23 Cdo 2568/2015
Datum rozhodnutí: 03.12.2015
Dotčené předpisy: § 241a odst. 2 o. s. ř.



23 Cdo 2568/2015

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D. ve věci žalobkyně ČSOB Leasing, a. s. , se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 310/60, PSČ 140 00, IČO 63998980, zastoupené Mgr. Lenkou Heřmánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 7, Jankovcova 1518/2, PSČ 170 00, proti žalovanému R. B. , zastoupenému Mgr. Olgou Daňkovou, advokátkou se sídlem v Liberci, Slovanská 781, PSČ 463 12, o zaplacení částky 294 619 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 36 ECm 12/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. února 2015, č. j. 2 Cmo 424/2014-190, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení 11 858 Kč k rukám Mgr. Lenky Heřmánkové, advokátky se sídlem v Praze 7, Jankovcova 1518/2, PSČ 170 00.

Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3 občanského soudního řádu, dále jen o. s. ř. )
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. srpna 2014, č. j. 36 ECm 12/2012-151, stanovil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 294 619 Kč se smluvním úrokem z prodlení ve výši 54,75 % ročně z této částky od 21. prosince 2011 do zaplacení (výrok pod bodem I) a rozhodl o povinnosti žalovaného nahradit žalobkyni náklady řízení (výrok pod bodem II).
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 3. února 2015, č. j. 2 Cmo 424/2014-190, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (výrok pod bodem I) a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 23 716 Kč na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, neboť se domnívá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku vzniku leasingové smlouvy. Poukazuje na obecnou nespravedlnost rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k podanému dovolání vyjádřila tak, že argumentuje-li dovolatel rozporem s obecnou spravedlností , neuplatňuje dovolací důvod předvídaný právním předpisem. Žalobkyně proto Nejvyššímu soudu navrhla, aby dovolání žalovaného zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., ve znění účinném do 31. prosince 2013 (srov. bod 2 článku II., zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) k tomu oprávněným subjektem (účastníkem řízení), který je řádně zastoupen advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání neobsahuje stanovené náležitosti.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle § 241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013) může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části).
Tomuto požadavku na vymezení přípustnosti dovolání však dovolatel nedostál, neboť vůbec neuvádí, v čem spatřuje přípustnost dovolání.
Podle první věty § 241b odst. 3 o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání. Podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání, které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl, neboť v dovolacím řízení nelze pro uvedenou vadu pokračovat.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. prosince 2015

JUDr. Kateřina Hornochová předsedkyně senátu