rozporu s jiným poukazovaným rozhodnutím odvolacího soudu, žalobkyně zdůrazňuje, že uváděné rozhodnutí není pravomocné a tudíž s nepravomocným rozhodnutím nemůže být přezkoumávané rozhodnutí v konfliktu. Je přesvědčena, že odvolací soud správně uplatněný nárok posoudil. Nesouhlasí s názorem dovolatelky, že nárok bylo možno posoudit jak z titulu náhrady škody, tak z titulu slevy z ceny díla, jestliže v průběhu řízení žalovaná netvrdila, že by uplatňovala odpovědnost za vady díla požadavkem na slevu z ceny díla, specifikovala-li po celou dobu řízení své nároky jen jako škodu, která ji měla vzniknout důsledkem toho, že si měla sama zajistila provedení opravy díla.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ), jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání žalované bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a je řádně zastoupena advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
V posuzované věci není dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je-li napadán potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, a není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť v dané věci soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jediným rozsudkem.
Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu). Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Je třeba konstatovat, že přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými dovolacími důvody.
Je třeba připomenout, že přípustnost dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí po stránce právní. Z toho vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem tak při uvažované přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemůže být důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., prostřednictvím kterého žalovaná namítá, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Při dovolání do potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu při možné přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. skutkový stav věci nemůže před dovolacím soudem doznat žádné změny, skutkové zjištění dovolací soud nemůže přezkoumávat a případné nesprávné skutkové zjištění, které mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nemůže odůvodnit zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v nalézacím řízení, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí.
V dané věci oba soudy vyšly ze zjištění, že byla prokázána existence pohledávky uplatňované žalobkyní vůči žalované, kterou žalovaná dosud neuhradila. Žalovaná naopak neprokázala v rámci své obrany, že by na její straně existovala pohledávka schopná započtení vůči pohledávce žalobkyně. Ze skutkových zjištění rovněž vyplynulo, že žalovaná na pohledávku žalobkyně ve výši 274 296,90 Kč částečně plnila třemi splátkami, celkem ve výši 50 051,90 Kč, a to i poté, kdy vůči pohledávce žalobkyně navrhovala započtení své pohledávky.
Namítá-li dovolatelka, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z neúplných skutkových zjištění, což spatřuje v tom, že soud prvního stupně neprovedl důkazy, které navrhovala, dovolává se ve skutečnosti dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tedy že pro nedostatečně a neúplně provedené dokazování je řízení postiženo vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Je nutno však konstatovat, že z důvodu uvedeného v tomto ustanovení může dovolatel napadnout rozhodnutí odvolacího soudu při uvažované přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. O takový případ se ale v dané věci nejedná, jestliže dovolatelka brojí pouze proti konkrétnímu procesnímu postupu soudu spočívající v neúplném zjištění skutkového stavu věci.
Pokud dovolatelka nesouhlasí s hodnocením provedených důkazů, je třeba konstatovat, že přezkoumávání hodnocení důkazů nemůže být předmětem dovolací řízení při uvažované přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (srov. § 241a odst. 3 o. s. ř. a Občanský soudní řád, komentář, Bureš, Drápal, Krčmář a kol., C.H.BECK, 7. vydání r. 2006, str. 1268).
Jestliže tedy odvolací soud na základě uvedených zjištění dospěl k závěru, že žalovaná uznala svůj závazek k zaplacení kupní ceny podle § 407 odst. 3 obch. zák., má žalobkyně nárok na doplacení neuhrazené části ceny díla v žalované výši.
Námitka dovolatelky o jiném právním posouzení v jiné právní věci je pro posouzení dané věci zcela nerozhodná.
Rozhodnutí odvolacího soudu nemá tedy ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam a dovolací soud ani z jiných okolností nedospěl k závěru o tom, že napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam má. Nejvyšší soud proto uzavřel, že dovolání žalované není přípustné a podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. jej odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalobkyně právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z odměny advokáta ve výši 10 000 Kč § 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 15 v návaznosti na § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhl. č. 277/2006 Sb., kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif) a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb., ve znění vyhl. č. 276/2006 Sb.), a po přičtení 20% daně z přidané hodnoty ve výši 2 060 Kč (srov. § 137 odst. 3 o. s. ř., § 37 z. č. 235/2004 Sb., v platném znění), tedy celkem ve výši 12 360 Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná co ji ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná navrhnout výkon rozhodnutí.

V Brně dne 20. prosince 2011

JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu