23 Cdo 2583/2010
Datum rozhodnutí: 27.10.2011
Dotčené předpisy: § 44 obch. zák.




23 Cdo 2583/2010

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní věci žalobce RNDr. J. K. zastoupeného Mgr. Martinem Urbáškem, advokátem se sídlem Bráfova 50, 674 01 Třebíč, proti žalovanému B. O. , zastoupenému Mgr. Karlem Neubertem, advokátem se sídlem Oldřichova 1, 674 00 Třebíč, o ochranu proti jednání nekalé soutěže, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 11 Cm 2/2003, k dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. února 2010, č. j. 7 Cmo 286/2009-284, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Podle obsahu spisu se žalobce domáhal ochrany před jednáním nekalé soutěže žalobou, v níž původně požadoval, aby žalovanému byla uložena povinnost
- zdržení se výroby, uvádění do oběhu a upotřebení dvoupólového zálisku se zabudovanou filtrační proudokompenzační tlumivkou,
- zaplacení 758.775,- Kč s 10 % úrokem z prodlení za škodu, resp. ušlý zisk,
- zaplacení přiměřeného zadostiučinění 100.000,- Kč s 10 % úrokem z prodlení,
- vydání dokumentace dvoupólového zálisku se zabudovanou filtrační proudokompenzační tlumivkou.
Tato žaloba byla podána dne 17. 1. 2003 na základě výzvy soudu, obsažené v rozhodnutí ze dne 16. 12. 2002, kterým prvostupňový soud nařídil žalovanému a třetím osobám ing. N. a KABLU ELEKTRO předběžná opatření. K odvolání, doloženému řadou dokumentů, odvolací soud usnesením ze dne 31. 3. 2003 návrh na nařízení předběžných opatření zamítl. Uplatněné nároky opíral žalobce o svůj užitný vzor č. 8181 zapsaný dne 9.1.1999, vztahy s odběratelem KABLO, resp. KEVM, spolupráci s německou firmou Taller, nekalosoutěžní konkurenční vztahy žalovaného a jeho sdružení s Ing. N., krádeže věcí žalovaným, porušení obchodního tajemství žalovaným.
Po několika postupných změnách petitu (v období let 2003 2005, kdy došlo mimo jiné rozhodnutím Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 21. 1. 2003 k výmazu žalobcova užitného vzoru č. 8181, o práva z nějž žalobce žalobu opíral) při dalším soudním jednání dne 23. 2. 2005, tj. po dvou letech od podání žaloby, požádal žalobce o povolení změny žalobních petitů tak, že se domáhá, aby žalovanému byla uložena povinnost
- zdržení se uvádění do oběhu a upotřebení dvoupólového zálisku se zabudovanou filtrační proudokompenzační tlumivkou,
- zaplacení ušlého zisku 1.171.848,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 20.1.2003 do zaplacení,
- zaplacení věcné škody 52.816,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 20.1.2003 do zaplacení za odcizený materiál a přípravky,
- zaplacení věcné škody 96.624,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 20.1.2003 do zaplacení za odcizené zástrčky a to včetně DPH,
- zaplacení zadostiučinění 100.000,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 20.1.2003 do zaplacení,
- vydání dokumentace dvoupólového zálisku se zabudovanou filtrační proudokompenzační tlumivkou, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.
Podle žalobního tvrzení žalovaný, bývalý zaměstnanec žalobce, zneužil informací žalobce, porušil obchodní tajemství žalobce a jednal nekalosoutěžně. Zdržovací nárok i ostatní nároky uvedené v žalobě žalobce tvrdil jako nároky podle § 53 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák.), neboť dovozoval nekalé soutěžní jednání žalovaného podle § 44 odst. 1 (generální klauzule) a porušení obchodního tajemství.
Krajský soud v Brně, poté, kdy žalobce v závěru jednání vzal částečně zpět žalobu, a to ohledně zdržovacího nároku a nároku na vydání dokumentace popsaného výrobku, rozsudkem ze dne 30. ledna 2009 č. j. 11 Cm 2/2003-221 až 246 rozhodl takto:
- řízení o nároku na zdržení se uvádění do oběhu a upotřebení dvoupólového zálisku se zabudovanou filtrační proudokompenzační tlumivkou zastavil (výrok I.),
- žalobu o zaplacení ušlého zisku 1.171.848,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 20.1.2003 do zaplacení zamítl (výrok II.),
- žalobu o zaplacení věcné škody 52.816,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 20.1.2003 do zaplacení za odcizený materiál a přípravky zamítl (výrok III.),
- žalobu o zaplacení věcné škody 96.624,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 20.1.2003 do zaplacení za odcizené zástrčky a to včetně DPH zamítl (výrok IV.),
- uložil žalovanému povinnost do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobci zadostiučinění 10.940,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 20.1.2003 do zaplacení, ve zbytku o zaplacení zadostiučinění 89.060,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 20.1.2003 do zaplacení žalobu zamítl (výrok V.),
- řízení o nároku na vydání dokumentace dvoupólového zálisku se zabudovanou filtrační proudokompenzační tlumivkou zastavil (výrok VI.),
- rozhodl o nákladech řízení (výrok VII.).
K odvolání žalobce a žalovaného Vrchní soud v Olomouci (dále jen odvolací soud) rozsudkem ze dne 25. února 2010 č. j. 7 Cmo 286/2009-284 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II., III. a IV. p o t v r d i l (I. výrok), ve výroku V. rozsudek soudu prvního stupně z m ě n i l tak, že žalobu v části, v níž se žalobce domáhal proti žalovanému zaplacení přiměřeného zadostiučinění 100.000,- Kč zamítl (II. výrok), dále uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (III. výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (IV. výrok).
Soud prvního stupně vyvodil závěr, že žalovaný se dopustil nekalé soutěže (tj. splnil všechny 3 podmínky generální klausule), proto mohl žalobci přiznat nárok na přiměřené zadostiučinění (byť jen zčásti viz výrok V.).
Odvolací soud naopak uzavřel, že o nekalou soutěž vůbec nejde. Z tohoto důvodu změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku V. tak, že zamítl i nárok na zaplacení ve výši 10.000,- Kč.
Odvolací soud se zabýval, s ohledem na odvolací námitky žalobce i žalovaného, při přezkoumání napadeného rozsudku především postupem soudu prvního stupně při řešení zásadní otázky tohoto sporu, a sice, zda jednání žalovaného splňuje zákonná základní kritéria nekalé soutěže, tedy tzv. generální klauzule dle ust. § 44 odst. 1 obch. zák., tedy zda na straně žalovaného jde o jednání v hospodářské soutěži, zda toto jednání je v rozporu s dobrými mravy soutěže a zda je objektivně s to přivodit újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům (zde žalobci).
Odvolací soud při posouzení věci vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ve shodě s ním, s ohledem na předmět podnikání žalobce a žalovaného (shodný obor podnikání), dovodil, že účastníci jsou, resp. v rozhodné době byli, k sobě navzájem v soutěžním vztahu. K druhému ze zákonných kritérií odvolací soud uvedl, že jednání žalovaného, který je bývalým zaměstnancem žalobce, u něhož pracoval ve funkci mistra a ihned poté, kdy pracovní poměr u žalobce skončil, začal sám podnikat ve stejném oboru jako žalobce, lze hodnotit jako jednání v hospodářské soutěži, které je v rozporu s dobrými mravy soutěže.
Odvolací soud otázku, zda jednání žalovaného naplnilo poslední ze zákonných podmínek generální klauzule nekalé soutěže, tedy zda bylo způsobilé přivodit újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům, hodnotil na rozdíl od soudu prvního stupně odlišně.. Žalobce tvrdil, že jednání žalovaného bylo způsobilé přivodit mu újmu materiální (ztráta zisku v souvislosti se ztrátou odběratele) a rovněž újmu imateriální (ztráta prestiže u obchodních partnerů žalobce, jmenovitě u firmy TALLER se sídlem v Německu a u firmy KABLO ELEKTRO, a. s.). V řízení před soudem prvního stupně bylo prokázáno, že firma KABLO ELEKTRO, a. s., i přes uzavření rámcové kupní smlouvy se žalovaným, nabídla také žalobci uzavření smlouvy, a to jako s dalším svým dodavatelem. Z takto zjištěných skutečností odvolací soud dovodil, že jednání žalovaného nebylo způsobilé přivodit žalobci újmu, neboť bylo pouze věcí žalobce a jeho obchodní strategie, aby si pro své výrobky zajistil odběratele, tedy využil nabídky na trhu zřejmě největšího odběratele jeho výrobků a smluvní formou si vztahy s ním ošetřil. V této souvislosti žalobcem tvrzený ušlý zisk, s ohledem na naprosto nedostatečné důkazy, hodnotí odvolací soud jako pouhou spekulaci, která navíc zůstala zcela neprokázaná. K rozsahu újmy odvolací soud uvedl, že, s ohledem na rozhodovací praxi soudů, lze dospět k názoru, že újma (již hrozící či skutečně existující) v zanedbatelném rozsahu vlastně újmou není. Odvolací soud uzavřel, že pokud byl žalovaný obchodně pružnější než žalobce a s možným největším odběratelem na trhu uzavřel rámcovou kupní smlouvu, čímž si zajistil odbyt pro své výrobky, nelze toto jeho jednání hodnotit jako jednání, které by bylo objektivně způsobilé přivodit újmu spotřebitelům nebo jiným soutěžitelům, tedy ani žalobci. Podle názoru odvolacího soudu jednání žalovaného nenaplnilo třetí ze základních kritérií generální klauzule nekalé soutěže a není proto jednáním nekalosoutěžním. Odvolací soud se z uvedeného důvodu již znovu žalobcem předloženými důkazy (k nároku na zaplacení ušlého zisku) nezabýval a všechny nároky žalobce považoval za nedůvodné.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce (dále jen dovolatel) v zákonné lhůtě dovoláním, a to proti všem výrokům napadeného rozsudku, z jehož obsahu vyplývá, že je považuje za přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť se podle něho jedná o rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolatel odkazuje také na přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a to z důvodu změny rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Důvodnost svého dovolání opírá dovolatel o ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a o ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
K dovolacím důvodům dovolatel uvádí následující:
1) Předmětem žaloby a řízení, které vedlo k vydání napadeného pravomocného rozsudku, byly nároky žalobce z titulu ochrany před nekalou soutěží s širšími souvislostmi dopadajícími do trestněprávní a pracovněprávní problematiky. Odvolací soud svým rozsudkem sice potvrdil jako věcně správný zamítavý rozsudek soudu prvního stupně, avšak ve značné míře na základě jiných důvodů, z čehož dovolatel dovozuje, že je dána přípustnost dovolání i ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
2) Odvolací soud ve svém rozsudku dospěl k závěru o nedůvodnosti uplatněného nároku (dílčích nároků) na základě několika právních názorů, s nimiž se dovolatel zčásti či zcela nemůže ztotožnit. Dovolatel se domnívá, že odvolací soud zatížil řízení vadou, neboť namísto zrušení rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci k dalšímu řízení přistoupil k věcnému projednání věci, což však mohlo být ovlivněno nesprávným právním názorem.
3) Dovolatel souhlasí se závěrem odvolacího soudu, že jednání žalovaného splňuje ze tří kritérií první dvě zákonná základní kritéria nekalé soutěže. Nesouhlasí však s nepřesným tvrzením odvolacího soudu, že žalovaný začal podnikat ihned poté, co skončil jeho pracovní poměr u žalobce (v dovolání nesprávně uvedeno u žalovaného viz str. 303 spisu). Dále dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že jednání žalovaného nebylo objektivně způsobilé přivodit újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům a že tedy nedošlo k naplnění třetího kritéria nekalé soutěže.
4) Dovolatel se domnívá, že zúžení řešení otázky existence či neexistence nekalé soutěže (resp. jedné její podmínky) na to, zda byla či nebyla uzavřena písemná smlouva ve vztahu jednoho a druhého soutěžitele vůči odběrateli, je nesprávné.
5) Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu ohledně dílčích nároků na náhradu věcné škody (zcizené chybějící zástrčky a přípravky), že tyto nároky, pokud skutečně vznikly, měl žalobce uplatnit v režimu pracovněprávního vztahu z titulu odpovědnosti zaměstnance za škodu. Dovolatel považuje potvrzení zamítnutí žaloby bez věcného přezkoumání odvolacím soudem za zcela nesprávné, neboť a) odpovědnost a nároky z titulu nekalosoutěžního jednání se mohou překrývat a doplňovat, b) v žalobě se tvrzené i dílem prokázané odcizení přípravků na výrobu zástrček promítá nejen co do aspektu samotného odcizení a vzniku škody, ale i do aspektu dalšího nekalosoutěžního jednání spočívajícího ve využívání těchto odcizených přípravků při výrobě zástrček žalovaným minimálně do října r. 2002, c) pokud měl odvolací soud za to, že nároky nelze projednat v tomto řízení, měl tyto vyloučit k samostatnému projednání a věc postoupit místně a věcně příslušnému soudu; pokud tak soud neučinil a žalobu zamítl, jde o zjevnou vadu řízení.
6) Dovolatel nesouhlasí s odmítnutím nároku na přiznání přiměřeného zadostiučinění odvolacím soudem z důvodu nenaplnění jednoho z kritérií nekalosoutěžního jednání. Dovolatel rozporuje správnost uvedeného výchozího předpokladu a k poznámce odvolacího soudu o nepředložení důkazů o ztrátě prestiže vůči firmě Taller uvádí, že důkaz označil (email zástupce firmy Taller) a podrobně jej rozebral ve svém závěrečném návrhu z 21.1.2009.
S ohledem na výše uvedené dovolatel navrhuje Nejvyššímu soudu České republiky, aby napadený rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen dne 25. února 2010, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009 Sb. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. července 2009.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (dále jen dovolací soud) posuzoval dovolání, které podal žalobce, a zjistil že bylo podáno oprávněnou osobou proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. Poté zkoumal, zda je tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Podle ustanovení § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle ustanovení § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo i v posuzovaném případě), přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o. s. ř.).
Obecně vzato se může soud dopustit nesprávným postupem při provádění dokazování i tzv. jiné vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Výjimečně může být v dané souvislosti relevantní i tento dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., avšak jen v případě, že otázka, zda je či není takové vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávního) předpisu. Tak tomu však v posuzovaném případě není. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů, dále že odvolací soud měl rozhodnutí soudu prvního stupně zrušita měl předmětné nároky vyloučit k samostatnému projednání) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu, a podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov. právní názory vyjádřené např. v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněném pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006).
Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud - s výjimkou určitých vad řízení - vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je.
Dovolací soud se nejprve zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelem. Jak vyplývá z podaného dovolání, dovolatel zpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem i soudem prvního stupně. Své dovolací námitky založil dovolatel na přesvědčení, že jeho úspěch ve věci závisí na správném hodnocení odvolacím soudem, tj. na přiznání práva na ochranu proti nekalé soutěži žalovaného. V projednávané věci dovolatel vytýkal odvolacímu soudu, že nesprávně právně posoudil věc, když tvrdil, že jednání žalovaného není jednáním nekalé soutěže podle § 44 odst. 1 obch. zák., pokud chybí třetí podmínka, tj. že jednání žalovaného nebylo objektivně způsobilé přivodit újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům (zde žalobci), a proto nelze žalobci přiznat žádný z uplatňovaných nároků.
Dovolací soud, jsa vázán uplatněnými dovolacími důvody, dovodil, že odvolací soud nepochybil dospěl-li k závěru, že v daném případě nelze přiznat žalobci ani jeden z uplatněných nároků, tj. konkrétně že nelze žalovanému uložit, aby žalobci zaplatil ušlý zisk, věcnou škodu za odcizený materiál a přípravky, věcnou škodu za odcizené zástrčky a přiměřené zadostiučinění za tvrzenou (ale neprokázanou) újmu. Ze skutkových zjištění soudů, která v dovolacím řízení nelze přezkoumávat, nelze dovodit, že by závěr odvolacího soudu, že nejde o nekalosoutěžní jednání žalovaného, neboť chybí třetí podmínka že jednání žalovaného nebylo objektivně způsobilé přivodit újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům, byl v rozporu s hmotným právem.
Dovolání v rozsahu výroku I., kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II., III. a IV., není podle § 237 odst. 1 písm. c) přípustné.
Dovolatel dále odkazuje na přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť odvolací soud v rozsahu nároku na zaplacení zadostiučinění změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku V. tak, že žalobu zamítnul ( výrok II).
V posuzovaném případě byl dovoláním napaden rozsudek odvolacího soudu rozsahu výroku II., kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku V., tak, že žaloba v rozsahu nároku na zaplacení částky 10.000,- Kč byla zamítnuta.
Jde-li o rozhodnutí odvolacího soudu jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, je přípustnost dovolání založena § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. I při splnění uvedeného předpokladu přípustnosti však není dovolání přípustné, bylo-li dovoláním dotčeným výrokem rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč a v obchodních věcech 100 000 Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že dovoláním dotčeným výrokem II. rozsudku odvolacího soudu bylo v obchodní věci rozhodováno o věci samé o peněžitém plnění ve výši 10.000,- Kč jedná se ve smyslu ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. o věc, u níž není dovolání přípustné.
Lze tak uzavřít, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud ČR je proto, aniž nařizoval jednání (ustanovení § 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.) pro nepřípustnost usnesením odmítl (ustanovení § 243b odst. 5, věta první, a § 218 písm. c) o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu těchto nákladů právo a žalovanému v souvislosti s dovolacím řízením podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 27. října 2011

JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu