23 Cdo 2621/98
Datum rozhodnutí: 24.08.2000
Dotčené předpisy:




23 Cdo 2621/98

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně M. V., proti žalovanému V. P., s. p., zastoupenému advokátem, o uzavření dohody o vydání nemovitostí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 6 C 68/95, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. ledna 1998, č. j. 16 Co 182/97-78, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 27. ledna 1998, č. j. 16 Co 182/97-78, změnil zamítavý rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 (soudu prvního stupně) ze dne 20. prosince 1996, č. j. 6 C 68/95-54, tak, že po opravě výměry, jejíhož vydání se žalobkyně u jednoho ze dvou požadovaných pozemků domáhala, žalobě na uzavření dohody o vydání nemovitostí ( části pozemkové parcely č. 1134 o výměře 3.743 m2 zapsané na L. V. č. 219 kat. úz. S., obec P., okres P., která je totožná s původní parcelou č. 1134 o výměře 3332 m2, která byla zapsána ve vložce č. 3191 pozemkové knihy kat. úz. S. před tím, než byl dle geometrického plánu z 31.5.1966 č. zakázky 9151-344-6 zaměřeného V. Š. a vyhotoveného J. D. do ní přisloučen díl a" o výměře 411 m2 z parcely č. 1114/1, a pozemkové parcely 1133 o výměře 335 m2, která je též zapsána na L. V. č. 219 u Katastrálního úřadu pro obec P., kat. úz. S.") vyhověl a žalovanému uložil zaplatit žalobkyni náklady řízení před soudem prvního stupně. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Soudy obou stupňů vzaly mimo jiné za zjištěno, že:

- dne 14. července 1906 byla v obchodním rejstříku zapsána firma J. S., se sídlem v K., K. t.", která byla veřejnou obchodní společností,

- jediným majitelem firmy se stal D. R. (dědeček žalobkyně),

- D. R. byl prohlášen za mrtvého dnem 17.11.1942",

- výměrem Magistrátu hlavního města P. ze dne 25. listopadu 1946 byla firma J. S. vyňata z národní správy a vrácena do pozůstalosti po D. R.",

- po dobu projednání pozůstalosti (po D. R.) zastupuje a znamená firmu přihlášený dědic J. R. (syn D. R. a otec žalobkyně),

- kupní smlouvou ze dne 6. srpna 1947, uzavřenou mezi K. P. a firmou J. S.r zastoupenou J. R.", k níž byl udělen souhlas pravomocným výměrem Magistrátu hlavního města P. ze dne 31. října 1947, prodal K. P. pozemky č. kat. 126 - role a č. kat. 193 - stavební parcela v R., zapsané ve vložce č. 95 pozemkové knihy k. ú. R. o výměře celkem 3.582 m2",

- výměrem ministerstva výživy ze dne 21. ledna 1950, č. j. 5011/50-III/2b, byl podle § 4 odst. 7 dekretu prezidenta republiky č. 101/1945 Sb., ve znění zákona č. 115/1948 Sb., určen rozsah znárodnění majetkové podstaty podniku J. S.", jehož znárodnění bylo vyhlášeno vyhláškou ministryně výživy ze dne 21. června 1948, č. 1232, Ú. l. I. a jehož majetková podstata v rozsahu jeho znárodnění byla začleněna vyhláškou ministryně výživy ze dne 22. prosince 1948, č. 3441, Ú. l. I do Č. z. v., národního podniku v P. tak, že do majetkové podstaty znárodněné firmy byly zahrnuty též pozemky zapsané ve vložce č. 3191 k. ú. S., což jsou pozemky č. 1133 a 1134,

- firma J. S. byla z moci úřední vymazána podle zák. č. 22/48 Sb.",

- rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. května 1963, sp. zn. 5 Cz 20/63, bylo vysloveno, že usnesením bývalého Okresního soudu civilního v Praze ze dne 18. června 1949, č. j. D VII 774/46-43, jímž byla pozůstalost po D. R. (velkoobchod vínem, ideální polovina vily čp. 621 v B. a pozemky zapsané ve vložce č. 251 pozemkové knihy k. ú. C. a ve vložce č. 538 - H. P.) odevzdána přihlášeným dědicům synu J. R. v rozsahu 17/32 a synu J. R. v rozsahu 15/32, byl porušen zákon, toto usnesení bylo zrušeno a věc vrácena Státnímu notářství pro Prahu 2 k dalšímu řízení; sporné pozemky předmětem dědictví nebyly.

Odvolací soud - po opakování důkazu přečtením výměru ministerstva výživy ze dne 21. ledna 1950, č. j. 5011/50-III/2b - dále zjistil, že jde - li o jeho podepsání, je v závěru výměru uvedeno Za ministryni: v z G. v. r.".

Na základě uvedených zjištění odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně mimo jiné dovodil, že žalobkyně je oprávněnou osobou podle § 3 odst. 4 písm. c/ a e/ restitučního zákona po svém otci J. R. a strýci J. R., neboť sporné pozemky byly odňaty jim jako přihlášeným dědicům v dědickém řízení po D. R., když původně byly nabyty do ležící pozůstalosti po zemřelém D. R. Nerozhodl - li o rozsahu znárodnění ve smyslu § 4 odst. 7 dekretu prezidenta republiky č. 101/1945 Sb., ve znění zákona č. 115/1948 Sb., ministr výživy, nýbrž za něj někdo jiný, jde podle názoru odvolacího soudu o postup porušující obecně uznávaná lidská práva a svobody dle ust. § 2 odst. 3 zák. č. 87/91 Sb. a naplňuje způsob odnětí věci dle ust. § 6 odst. 2 věta prvá téhož zákona"; proto ustanovení § 47 zákona č. 92/1991 Sb. na danou věc podle přesvědčení odvolacího soudu nedopadá.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Především v něm namítl, že pokud žalobkyně až v odvolacím řízení uvedla, čeho se žalobou domáhá, a odvolací soud o takové žalobě rozhodl, aniž by o ní nejprve rozhodoval soud prvního stupně, neproběhlo v dané věci dvouinstanční řízení". Tím podle v dovolání vysloveného názoru došlo k porušení ustanovení § 237 odst. 1 písm. e/ a dále § 237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř." - rozuměj zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.s.ř."). Současně žalovaný dovolacím důvodem podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. napadá právní posouzení věci odvolacím soudem. Nesouhlasí totiž se závěrem, že žalobkyně je oprávněnou osobou ve smyslu § 3 odst. 4 písm. c/ a e/ restitučního zákona proto, že předmětné nemovitosti byly odňaty dědicům J. a J. R.", od nichž toto své postavení odvozuje. V této souvislosti tvrdí, že dokud nebylo provedeno odevzdání pozůstalosti dědicům, nestala se vlastníkem věcí tvořících pozůstalost osoba přicházející v úvahu jako dědic a proto nemohla být věc odňata z majetku takové osoby. Zdůraznil také, že požadované nemovitosti byly" (správně měly být") nabyty do ležící pozůstalosti až po smrti D. R., avšak podle názoru žalovaného nešlo po smrti zůstavitele uzavřít ve prospěch ležící pozůstalosti kupní smlouvu. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci rovněž v otázce naplnění restitučního důvodu podle § 6 odst. 2 věty první restitučního zákona. Konečně namítl, že pokud žalobkyně až v odvolacím řízení uvedla přesně, čeho se žalobou domáhá, bylo třeba toto pozdní upřesnění žaloby posoudit i se zřetelem na možné uplynutí prekluzivních lhůt uvedených v restitučních předpisech". Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud - po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a k tomu oprávněným subjektem (žalovaným), řádně zastoupeným advokátem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1, odst. 2 věta druhá o.s.ř.), a že jde o rozsudek, proti němuž je dovolání podle § 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. přípustné - přezkoumal bez jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Námitka, že došlo k porušení zásady dvouinstančního řízení", rozhodoval - li odvolací soud za situace, kdy žalobkyně až v odvolacím řízení uvedla, čeho se žalobou domáhá", aniž před tím o takové žalobě rozhodl soud prvního stupně, není důvodná. Od počátku řízení šlo totiž o vydání, resp. uzavření dohody o vydání pozemkové parcely č. kat. 1133 a 1134 kat. území S."; zatímco však pozemek parcelní číslo 1133 kat. území S. měl být vydán v celé své výměře, tj. 335 m2, měla ze současné výměry 3.743 m2 pozemkové parcely č. 1134 kat. území S. vydání podléhat pouze výměra 3.332 m2 (srovnej podání žalobkyně č. l. 10 až 13 spisu); v průběhu řízení pak šlo pouze o řádnou specifikaci požadované výměry z pozemku parcelní číslo 1134 kat. území S. (srovnej údaje žalobkyně při jednání u soudu prvního stupně dne 8. prosince 1996, poučení, kterého se žalobkyni dostalo v úvodu odvolacího jednání dne 26. srpna 1997, specifikaci požadované výměry 3.332 m2 z pozemku parcelní číslo 1134 kat. území S. v podání žalobkyně na č. l. 75 spisu a v protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 27. ledna 1998). O žalobě na vydání, resp. uzavření dohody o vydání výměry 3.332 m2 z pozemku parcelní číslo 1134 kat. území S. soudy obou stupňů svými rozhodnutími rozhodly a v této souvislosti je bez právního významu, že uvedená výměra byla ve výrokové části napadeného rozsudku odvolacího soudu - v souladu s podáním žalobkyně na č. l. 75 spisu a po jejím dalším upřesnění učiněném při odvolacím jednání dne 27. ledna 1998 - pouze blíže specifikována.

Jelikož naznačený postup soudů obou stupňů, především pak soudu odvolacího byl správný (šlo o standartní postup odpovídající procesnímu předpisu, konkrétně ustanovení § 43 o.s.ř.), nelze na základě v tomto ohledu učiněných dovolacích námitek už z tohoto důvodu usoudit na existenci vad ve smyslu § 237 odst. 1 písm. e/ a f/ o.s.ř., jichž se dovolává žalovaný. Dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. a/ o.s.ř. tak nebyl uplatněn důvodně.

Žalovaný existenci jiných vad podřaditelných pod ustanovení § 237 odst. 1 písm. e/ a f/ o.s.ř. nenamítá, a stejně tak nenamítá, že v řízení došlo k vadám uvedeným v ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/, b/, c/, d/ a g/ o.s.ř., nebo že řízení bylo postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu § 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř. Z obsahu spisu nevyplývá, že by k některé z uvedených vad došlo.

Domáhala - li se žalobkyně od počátku řízení vydání, resp. uzavření dohody o vydání výměry 3332 m2 z pozemku parcelní číslo 1134 kat. území S. (a vedle toho pozemku parcelní číslo 1133 kat. území S. o výměře 335 m2) a v průběhu odvolacího řízení šlo pouze o další specifikaci požadované výměry z pozemku parcelní číslo 1134 kat. území S., nejsou namístě žalovaným namítané úvahy o možném uplynutí prekluzivních lhůt uvedených v restitučních předpisech".

Se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., obsahově konkretizovanému dovolacími námitkami žalovaného, půjde v dovolacím řízení o odpověď na otázky, zda - vzhledem k učiněným skutkovým zjištěním - lze:

- pokládat žalobkyni za odvozenou oprávněnou osobu ve smyslu § 3 odst. 4 písm. c/ a e/ restitučního zákona,

- usoudit na naplnění restitučního důvodu podle § 6 odst. 2 věty před předposlední čárkou restitučního zákona.

Podle ničím nezpochybněného zjištění byl D. R. prohlášen za mrtvého dnem 17. listopadu 1942, tedy za účinnosti obecného zákoníku občanského vyhlášeného dne 1. června 1811, který byl kromě ustanovení uvedených v § 568 odst. 2 položka 1 zákona č. 141/1950 Sb., občanského zákoníku (dále jen občanský zákoník"), s účinností od 1. ledna 1951 (§ 570 občanského zákoníku) zrušen. Pokud jde o hmotné právo, je třeba užít na dědění po zůstaviteli D. R. podle § 565 odst. 1 občanského zákoníku práva platného v den smrti zůstavitele, tedy obecného zákoníku občanského z roku 1811 (dále jen o.z.o."), který však na rozdíl od občanského zákoníku a v současné době platného občanského zákoníku nebyl založen na zásadě nabytí dědictví ke dni smrti zůstavitele. Podle § 797 a § 819 o.z.o. docházelo k přechodu práv a povinností k věcem tvořícím předmět dědictví až odevzdáním pozůstalosti dědici, jak správně tvrdí v dovolání žalovaný. Chtěl - li dědic nabýt dědictví, musel se o ně ucházet u soudu a soud mu, pokud byly splněny všechny zákonem stanovené předpoklady, pozůstalost odevzdal; tím se pozůstalost vzhledem k dědici stala dědictvím (§ 797 o.z.o.). K odevzdání pozůstalosti docházelo odevzdací listinou, která měla charakter jak deklaratorní, tak konstitutivní. Bylo v ní deklarováno, že v ní uvedený dědic prokázal svůj dědický titul a zároveň konstituovala nový, od dosavadního odlišný právní stav, spočívající v tom, že pozůstalost přešla do právní držby dědice, který ji dosud neměl. Až odevzdáním se stal jejím vlastníkem a to platilo i o přechodu vlastnického práva k nemovitostem, zapisovaného tehdy do veřejných knih. Dědic se stal jejich vlastníkem už odevzdáním pozůstalosti, nikoliv teprve knihovním převodem. V době od přijetí pozůstalosti až do jejího nabytí dědicem šlo o tzv. ležící pozůstalost a došlo - li k odnětí majetku z ležící pozůstalosti, je se zřetelem na způsob nabývání dědictví zapotřebí dovodit, že takto postiženou osobou byl zůstavitel (uvedená otázka byla stejným způsobem judikována v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. června 1995, sp. zn. 4 Cdo 237/94, a dále v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1138/96, uveřejněném pod č. 13 v příloze sešitu č. 7 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura).

Podnik J. S." P. -S., (maj. pozůstalost po D. R.) byl znárodněn podle čl. I. § 1 odst. 1 položky 1. zákona č. 115/1948 Sb. a podle čl. I. § 1 odst. 3 téhož zákona vyhlásila jeho znárodnění ministryně výživy vyhláškou ze dne 21. června 1948 č. 1232 Úředního listu I. pod položkou 87. tak, že ke znárodnění došlo dnem 1. ledna 1948. Ve skutečnosti však ke znárodnění podle čl. I. § 1 odst. 1 docházelo až dnem 28. dubna 1948, kdy došlo k vydání zákona č. 115/1948 Sb. Až do vydání zákona č. 115/1948 Sb. totiž původní vlastník takto znárodněných věcí užíval všech atributů vlastnického práva, tj. věci držel, užíval je, požíval užitků z nich plynoucích a disponoval s nimi, a retroaktivita ve vztahu k praktickému výkonu vlastnického práva by znamenala rozpor zákona č. 115/1948 Sb. s právem vlastnit coby obecně uznávaným lidským právem (stejným způsobem byla uvedená otázka judikována v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. května 1999, sp. zn. 2 Cdon 1442/97). Do dne znárodnění (do 28. dubna 1948) pozůstalost po zemřelém D. R. nebyla jeho synům J. a J. R. právně relevantním způsobem odevzdána. Podle nezpochybněného skutkového zjištění došlo k jejímu odevzdání až usnesením bývalého Okresního soudu civilního v Praze ze dne 18. června 1949, č. j. D VII 774/46-43 (pro úplnost lze dodat, že rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. května 1963, sp. zn. 5 Cz 20/63, bylo citované usnesení zrušeno a věc byla vrácena Státnímu notářství pro Prahu 2 k dalšímu řízení). Za této situace nelze pokládat za správný právní závěr, že předmětné pozemky byly odňaty (znárodněním) dědicům D. R. - J. a J. R.". Žalobkyně tak nemůže svůj nárok odvozovat od zemřelého otce a strýce. Přesto však lze žalobkyni považovat za oprávněnou osobu k vydání nemovitostí, neboť svůj nárok odvozuje od svého zemřelého dědečka D. R. a je tak odvozenou oprávněnou osobou podle § 3 odst. 4 písm. c/ restitučního zákona.

Je nepochybné, že D. R. byl prohlášen za mrtvého dnem 17. listopadu 1942, že kupní smlouva ohledně sporných nemovitostí byla uzavřena až dne 6. srpna 1947 a příslušný souhlas k ní byl pravomocně udělen až ke dni 28. listopadu 1947. Protože nabyvatelem věcí, jež byly předmětem kupní smlouvy, byla veřejná obchodní společnost J. S." (ta podle právního stavu do 31. prosince 1950 nebyla právnickou osobou, jak dovodil Vrchní soud v Praze ve svých rozsudcích z 26. července 1993, sp. zn. 3 Cdo 147/92 a 21. července 1995, sp. zn. 4 Cdo 52/94 a rovněž Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne 30. října 1996, sp. zn. 3 Cdon 506/96) a jejím jediným společníkem byl právě D. R., bude zapotřebí vyřešit otázku, zda podle právního stavu do 31. prosince 1950 bylo možné nabývat věci do ležící pozůstalosti.

Pozůstalost se nabízela povolaným osobám okamžikem smrti zůstavitele. Tím však nedocházelo k jejímu přechodu na tyto osoby, nýbrž povolané osobě vzniklo jen právo pozůstalost přijmout nebo ji odmítnout. Přijetím pozůstalosti však stále ještě k jejímu přechodu na dědice nedošlo a tento přechod byl dokonán až jejím odevzdáním dědici (§ 819 o.z.o.). Práva a povinnosti tvořící pozůstalost existovaly, ale protože zde nebylo subjektu, mohlo docházet jen k takovým jejich změnám, u nichž se nevyžadovalo spolupůsobení subjektu; hovořilo se o pozůstalosti odpočívající, ležící. V té době byla dlužníkem pozůstalostních věřitelů pozůstalost doposud nerozdělená, nikoliv tedy dědic. Věřitelé byli proto oprávněni požadovat uspokojení jen z pozůstalosti a nikoliv také ze jmění dědiců. Jmění náležející do pozůstalosti se mohlo rozšiřovat přírůstkem a bylo namístě, aby při takto pojaté konstrukci dědění nabývala přírůstku pozůstalost jako taková.

Ze zřetelem k těmto závěrům je zapotřebí dovodit, že sporné nemovitosti byly kupní smlouvou ze dne 6. srpna 1947 nabyty do ležící pozůstalosti po D. R. jako jediném společníku veřejné obchodní společnosti a znárodněním byly odňaty z ležící pozůstalosti, tedy jakoby z majetku zůstavitele D. R. Za této situace lze, byť z jiného důvodu, než dovodil odvolací soud, pokládat v konečném důsledku za správný jeho právní závěr, podle něhož je žalobkyně odvozenou oprávněnou osobou podle § 3 odst. 4 písm. c/ (nikoliv však už písm. e/) restitučního zákona.

Již v rozsudku ze dne 18. dubna 1997, sp. zn. 2 Cdon 306/96, uveřejněném pod č. 8 v příloze sešitu č. 4 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud České republiky dovodil, že pokud zákon č. 118/1948 Sb. svěřil pravomoc určit rozsah znárodnění do rukou ministra vnitřního obchodu, pak i zde okolnost, že znárodňovací proces byl završen výměrem o rozsahu znárodnění, který podepsala osoba jiná, způsobuje, že znárodnění bylo vykonáno v rozporu s tehdy platnými předpisy. Ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší soud České republiky rovněž v rozsudku ze dne 28. ledna 1999, sp. zn. 23 Cdo 1170/98. V rozsudku ze dne 26. listopadu 1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97, uveřejněném pod č. 9 v sešitu č. 2 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud České republiky mimo jiné dovodil, že okolnost, že dílčí výměry o rozsahu znárodnění nebyly podepsány přímo ministrem, leč úředníky mu podřízenými, nezpůsobuje nicotnost těchto individuálních správních aktů, nýbrž jen jejich nezákonnost; tím není dotčeno hodnocení takového postupu jako zjevně protiústavního". Pro úplnost lze dodat, že uvedený právní závěr má oporu rovněž v nálezech Ústavního soudu České republiky z 28. dubna 1994, sp. zn. III. ÚS 114/93 (uveřejněný pod č. 23 ve svazku 1 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky), 19. prosince 1996, sp. zn. III. ÚS 232/96 (uveřejněný pod č. 142 ve svazku 6 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky), 4. dubna 1996, sp. zn. IV. ÚS 259/95 (uveřejněný pod č. 27 ve svazku 5 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky).

Jelikož ani v této věci nemá dovolací soud důvodu se od uvedené judikatury odchylovat, lze vzhledem ke skutkovému zjištění, které odvolací soud učinil z výměru ministerstva výživy ze dne 21. ledna 1950, č. j. 5011/50-III/2b, dovodit naplnění restitučního důvodu ve smyslu § 6 odst. 1 písm. k/ restitučního zákona. Ve svém důsledku je tedy i v tomto ohledu rozsudek odvolacího soudu správný, byť v něm odvolací soud nesprávně dovodil naplnění restitučního důvodu podle § 6 odst. 2 věty před předposlední čárkou restitučního zákona.

Ze všech výše uvedených důvodů vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů podle § 241 odst. 3 písm. a/ a d/ o.s.ř., obsahově konkretizovaných dovolacími námitkami žalovaného ve smyslu § 243b odst. 1 věty před středníkem o.s.ř. správný. Dovolací soud proto dovolání podle téhož ustanovení zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení § 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., když žalovaný nebyl v tomto řízení úspěšný a procesně úspěšné žalobkyni žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. srpna 2000

JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková