23 Cdo 2489/2015
Datum rozhodnutí: 25.08.2015
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013, § 19b odst. 3 obč. zák.



23 Cdo 2489/2015


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Ekonomické stavby s.r.o., se sídlem ve Zruči - Senci, Ke Křižovatce 466, PSČ 330 28, IČO 25224476, zastoupené Mgr. Danielem Kapitánem, advokátem, se sídlem v Plzni, Sady 5. května 296/36, PSČ 301 00, proti žalované České televizi, se sídlem v Praze 4 Podolí, Na Hřebenech II 1132/4, PSČ 140 70, IČO 00027383, o ochranu dobré pověsti právnické osoby, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 Cm 30/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. prosince 2014, č. j. 3 Cmo 129/2014-92, takto:


I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


Stručné odůvodnění:
(§ 243f odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu dále jen o. s. ř. )

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále opět jen o. s. ř. ), ve znění účinném do 31. prosince 2013 (článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. prosince 2014, č. j. 3 Cmo 129/2014-92, není přípustné podle § 237 o. s. ř.
Dovolatelka dovozovala přípustnost svého dovolání z toho, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolatelka měla za to, že se odvolací soud odchýlil od právního názoru vyjádřeného v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2013, sp. zn. 23 Cdo 3341/2011, a ze dne 3. září 2002, sp. zn. 28 Cdo 1375/2002, podle kterých je neoprávněný zásah do dobré pověsti právnické osoby v zásadě každé nepravdivé tvrzení nebo obvinění, které zasahuje její dobrou pověst. Byť nebyla výslovně formulována otázka hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud měl od tohoto názoru odchýlit, z obsahu dovolání vyplývá, že mělo jít o otázku obsahově odpovídající uvedenému právnímu názoru.
Na takové otázce však rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, neboť odvolací soud opřel svůj rozsudek o závěr, že sdělení žalované bylo v kontextu věci pravdivé a zároveň neobsahovalo takové výrazy, které by z něj učinily sdělení zasahující do dobré pověsti dovolatelky. Odvolací soud se zároveň ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, podle kterého byla reportáž jako celek vyvážená, vycházela z pravdivých podkladů a byla opřena o konkrétní skutečnosti. Právní názor týkající se důsledků nepravdivých sdělení proto nemá na právní posouzení věci vliv.
Dovolatelka rovněž měla za to, že se v otázce procesního práva odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vyjádřené v rozsudku ze dne 18. března 2008, sp. zn. 30 Cdo 1385/2006, podle kterého není věcí žalobce, domáhajícího se ochrany dobré pověsti právnické osoby, aby prokazoval, že difamující tvrzení žalovaného jsou nepravdivá . Dále se měl odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. července 2012, sp. zn. 32 Cdo 3337/2010, podle kterého Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až 135 o. s. ř. Samotné hodnocení důkazů dovolacím důvodem stanoveným v § 241a odst. 3 o. s. ř. napadnout nelze. Rovněž se měl odvolací soud odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. února 2012, sp. zn. 30 Cdo 3616/2011, podle kterého požadavku na zajištění spravedlivé ochrany práv a oprávněných zájmů účastníků odpovídá povinnost (nalézacího) soudu vypořádat se všemi právně relevantními námitkami vznesenými účastníky v průběhu řízení u něho vedeného a vyjádřit jejich posouzení přesvědčivým způsobem v odůvodnění rozhodnutí. Jestliže se odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí s některou z takových námitek nevypořádal vůbec anebo přesvědčivým způsobem, přičemž řešení takovéto námitky je pro výsledek řízení určující, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Ani otázky obsahově odpovídající citovaným právním závěrům však nemohou vyvolat přípustnost dovolání. Rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně nebyl založen na závěru, že by žalobkyně neunesla důkazní břemeno. Jestliže však soud dospěl k závěru, že sdělení žalované bylo pravdivé, jedná se o skutkové zjištění, kterým je dovolací soud vázán. Pokud dovolatelka spatřuje rozpor mezi rozhodnutím odvolacího soudu a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. července 2012, sp. zn. 32 Cdo 3337/2010, a ze dne 9. února 2012, sp. zn. 30 Cdo 3616/2011, je třeba zdůraznit, že její námitky se týkají částečně skutkových zjištění, o kterých platí již výše uvedené dovolací soud je jimi vázán; částečně směřují do vad řízení takové námitky rovněž nepředstavují způsobilý dovolací důvod, jímž by bylo možno založit přípustnost dovolání, nejde-li o procesní otázku, kterou by odvolací soud řešil výkladem procesních norem. Odvolací soud však žádnou procesní otázku výkladem norem neřešil.
Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. srpna 2015
JUDr. Zdeněk Des předseda senátu