23 Cdo 2542/2011
Datum rozhodnutí: 27.11.2013
Dotčené předpisy: § 17, § 38 předpisu č. 216/1994Sb.




23 Cdo 2542/2011

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., v právní věci žalobce Ing. J. S. , zast. JUDr. Matějem Zachvejou, advokátem, se sídlem v Ostravě Moravské Ostravě, 28. října 1727/108, proti žalovanému Profidebt, s.r.o. , se sídlem v Praze 1, Klimentovská 1216/46, IČ 27 22 19 71, zast. JUDr. Pavlem Fráňou, advokátem, se sídlem v Praze 8, Sokolovská 5/49, o návrhu na zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 4 Cm 83/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 2. 2011, č. j. 4 Cmo 278/2010-331, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 2. 2011, č. j. 4 Cmo 278/2010-331, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 12. 4. 2010, č. j. 4 Cm 80/2006-197, zrušil rozhodčí nález Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky ze dne 29. 5. 2006, č. Rsp 797/05 a dále rozhodl o nákladech řízení.
Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 3. 2. 2011, č. j. 4 Cmo 278/2010-331, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména popsal dosavadní průběh řízení, obsah odvolání žalovaného a jeho námitky, včetně vyjádření žalobce k odvolání. Zejména konstatoval, že soud prvního stupně usnesením ze dne 12. 7. 2009, č. j. 4 Cm 83/2006-70, řízení zastavil z důvodu nedostatku pravomoci a toto rozhodnutí Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 16. 1. 2008, č. j. 5 Cmo 367/2007-93, změnil tak, že řízení se nezastavuje. Poté soud prvního stupně rozsudkem ze dne 3. 11. 2005, č. j. 4 Cm 83/2006-119, zamítl žalobu na zrušení rozhodčího nálezu a tento rozsudek byl Vrchním soudem v Olomouci usnesením ze dne 2. 4. 2009, č. j. 4 Cmo 85/2009-158, zrušen, neboť nepovažoval za správné posouzení důvodu pro zrušení rozhodčího nálezu dle ust. § 31 písm. b) ZRŘ.
Soud prvního stupně poté rozhodl rozsudkem ze dne 12. 4. 2010, č. j. 4 Cm 80/2006-197, tak, že předmětný rozhodčí nález zrušil. Odvolací soud tento rozsudek potvrdil svým rozhodnutím, které je napadeno dovoláním.
Odvolací soud k jednotlivým námitkám odvolatele uvedl, že není na místě námitka nedostatku pravomoci českých soudů, neboť sjednání místa rozhodčího řízení ve Vídni má význam pouze geografický, protože si strany jinak sjednaly, kromě českých rozhodců i užití českých právních předpisů, včetně předpisů procesních. Stejně tak odvolací soud neshledal důvodnou námitku překážky věci pravomocně rozhodnuté, a to s ohledem na rozhodnutí Obchodního soudu ve Vídni ze dne 19. 6. 2008, č. j. 35 Cg 103/06 W, neboť nařízení Rady (ES) č. 44/2001 se nevztahuje na rozhodčí řízení, jehož použití se žalovaný dovolával a nelze aplikovat ani Newyorskou úmluvu. Taktéž neshledal důvod pro to, aby se obrátil na Soudní dvůr Evropské unie s položením předběžné otázky k výkladu uvedeného nařízení, neboť je zřejmé, že nařízení č. 44/2001 se na rozhodčí řízení nevztahuje, vč. intervence soudů do rozhodčího řízení.
Odvolací soud dále souhlasil se závěry soudu prvního stupně, který za použití výkladových pravidel uvedených v § 35 odst. 2 obč. zák. a § 266 obch. zák. uzavřel, že předmětná rozhodčí doložka obsažená ve smlouvě o poskytování služeb ze dne 9. 1. 2002 je v čl. 10.3 ohledem na použitou formulaci uvěrová smlouva neplatná pro její neurčitost.
Odvolací soud, vzhledem k tomu, že námitky žalované neshledal důvodnými, rozhodl tak, jak bylo uvedeno shora.
Dovoláním ze dne 6. 5. 2011 napadl žalovaný usnesení (správně rozsudek) odvolacího soudu ze dne 3. 2. 2011, č. j. 4 Cmo 278/2010-331, v jeho výroku I., kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé s tím, že dovolání je přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaný je toho názoru, že otázky jím vymezené, a to zda
- jsou české obecné soudy pravomocné ke zrušení cizího rozhodčího nálezu, a zda
- je možné, aby chyba v psaní způsobila neplatnost právního úkonu (neplatnost rozhodčí doložky
jsou otázkami zásadního právního významu dovolacím soudem dosud neřešené.
V podrobnostech pak dovolatel v dovolání uvedl, že volba místa rozhodčího řízení a vydání rozhodčího nálezu nemá pouze geografický význam, ale souvisí s aplikací mezinárodních smluv, zasahováním soudů do rozhodčího řízení atd.
Dovolatel uvedl, že rozhodčí řízení bylo vedeno ve Vídni, kde byl nález i vydán. Rozhodčí nález je tedy cizím rozhodčím nálezem, což vyplývá z ust. § 38 ZRŘ, což je podstatné pro možnost zrušení rozhodčího nálezu. Předmětný nález byl vydán ve Vídni, a proto je ke zrušení vydaného nálezu Rsp 797/05 výlučně příslušný obecný soud Rakouské republiky. Dovolatel se dále zabývá Newyorskou úmluvou ve vztahu k ust. § 38 ZRŘ, která upravuje uznání a výkon cizích rozhodčích nálezů a namítá, že z této úmluvy nelze dovodit, že by z ní vyplývalo právo účastníků podat žalobu na zrušení cizího rozhodčího nálezu. Upravuje pouze uznání a výkon rozhodčích nálezů vydaných na území jiného státu, než toho, v němž je žádáno o jejich uznání a výkon. Měl-li žalobce pochybnosti o předmětném rozhodčím nálezu, měl své námitky uplatnit v rámci řízení o jeho uznání a výkonu v České republice.
V další části dovolání se žalovaný podrobně zabýval závěry odvolacího soudu, že rozhodčí doložka obsažená v bodě 10.3 smlouvy o poskytování služeb ze dne 9. 1. 2001 je pro neurčitost neplatná, neboť v ní je chybně uvedeno, že jakékoli spory, nesrovnalosti, nároky atd. z této úvěrové smlouvy budou řešeny, nedojde-li ke smírnému řešení, prostřednictvím Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR rozhodci tohoto soudu s tím, že rozhodčí řízení se bude konat ve Vídni. Dovolatel velmi podrobně odůvodňoval, že tento závěr je nesprávný, a to s odkazem na ust. § 35 odst. 2 obč. zák., popř. na svědecké výpovědi. Je toho názoru, že výraz úvěrová smlouva použitý v rozhodčí doložce je chybou v psaní, přičemž význam tohoto právního úkonu je zcela nepochybný. Neobsahuje-li smlouva o poskytování služeb úpravu jakékoli úvěrové smlouvy, je zřejmé, že vůle smluvních stran smlouvy o poskytování služeb nebyla v rozporu s tím, co vyplývá z jazykového projevu smluvních stran a podle dovolatele pokud úvěrová smlouva neexistuje, vztahuje se rozhodčí doložka při použití dalšího výkladu v celém souhrnu k celé smlouvě o poskytování služeb , což vyplývá i z výpovědí svědků D. B. a P. N.. Dovolatel je přesvědčen, že projev vůle obsažený v bodě 10.3 předmětné smlouvy je srozumitelný, rozhodčí doložka netrpí vadou neurčitosti a nemůže být neplatná a k tomuto závěru lze dospět výkladem tohoto právního úkonu dle ust. § 266 odst. 1 až 3 obch. zák.
Dovolatel proto navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení a zároveň požaduje náhradu nákladů dovolacího řízení.
Z předkládací zprávy a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by se žalobce k podanému dovolání vyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) s ohledem na čl. II. bod 7 zák. č. 404/2012 Sb., kterým se mění zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů dovolání projedná a rozhodne o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012.
Nejvyšší soud dále konstatoval, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti a bylo sepsáno advokátem a dovolatel je jím též zastoupen (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 4, § 241a odst. 1 o. s. ř.).
V posuzovaném případě je dovolání přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť soud prvního stupně ve svém dalším rozhodnutí rozhodl jinak, než ve svém dřívějším rozhodnutí proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu zejména v otázce pravomoci českých soudů k rozhodnutí o zrušení rozhodčího nálezu ze dne 29. 5. 2006, sp. zn. Rsp 797/05, nikoliv podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., na něž odkazoval dovolatel.
V dovolání žalobce především napadl otázku pravomoci českých soudů k řízení o zrušení uvedeného rozhodčího nálezu vydaného Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky, kdy podle dohody účastníků řízení byla místem řízení Vídeň a zde byl předmětný rozhodčí nález vydán.
Vzhledem k tomu je nutné nejprve zjistit, zda v daném případě je předmětný rozhodčí nález nálezem domácím či cizím.
Podle § 38 zák. č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen ZRŘ ) rozhodčí nálezy vydané v cizím státě budou v tuzemsku uznány a vykonány jako tuzemské rozhodčí nálezy, je-li zaručena vzájemnost. Za cizí rozhodčí nálezy se tedy považují ty nálezy, které byly vydány v cizím státě.
K tomu je nutné dodat, že ZRŘ nebrání tomu, aby si subjekty s bydlištěm či sídlem v České republice sjednaly, že místo rozhodčího řízení bude v jiném státě než je jejich bydliště (sídlo), a to i v případě, že si zvolí tuzemský rozhodčí soud, popř. právo státu, v němž sídlí.
V ust. § 38 ZRŘ se za cizí rozhodčí nálezy považují ty, které byly vydány v cizím státě.
Podle ust. § 17 ZRŘ, se rozhodčí řízení koná v místě dohodnutém stranami. Místo vydání rozhodčího nálezu je třeba ztotožnit s místem řízení, jak to vyplývá z pojetí zákona o rozhodčím řízení (viz též Bělohlávek, A. Zákon o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů. Komentář 2. vydání, Praha: C. H. Beck 2012, str. 1356).
V posuzovaném případě, kdy, jak bylo již uvedeno, si účastníci sjednali, že místem rozhodčího řízení bude Vídeň, je třeba s ohledem na uvedené uzavřít, že jde o cizí rozhodčí nález. Vzhledem k tomu není správný názor odvolacího soudu, že sjednání místa rozhodčího řízení ve Vídni má význam pouze geografický a že v daném případě nejde o cizí rozhodčí nález.
Jde-li tedy o cizí rozhodčí nález, může být v tuzemsku uznán a vykonán podle § 38 ZRŘ a vzhledem k tomu nemůže být dána pravomoc českých soudů ke zrušení cizího rozhodčího nálezu. Tato pravomoc je založena pouze ve vztahu k tuzemským rozhodčím nálezům.
V této souvislosti je nutné poukázat i na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1034/2012, které se zabývalo obdobnou problematikou.
Vzhledem k závěru dovolacího soudu, že není dána pravomoc českých soudů k řízení o zrušení předmětného rozhodčího nálezu, je nadbytečné zabývat se další námitkou dovolatele, která se týká výkladů právního úkonu, tj. sjednané rozhodčí doložky.
Nejvyšší soud s ohledem na uvedené proto podle § 243b odst. 2 a 3 o. s. ř. rozhodl tak, že rozsudek odvolacího soudu zrušil, neboť dospěl k závěru, že toto rozhodnutí není správné a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
O nákladech řízení včetně řízení dovolacího bude podle ust. 243d odst. 1 o. s. ř. rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. listopadu 2013
JUDr. Ing. Jan Hušek předseda senátu