23 Cdo 26/2011
Datum rozhodnutí: 25.07.2012
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.




NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 23 Cdo 26/2011-377

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně PHARMING, a.s., se sídlem v Praze 3, Milíčova 8/434, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 45311013, zastoupené Mgr. Jiřím Vrbou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Mezibranská 19, proti žalované ČSOB Leasing, a. s., se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 310/60, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 63998980, zastoupené JUDr. Martinem Dančišinem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Husova 5, o zaplacení částky 40 058 296,74 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 33 Cm 93/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. února 2010, č. j. 2 Cmo 24/2005-321, takto:


I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 12 360 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.


Odůvodnění:


Městský soud v Praze v pořadí druhým rozsudkem ze dne 29. listopadu 2004, č. j. 33 Cm 93/2002-176, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 40 058 296,74 Kč s 5,5% úroky z prodlení ročně z této částky od 23. května 2002 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 8. června 2000 byla mezi žalovanou jako kupující a společností Heidelberg Praha, spol. s r. o., jako prodávající uzavřena kupní smlouva č. 3000053/KS na tiskový stroj Heidelberg Speedmaster CD 102, Generace CP 2000, za účelem jeho přenechání společnosti PHARMING, a. s., IČ 49241559 (dále jen právní předchůdkyně žalobkyně ) jako leasingovému nájemci s tím, že zálohu ve výši 60 % kupní ceny uhradí dle kupní smlouvy přímo právní předchůdkyně žalobkyně. Vlastnictví stroje mělo dle kupní smlouvy přejít na kupující dnem předání stroje kupující a jeho uvedením do provozu v sídle leasingového nájemce, tento den měl být uveden v zápise o předání převzetí stroje a předcházet mu mělo úspěšné provedení testu v sídle leasingového nájemce. Téhož dne (8. června 2000) byla mezi žalovanou jako leasingovým pronajímatelem a právní předchůdkyní žalobkyně jako leasingovým nájemcem uzavřena leasingová smlouva na pronájem výše specifikovaného tiskového stroje. V této smlouvě byla mimo jiné uvedena záloha na nájemné ve výši 42 000 000 Kč bez údaje o její splatnosti a placení. Právní předchůdkyně žalobkyně zaplatila dne 26. června 2000 společnosti Heidelberg Praha, spol. s r. o., částku 42 254 942,41 Kč. Soud prvního stupně dále zjistil, že dne 21. června 2000 byla mezi ČSOB, a. s., jako zástavním věřitelem a právní předchůdkyní žalobkyně jako zástavním dlužníkem uzavřena zástavní smlouva k pohledávce právní předchůdkyně žalobkyně z titulu nároku na případné vrácení zálohy na nájemné hrazené předem ve výši 42 000 000 Kč vyplývající z leasingové smlouvy ze dne 8. června 2000 včetně příslušenství.
S odkazem na zrušovací usnesení odvolacího soudu ze dne 30. června 2004, č. j. 2 Cmo 174/2003-114, dospěl soud prvního stupně k závěru, že žádným z provedených důkazů nebylo prokázáno, že tiskový stroj byl v souladu s kupní smlouvou uveden v sídle leasingového nájemce do provozu. S ohledem na učiněný závěr, že tiskový stroj nebyl nikdy v sídle leasingového nájemce uveden do provozu, uzavřel, že nedošlo k přechodu vlastnického práva k tiskovému stroji na žalovanou, ta tudíž nebyla vlastníkem stroje a nemohla z titulu vlastnického práva pronajmout tiskový stroj leasingovému nájemci. Soud prvního stupně proto vzal za prokázaný nárok žalobkyně vůči žalované na zaplacení částky 1 295 756 EUR podle smlouvy o vyrovnání ze dne 18. dubna 2002.
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 18. dubna 2006, č. j. 2 Cmo 24/2005-240, změnil napadený rozsudek soudu první stupně tak, že se žaloba zamítá, a rozhodl o náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení odvolacího.
Odvolací soud doplnil dosud provedené dokazování, jelikož se neztotožnil s výkladem ustanovení § 205a občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) tak, jak jej provedl soud prvního stupně, a provedl proto důkazy, které soud prvního stupně s odkazem na zrušovací usnesení odvolacího soudu provést odmítl. Na základě doplněného dokazování dospěl odvolací soud k závěru, že tiskový stroj byl předán žalobkyni ve stavu způsobilém ke smluvenému užívání, resp. užívání obvyklému. Tím přešlo v souladu s kupní i leasingovou smlouvou z dodavatele předmětu leasingu na žalovanou vlastnické právo k tiskařskému stroji. Ke dni předání stroje právnímu předchůdci žalobkyně do provozu, tzn. ke dni 30. března 2001, vzniklo žalované právo na placení leasingových splátek, které zaniklo vrácením tiskového stroje společnosti Heidelberg Praha, spol. s r. o., dne 2. května 2002. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že pohledávka žalobkyně zanikla co do celkové výše leasingových splátek vyúčtovaných žalovanou jednostranným zápočtem, který provedla žalovaná listinou označenou jako daňový doklad 2002/31-6394 . Odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobu zamítl.
K žalobkyní podanému dovolání Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v části, ve které odvolací soud rozhodl o zamítnutí žaloby co do částky 24 473 777,10 Kč s 5,5% úroky z prodlení ročně od 23. května 2002 do zaplacení, zrušil rozsudkem ze dne 30. března 2009, č. j. 23 Odo 1419/2006-286, a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Předně upozornil, že leasingová smlouva je dle konstantní judikatury Nejvyššího soudu smlouvou inominátní (nikoli smlouvou smíšenou) a práva a povinnosti jejích účastníků se řídí především ustanoveními samotné leasingové smlouvy. Nicméně se ztotožnil s tím, že předmět leasingu může pronajmout jen jeho vlastník, případně jiná osoba oprávněná předmětem nájmu takto disponovat. Vyšel z toho, že při posuzování otázky důvodnosti zápočtu údajného práva žalované na zaplacení leasingových splátek oproti pohledávce žalobkyně na vrácení zálohy na kupní cenu dle smlouvy o vyrovnání ze dne 18. dubna 2002, správně odvolací soud považoval za zásadní zodpovězení otázky, zda došlo k řádnému předání a převzetí tiskového stroje právní předchůdkyní žalobkyně. Řádným předáním a převzetím tiskového stroje by podle článku 5 bodu 5.6 kupní smlouvy uzavřené mezi žalovanou a společností Heidelberg Praha, spol. s r. o., došlo k přechodu vlastnického práva k tiskovému stroji na žalovanou, které by tím vzniklo právo na placení leasingových splátek právním předchůdcem žalobkyně, resp. žalobkyní. Podle článku 6, bodu 6.3 kupní smlouvy je třeba den předání/převzetí stroje kupující uvést v zápise o předání/převzetí stroje, podle bodu 6.4 kupní smlouvy předchází předání/převzetí stroje úspěšné provedení testu v sídle leasingového nájemce podle norem výrobce.
Dle kupní smlouvy měl být den předání a převzetí stroje uveden v zápise o předání/převzetí stroje. Předávací protokol byl vyhotoven a byl oboustranně podepsán (tzn. zástupcem prodávající, společnosti Heidelberg Praha, spol. s r. o., a zástupcem právní předchůdkyně žalobkyně, která podle zmocnění v kupní smlouvě jednala jako zástupce kupující, tedy žalované) dne 30. března 2001, ovšem s tou výhradou, že předávaný stroj vykazuje při třech rychlostech (7990, 8990, 13200) mírné vibrace, čímž dochází ke zdvojení tiskového bodu. Tato závada dle výhrady uvedené v protokolu neumožňovala uvést stroj do provozu ve stoprocentním výkonu, a proto se splatnost vystavené faktury na základě tohoto protokolu prodloužila do 30. května 2001. K řádnému předání tiskového stroje by došlo v případě, že by byl předán kupující po uvedení do provozu poté, co byl úspěšně v sídle leasingového nájemce proveden test podle norem výrobce, a pokud by den předání/převzetí stroje byl uveden v zápise o předání/převzetí stroje, jak to stanovuje kupní smlouva.
Předávací protokol zápis o provedení montáže zařízení a uvedení zařízení do provozu ze dne 30. března 2001 nelze z důvodu v něm připojené výhrady považovat za protokol, kterým by skutečně došlo k předání tiskového stroje kupující a k řádnému uvedení tiskového stroje do provozu. Na základě toho nelze než uzavřít, že tiskový stroj nebyl kupující předán. Nebyl-li tiskový stroj kupující řádně předán postupem uvedeným ve smlouvě, je nadbytečné, aby se soud zabýval tím, zda tiskový stroj měl či neměl v době podpisu předávacího protokolu ze dne 30. března 2001 vady.
Podle ustanovení článku 5.6 kupní smlouvy vlastnictví ke stroji přechází z prodávající na kupující dnem předání stroje kupující a jeho uvedením do provozu podle článku 6.3 této smlouvy. Nedošlo-li tedy k řádnému předání stroje, nemohlo dojít ani k přechodu vlastnického práva na žalovanou, ta nemohla pronajmout předmět leasingu žalobkyni a tudíž jí ani účtovat leasingové splátky. Z toho důvodu Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v části, ve které odvolací soud rozhodl o zamítnutí žaloby co do částky 24 473 777,10 Kč s příslušenstvím, zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
V novém řízení ve věci Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 4. února 2010, č. j. 2 Cmo 24/2005-321, potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2004, č. j. 33 Cm 93/2002-176, v části, ve které bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku 24 473 777,10 Kč s 5,5% úroky z prodlení ročně z této částky od 23. května 2002 do zaplacení (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body II, III, IV).
Odvolací soud nedoplňoval ani neopakoval dokazování prováděné soudem prvního stupně. Ztotožnil se se závěry soudu prvního stupně, že žalobkyni vzniklo právo na zaplacení části dluhu ve výši 24 473 777,10 Kč z Dohody o narovnání ze dne 18. dubna 2002. K námitce započtení, kterou se žalovaná bránila a která měla představovat dlužné leasingové splátky, nepřihlédl, jelikož vycházel z názoru obsaženého ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu, který dovodil, že žalované právo na leasingové splátky nevzniklo. Z toho důvodu odvolací soud rozsudek Městského soudu v Praze v napadené části potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolatelka namítá, že zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spočívá v tom, že rozsudek odvolacího soudu řeší v konkrétním případě právní otázku výkladu právních úkonů a právní otázku okamžiku přechodu vlastnického práva k věci, která je předmětem leasingu, v rozporu s autonomií vůle stran. Dovolatelka se v této souvislosti uvádí, že závěry Nejvyššího soudu obsažené ve zrušovacím rozhodnutí, které převzal do svého rozhodnutí odvolací soud, jsou mylné. Žalovaná vychází ze závěru, že byla oprávněna disponovat s tiskovým strojem, a to ať již na základě převodu vlastnického práva k tomuto stroji nebo v důsledku oprávněné držby stroje v důsledku předchozích smluvních ujednání se společností Heidelberg.
Podle dovolatelky opominul odvolací soud při posuzování předání a převzetí tiskového stroje jazykové znění předávacího protokolu a dále vůli společnosti Heidelberg a žalované při sjednávání kupní smlouvy. Z předávacího protokolu nevyplývá, že by do doby řádného uvedení stroje do provozu žalobkyně odmítla stroj převzít, resp. že by stroj vykazoval takové neodstranitelné vady, které by bránily jeho převzetí. Ustanovení předávacího protokolu, kterým byla prodloužena splatnost faktury k okamžiku podpisu protokolu o řádném uvedení stroje do provozu , nemůže být považováno za dohodu žalobkyně a společnosti Heidelberg o okamžiku předání stroje. Žalobkyně nebyla oprávněna takovou dohodu uzavřít, protože stranami kupní smlouvy byly výlučně žalovaná a společnost Heidelberg. Předání a převzetí stroje rovněž vyplývá ze skutečnosti, že stroj byl uveden do provozu. Žalovaná ve svých podáních několikrát zopakovala, že uvedení stroje do provozu nebylo podmínkou předání stroje, která by vyplývala z jakéhokoli smluvního dokumentu (leasingové smlouvy, kupní smlouvy nebo předávacího protokolu). Přechod vlastnického práva ke stroji ze společnosti Heidelberg na žalovanou vyplývá nejen z předávacího protokolu, ale rovněž z dohody o narovnání uzavřenou mezi společností Heidelberg a žalovanou dne 18. dubna 2002.
Pro případ, že by se dovolací soud neztotožnil s výše uvedenými argumenty, dovolatelka namítá, že pohledávka vznikla z titulu oprávněné držby stroje žalovanou. Pokud žalované svědčí právo oprávněné držby stroje, pak jí rovněž přísluší zejména právo na plody a užitky ze stroje po dobu oprávněné držby, tedy právo na nájemné za dobu užívání stroje žalobkyní. Žalovaná nemohla mít ani při zachování odborné péče pochybnosti o tom, že nedošlo k předání stroje žalobkyni a že by se žalovaná nestala vlastníkem stroje.
Z výše uvedených důvodů navrhla dovolatelka rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušit a věc vrátit Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalobkyně uvádí, že dovolání není přípustné, jelikož rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam. Pokud dovolatelka namítá oprávněnou držbu, jedná se o novou skutečnost, kterou žalovaná sice uplatnila v rámci odvolacího řízení, avšak až po vydání zrušovacího rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2009, č. j. 23 Odo 1419/2006-286.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 1. července 2009) se podává z bodů 1. a 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř., oprávněnou osobou řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné, neboť pouze z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, přichází v úvahu přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně,
nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatelka tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu.
Dovolatelka dovolacímu soudu žádnou otázku zásadního právního významu nepředkládá. Namítá-li dovolatelka, že byla oprávněna disponovat s tiskovým strojem, a to ať již na základě převodu vlastnického práva ke stroji nebo v důsledku oprávněné držby stroje v důsledku předchozích smluvních ujednání se společností Heidelberg, zpochybňuje tím závěry, které Nejvyšší soud vyslovil v rozhodnutí ze dne 31. března 2009, č. j. 23 Odo 1419/2006-286. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud vyšel z toho, že rozhodným pro posouzení oprávněnosti nároku žalobkyně je zodpovězení otázky, zda došlo k přechodu vlastnického práva k tiskovému stroji na žalovanou, které tím vzniklo právo na placení leasingových splátek. K přechodu vlastnického práva na žalovanou dochází podle smlouvy předáním/převzetím stroje kupující. V řízení nebylo prokázáno, že by došlo k předání stroje (předávací protokol ze dne 30. března 2001 nelze z důvodu v něm připojené výhrady považovat za protokol, kterým by skutečně došlo k předání tiskového stroje kupující a k řádnému uvedení tiskového stroje do provozu). Nejvyšší soud proto dovodil, že pokud nebyl stroj předán, nedošlo k přechodu vlastnictví stroje na kupující, ta nemohla předmět leasingu pronajmout žalobkyni, a tudíž jí nemohla ani účtovat leasingové splátky. V souladu s tímto závazným právním názorem věc posoudil i odvolací soud a dovolací soud nemá důvod se od závěrů uvedených v citovaném rozhodnutí odchýlit ani při novém projednání věci.
Vytýká-li dále dovolatelka odvolacímu soudu, že při posuzování předání a převzetí stroje opominul jazykové znění předávacího protokolu a dále vůli společnosti Heidelberg a žalované při sjednávání kupní smlouvy, dále že z důkazu předávacím protokolem nevyplývá, že by do doby řádného uvedení stroje do provozu žalobkyně odmítla stroj převzít, resp. že by stroj vykazoval takové neodstranitelné vady, které by bránily jeho převzetí , zpochybňuje tím dílem skutkové zjištění soudů, neboť má za to, že soudy obou stupňů na základě provedených důkazů nesprávně zjistily skutkový stav věci. Uplatňuje tak dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., jež stanoví, že je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a § 238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl ovšem dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod číslem 132, ročník 2004). Současně dovolatelka svou argumentací dílem zpochybňuje právní závěry odvolacího soudu o důsledcích nepředání stroje dovolatelce. Těmito důsledky se však dovolací soud zabýval již v citovaném rozhodnutí ze dne 31. března 2009, č. j. 23 Odo 1419/2006-286, od jehož závěrů se nemá důvod odchýlit ani v nyní projednávané věci.
Namítá-li konečně dovolatelka, že pohledávka žalobkyně vznikla z titulu oprávněné držby, tj. že žalovaná má jako oprávněná držitelka právo na plody a užitky z věci (§ 130 občanského zákoníku, dále jako obč. zák. ), nemůže tato její námitka přípustnost dovolání založit, neboť řešení této právní otázky nemělo pro rozhodnutí o věci určující význam a rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci na této právní otázce založen. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána jen tehdy, napadá-li dovolatelka otázkou zásadního právního významu současně právní názor odvolacího soudu. Odvolací soud však své rozhodnutí na namítaném závěru, že žalovaná (ne)má jako oprávněná držitelka právo na plody a užitky z věci, nepostavil (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. září 2009, sp. zn. 28 Cdo 2466/2009 nebo ze dne 21. března 2006, sp. zn. 22 Cdo 1637/2005). Nadto dovolací soud poukazuje na to, že vyplynulo-li ze skutkových zjištění soudů, jimiž je dovolací soud vázán, že nedošlo k předání stroje a oprávnění dovolatelky s ním disponovat, nemohla se stát ani jeho oprávněnou držitelkou.
Z výše uvedených důvodů je nutné uzavřít, že dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu není podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Směřuje-li dovolání proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, je dovolací soud povinen, aniž by se věcí mohl dále zabývat, podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. je odmítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaná nebyla v dovolacím řízení úspěšná a náklady žalobkyně sestávají z odměny advokáta za zastupování účastníka v dovolacím řízení ve výši 10 000 Kč [§ 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif), ve znění účinném od 1. září 2006] a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění od 1. září 2006) a částky 2 060 Kč představující 20% DPH.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 25. července 2012
JUDr. Ing. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu