23 Cdo 2441/2012
Datum rozhodnutí: 29.05.2013
Dotčené předpisy: § 407 odst. 3 obch. zák., § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.




23 Cdo 2441/2012

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní věci žalobce A. V. , zastoupeného JUDr. Janou Rožnovskou, advokátkou, se sídlem v Brně, Smetanova 17, proti žalovanému M. L. , zastoupenému JUDr. Richardem Tománkem, advokátem, se sídlem v Brně, Hlinky 142a, o zaplacení částky 822.345,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 17 Cm 114/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. března 2012, č. j. 7 Cmo 344/2011-154, takto:

I. Řízení o "dovolání" proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. dubna 2011, č. j. 17 Cm 114/2009-83, se zastavuje .
II. Dovolání se odmítá .
III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 26. dubna 2011, č. j. 17 Cm 114/2009-83, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 822.345,- Kč s příslušenstvím v tomto výroku blíže specifikovaným (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).
K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která považoval za správná, že účastníci uzavřeli dne 28. srpna 2008 smlouvu o dílo, jejímž předmětem byl závazek žalobce pro žalovaného provést v období od 1. září 2008 do 20. prosince 2008 vnitřní omítky a fasádu na akci B. d. J. v množství vnitřní omítky cca 5.500 m2, fasáda cca 2.500 m2. Žalobce provedené práce vyúčtoval fakturou (ke stavu díla do 30. října 2008), k níž byl doložen soupis provedených prací. Vyúčtoval celkem částku 2,332.346,- Kč. Na předmětnou fakturu žalovaný opakovaně plnil, a to ve dnech 23., 29. listopadu, 30. prosince 2008 a v lednu 2009, kdy celkem zaplatil částku 1,150.000,- Kč. Uvedl, že v řízení nebylo prokázáno, že by žalovaný před tím, než započal s plněním či později, zpochybnil fakturovanou cenu díla či provedené práce uvedené v přiloženém soupisu, případně vytkl vady provedených prací. Jestliže žalovaný v řízení před soudem prvního stupně tvrdil, že k vytčení vad došlo ústně u jednání dne 9. ledna 2009 a že od smlouvy odstoupil, pak jeho tvrzení prokázáno nebylo. Stejně tak žalovaný neprokázal, že žalobci doručil dopis z 12. ledna 2009, kterým měly být vytknuty vady provedených prací. Uzavřel, že za situace, kdy žalovaný na cenu žalobcem provedených prací částečně plnil a nevznesl přitom námitky ohledně neprovedení či nepředání díla, kvality či ceny provedených prací, došlo k uznání závazku částečným plněním ve smyslu ustanovení § 407 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obch. zák. ). Částečnou úhradou je za dané situace nastolena právní domněnka existence předmětného závazku žalovaného k žalobci, a to v plném rozsahu dle ustanovení § 323 odst. 1 obch. zák. ve spojení s ustanovením § 323 odst. 2 obch. zák.
Odvolací soud připomněl, že důsledkem uznání závazku je přesun důkazní povinnosti (důkazního břemene) z věřitele na dlužníka, na němž tak je, aby prokázal, že závazek nevznikl, zanikl či byl převeden na jiného. Splnění důkazního břemene žalovaným přitom však nelze spatřovat v tvrzení žalovaného, že dílo nebylo řádně předáno, že dílo bylo vadné a že od smlouvy odstoupil. Kladné řešení otázky, zda žalovaný unesl důkazní břemeno, či nikoli, nemůže být založeno na pouhém popření skutečnosti, o jejíž existenci platí vyvratitelná domněnka.
Odvolací soud tedy shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný své důkazní břemeno o neexistenci závazku k doplatku ceny díla neunesl.
Žalovaný podal proti rozsudku odvolacího soudu i soudu prvního stupně, výslovně v plném rozsahu, dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ), uplatňuje dovolací důvod dle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení věci. Součástí dovolání byl návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Napadená rozhodnutí mají dle dovolatele po právní stránce zásadní význam, neboť soudy špatně právně posoudily obranu dovolatele proti přenesení důkazního břemene z žalobce na žalovaného v důsledku konkludentního uznání závazku dle ustanovení§ 407 odst. 3 obch. zák.
Dovolatel namítá, že předmětné dílo mělo vady, žalobce (zhotovitel) tedy nesplnil svoji povinnost provést dílo jeho řádným ukončením a předáním, žalobci tedy nárok na zaplacení díla vůbec nevznikl. Chybí tak jedna z podmínek pro aplikaci ustanovení § 407 odst. 3 obch. zák., a to existence závazku. Tím, že žalovaný platil dobrovolně na fakturu v okamžiku, kdy žalobce vůbec neměl nárok na zaplacení ceny díla, nemohlo dojít k uznání závazku a nemohla ani nastoupit vyvratitelná právní domněnka uznání zbytku dluhu, neboť dluh v té době neexistoval a nebylo co uznávat. Nedošlo-li ke konkludentnímu uznání závazku, nemohlo ani dojít k přenesení důkazního břemene na žalovaného. Správně měl dle mínění dovolatele nést v řízení důkazní břemeno žalobce.
Žalobkyně se k dovolání žalovaného nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky (dále též jen Nejvyšší soud ) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7. přechodných ustanovení v článku II. části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., oprávněnou osobou řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné, neboť pouze z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Z obsahu spisu se podává, že žalovaný napadl dovoláním v záhlaví označené rozsudky soudů obou stupňů. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Nelze jím úspěšně napadnout rozhodnutí soudu prvního stupně. Občanský soudní řád proto ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání takového "dovolání". Funkční nepříslušnost Nejvyššího soudu k projednání "dovolání" proti rozhodnutí soudu prvního stupně je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud proto řízení, které touto vadou trpí, podle ustanovení § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 1997, sp. zn. 2 Cdon 30/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 14, ročník 1997, pod pořadovým číslem 112).
Dále se Nejvyšší soud zabýval dovoláním proti rozsudku soudu odvolacího.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Žalobce ve svém dovolání napadá rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu, tudíž i výrok pod bodem II., jímž mu byla uložena povinnost zaplatit žalované náklady odvolacího řízení. Dovolání proti výroku o nákladech řízení není přípustné podle žádného z ustanovení občanského soudního řádu (k tomu srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a usnesení ze dne 25. října 2006, sp. zn. 29 Odo 1357/2006). Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. bez dalšího odmítl.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná. Přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Při zkoumání, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, případně jejichž řešení zpochybnil.
Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), je pak možné - z povahy věci - posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Námitka žalovaného, že dílčím plněním nemohl uznat dluh, který vůbec nevznikl, že jeho dobrovolné plnění nemohlo způsobit účinky konkludentního uznání závazku ve smyslu ustanovení § 407 odst. 3 obch. zák., rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným nečiní.
Vyšly-li oba soudy ze skutkových zjištění (kterým je dovolací soud v této věci vázán), že žalovaný částečně plnil svůj závazek vůči žalobci a že žalovaný před tím, než započal s plněním či později, nezpochybnil fakturovanou cenu díla či provedené práce uvedené v přiloženém soupisu, ani případně nevytkl vady provedených prací, pak závěr odvolacího soudu, že žalovaný ve smyslu § 407 odst. 3 obch. zák. uznal zbytek předmětného závazku, je v souladu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. září 2006, sp. zn. 32 Odo 1115/2004, nebo ze dne 28. listopadu 2012, č. j. 23 Cdo 1572/2012).
Stejně tak námitka dovolatele, že nedošlo k přesunu důkazního břemene na žalovaného, zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nezakládá.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 30. dubna 2002, sp. zn. 29 Odo 341/2001, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2002, pod číslem 127, formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož, jestliže uznání dluhu založilo vyvratitelnou domněnku, podle které se má za to, že závazek v době uznání trval, pak v řízení, v němž se věřitel (žalobce) domáhá splnění tohoto závazku, spočívá důkazní břemeno ohledně neexistence závazku na dlužníku (žalovaném). V rozsudku ze dne 7. května 2003, sp. zn. 29 Odo 180/2003, pak Nejvyšší soud doplnil, že pozitivní řešení otázky, zda účastník řízení unesl důkazní břemeno či nikoli, však nemůže být založeno na pouhém popření skutečnosti, o jejíž existenci platí vyvratitelná domněnka, když akceptace takového názoru by ve své podstatě popírala smysl institutu vyvratitelné domněnky .
Ze shora uvedeného vyplývá, že napadenému rozsudku nelze přiznat zásadní právní význam a dovolání přípustnost ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle výsledku dovolacího řízení tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo, neboť procesně neúspěšnému žalovanému náhrada nákladů dovolacího řízení nepřísluší a žalobci žádné prokazatelné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. května 2013
JUDr. Pavel H o r á k , Ph.D.
předseda senátu