23 Cdo 2579/2007
Datum rozhodnutí: 30.11.2010
Dotčené předpisy: § 377 a násl. obch. zák.




23 Cdo 2579/2007


ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobce S. P., zast. Mgr. Janem Stehlíkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Václavské nám. 794/38, proti žalovaným 1) BAU group, spol. s r. o., se sídlem v Praze 5, Na Zlíchově 228/4, IČ 43873090, 2) BAU plus, a. s., se sídlem v Praze 5, Na Zlíchově 228/4, IČ 25607618, oba zastoupení JUDr. Jitkou Pokornou, advokátkou, se sídlem v Praze 2, Trojanova 12, 3) Ing. S. B., zast. JUDr. Jiřím Brožem, advokátem, se sídlem AK v Praze 10 Vinohrady, Dykova 17, o zaplacení 993.100,- Kč s přísl., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 16 C 353/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2006, č. j. 18 Co 232/2006-568, takto:

I. Dovolání proti výroku uvedenému v odst. 2 rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2006, č. j. 18 Co 232/2006-568, se zamítá.
II. Dovolání proti ostatním výrokům uvedeným v odst. 1, 3 až 6 rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2006, č. j. 18 Co 232/2006, se odmítá.
III. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným 1) a 2) na náhradu nákladů dovolacího řízení 15.827,- Kč, do 3 dnů od právní moci rozsudku, k rukám JUDr. J. P., advokátky.
IV. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 3) na náhradu nákladů dovolacího řízení 32.041,- Kč, do 3 dnů od právní moci rozsudku, k rukám JUDr. J. B., advokáta.

O d ů v o d n ě n í:

Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 23. 11. 2005, č. j. 16 C 353/99-421 zamítl žalobu ve vztahu k 1) a 2) žalovanému (výrok I), 3) žalovanému uložil povinnosti zaplatit žalobci částku 812.112,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 10. 11.1999 do zaplacení (výrok II.), zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal ve vztahu k 3) žalovanému zaplacení 180.988,- Kč s 15% úrokem z prodlení od 16. 7. 1999 do zaplacení a zaplacením 15% úroku z prodlení z částky 812.112,- Kč od 16. 7. 1999 do 9. 11. 1999 a zaplacení 5% úroku z prodlení z částky 812.112,- Kč od 10. 11. 1999 do zaplacení (výrok III.) a dále rozhodl o nákladech řízení (výroky IV. až VII.).
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 29. 11. 2006, č. j. 18 Co 232/2006-568 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé ve vztahu mezi žalobcem a 1) a 2) žalovaným a ve výroku o nákladech řízení mezi žalobcem a 1) a 2) žalovaným. Výrok, jímž byla 3) žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 812.112,- Kč s přísl. odvolací soud změnil tak, že žalobu zamítl a dále rozhodl o nákladech řízení (výroky uvedené v odst. 3 až 6 rozsudku).
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že zopakoval některé důkazy provedené soudem prvního stupně, např. vyslechl Ing. J., Ing. arch. V. a dále provedl důkaz listinou od P. J. a z ní vzal za prokázáno, že P. J. jménem žalobce formuloval požadavky žalobce na změnu bazénu od firmy JEAN DESJOYAUX ohledně tvaru, obkladů, vybavení, barvy atd.
Odvolací soud na základě toho dospěl k závěru, že manželé J. běžně jednali v právních vztazích spojených s výstavbou jejich a žalobcovy nemovitosti za žalobce, přebírali pro žalobce listiny, předání stavby pro obě stavby se konalo společně, včetně kolaudace v nepřítomnosti žalobce. Mandátní smlouva se 3) žalovaným byla taktéž uzavřena se žalobcem a manžely J. jediná (společná). Podle odvolacího soudu pak 3) žalovaný pokládal manželé J. za zplnomocněné jednat za žalobce. Dále odvolací soud dospěl ke skutkovému závěru (zjištění), že žalobce o změně týkající se bazénu v průběhu výstavby věděl od 3) žalovaného a projektanta (Ing. arch. V.) a provedení původního bazénu nebylo možné s ohledem na podmínky stavebního povolení.
Odvolací soud dále v odůvodnění rozsudku uvedl, že žalobce tuto vadu nereklamoval neprodleně po jejím zjištění. V pozdější reklamaci vyzval 1) a 2) žalovaného k provedení bazénu dle původního zadání , což nebylo s ohledem na podmínky stavebního povolení možné. Tím se žalobce domáhal nemožného plnění ve smyslu § 352 odst. 2 obch. zák.. I při včasné reklamaci však žalobce může uplatňovat nároky vyplývající z odpovědnosti za vady díla, nikoliv náhradu škody vzniklou mu vadným provedením díla § 440 odst. 2 obch. zák).. Oba žalovaní (zhotovitelé) při změně v osazení bazénu postupovali v souladu s čl. V bodem 6 smlouvy o dílo, změnu provedli podle oprávněnou osobou odsouhlasených zadávacích listů (technickým dozorem objednatele, tj. 3) žalovaným). Nárok žalobce na v žalobě uplatněnou náhradu škody je vůči 1) a 2) žalovanému nedůvodný.
Ve vztahu k 3) žalovanému pak odvolací soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že žalobce uzavřel se 3) žalovaným mandátní smlouvu ze dne 7. 7. 1996. Podle čl. V. mandátní smlouvy se mandant (žalobce) zavázal poskytovat součinnost při jednáních, při nichž byla nezbytná jeho osobní účast a tuto povinnost žalobce dle odvolacího soudu porušil. 3) žalovaný pak mandátní smlouvu neporušil, neboť jeho jednání nebylo v rozporu se zájmy žalobce (klienta). Žalobce 3) žalovanému neposkytoval potřebnou součinnost, nestaral se o změnu projektu stavby, zejména týkající se výhrady ve stavebním povolení (podmínky pro stavbu bazénu), přičemž věděl jak o nutnosti této změny tak o skutečně realizované změně bazénu. Odvolací soud dospěl k závěru že 3) žalovaný svým jednáním neporušil mandátní smlouvu. Dále uvedl, že žalobci žádná škoda nevznikla, neboť pouze na základě jeho rozhodnutí byl sporný bazén vykopán a nahrazen bazénem zcela odlišným, přičemž žádný ze žalovaných nebyl vyzván k demontáži bazénu a žalobce tento bazén prodal.
Odvolací soud proto dospěl k závěru, že 3) žalovaný za uplatněnou škodu neodpovídá a vzhledem k tomu změnil v této části rozsudek soudu prvního stupně včetně souvisejících výroků o nákladech řízení.
Dovoláním ze dne 27. 3. 2007 napadl žalobce rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu s tím, že dovolání je přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř ve výroku ve věci samé týkající se 3) žalovaného a podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve výrocích týkajících se 1) a 2) žalovaného. Uplatněným dovolacím důvodem ve vztahu k 3) žalovanému je nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.) a skutečnost, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Ve vztahu k 1) a 2) žalovanému je uplatněným dovolacím důvodem skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu řešilo zásadní právní otázku v rozporu s hmotným právem .
V rozsáhlém odůvodnění dovolání žalobce zejména uvedl, že se na žalovaných domáhal náhrady škody, kterou mu způsobili tím, že 1) žalovaný (poté 2) žalovaný) v rozporu se schváleným projektem stavby vily v P. 5 Z. bez vědomí a souhlasu žalobce osadil bazén jiného typu a 3) žalovaný způsobil žalobci škodu tím, že změně nezabránil a na této změně s 1) a 2) žalovaným kooperoval .
Dovolatel především nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že žalobci jednáním žalovaných žádná škoda nevznikla, neboť o změně typu bazénu věděl a souhlas se změnou projevil prostřednictvím svých zástupců manželů J.. Dále dovolatel nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že v daném případě se nejedná o náhradu škody, ale že měla být uplatněna práva z odpovědnosti za vady díla.
V podrobnostech pak dovolatel uvedl, že v řízení nebyla prokázána existence dohody o jeho zastoupení manžely J., kteří projevili souhlas se změnou bazénu, neboť v řízení nebyla prokázána dohoda o zastoupení či plná moc. Dovolatel dále podrobně rozvedl problematiku zastoupení a nesouhlasí se závěrem dovolacího soudu, že z výpovědí svědků vyplývá uzavření ústní či konkludentní dohody o plné moci. Právní posouzení této otázky pokládá dovolatel za zásadní, neboť byla řešena v rozporu s hmotným právem, konkrétně s ust. § 31 odst. 4 obč. zák.
Dovolatel dále v dovolání namítal, že odvolací soud dospěl k chybnému závěru, že 3) žalovaný byl oprávněn k zadání změny bazénu u 2) žalovaného, a že 1) žalovaný postupoval ve vztahu k dovolateli v souladu se smlouvou o dílo. K tomu dovolatel uvedl, že změna bazénu byla změnou podstatnou a proto vyžadovala změnu smluvního ujednání. V čl. V. odst. 5 a 6 smlouvy bylo sjednáno, že v případě změn a víceprací, zhotovitel změny provede podle dohodnutých zadávacích listin, které měly být potvrzeny zhotovitelem, objednatelem a projektantem. Podle dovolatele iniciátorem změn měl být objednatel, zhotovitel měl poté zpracovat zadávací list, který měl být potvrzen technickým dozorem objednatele . Namísto doložení požadavku objednatele na změnu (bazénu) je argumentováno podpisem zadávacího protokolu 3) žalovaným (technickým dozorem objednatele). Ke změně typu bazénu byl proto oprávněn pouze objednatel (žalobce), neboť smlouva oprávnění technického dozoru zastupovat objednatele ve věcech smluvních vylučuje (čl. IX. odst. 3 smlouvy). Dále dovolatel namítl, že oprávnění 3) žalovaného jednat za žalobce dle mandátní smlouvy ze 7. 7. 1996 bylo sjednáno na dobu určitou, a to do 30. 4. 1997. Přílohu č. 1 k mandátní smlouvě, jíž mělo být prodlouženo oprávnění 3) žalovaného jednat za žalobce do ukončení kolaudačního řízení, nepokládá dovolatel za pravou, nebyla stranami ani parafována až s touto skutečností se soudy nevypořádaly.
Pokud by změna bazénu nevyžadovala změnu smlouvy, tak podle dovolatele nebyl dodržen smlouvou o dílo stanovený postup. Zadávací list č. 212/1997, jenž měl být podkladem pro změnu bazénu, byl podepsán 30. 9. 1997, tj. 5 měsíců po ukončení montáže bazénu a 2 měsíce po předání a převzetí díla. Žalobce se tak o změně bazénu dozvěděl až v srpnu 1997 a svůj nesouhlas vyjádřil ústně 1) žalovanému.
Dovolatel dále v dovolání zpochybňuje správnost aplikace ust. § 564 obch. zák., neboť podmínkou vzniku práva z odpovědnosti za vady je předání díla objednateli. Dílo nebylo žalobci řádně předáno, neboť o konání přejímacího řízení nebyl informován. Podpis na předávacím protokolu není jeho podpisem, ale podpisem paní J., která se podepsala jako P. , která k tomuto úkonu nebyla oprávněna. Taktéž k převzetí díla nebyl oprávněn ani 3) žalovaný (technický dozor objednatele).
V závěru dovolání žalobce uvedl, že dílo mu nebylo 1) žalovaným řádně předáno, a proto žalobci nemohla vzniknout práva z titulu vadného plnění, nýbrž mohl uplatnit práva z titulu způsobené škody.
Vzhledem k tomu dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V podání ze dne 9. 10. 2007 se k dovolání vyjádřil 1) a 2) žalovaný. Ve vyjádření zejména uvedli, že dovolání je nepřípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu nestojí na dovolatelem vymezené právní otázce.
Žalovaní 1) a 2) dále ve vyjádření ve stručnosti uvedli, že právní vztah mezi nimi a žalobcem byl vymezen smlouvou o dílo ze dne 21. 7. 1996 a právní vztah mezi žalobcem a 3) žalovaným byl založen mandátní smlouvou ze dne 7. 7. 1996. K věci pak žalovaní 1) a 2) uvedli, že změny projektové dokumentace včetně změny bazénu byl oprávněn odsouhlasit 3) žalovaný dle čl. IX. odst. 2 a 3 smlouvy o dílo, žalovaný 3) byl oprávněn potvrdit předávací protokol (čl. IX. odst. 2 a 3, čl. XI. odst. 2 smlouvy o dílo) a oprávnění 3) žalovaného jako technického dozoru objednatele nebylo ve smlouvě o dílo časově omezeno. Podpis paní J. na předávacím protokole je bez právního významu a taktéž mandátní smlouva uzavřená mezi žalobcem, 3) žalovaným a manžely J. není pro 1) a 2) žalovaného nikterak závazná.
Žalovaní 1) a 2) dále uvedli, že žalobce si po přejímce díla u firmy Akvamont zajišťoval příslušenství k osazenému bazénu, tedy věděl o tom, jaký bazén byl osazen. Dále žalobce po převzetí díla dne 22. 9. 1997 zaplatil konečnou fakturu č. V 709122/OR bez pozastávky. Poté si žalobce postavil jiný (větší) bazén, jinak orientovaný v terénu a jinak technologicky vybavený a tak náklady vynaložil na jiné projektové řešení stavby. O změně bazénu žalobce věděl od léta 1997, vady (jiného bazénu) reklamoval v březnu 1998, nikoliv bez zbytečného odkladu. Žalovaní 1) a 2) jsou toho názoru, že žalobce nemůže požadovat náhradu škody, pokud řádně neuplatnil práva z odpovědnosti za vady a s ohledem na uvedené navrhují, aby dovolací soud dovolání ve vztahu k nim zamítl z důvodu absence otázky zásadního právního významu .
V podání ze dne 14. 6. 2007 se k dovolání vyjádřil 3) žalovaný. Ve vyjádření zejména uvedl, že mandátní smlouvu ze dne 1. 7. 1996 uzavřel žalovaný 3) jako mandatář a žalobce společně s P. a A. J. jako mandanté. Z toho žalovaný 3) dovozuje, že mu na straně mandanta mohl dávat pokyny a příkazy kterýkoliv z mandantů, neboť v mandátní smlouvě nebyl výkon TDI (technického dozoru investora) pro oba domy nijak rozdělen. Při všech jednáních s dodavateli (žalovanými 1) a 2) byl žalobce zastoupen jedním či oběma manžely J., což byla obvyklá praxe a tudíž nebylo třeba žádné plné moci. Rozhodnutí o změně bazénu učinil ing. J. i jménem žalobce pro oba rodinné domy a v řízení bylo prokázáno, že projektovaný bazén s výpustí ve dně nemohl být osazen, neboť stavební povolení zakazovalo vypouštění bazénu do kanalizace. O změně bazénu bylo jednáno od 26. 11. 1996 do 25. 3. 1997, o čemž svědčí zápisy z kontrolních dnů č. 18 33.
Žalovaný 3) dále ve vyjádření uvedl, že zadávací list č. 212/1997 jím byl podepsán 30. 9. 1997 po předání díla a v té době již nebyl zmocněn činit právní úkony jménem žalobce a proto je tento úkon neplatný. Změna bazénu jako vada zjevná nebyla žalobcem reklamována bez zbytečného odkladu a vzhledem k tomu nelze vymáhat nárok z důvodu náhrady škody. Dále žalovaný 3) uvedl, že žalobce nechal později osadit zcela jiný bazén, větší, na jiném místě a s jinou technologií výpustě za vyšší cenu a proto se nejedná o škodu, která by mu vznikla v příčinné souvislosti s jednáním 3) žalovaného.
Dále žalovaný 3) ve vyjádření uvedl, že mandátní smlouva byla se žalobcem sjednána do 30. 4. 1997, jeho oprávnění jednat bylo přímo ve smlouvě prodlouženo do dne ukončení kolaudačního řízení a žalobce 3) žalovanému vyplácel sjednanou odměnu až do srpna 1997, což byl konkludentní projev řídit se mandátní smlouvou do kolaudace díla.
V závěru vyjádření 3) žalovaný uvedl, že dílo za žalobce nepřevzal, pouze požádal o zahájení kolaudačního řízení, v zápise o převzetí díla byl uveden jako další účastník. Vzhledem k uvedenému proto navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl a rozhodl o nákladech dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) s ohledem na čl. II. odst. 12 zák. č. 7/2009 Sb. projednal a rozhodl o dovolání podle zák. č. 99/1963 Sb. ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále též jen o. s. ř. ).
Dovolací soud dále shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou (žalobcem), včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 4 a § 241a odst. 1 o. s. ř.).
Poté se dovolací soud zabýval tím, zda je v posuzované věci dovolání přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., na něž dovolatel v dovolání odkázal, a to ve vztahu k 3) žalovanému a ve vztahu k 1) a 2) žalovanému podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolací soud se bude nejprve zabývat přípustností dovolání ve vztahu k 1) a 2) žalovanému, kdy odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, který vůči těmto žalovaným žalobu zamítl.
V případě potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu ve věci samé je dovolání přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není dovolání přípustné, neboť rozhodnutím odvolacího soudu bylo potvrzeno v pořadí prvé rozhodnutí soudu prvního stupně.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj. ustanovení, o nějž dovolatel přípustnost dovolání opřel, je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání je tedy spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí odvolacího soudu, a proto způsobilým dovolacím důvodem je zásadně nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), nikoliv již např. důvod, jímž lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o. s. ř.).
Skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit, lze jej napadnout námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak, zejména podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., přípustné (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Námitka směřující proti skutkovému stavu věci tak nemůže být pro posouzení přípustnosti dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. právně významná.
Dovolací soud je dále podle ust. § 242 odst. 3 o. s. ř. vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak byl v dovolání obsahově vymezen a takto lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat.
Z obsahu dovolání směřujícího proti rozhodnutí odvolacího soudu ve vztahu k 1) a 2) žalovanému je zřejmé, že dovolatel zpochybňuje závěry odvolacího soudu, že manželé J. za něho jednali ohledně změny bazénu, zpochybňuje svědectví ing. arch. V., který uvedl, že požadavek na změnu bazénu vznesl jménem žalobce pan J. a že žalobce o těchto změnách věděl, a dále odmítá, že by manželé J. byli oprávněni za něho jednat v dané věci. Dále dovolatel namítal, že odvolací soud nesprávně dovodil, že 3) žalovaný byl oprávněn zadat u 2) žalovaného změnu bazénu a zda tento postup byl v souladu se smlouvou o dílo. Za skutečnost klíčovou pro právní posouzení věci pokládá to, že mu dílo nebylo řádně předáno, což je předpoklad pro vznik práva z odpovědnosti za vady.
Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá ve vztahu k žalovaným 1) a 2) především na závěru, že žalovaný 1) jako zhotovitel, po uzavření smlouvy o prodeji podniku žalovanému 2) jako ručitel a žalovaný 2) jako kupující, na něhož přešla ke dni 18. 9. 1997 všechna práva a povinnosti, postupoval při změně bazénu podle čl. V. bod 6 smlouvy o dílo. Změnu bazénu provedl po projednání na kontrolních dnech za účasti žalovaného 3), technického dozoru investora a projektanta stavby a v souladu s dodatečně odsouhlasenými zadávacími listy. Ze skutkových zjištění dále vyplývá, že žalobce byl o jednání o změně bazénu průběžně informován. Žalovaný 3) byl osobou oprávněnou v těchto věcech jednat za objednatele (žalobce) dle čl. IX. bod 3 a čl. VII. bod 3 smlouvy o dílo, neboť byl žalobcem pověřen výkonem stavebního dozoru (viz též mandátní smlouva ze 7. 7. 1999 včetně přílohy č. 1 rozsah práv a povinností technického dozoru investora, uzavřená žalobcem a žalovaným 3/). Dále odvolací soud konstatoval, že nárok na náhradu škody vylučuje ust. § 440 odst. 2 obch. zák.
Pro posouzení věci ve vztahu k žalovaným 1) a 2) je tedy mj. rozhodující, to, zda žalobcem uplatněný nárok na náhradu škody v daném případě vylučuje ust. § 440 odst. 2 obch. zák., neboť žalobce mohl své případné nároky týkající se vad díla (osazení jiného bazénu) uplatnit vůči zhotoviteli prostřednictvím odpovědnosti za vady díla (§ 422 odst. 1 obch. zák. ve vazbě na ust. § 560 odst. 4 obch. zák.). Podmínkou vzniku odpovědnosti za vady díla je mj. převzetí díla.
Ze skutkových zjištění vyplývá, že zápis o odevzdání a převzetí předmětné stavby je datován dnem 21. 7. 1997. V zápise je jako předávající označen žalovaný 1) a jako přejímající žalobce. V odstavci Další účastníci řízení je uveden projektant Ing. V., technický dozor investora Ing. B. (žalovaný 3) a odpovědný stavbyvedoucí. Za přejímacího (objednatele) zápis nepodepsal žalobce, ale Ing. J., která se podepsala jménem žalobce (P.).
Z uvedeného je zřejmé, že dílo nebylo převzato osobou k tomu oprávněnou. Technický dozor investora (žalovaný 3), který je obvykle oprávněn k převzetí díla, při předání a převzetí díla nevystupoval jako osoba díla přejímající, ale pouze jako další účastník řízení . Z toho tedy nelze dovozovat, že by dílo bylo za žalobce event. převzato žalovaným 3).
Na základě toho dospěl dovolací soud k závěru, že není namístě aplikace ust. § 440 odst. 2 obch. zák. v souvislosti s ust. § 564 obch. zák., neboť předpokladem toho, aby žalobce mohl uplatnit práva z odpovědnosti za vady je předání a převzetí díla.
Podle § 554 odst. 1 obch. zák. zhotovitel splní svou povinnost provést dílo jeho řádným ukončením a předáním předmětu díla objednateli.
V posuzovaném případě, nebylo-li dílo předáno a bude se vycházet z toho, že byl osazen jiný typ bazénu bez vědomí (souhlasu resp. změny smlouvy o dílo) žalobce než byl předmětem plnění dle smlouvy o dílo, nemůže žalobce uplatnit náhradu škody spočívající v nákladech jím vynaložených na odstranění bazénu zabudovaného a na zabudování nového bazénu, neboť jeho právem především bylo, aby zhotovitel řádně provedl dílo dle smlouvy a projektové dokumentace.
K tomu pokládá dovolací soud za vhodné poznamenat, že ke stejnému závěru se dospěje i v případě, kdy by dílo bylo řádné předáno, pak žalobce mohl v daném případě uplatnit nároky z vad plnění, nikoliv nárok na náhradu škody.
Vzhledem k uvedenému je ve vztahu k žalovaným 1) a 2) nepodstatné zkoumat oprávnění manželů J. zastupovat žalobce v předmětné věci.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání směřující proti výroku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok I. rozsudkem soudu prvního stupně, je podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepřípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v této části v konečném výsledku v souladu s hmotným právem.
Dovolání směřující proti výroku odvolacího soudu, jímž byl změněn výrok soudu prvního stupně, kterým bylo žalovanému 3) uloženo zaplatit žalobci částku 812 112,- Kč s přísl., tak, že žaloba byla zamítnuta, je přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu v této části spočívá na závěru, že změna bazénu byla vyvolána zákazem uvedeným ve stavebním povolení, z něhož vyplývalo, že výpust vody z bazénu nesmí ústit do kanalizace. Pro změnu bazénu nebylo třeba vypracovat nový projekt a požadavek na změněný bazén vznesl pan J.. O změně bazénu se jednalo na kontrolních dnech za účasti žalovaného 3), jako technického dozoru investora, který poté podepsal zadávací list. O změně bazénu byl podle skutkových závěrů odvolacího soudu žalobce informován (viz zejména výpověď ing. arch. V., projektanta) a taktéž ze skutkových zjištění odvolací soud dovodil, že manželé J. v průběhu stavby při jednáních žalobce zastupovali.Ze skutkových zjištění vyplývá, že mezi žalobcem a žalovaným 3), byla dne 7. 7. 1996 uzavřena mandátní smlouva, kterou se žalovaný 3) zavázal pro žalobce vykonávat činnost technického dozoru investora.
Ze skutkových zjištění dále vyplývá, že rozsah oprávnění žalovaného 3) při výkonu technického dozoru byl upraven ve vztahu ke zhotoviteli v čl. IX bod 3 smlouvy o dílo tak, že bylo odkázáno na ust. § 31 dříve platné vyhlášky č. 104/1973 Sb. a dále byl TDI oprávněn zastupovat objednatele při jednáních se zhotovitelem, projektantem a stavebním úřadem, odsouhlasit změny PD a položkové výkazy, stvrzovat a odsouhlasit zadávací listy s tím, že TDI nebyl oprávněn zastupovat objednatele ve věcech smluvních. Ke změně osoby TDI dle čl. IX bod 6 smlouvy o dílo do doby vyhotovení zápisu o odevzdání a převzetí předmětné stavby dne 21. 7. 1997 nedošlo.
Oprávnění vykonávat funkci technického dozoru bylo v mandátní smlouvě upraveno tak, že mandátní smlouva byla uzavřena na dobu od 1. 7. 1996 do 30. 4. 1997, čl. II. smlouvy a v příloze č. 1 k této smlouvě však bylo uvedeno, že činnost TDI, končí dnem úspěšného ukončení kolaudačního řízení, které bylo skončeno 19. 5. 2000 a jež bylo TDI zajišťováno.
Dovolací soud je s ohledem na uvedené toho názoru, že za situace, kdy dle čl. II. a přílohy č. 1 k mandátní smlouvě ze dne 7. 7. 1996 byl žalovaný 3) jako TDI povinen zajišťovat i kolaudační řízení, které bylo skončeno dne 19. 5. 2000, je nutné vycházet z toho, že činnost žalovaného 3) dle předmětné smlouvy skončila dne 19. 5. 2000, kdy bylo ukončeno kolaudační řízení stavby.
Odvolací soud v posuzovaném případě dospěl k závěru, že žalovaný 3) uvedeným postupem (odsouhlasením změny bazénu a potvrzením zadávacího listu) neporušil povinnosti vyplývající pro něho z mandátní smlouvy, zejména tím, že by jednal v rozporu se zájmy žalobce.
Tento závěr odvolacího soudu není správný, neboť změna typu bazénu, nikoli jen změna vyústění výpusti bazénu, oproti typu bazénu, jenž byl původně vyprojektován, vyžadoval změnu smlouvy o dílo. Ke změně smlouvy TDI však nebyl podle předmětných smluv oprávněn.
Ze skutkových zjištění dále vyplývá, že o změně typu bazénu bylo jednáno na kontrolních dnech dne 25. 11. 1996, 10. 12. 1996, 17. 12. 1996, 7. 1. 1997, 14. 1. 1997, 21. 1. 1997, 28. 1. 1997, 4. 2. 1997, 11. 2. 1997, 18. 2. 1997, 25. 2. 1997, 11. 3. 1997, 18. 3. 1997 a 25. 3. 1997. O průběhu kontrolních dnů byl podle skutkových zjištění žalobce informován jak žalovaným 3), tak ing. V., projektantem, a proti změněn typů bazénu nevznesl žádné námitky, ke změně smlouvy o dílo však stanoveným způsobem nedošlo.
Pokud žalovaný 3) za uvedeného stavu věci odsouhlasil změnu bazénu a potvrdil zadávací list, nepostupoval v souladu s rozsahem zmocnění vyplývajícím pro jeho jednání ze smlouvy o dílo, popř. ze smlouvy mandátní, neboť k této změně předmětu díla bylo zapotřebí změnit smlouvu o dílo, k čemuž byl oprávněn pouze žalobce.
V posuzovaném případě je však třeba odpovědnost žalovaného 3) posuzovat i s ohledem na stav plnění smlouvy o dílo.
V dané věci, jak bylo uvedeno shora, žalovaní 1) a 2) dílo řádně nepředali a tím žalobci zůstalo zachováno právo na řádné provedení díla, tj. v zabudování bazénu, který by odpovídal předmětu smlouvy, resp. typu bazénu, jehož změna by byla řádně odsouhlasena (včetně změny smlouvy o dílo) podle požadavků stavebního povolení.
S ohledem na uvedené je pak dovolací soud nucen konstatovat, že byť žalovaný 3) porušil povinnosti vyplývající pro něho především z mandátní smlouvy (popř. i smlouvy o dílo), je tím přetržena příčinná souvislost mezi jednáním žalovaného 3) a žalobcem uplatněnou škodou (náklady na výměnu a zabudování jiného bazénu odlišného od bazénu, jenž byl předmětem díla).
Vzhledem k uvedenému proto dovolacímu soudu nezbylo, než konstatovat, že rozhodnutí odvolacího soudu je i ve vztahu k žalovanému 3) v konečném výsledku správné.
Nejvyšší soud proto podle ust. § 243b odst. 5 o. s. ř. v návaznosti na ust. § 218 písm. c) o. s. ř. rozhodl tak, že dovolání směřující proti výroku uvedenému v odst. 1 rozsudku odvolacího soudu odmítl pro nepřípustnost dle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dále pro nepřípustnost odmítl dovolání směřující proti výrokům o nákladech řízení (odst. 3 až 6 rozsudku odvolacího soudu), neboť přípustnost dovolání proti těmto výrokům nevyplývá z ust. § 238, § 238a a § 239 o. s. ř.
Nejvyšší soud dále podle ust. § 243b odst. 2 o. s. ř. rozhodl tak, že zamítl dovolání směřující proti výroku uvedenému v odst. 2 rozsudkem odvolacího soudu (zamítnutí žaloby o zaplacení 812 112,- Kč s přísl. ve vztahu k žalovanému 3), neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v této části správné.
O nákladech dovolacího řízení bylo ve vztahu k žalovaným 1) a 2) rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5 o. s. ř. v návaznosti na ust. § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. tak, že žalobci bylo uloženo zaplatit žalovaným 1) a 2) na těchto nákladech částku 15 827,- Kč (§ 10 odst. 3, § 14 a 15, § 18 odst. 1, § 19a vyhl. č. 484/2005 Sb., § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., § 137 odst. 3 o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo ve vztahu k žalovanému 3) rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5 o. s. ř. v návaznosti na ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a § 137 odst. 3 o. s. ř. tak, že žalobci bylo uloženo zaplatit žalovanému 3) na těchto nákladech částku 32 041,- Kč (§ 3 bod 5, § 10 odst. 3, § 18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplníli-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 30. listopadu 2010

JUDr. Ing. Jan H u š e k
předseda senátu