23 Cdo 2512/2015
Datum rozhodnutí: 05.08.2015
Dotčené předpisy: § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., § 98 o. s. ř.



23 Cdo 2512/2015


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně ICELAND PELAGIC Ltd. se sídlem Krossey 780, Hornafjordur, Island, reg. č. 420108-0600, zastoupené Mgr. Kateřinou Sedláčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1 Nové Město, Ostrovní 126/30, proti žalované DIANA FISH spol. s r. o., se sídlem Tř. 5 května 1082, Pečky, identifikační číslo osoby 27370691, zastoupené Mgr. Tomášem Uherkem, advokátem se sídlem v Praze 9 Vysočany, Jandova 208/8, o zaplacení částky 168.962,- EUR s příslušenstvím, o zaplacení příslušenství z částky 15.500,- EUR a o zaplacení 148.580,- NOK, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 56 Cm 155/2012, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. března 2015, č. j. 8 Cmo 34/2015-417, takto:

Dovolání se odmítá .

Odůvodnění:
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)

Krajský soud v Praze usnesením ze dne 2. ledna 2015, č. j. 56 Cm 155/2012-395, rozhodl, že z důvodů vyřešení otázky mající význam pro rozhodnutí soudu se řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. přerušuje do pravomocného skončení řízení ve věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 59 Cm 236/2013.
K odvolání žalobkyně odvolací soud usnesením v záhlaví uvedeným usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že řízení se nepřerušuje.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodovaní dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) spočívá dle dovolatelky v řešení právní otázky, zda lze řízení přerušit dle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. dříve, než se soud začne žalobcem uplatněnými nároky meritorně zabývat s tím, že dovolatelka uvádí, že dle závěru odvolacího soudu nikoliv.
Žalobkyně navrhuje dovolání žalované zamítnout jako nedůvodné dle § 243d písm. a) o. s. ř.
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasně podané oprávněnou osobou zastoupenou advokátem a že splňuje formální obsahové znaky předepsané v § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vyjmenovaných v ustanovení § 238a o. s. ř, zbývá určit, zda je dovolání přípustné dle § 237 o. s. ř.
Dle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Dle rozhodovací praxe dovolacího soudu není dovolání přípustné podle 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSCR 53/2013, které je stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu dostupné na webových stránkách www.nsoud.cz ). Dovolání není přípustné, neboť napadené rozhodnutí nespočívá na řešení právní otázky předložené dovolatelkou, zda lze řízení přerušit dříve, než se soud začne žalobcem uplatněními nároky meritorně zabývat. Rozhodnutí odvolacího soudu o tom, že se řízení nepřerušuje, totiž spočívá na úvaze, že pokud jsou žalovanou uplatněné námitky započtení pouze procesní obranou ve smyslu § 98 o. s. ř., musí se soud nejprve zabývat otázkou důvodnosti pohledávek uplatněných žalobkyní (kterou žalovaná popírá), a teprve v případě zjištění jejich opodstatněnosti bude namístě posuzovat důvodnost navrhovaného započtení. Skutečnost, že se doposud soud nezačal žalobkyní uplatněnými nároky meritorně zabývat tak není důvodem, pro který odvolací soud rozhodl o tom, že řízení se nepřerušuje, nýbrž jen jedním z hledisek, na základě kterých odvolací soud dovodil, že v projednávané věci zásadě hospodárnosti řízení odpovídá postup, dle kterého je úvaha o přerušení řízení do pravomocného skončení řízení vedeném pod sp. zn. 59 Cm 236/2013 na místě až tenkrát, bude-li najisto postaveno, že žaloba je ve věci samé zčásti či zcela důvodná. Pouze pro úplnost proto Nejvyšší soud podotýká, že takový postup odvolacího soudu je v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, dle které je smyslem ustanovení § 109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř. zajistit hospodárnost řízení; proto by měl soud posoudit, zda vyčkání výsledku vedlejšího řízení bude i z hlediska délky původního (hlavního) řízení účelné, nebo zda si otázku, která může mít význam pro jeho rozhodnutí, vyřeší předběžně sám. Při úvaze o tom, zda řízení přeruší, by měl soud postupovat podle okolností konkrétního případu, zejména s ohledem na to, zda v řízení nelze učinit jiná vhodná opatření a také s ohledem na celkovou délku řízení, o kterou se nutně původní řízení prodlouží (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2011, sp. zn. 30 Cdo 5270/2009, či odvolacím soudem nepřesně citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013, sen. zn. 29 ICdo 53/2013).
Z důvodů shora uvedených dospěl dovolací soud k závěru o nepřípustnosti dovolání, Nejvyšší soud proto podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. toto dovolání odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje dle § 243f odst. 3 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 5. srpna 2015
JUDr. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu