23 Cdo 2499/2009
Datum rozhodnutí: 27.05.2010
Dotčené předpisy: čl. 32 odst. 2 předpisu č. 11/1975Sb., § 120 odst. 1, 3 o. s. ř., § 118a odst. 3 o. s. ř., čl. 32 odst. 1 předpisu č. 11/1975Sb., § 35 odst. 2 obč. zák., § 266 obch. zák.




23 Cdo 2499/2009


ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobce J. H. , podnikatele, IČ 62983946, zastoupeného Mgr. Robertem Kvasničkou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Dlouhá 16, proti žalované AC TRANS s. r. o ., se sídlem v Chropyni, Moravská 552, PSČ 768 11, IČ 25525905, zastoupené JUDr. Simonou Bělákovou, advokátkou, se sídlem ve Znojmě, Lidická 5, o zaplacení částky 638.354,59 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 11 Cm 86/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. prosince 2008, č. j. 4 Cmo 231/2008-305, takto:


Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. prosince 2008, č. j. 4 Cmo 231/2008-305, jakož i rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 26. listopadu 2007, č. j. 11 Cm 86/2003-251, se zrušují a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení .
O d ů v o d n ě n í:

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 26. listopadu 2007, č. j. 11 Cm 86/2003-251, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 638.354,59 Kč s úrokem z prodlení (výrok pod bodem I), a rozhodl o nákladech řízení (výroky pod body II a III).
Soud prvního stupně zjistil, že žalovaná na základě žalobcovy objednávky provedla ve dnech 8. 5. až 10. 5. 2001 přepravu hluboce zamražené drůbeže z Maďarska do Německa, že v průběhu přepravy mělo dojít k poruše mrazícího zařízení, které muselo být opravováno, a že v jejím průběhu došlo ke zvýšení teploty v chladícím prostoru nad teplotu požadovanou žalobcem a rovněž nad teplotu, při jejímž dodržení lze maso považovat za hluboce zmražené; poškození zásilky bylo zjištěno dne 10. 5. 2001. Protože zboží nebylo možno použít podle požadavků zákazníka, bylo se souhlasem žalované prodáno za cenu ve výši 45 % původně sjednané ceny. Žalobci vznikla škoda spočívající v tom, že musel svému zákazníkovi uhradit rozdíl v cenách ve výši 35.044,04 DEM, zaplatit výdaje spojené s expertízou ve výši 1.331,38 DEM a zaplatit překlady do němčiny ve výši 7.800,- Kč. Žalobce fakturou č. 20010070 ze dne 15. 7. 2001 vyúčtoval žalované částku 1.331,38 DEM jako reklamaci zákazníka při vykládce z důvodu škody vzniklé na teplotě zboží po dobu přepravy. Žalovaná dopisem ze dne 30. 7. 2001 tuto fakturu žalobci vrátila s tím, že rozdíl teplot neovlivnil kvalitu zboží a žádná škoda nevznikla. Nato žalobce fakturou č. 20010106 ze dne 13. 8. 2001 vyúčtoval žalované z téhož důvodu částku 35.044,04 DEM. Na ni žalovaná reagovala dopisem ze dne 29. 8. 2001, jímž znovu vrátila fakturu č. 20010070 s týmž odůvodněním a potvrdila přijetí faktury č. 20010106 s tím, že její obsah jí není jasný.
Po posouzení skutkového stavu věci podle ustanovení čl. 17, čl. 23 odst. 4 a čl. 25 odst. 1 Úmluvy o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní přepravě, uveřejněné ve Sbírce zákonů vyhláškou č. 11/1975 Sb. (dále též jen Úmluva CMR ), dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobce má právo na náhradu škody, neboť prokázal jak porušení povinnosti z přepravní smlouvy, tak i vznik škody a její výši. Dovodil však, že žalobci nelze toto právo přiznat v důsledku důvodně uplatněné námitky promlčení. S poukazem na čl. 32 Úmluvy CMR uvedl, že ode dne následujícího po zjištění poškození zásilky počala žalobci běžet jednoroční promlčecí doba, k jejímuž stavení došlo na základě faktury č.20010070 vystavené žalobcem dne 15. 7. 2001 a vrácené žalovanou dne 30. 7. 2001, tj. nejdéle po dobu 15 dnů. Nepřijal žalobcovu argumentaci, že k stavení promlčecí doby došlo také na základě jeho faktury ze dne 13. 8. 2001, kterou žalovaná přijala a nevrátila, neboť usoudil, že se jednalo o pozdější reklamaci v téže věci, jež podle čl. 32 odst. 2 in fine Úmluvy CMR stavení promlčecí doby nezpůsobuje. Dodal, že lze sice mít podezření, že řidič vozidla přepravujícího zásilku neplnil řádně povinnosti vyplývající z jeho pracovní náplně, zdůraznil však, že jde pouze o podezření, přičemž důkazní situaci v tomto směru by nemohl změnit ani výslech řidiče, a nelze tedy přijmout žalobcovu argumentaci, že v jednání řidiče bylo nutno spatřovat zavinění rovnocenné úmyslu ve smyslu čl. 31 odst. 1 Úmluvy CMR, s nímž by se pojila tříletá promlčecí doba. Na základě těchto úvah soud prvního stupně uzavřel, že promlčecí doba uplynula dnem 25. 5. 2002, a protože žaloba byla podána až dne 11. 6. 2002, je žalobcův nárok promlčen.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 4. prosince 2008, č. j. 4 Cmo 231/2008-305, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok pod bodem I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně. Shodně s ním posoudil žalobcovu fakturu ze dne 15. 7. 2001 jako písemnou reklamaci přepravy, jakož i to, že žalovaná dopisem ze dne 30. 7. 2001 tuto reklamaci odmítla. Se soudem prvního stupně se shodl též v tom, že faktura ze dne 13. 8. 2001, jíž žalobce vyúčtoval další škodu, byla pouze pozdější reklamací téže přepravy a promlčecí doba se tak stavěla pouze po dobu 15 dnů. V otázce délky promlčecí doby odvolací soud dovodil, že ze skutečnosti, že chladicí aparát byl opravován, že nebyl během přepravy zcela funkční, ani z podezření, že řidič neplnil řádně své povinnosti a žalovaná nedostatečně kontrolovala tohoto svého zaměstnance, nelze dovozovat zavinění rovnocenné úmyslu. Poukázal na to, že u každého technického zařízení může kdykoliv dojít k poruše; v tomto případě došlo v průběhu přepravy zboží k problémům s funkčností chladícího agregátu vozidla, přičemž sám žalobce v odvolání tvrdil, že příčinou bylo chybné nastavení, obsluha či porucha chladícího agregátu. Odvolací soud uzavřel, že je-li jednou z možných příčin zvýšení teploty v chladicím prostoru dopravního prostředku porucha chladícího agregátu, tedy skutečnost, kterou žalovaná nemohla předvídat, nelze dovodit, že by zavinění žalované ve vztahu k předmětné škodě bylo lze považovat za rovnocenné úmyslu. Zdůraznil, že žalobcovy úvahy, že výpadek zařízení způsobil sám řidič žalované, se pohybují v rovině spekulací a nebyly v řízení prokázány, a shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že promlčecí doba je proto v tomto případě roční a námitka promlčení je důvodná.Rozsudek odvolacího soudu, a to výslovně ve všech jeho výrocích, napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřoval v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ). Jako dovolací důvod označil skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Žalobce zpochybnil závěr odvolacího soudu ohledně délky a běhu promlčecí doby. Za otázku zásadního právního významu ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., označil otázku posouzení řádného odmítnutí reklamace, které způsobuje pokračování běhu promlčecí doby, a posouzení míry zavinění dopravce a jeho pracovníků při vzniku škody na zboží přepravovaném speciálním vozidlem vybaveným takovým zařízením, že zásilka je chráněna před vlivy tepla, zimy, kolísáním teplot a vlhkosti vzduchu.
Žalobce namítl, že žalovaná uvedla v dopise ze dne 30. 7. 2001, jímž mu vrátila fakturu ze dne 15. 7. 2001 s vyúčtováním nákladů expertízy, že komisaře k případu nevolala a je proto toho názoru, aby předmětnou částku uhradil ten, kdo komisaře ke zboží povolal. Na fakturu ze dne 13. 8. 2001, jíž vyúčtoval škodu na zásilce a jejíž přílohou byly originály expertních zpráv, žalovaná reagovala žádostí o vysvětlení k fakturaci výdajů dalšího havarijního komisaře a následně dokonce požádala o podklady k uplatnění škody jako pojistné události, sama tedy považovala tuto fakturu za reklamaci přepravy. K odmítnutí či vrácení faktury č. 20010106 včetně připojených dokladů nedošlo, stejně jako k odmítnutí reklamace přepravy, z čehož žalobce dovozuje, že promlčecí doba od doručení této faktury neběží a k promlčení jeho nároků nedošlo; pokud žalovaná odmítla nějaký jeho nárok, šlo výhradně o nárok na náhradu nákladů na zpracování expertízy o stavu zásilky, nikoli o odmítnutí reklamace vzniku škody na zásilce.
Dále žalobce argumentoval, s poukazem na to, co podle jeho názoru vyplývá z provedeného dokazování, resp. na to, co se mělo stát (bez odkazu na důkazy), že v objednávce přepravy zdůraznil požadavek na minimální teplotu přepravovaného hluboce zmraženého masa a dal žalované pokyn, aby jej její řidič v případě jakýchkoli závad či potíží okamžitě kontaktoval, že zboží mělo při nakládce předepsanou teplotu, v průběhu přepravy však teplota v chlazeném prostoru opakovaně a na zásadní dobu stoupla jak nad teplotu sjednanou, tak nad teplotu nezbytnou pro zachování kvality zboží, žalovaný však o tom neinformoval, neučinil vhodná opatření a přepravu za těchto závadných podmínek dokončil, a že zboží bylo zvýšenou teplotou v chlazeném prostoru poškozeno, a to s největší pravděpodobností jako důsledek nedostatečného chlazení během transportu, neboť při přezkoušení chladícího agregátu bylo zjištěno, že nedosahuje předepsaného výkonu. Z toho žalobce dovozuje, že chladící agregát předmětného vozidla byl buď chybně nastaven či obsluhován, nebo byl poškozen. Záznam termografu pak podle jeho mínění nasvědčuje tomu, že chladící agregát byl během přepravy na dobu cca 10 hodin vypnut či nefunkční a tato skutečnost musela být řidiči známa, neboť vozidlo bylo během přepravy přistaveno do opravny za účelem opravy chladícího zařízení. Podle žalobcova mínění je tedy dokonce velmi pravděpodobné, že výpadek zařízení způsobil řidič, který jej pravděpodobně úmyslně vypnul a následně jej nebyl schopen uvést do provozu. Opakované překročení minimálních teplot bylo evidentní ze zařízení zaznamenávajícího teplotu uvnitř nákladního prostoru vozidla, řidič žalované si tedy musel být vědom, že došlo k teplotním škodám na zboží, snažil se však tuto skutečnost kamuflovat opětovným domražením zboží.
Podle žalobcova názoru je třeba považovat za hrubou nedbalost chování dopravce, který nepožádá odesílatele, resp. příjemce o pokyny, jak naložit se zbožím, zjistí-li významné zvýšení teploty zásilky nebo její významné kolísání již v průběhu přepravy, resp. nesloží do obdržení pokynů zboží ve skladu s mražením. Ve věci výkladu pojmu zavinění rovnocenné úmyslu žalobce argumentoval judikaturou některých evropských soudů, především rozhodnutím německého Spolkového soudního dvora, a rozsudkem Vrchního soudu v Praze sp. zn. 12 Cm 32/2002 a uzavřel, že vzhledem k čl. 32 odst. 1 Úmluvy CMR by promlčecí doba, i kdyby nedošlo k jejímu zastavení, uplynula až v květnu 2004 a nárok uplatněný žalobou dne 11. 6. 2002 by tudíž nemohl být promlčen.
Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnila se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu. Podle jejího mínění napadené rozhodnutí zásadní význam po právní stránce nemá, navrhla proto, aby dovolání bylo odmítnuto. Zdůraznila, že již z faktury ze dne 15. 7. 2001, v níž je uvedeno reklamace zákazníka při vykládce, škoda vzniklá na teplotě zboží po čas přepravy , vyplývá úkon písemné reklamace a jakákoli další korespondence žalobce vůči žalované již musela být posouzena jako pozdější reklamace v téže věci. Ve faktuře ze dne 13. 8. 2001 je ostatně jen vyčíslena škoda a není v ní zmínka, že by mělo jít o reklamaci. Žalovaná dále argumentovala, že i kdyby bylo prokázáno porušení jejích povinností, nelze toto jednání hodnotit jako úmyslné či rovnocenné úmyslu, neboť nebylo prokázáno, že by její řidič nekontroloval stav a funkčnost chladícího agregátu během přepravy a že by výpadek zařízení způsobil on sám jeho vypnutím. Závěrem žalovaná zdůraznila, že míru zavinění je třeba posuzovat podle práva soudu, kde se věc projednává, žalobcův odkaz na zahraniční judikaturu je irelevantní.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno před 1. červencem 2009, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009 Sb., Nejvyšší soud České republiky (dále též jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné, neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o. s. ř.
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozhodnutí proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Rozsudek odvolacího soudu je rozsudkem potvrzujícím, proti němuž je dovolání přípustné za podmínek stanovených § 237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř. O případ, na který pamatuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., se nejedná. Dovolání tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud vyložil v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132 (od jehož závěrů nemá důvodu odchýlit se ani v této věci a na něž v podrobnostech odkazuje), že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení. K závěru o zásadním významu rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce může totiž vést pouze posouzení právních otázek, včetně těch, jež vyplývají ze střetů o výklad norem práva procesního. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov. shodně též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130 a usnesení Ústavního soudu ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06).
Při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu je dovolací soud zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 541/2004). Zásadní právní význam rozhodnutí může přitom založit jen taková právní otázka, jež je pro rozhodnutí odvolacího soudu určující (na níž toto rozhodnutí spočívá).
Z námitek uplatněných v dovolání pouze dvě zpochybňují posouzení právní otázky, na jejímž řešení spočívá napadený rozsudek odvolacího soudu, a to ta, jež zpochybňuje správnost posouzení žalobcovy faktury ze dne 15. 7. 2001 jako reklamace ve smyslu čl. 32 odst. 2, věty první, Úmluvy CMR, a s tím spojeného posouzení jeho faktury ze dne 13. 8. 2001 jako pozdější reklamace v téže věci ve smyslu článku 32 odst. 2, věty čtvrté, Úmluvy CMR, a dále související námitka, jejímž prostřednictvím je zpochybněno posouzení dopisu žalované ze dne 30. 7. 2001 jako řádného odmítnutí reklamace ve smyslu čl. 32 odst. 2, věty první, Úmluvy CMR.
Výklad pojmu reklamace užitého v článku 32 odst. 2, věty první, Úmluvy CMR, v rozhodování dovolacího soudu dosud podán nebyl (§ 237 odst. 3 o. s. ř.), Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má zásadní význam po právní stránce a dovolání je proto přípustné [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř].
Reklamace, již má na mysli Úmluva CMR, nepochybně je právním úkonem ve smyslu ustanovení § 34 občanského zákoníku (dále též jen obč. zák. ), neboť jde o projev vůle směřující ke vzniku těch práv a povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují. Obsahové náležitosti reklamace Úmluva CMR nestanoví. O reklamaci ve smyslu Úmluvy CMR tedy půjde též tehdy, bude-li projev oprávněného obsahovat oznámení o skutečnostech, jež mají zakládají jeho nároky z přepravy vůči dopravci, a vyplývá-li z něho vůle tyto nároky vůči dopravci uplatnit; uplatnění konkrétního nároku se nevyžaduje. Je-li pro účinky reklamace na běh promlčecí doby bez významu, zda v ní oprávněný již uplatnil konkrétní nárok, pak je též bez významu, zda v ní uplatnil všechny nároky, které mu z přepravy vznikly, či jen některé z nich, např. proto, že pro uplatnění dalších neměl v době reklamace dostatek poznatků. Pak je zřejmé, že dodatečné uplatnění dalších nároků je již jen pozdější reklamací v téže věci ve smyslu čl. 32 odst. 2, věty čtvrté, Úmluvy CMR, jehož účinky na běh promlčecí doby Úmluva CMR výslovně vylučuje.
Odvolací soud při výkladu žalobcova písemného projevu ze dne 15. 7. 2001 správně vyložil, v intencích ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. a § 266 obchodního zákoníku (dále též jen obch. zák. ), že jím žalobce projevil vůli uplatnit nároky z titulu částečného poškození zásilky při přepravě, což plyne nejen z výslovného vyjádření obsaženého v textu písemnosti (byť je zde výraz reklamace zřejmě užit ve vztahu k žalobcovu zákazníkovi), nýbrž zejména z označených důvodů fakturace, jež se nevztahují toliko k uplatněné náhradě nákladů za posudek havarijního komisaře, nýbrž primárně k vlastnímu částečnému poškození zásilky při přepravě (srov. odkaz na škodu vzniklou na teplotě zboží počas přepravy). Z toho pak plyne, jak odvolací soud též správně dovodil, že již tato faktura byla podle svého obsahu reklamací, ke stavení běhu promlčecí doby ve smyslu článku 32 odst. 2, věty první, Úmluvy CMR, došlo tedy již jejím doručením žalované a faktura ze dne 13. 8. 2001, jíž žalobce uplatnil další nároky z téhož titulu, mohla být již jen pozdější reklamací v téže věci ve smyslu článku 32 odst. 2, věty čtvrté, která běh promlčecí doby ovlivnit nemohla.
Za tohoto stavu se odvolací soud správně zabýval především posouzením, zda lze za odmítnutí reklamace ve smyslu čl. 32 odst. 2, věty první, Úmluvy CMR považovat dopis ze dne 30. 7. 2001, jímž žalovaná na fakturu ze dne 15. 7. 2001 reagovala. I tuto otázku odvolací soud posoudil správně. Žalobcův argument, že žalovaná (nanejvýš) odmítla pouze jeho nárok na náhradu nákladů na zpracování expertízy o stavu zásilky, nikoliv reklamaci vzniku škody na zásilce, je založen na účelové, zkreslující reprodukci textu obsaženého v dopise žalované. V něm žalovaná ve skutečnosti odůvodnila vrácení faktury ze dne 15. 7. 2001 především tím, že na zboží žádná škoda nevznikla a jednalo se pouze o rozdíl teplot, který neovlivnil kvalitu přepravovaného zboží. Teprve na toto stanovisko navazuje věta, jíž (vytrženou z kontextu) argumentuje žalobce a která se pojí toliko k opodstatněnosti uplatněného nároku na náhradu nákladů expertízy. Též odmítnutí reklamace ve smyslu čl. 32 odst. 2, věty první, Úmluvy CMR je právním úkonem, neboť i ono je projevem vůle směřujícím k důsledkům v právních vztazích. Výklad právního úkonu obsaženého v uvedeném dopise, za použití interpretačních pravidel stanovených v § 35 odst. 2 obč. zák. a § 266 obch. zák., vede spolehlivě k závěru, k němuž dospěl odvolací soud, totiž že jím žalovaná projevila vůli odmítnout reklamaci jako takovou, nikoliv jen uplatněný dílčí nárok. Popřela-li totiž samotný vznik škody na zásilce, pak zpochybnila reklamaci co do základu a tedy v plném rozsahu. Na tomto závěru vyplývajícím ze zcela jednoznačného jazykového vyjádření nemůže nic změnit to, že žalovaná dopisem ze dne 14. 9. 2001, se značným časovým odstupem a za blíže nezjištěných okolností, vyzvala žalobce, aby ke škodní faktuře č. 20010106 doložil originál faktury na pořizovací cenu zboží, s odůvodněním, že bez této faktury nelze škodu uplatnit u pojišťovny.
Právní posouzení odvolacího soudu je tedy z pohledu odvolatelem předložených právních otázek správné.
Odvolacímu soudu je třeba přisvědčit též v tom, že skutkový stav věci zjištěný soudem prvního stupně neumožňuje závěr, že poškození zásilky žalovaná způsobila kvalifikovaným porušením svých povinností ve smyslu čl. 32 odst. 1, věty druhé, Úmluvy CMR (úmyslným či takovým, jež se považuje za rovnocenné úmyslu). Samotné zjištění, že v průběhu přepravy mělo dojít k poruše mrazícího zařízení, které muselo být opravováno, a že v jejím průběhu došlo ke zvýšení teploty v chladícím prostoru nad teplotu požadovanou žalobcem a rovněž nad teplotu, při jejímž dodržení lze maso považovat za hluboce zmražené, není postačující pro závěr o zavinění dopravce vůbec, natož o zavinění úmyslném či úmyslnému rovnocenném . V tomto ohledu je tedy právní posouzení odvolacího soudu rovněž správné (v souladu s hmotným právem).
Žalobce svou právní argumentaci, jejímž prostřednictvím kritizuje správnost právních závěrů odvolacího soudu v otázce zavinění žalované, zakládá na jiných skutečnostech než na těch, jež jsou obsaženy ve skutkovém stavu zjištěném soudy nižších stupňů. Předkládá vlastní verzi skutkového stavu věci, k níž dospěl svým vlastním hodnocením důkazů, a na ní buduje pro sebe příznivé právní závěry, jež pak konfrontuje s právním posouzením odvolacího soudu, vycházejícím z jiného skutkového stavu. Pomíjí, že v dovolacím řízení, v němž může být dovolání přípustné toliko podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., není správnost a úplnost skutkových zjištění a skutkových závěrů otevřena dovolacímu přezkumu (srov. § 214a odst. 3 o. s. ř.). Dovolací soud je skutkovým stavem zjištěným soudy nižších stupňů vázán a vychází z něho a jeho přezkumná činnost je omezena pouze na správnost právního posouzení tohoto skutkového stavu. Za právní posouzení věci přitom nelze považovat ani hodnotící závěr soudu o učiněných skutkových zjištěních, byť právě ten je rozhodující pro aplikaci konkrétní normy hmotného práva, a závěrem skutkovým a nikoliv právním je též závěr soudu o tom, že účastník neunesl důkazní břemeno stran jím tvrzených skutečností. Touto dovolací námitkou tedy žalobce ve skutečnosti nezpochybňuje správnost právního posouzení odvolacího soudu. Právním posouzením věci je myšlenkový postup soudu a z něho vyplývající závěry při výkladu právních předpisů a při jejich aplikaci na zjištěný skutkový stav věci, při jeho hodnocení tedy dovolací soud prověřuje, zda zjištěný skutkový stav odvolacímu soudu dovoloval učinit příslušný právní závěr. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav; o mylnou aplikaci právních předpisů jde, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil (srov. shodně Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. § 201 až 376. Komentář. I. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, 1919 s.). Žalobce nezpochybňuje právní posouzení odvolacího soudu prostřednictvím polemiky s tím, jakou normu hmotného práva tento soud použil a jak tuto normu vyložil a aplikoval, nýbrž kritiku správnosti jeho právních závěrů zakládá výlučně na skutkové argumentaci. Té je ovšem vyhrazen dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., který v dovolání, jež může být přípustné toliko podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., uplatnit nelze.
Uplatněné dovolací námitky tedy Nejvyšší soud důvodnými neshledal. Protože však je dovolání v projednávané věci přípustné, zkoumal z úřední povinnosti v intencích ustanovení § 242 odst. 3, věty druhé, o. s. ř., zda řízení není zatíženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. či jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dospěl přitom k závěru, že řízení vadou řízení postiženo je a že jde o vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Odvolací soud přehlédl, že soud prvního stupně, byť to není v odůvodnění jeho rozhodnutí explicitně vyjádřeno, založil své rozhodnutí mimo jiné též na skutkovém závěru,že žalobce neunesl důkazní břemeno stran tvrzení, z nichž by bylo možno usoudit na kvalifikované zavinění žalované, zakládající tříletou promlčecí dobu. Žalobce již soudu prvního stupně předložil tvrzení o jednání žalované (jejího zaměstnance), v podstatě ta, jež uplatnil i v dovolání, která by mohla, kdyby byla prokázána, vést k závěru, že se žalovaná kvalifikovaného zavinění ve smyslu Úmluvy CMR skutečně dopustila. Jestliže soud prvního uzavřel (a odvolací soud se s ním v tom ztotožnil), že žalobcova tvrzení zůstala po vyhodnocení provedených důkazů toliko v úrovni podezření, jež závěr o zavinění neumožňuje, pak nejde o nic jiného než o skutkový závěr, že žalobce neunesl v této otázce důkazní břemeno.
Důkazní břemeno vyplývá z ustanovení § 120 o. s. ř., podle něhož účastníci jsou povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení (odstavec 1, věta první), a neoznačí-li důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny (odstavec 3, věta druhá). Důkazním břemenem se tedy rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že v řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Jeho smyslem je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, nebyla prokázána pro nečinnost účastníka (v důsledku nesplnění důkazní povinnosti uložené mu v § 120 odst. 1, větě první, o. s. ř.) nebo nemohla být prokázána vůbec (objektivně vzato), a kdy tedy výsledky hodnocení důkazů neumožňují soudu přijmout závěr ani o existenci této skutečnosti, ani o tom, že tato skutečnost nenastala (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod číslem 86).
Důkazní povinnost uložená účastníkům řízení je povinností procesní, o této povinnosti a o důkazním břemenu, jež se s ní pojí, je proto soud povinen účastníky poučit (§ 5 o. s. ř.). Poučovací povinnost soudu při jednání upravuje ustanovení § 118a o. s. ř., podle jehož třetího odstavce zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy. Založit své rozhodnutí na závěru, že účastník přítomný při jednání neunesl důkazní břemeno, může soud jen tehdy, jestliže takovému účastníku předtím bezvýsledně poskytl poučení podle ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř. Zamítne-li žalobu proto, že účastník neunesl důkazní břemeno, aniž by mu poskytl řádné poučení podle tohoto ustanovení, jak se stalo v projednávané věci, zatížil řízení vadou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. března 2003, sp. zn. 21 Cdo 1491/2002, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2003, pod číslem 59). Vada řízení spočívající v porušení ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř. je za této procesní situace reparovatelná v odvolacím řízení [srov. § 205a odst. 1 písm. d) o. s. ř.], neboť vzhledem k ustanovení § 213b odst. 2 o. s. ř. potřebné poučení může místo soudu prvního stupně vždy poskytnout účastníku řízení odvolací soud (srov. shodně Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 7 vydání. Praha : C. H. Beck, 2006, 1141 s.). Odvolací soud tak však neučinil a žalobkyni chybějící poučení podle ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř. neposkytl, čímž zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu není z tohoto důvodu správné, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), toto rozhodnutí podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. zrušil, včetně závislého výroku o nákladech řízení [§ 242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí zčásti i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc podle ustanovení § 243b odst. 3, věty druhé, o. s. ř. vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243d odst. 1, část věty před středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení nákladů včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věty druhé, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. května 2010

JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu