23 Cdo 2443/2014
Datum rozhodnutí: 25.11.2014
Dotčené předpisy: § 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013



23 Cdo 2443/2014


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně In Time, s.r.o. , se sídlem v Praze 7 Holešovicích, Jirečkova 1021/3, IČ 25015133, zastoupeného Mgr. Michalem Štrofem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, 0792, proti žalované ACOGER, s. r. o, se sídlem v Praze 7 Bubeneč, Sochařská č. 312/12, PSČ 170 00, o zaplacení částky 492 500 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 Cm 119/2009, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. prosince 2013, č. j. 2 Cmo 268/2013-197, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Stručné odůvodnění:
(§ 243f odst. 3 občanského soudního řádu dále jen o. s. ř. )
Městský soud v Praze jako soud prvního stupně rozhodl usnesením ze dne 9. května 2013, č.j. 46 Cm 119/2009 183, o procesním nástupnictví na straně žalovaného.
K odvolání žalobce Vrchní soud jako soud odvolací potvrdil usnesením ze dne 27. prosince 2013, č.j. 2 Cmo 268/2013 197, rozhodnutí soudu prvního stupně.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž namítla, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení procesního nástupnictví, neboť podle dovolatelky již nelze pokračovat v soudním řízení, protože daná věc již byla pravomocně skončena.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2 článku II zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další zákony (dále opět jen o. s. ř. ).
Dovolací soud posuzoval, zda je v dané věci dovolání přípustné a zda jsou splněny zákonem požadované podmínky, zejména náležitosti dovolání.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle § 238a je dovolání dále přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka, o přistoupení dalšího účastníka a o záměně účastníka.
Dovolatelka ve svém dovolání sice uvedla, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu rozhodnutí napadá a rovněž vymezil důvod dovolání. Avšak neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř.. K přípustnosti dovolání uvedla pouze následující: Žalobce má za to, že dovolání je v této věci přípustné, protože předmětem sporu je skutečnost, zda lze pokračovat v řízení pravomocně ukončeném na základě usnesení o procesním nástupnictví jednoho z účastníků řízení. Takové tvrzení však k vymezení předpokladů přípustnosti nepostačuje. Z uvedeného vyplývá, že dovolatelka vymezila pouze na vyřešení jaké otázky procesního práva spočívá napadené rozhodnutí, ovšem dále již neuvedla, zda se podle jejího názoru odvolací soud při řešení této otázky neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (příp. neuvedla od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se odchýlil) či zda tato otázka je podle dovolatelky nebyla v judikatuře dovolacího soudu dosud vyřešena či zda má dovolatelka za to, že je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (příp. ve kterých konkrétních rozhodnutích je posouzena rozdílně) či má-li být dovolacím soudem posouzena jinak.
Jak již dovolací soud v minulosti judikoval, například v rozhodnutí ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, je nutné, aby dovolatel jakožto obligatorní náležitost dovolání vymezil nejen otázku hmotného či procesního práva, na jejímž řešení dané rozhodnutí spočívá, ale rovněž uvedl, od jakých konkrétních rozhodnutí se odvolací soud odchýlil při jejím řešení, případně dle jakých rozhodnutí má dovolatel za to, že je daná otázka dovolacím soudem rozhodována rozdílně, případně od jakých rozhodnutí by se dle názoru odvolatele měl dovolací soud odchýlit, jestliže dovolatel navrhuje, že by měla být daná otázka vyřešena v judikatuře dovolacího soudu jinak.
Přípustnost dovolání v této věci nezakládá ani ustanovení § 238a o. s. ř.., neboť toto ustanovení zakládá přípustnost pouze těch usnesení, kterými bylo rozhodnuto o procesním nástupnictví účastníka v průběhu odvolacího řízení.
Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř..
Výrok o náhradě nákladů řízení se v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. listopadu 2014
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu