23 Cdo 2603/2013
Datum rozhodnutí: 10.01.2014
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř., § 265 obch. zák.



23 Cdo 2603/2013


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Hany Lojkáskové v právní věci žalobce V. K. , zastoupeného Mgr. Michalem Machkem, advokátem se sídlem Ostrava Moravská Ostrava, Dlouhá 53/6, proti žalované Step TRUTNOV a.s. , se sídlem Praha 1, Na příkopě 1047/17, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 25276956, zastoupené JUDr. Martinem Týlem, advokátem se sídlem Pardubice, Škroupova 561, o zaplacení 128 307,90 Kč a 34 244,25 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 2 ECm 26/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. února 2013, č. j. 1 Cmo 298/2012-222, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění:
(§ 243f odst. 3 občanského soudního řádu dále jen o. s. ř. )

Dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. února 2013, č. j. 1 Cmo 298/2012-222, není přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. například rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 7. 2007, sp. zn. 32 Odo 1248/2005, v němž Nejvyšší soud České republiky dovodil, že z dopisu věřitele označeného jako inventarizace pohledávek, k němuž dovolatelka jako dlužník pouze připojila bez dalšího komentáře podpis hlavní účetní, nelze dovodit její úmysl uznat svůj závazek s účinky vymezenými v § 323 odst. 1 obchodního zákoníku). Závěry uvedeného rozhodnutí dopadají i na danou věc. Pro posouzení věci je nerozhodné, že přehled o existenci závazků opakovaně vystavila sama žalovaná (dlužnice), jak namítá dovolatel. Rozhodující je, že z přehledu závazků a samotné inventarizace pohledávek a závazků bylo možno dovodit pouze úmysl zrekapitulovat evidenci pohledávek a nikoliv projev vůle směřující ve smyslu § 323 odst. 1 obchodního zákoníku k uznání závazků. Pouhé nezpochybnění existence závazků nelze považovat za projev vůle směřující k uznání závazků.
Na uvedené ustálené judikatuře nemá Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ), jako soud dovolací, důvod nic měnit, jak vyplývá i z ostatních jeho rozhodnutí např. ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1497/2013, a ze dne 3. prosince 2008, sp. zn. 32 Cdo 2431/2007, v němž Nejvyšší soud judikoval, že listina obsahující pouhý seznam faktur, zaslaná jako informace o tom, že žalovaná má ve svém účetnictví evidovány závazky, není projevem vůle směřujícím k následkům, které zákon s uznáním závazku spojuje.
Všechna uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz
Pokud dovolatel namítá, že žalovaná po dobu několika let proti jeho pohledávkám ničeho nenamítala a úplnou úhradu pohledávek přislíbila obratem poté, co dostane zaplacenu cenu díla od investora, čímž žalobce uváděla v omyl s cílem obchodního partnera přesvědčit o tom, že není nutné pohledávky soudně vymáhat a tím dosáhnout promlčení nároku, což je podle dovolatele v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku ve smyslu § 265 obch. zák., neodůvodňuje ani tato námitka přípustnost dovolání. Tato otázka byla již v rozhodování Nejvyššího soudu řešena (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 23 Cdo 123/2011, podle něhož dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení.). Uvedené výjimečné okolnosti ze skutkových zjištění nevyplynuly, když odvolací soud vyšel ze závěru, že žalovaná svým jednáním nezpůsobila marné uplynutí promlčecí doby, přičemž žalobci nic nebránilo, aby své nároky u soudu uplatnil včas před uplynutím promlčecí doby.
Namítá-li dovolatel procesní vady spojené s námitkou nedostatečného a nepřesvědčivého se vypořádání s námitkami žalobce během řízení, nejedná se o přípustný dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř., podle něhož lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. ledna 2014
JUDr. Kateřina Hornochová předsedkyně senátu