23 Cdo 2553/2010
Datum rozhodnutí: 28.06.2012
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.




23 Cdo 2553/2010


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně Metaldyne Oslavany, spol. s r.o ., se sídlem v Oslavanech, Padochovská 1/1117, PSČ 664 12, IČO 49970909, zastoupené Mgr. Ing. Ludvíkem Juřičkou, advokátem, se sídlem v Brně, náměstí Svobody 20, proti žalovanému Ing. Z. J., zastoupenému JUDr. Martinou Řezníčkovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Zelný trh 12, o zaplacení částky 184 000 Kč s příslušenstvím, smluvní pokuty a vydání dokumentace, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 5 C 922/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. července 2009, č. j. 47 Co 306/2007-338, takto:


I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11 934 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Ing. Ludvíka Juřičky, advokáta, se sídlem v Brně, náměstí Svobody 20.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud Brno-venkov rozsudkem ze dne 20. září 2007, č. j. 5 C 922/97-269, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 184 000 Kč s 14,14% úrokem z prodlení od 1. 9. 1996 do zaplacení (výrok pod bodem I), zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení 6,86% úroku z prodlení z částky 184 000 Kč od 1. 9. 1996 do zaplacení, a v části, kde se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení penále (smluvní pokuty) ve výši 0,05 % z částky 836 000 Kč za každý den prodlení od 10. 8. 1996 do předání dokumentace specifikované ve výroku III tohoto rozsudku (výrok pod bodem II), uložil žalovanému vydat žalobkyni dokumentaci (schéma, zapojení a revize) k rozvaděči a k programovému automatu Modicon, specifikovanou ve výroku rozsudku (výrok pod bodem III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body IV a V).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 12. 4. 1996 uzavřena smlouva o dílo, v níž se žalovaný zavázal provést pro žalobkyni dílo spočívající ve zpracování projektu a výrobě rozvaděče pro řízení dvou kusů zakladačů pro chemickou úpravu materiálu, zabezpečení kusové zkoušky rozvaděčů (bod 2.1 smlouvy), zpracování programového vybavení pro logické řízení dvou kusů zakladačů na programovatelném automatu Modicon včetně programového vybavení pro vizualizaci (bod 2.2 smlouvy), oživení technologie a odladění řízení v režimu seřizování, ruční ovládání a automatický chod dvou paralelních (4 programy) nebo jednoho zakladače (2 programy) (bod 2.3 smlouvy). Cena díla byla sjednána na 836 000 Kč, práce měly být ukončeny dne 15. 7. 1996; na cenu díla uhradila žalobkyně zálohu ve výši 640 000 Kč.
O uvedených skutečnostech a také o tom, že žalovaný předmětné dílo nedokončil, a že žalobkyně dne 16. 8. 1996 od smlouvy odstoupila, nebylo mezi účastníky sporu, sporným zůstalo, zda žalobkyně odstoupila od smlouvy platně, a jaká část díla byla provedena, zda důvodem odstoupení bylo, že žalovaný neprovedl dílo řádně a včas, či k tomu došlo v důsledku nedostatku součinnosti ze strany žalobkyně. Tvrzení žalovaného o nedostatku součinnosti žalobkyně nebylo dle závěru soudu prvního stupně v řízení prokázáno, žalovaný k tomuto tvrzení nenabídl žádný důkaz, naopak bylo zjištěno, že po celou dobu provádění sjednaných prací nic takového vůči žalobkyni nenamítal.
Ze znaleckého posudku znalce z oboru elektrotechnika a bezpečnost práce v elektrotechnice Ing. P. M. soud prvního stupně zjistil, že žalovaný provedl dílo zhruba do fáze, která byla ve smlouvě o dílo označena bodem 5.4, a která spočívala v dodání programového vybavení, nebylo však zřejmé, nakolik žalovaný splnil tento bod smlouvy, když z posudku vyplývá pouze obecný závěr, že tuto část díla žalovaný nedokončil. Dne 18. 7. 1996 sepsali účastníci zápis o kontrole provádění díla, v němž uvedli celkem 14 vad s termíny jejich odstranění a sjednali náhradní termín plnění na 9. 8. 1996. Ze zápisu ze dne 15. 8. 1996 vzal soud prvního stupně za prokázané, že z uvedených vad odstranil žalovaný pouze čtyři.
Ohledně ceny provedených prací vyšel soud prvního stupně z toho, že bylo prokázané, že žalovaný dodal rozvaděč včetně silové elektrovýstroje v ceně 256 000 Kč a že dodal programovatelný automat Modicon ve sjednané výši 240 000 Kč. Do ceny provedeného díla soud nezapočetl snímače polohy ve sjednané výši 50 000 Kč, neboť nebyly dle znaleckého posudku použitelné pro sjednaný předmět díla. Ze stejných důvodů odečetl z ceny programového automatu Modicon částku 40 000 Kč za nepoužitelné karty ke snímačům polohy. Pokud nemohlo být prokázáno žádným důkazem, v jaké fázi se dílo zastavilo v bodě 5.4, který se týkal programového vybavení, vyšel soud prvního stupně ze závěru, že nedokončené programové vybavení nemohlo být plně funkční, a proto žalovanému nenáleží za tuto část díla žádná odměna. Cena provedeného díla tudíž činí 456 000 Kč.
Soud prvního stupně předmětnou smlouvu účastníků posoudil podle § 536 a násl. obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ). Vzhledem k tomu, že žalovaný neprovedl dílo ve sjednaném termínu do 15. 7. 1996, ani v náhradním termínu do 9. 8. 1996, vzniklo žalobkyni podle § 346 odst. 1 ve spojení s § 347 odst. 1 obch. zák. právo odstoupit od smlouvy ohledně plnění, které se týká nesplněné části závazku. Žalovaný přitom v řízení neprokázal, že by dílo nedokončil bez vad v důsledku nedostatku součinnosti ze strany žalobkyně, jak tvrdil. Soud prvního stupně vyšel z § 351 odst. 1 obch. zák., podle něhož odstoupením od smlouvy zanikají všechna práva a povinnosti stran ze smlouvy, a podle odstavce 2 téhož ustanovení strana, které bylo před odstoupením od smlouvy poskytnuto plnění druhou stranou, toto plnění vrátí, u peněžního závazku spolu s úroky ve výši sjednané ve smlouvě pro tento případ, jinak stanovené podle § 502 obch. zák. Žalovaný je tudíž povinen vrátit žalobkyni přeplatek ceny díla, tj. rozdíl mezi uhrazenou zálohou ve výši 640 000 Kč a cenou provedeného díla ve výši 456 000 Kč, což činí 184 000 Kč.
Ohledně úroků z prodlení z částky 184 000 Kč soud prvního stupně žalobu shledal důvodnou pouze částečně a to ve výši odpovídající ustanovení § 369 odst. 1 obch. zák. ve znění do 31. 12. 2000.
Žalobu neshledal soud prvního stupně důvodnou ani ohledně požadované smluvní pokuty, neboť ujednání v článku 7.1 smlouvy o dílo nepovažoval za dostatečné určité a srozumitelné, když nebylo přesně sjednáno, pro případ jakého prodlení se sjednává smluvní pokuta (smlouva obsahovala pouze obecné ustanovení, že se sjednává pokuta za každý den prodlení).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 14. července 2009, č. j. 47 Co 306/2007-338, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 184 000 Kč se 14,14% úrokem z prodlení od 1. 9. 1996 do zaplacení proti povinnosti žalobkyně vydat žalovanému movité věci specifikované v tomto výroku (výrok pod bodem I), rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III změnil tak, že žaloba se v části, ve které se žalovaný domáhal stanovení povinnosti vydat žalobkyni dokumentaci (schéma zapojení a revize) k rozvaděči a k programovému automatu Modicon a související dokumentaci, zamítá (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body III, IV, V a VI).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně i jeho závěrů právních. K vlastnímu odstoupení od smlouvy ze strany žalobkyně dále poukázal na § 347 obch. zák., podle něhož týká-li se prodlení dlužníka nebo věřitele pouze části splatného závazku, je druhá strana oprávněna odstoupit od smlouvy jen ohledně plnění, které se týká této části závazku. Toto pravidlo je podle odvolacího soudu důsledkem principu zásadní přípustnosti částečného plnění. V daném případě se jednalo o odstoupení od dílčího plnění, neboť závazek žalovaného byl rozdělen na několik relativně samostatných závazků, které měl žalovaný plnit postupně, přičemž i cena díla korespondovala s tímto rozdělením. Žalobkyně pak platně odstoupila od smlouvy ohledně dílčího plnění specifikovaného v bodech 2.2 a 2.3 smlouvy, naopak neodstoupila od dílčího plnění specifikovaného v bodě 2.1 smlouvy. Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně vyšel z § 351 obch. zák. upravujícího vzájemné nároky stran při odstoupení od smlouvy a dále poukázal na § 325 obch. zák., podle kterého mají-li strany vzájemné závazky, může se splnění závazku druhou stranou domáhat jen ta strana, která svůj závazek již splnila, nebo je připravena a schopna jej splnit současně s druhou stranou, ledaže ze smlouvy, ze zákona nebo z povahy některého závazku vyplývá něco jiného. Jedná se o odchylku ze zásady, že každý je povinen splnit svůj závazek ve sjednané době, popřípadě v době vyplývající ze zákona.
Podání žalobkyně ze dne 8. 10. 2008 odvolací soud hodnotil jako správné upřesnění žalobního návrhu tak, že povinnost žalovaného vrátit peněžní prostředky vázala na svoji povinnost vrátit movité věci v tomto podání specifikované. Odvolací soud tuto změnu žaloby připustil. Nepřijal námitku žalovaného, že předmětné movité věci mají po 13 letech nulovou hodnotu, přičemž v době uzavření smlouvy měly hodnotu ve výši 154 358 Kč, takže by žalobkyně neměla vracet movité věci, ale tuto částku. Navržený postup nemá podle odvolacího soudu oporu v zákoně. Současná judikatura vychází ze zásady, že byla-li věc, která má být vrácena, zničena nebo poškozena tak, že na prodávajícím nelze požadovat, aby ji přijal zpět, může kupující uplatňovat nárok na vrácení toho, oč dohodnutá kupní cena přesahovala cenu podle cenových předpisů nebo cenu obecnou. Jestliže věc nelze vrátit, je třeba za ni vrátit její cenu. V posuzovaném případě věci nebyly zničeny ani poškozeny, žalobkyně byla od počátku připravena věci žalovanému vydat, žalovaný však žalobkyni k jejich vydání nevyzval. I kdyby tak učinil, nebyl by podle § 325 obch. zák. povinen movité věci žalobkyni vydat, neboť žalovaný nebyl připraven splnit svůj závazek zaplatit dlužnou částku. Odvolací soud proto dospěl stejně jako soud prvního stupně k závěru, že žaloba je v části, v níž se žalobkyně domáhá zaplacení částky 184 000 s příslušenstvím oproti povinnosti žalobkyně vydat žalovanému movité věci specifikované ve výroku rozsudku, po právu.
Ohledně žalobkyní uplatněného nároku na vydání dokumentace dovodil, že ze smlouvy nevyplývá povinnosti žalovaného dodat dokumentaci, jejíhož vydání se žalobkyně domáhá. Krom toho žalovaný tvrdil, že dokumentaci žalobkyni předložil, což navrhl prokázat obsahem listin, osvědčením o provedení kusové zkoušky rozvaděče a dodacím listem, které založil do spisu, takže se minimálně v rámci řízení dostaly do sféry žalobkyně. Navíc došlo v mezidobí k odstavení předmětného rozvaděče mimo provoz. Požadavek žalobkyně na vydání dokumentace se proto jeví odvolacímu soudu jako šikanózní výkon práva, čímž se stává výkonem práva v rozporu s dobrými mravy a nemůže mu být přiznána ochrana.
Proti rozsudku odvolacího soudu, konkrétně jeho výrokům pod body I, III a VI, podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), přičemž dovolací důvody vymezil odkazem na § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Žalovaný předně argumentuje odkazem na článek 4 smlouvy o dílo, v níž byly sjednány podmínky, které musela jako první splnit žalobkyně, z čehož dovozuje, že činnost žalovaného na základě smlouvy byla jednoznačně závislá na tom, v jakém termínu a kvalitě splní svoje povinnosti žalobkyně. V řízení bylo prokázáno, že dovolatel dodal žalobkyni dne 2. 7. 1996 rozvaděč a dokumentaci. Poté měla plnit sjednané podmínky žalobkyně, aby na ně mohl navazovat dovolatel s plněním svých úkolů; jednalo se o algoritmy řízení, zabezpečení strojní části technologie. Žalobkyně však algoritmy řízení nedodala a nezprovoznila dva zakladače. Ze zápisu ze dne 18. 7. 1996 (který dovolatel hodnotí jako změnu smlouvy o dílo) podle dovolatele vyplývá, že jako podmínka dokončení díla byl sjednán závazek žalobkyně zprovoznit druhý zakladač, tak aby žalovaný mohl pokračovat v dokončení díla se dvěma funkčními zakladači. Tuto povinnost žalobkyně ve sjednaném termínu do 9. 8. 1996 nesplnila, o čemž svědčí zápis v provozním deníku. Žalobkyně po termínu 9. 8. 1996 dovolateli nesdělila, že by zprovoznila druhý zakladač a následně jej do objektu nepustila, zápis ze dne 15. 8. 1996 byl sepsán bez jeho účasti, a nebylo v němž vůbec hodnoceno plnění závazků žalobkyně. Za této situace zanikl podle názoru dovolatele jeho závazek pro nemožnost plnění. Podle názoru dovolatele nepostupovala žalobkyně podle § 346 obch. zák., podle něhož měla vyzvat žalovaného k nápravě a stanovit mu k tomu lhůtu, což neučinila. Odstoupení od smlouvy ze strany žalobkyně tudíž nebylo podle dovolatele platné.
Další výtka dovolatele je směřována proti závěru odvolacího soudu o rozsahu provedených prací a jejich hodnotě. Znalec Ing. Marinč konstatoval, že dílo se zastavilo v bodě 5.4, tj. v rámci programového vybavení s tím, že bylo provedeno oživení technologie. Dovolatel se domnívá, že pokud se vyjde ze smluvně stanovených částek ceny díla, pak hodnota díla provedeného žalovaným činila 676 000 Kč; závěr odvolacího soudu, že od ceny provedeného díle je nutno odečíst nepoužitelnost snímačů polohy a nepoužitelnost karet, nemá oporu v provedeném dokazování. Co se pak týče programového vybavení, tak toto bylo dodáno, nikoliv však dokončeno, a to pro nesplnění povinností ze strany žalobkyně.
Za vadu řízení, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, označil dovolatel připuštění změny žaloby v odvolacím řízení tak, že věci, které byly žalobkyni dodány, mají být vráceny zpět, když po 13 letech mají nulovou hodnotu, a naopak žalovaný má hradit částku 184 000 Kč. Přiznání takového nároku je podle názoru dovolatele v rozporu s dobrými mravy. Z ustanovení § 351 odst. 1 obch. zák. žalovaný dovozuje, že pokud zákon u vracení peněžitého plnění stanoví, že je třeba vrátit i úroky, pak tyto úroky znamenají zhodnocení zaplaceného peněžitého plnění za dobu, kdy plnění bylo druhé straně poskytnuto, do doby než bude vráceno druhé straně. U movitých věcí zákon nic takového výslovně neupravuje, tyto nelze vrátit tzv. naturální restitucí, ale je třeba vrátit jejich finanční hodnotu ke dni zániku smlouvy o dílo, a to zvláště v případě, pokud jako v dané věci soudní řízení trvá 13 let. Vyjde-li se z pořizovacích cen věcí, které by se měly žalovanému vracet, tak tuto stanovuje dovolatel na částku 154 358 Kč. K této částce měly být dovolateli přiznány ve smyslu § 351 odst. 2 obch. zák. i úroky z prodlení vyplývající z § 502 obch. zák., a to od 1. 9. 1996 do zaplacení.
Dovolatel navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu i rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se závěry odvolacího soudu. Poukázala na to, že námitku neposkytnutí součinnosti žalobkyní ohledně podmínek sjednaných v článku 4 smlouvy o dílo použil dovolatel poprvé devět let poté, co žalobkyně z důvodu nesplnění povinnosti dovolatele částečně odstoupila od smlouvy o dílo, neuplatnil ji např. při kontrole plnění smlouvy dne 18. 7. 1996, nedomáhal se dodání algoritmů řízení. Ohledně těchto tvrzení dovolatel nenabídl žádné důkazy a neunesl důkazní břemeno. Nyní se podle názoru žalobkyně jedná o pouhou účelovou obranu. Poznámka dovolatele ke stáří strojního zařízení žalobkyně není nikterak rozhodující, zařízení funguje standardně dodnes.
Za neopodstatněné, nemající oporu v provedeném dokazování, označila žalobkyně tvrzení dovolatele, že zápisem ze dne 18. 7. 1996 došlo ke změně smlouvy o dílo tím, že byl sjednán závazek žalobkyně ke zprovoznění druhého zakladače. Ve skutečnosti byly zakladače dva samostatné stroje, které fungovaly nezávisle, a dovolatel neukončil při realizaci díla ani jeho první fázi, tedy oživení a odladění prvního zakladače, nebylo možno tudíž přistoupit ke zprovoznění druhého zakladače. Taktéž tvrzení odvolatele, že jej žalobkyně odmítla pustit do objektu, aby dílo dokončil, nebylo v řízení prokázáno, žalovaný nenavrhl k jeho prokázání žádné důkazy.
Námitky dovolatele ke stanovení rozsahu provedených prací hodnotí žalobkyně jako nepodložené, soudy obou stupňů vycházely z provedeného dokazování, což se týká i odečtu ceny nepoužitelných snímačů polohy a ceny nepoužitelných karet, jiné než provedené důkazy dovolatel nenavrhl.
Ohledně dovolatelem tvrzené vady řízení spočívající v připuštění změny žaloby poukázala žalobkyně na ust. § 95 a § 211 o. s. ř. Zásada dvojinstančnosti řízení chráněná ust. § 216 odst. 2 o. s. ř. v dané věci narušena nebyla.
Žalobkyně nesouhlasí s interpretací § 351 obch. zák. provedenou dovolatelem, neboť správnou aplikaci tohoto ustanovení upravující práva a povinnosti účastníků smlouvy při odstoupení od smlouvy provedl odvolací soud. Žalobkyně navrhla zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje stanovené náležitosti, nejprve posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, a podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku nebo usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O žádný z uvedených případů se v posuzované věci nejedná.
Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za podmínky, že dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Protože dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. může být připuštěno jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž je dovolání přípustné podle tohoto ustanovení, jen z dovolacího důvodu uvedeného v 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy pro nesprávné právní posouzení věci.
Dovolatel v posuzované věci odůvodňuje přípustnost dovolání námitkou vznesenou proti závěru odvolacího soudu, že žalobkyně odstoupila od smlouvy o dílo ohledně dílčího plnění v souladu s § 346 odst. 1 a § 347 odst. 1 obch. zák., tedy platně. Poukazem na obsah článku 4 smlouvy o dílo stanovící žalobkyni jako objednateli díla podmínky plnění dovolatel pomíjí, že soudy obou stupňů dospěly ke shodnému skutkovému zjištění, že v řízení dovolatel neprokázal, že by dílo nedokončil bez vad v důsledku nedostatku součinnosti ze strany žalobkyně. Dovolací soud je přitom v případě, že v úvahu přichází přípustnost dovolání pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., skutkovým zjištěním odvolacího soudu vázán a toto skutkové zjištění přezkoumávat nemůže, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuelně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá jak již bylo výše uvedeno přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou být totiž jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v nalézacím řízení, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí. Skutkový stav věci a výsledky dokazování nemohou před dovolacím soudem doznat změny. Dovolací soud není oprávněn při zkoumání přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zabývat se jinými než právními otázkami a je vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu.
Pokud pak dovolatel namítá, že žalobkyně mu měla před odstoupením od smlouvy stanovit dodatečnou lhůtu k plnění podle § 346 obch. zák., není tato jeho námitka důvodná, neboť soudy obou stupňů učinily skutkové zjištění, že tuto lhůtu žalobkyně žalovanému poskytla podle smlouvy mělo být dílo provedeno do 15. 7. 1996, žalobkyně poskytla žalovanému dodatečnou lhůtu ke splnění závazku do 9. 8. 1996, k odstoupení od smlouvy došlo dne 16. 8. 1996.
K závěru o přípustnosti dovolání nemohla vést ani námitka dovolatele vytýkající odvolacímu soudu nesprávně stanovený rozsah prací provedených dovolatelem. Zda tento závěr přijatý odvolacím soudem má či nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, není dovolací soud v případě zkoumání přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., oprávněn přezkoumávat, neboť dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. není způsobilým dovolacím důvodem tam, kde přípustnost dovolání závisí na úvaze dovolacího soudu o tom, zda napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
Dovolatel se mýlí, pokud namítá, že má právo na finanční náhradu za věci, které lze po zániku smlouvy o dílo vrátit. Odvolací soud správně posoudil tento jeho požadavek za uplatnění nároku, které nemá oporu ani v zákoně, ani ve stávající judikatuře. Podle ustanovení § 351 odst. 2 obch. zák. strana, které bylo před odstoupením od smlouvy poskytnuto plnění druhou stranou, toto plnění vrátí, u peněžního závazku spolu s úroky ve výši sjednané ve smlouvě pro tento případ, jinak stanovené podle § 502 obch. zák. Toto pravidlo ukládá stranám vrátit si poskytnuté plnění a pouze pokud není možné plnění vrátit, pak je nutné poskytnout peněžitou náhradu. Odvolací soud tudíž dospěl ke správnému závěru, že hodnota věcí, které je žalobkyně povinna vrátit oproti vrácení části uhrazené zálohy na cenu díla, je nerozhodná, když věci nebyly zničeny ani poškozeny. Skutečnost, že se v průběhu soudního řízení snížila cena jednotlivých součástí systému Modicon, které je žalobkyně povinna dovolateli vrátit, je bezvýznamná a nemůže jít k tíži žalobkyně, neboť platí, že je nerozhodné, že v mezidobí došlo ke snížení hodnoty získaného obohacení nebo jeho spotřebování (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. 23 Cdo 3603/2008, jenž je k dispozici na www.nsoud.cz )
Způsobilým podkladem pro závěr o přípustnosti dovolání nemůže být ani námitka dovolatelky, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jen výjimečně může být v dané souvislosti relevantní i tento dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., a to v případě, že otázka, zda je či není takové vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávního) předpisu. V dané věci se o takový případ nejedná.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá z hlediska uplatněných dovolacích důvodů po právní stránce zásadní význam, a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolání směřuje výslovně i proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení. Ani v této části není dovolání přípustné, jelikož tato přípustnost nevyplývá z žádného ustanovení občanského soudního řádu (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 4/2003).
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když náklady žalobkyně sestávají z odměny advokáta za zastupování účastníka v dovolacím řízení ve výši 9 645 Kč [§ 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů] a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) s připočtením částky 1 989 Kč představující náhradu za 20% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na výkon rozhodnutí.

V Brně 28. června 2012


JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu