23 Cdo 2441/2011
Datum rozhodnutí: 25.10.2011
Dotčené předpisy: § 2 odst. 1 předpisu č. 216/1994Sb.




23 Cdo 2441/2011

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně LANDO CZ s.r.o. , se sídlem v Pardubicích, S.K.Neumanna 297, PSČ 530 02, identifikační číslo osoby 26012260, zastoupené JUDr. Jiřím Všetečkou, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Orlická 163, proti žalované INTERSPEDICO s.r.o. , se sídlem v Praze, Staré město, Ovocný trh 572/11, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 26378639, o zaplacení 21 600 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 127 EC 34/2010, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. února 2011, č. j. 12 Co 15/2011-25, takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. února 2011, č. j. 12 Co 15/2011-25 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13.12.2010, č.j. 127 EC 34/2010-14, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze usnesením ze dne 23. února 2011, č. j. 12 Co 15/2011-25, potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13.12.2010, č.j. 127 EC 34/2010-14, který bylo zastaveno řízení o žalobě na zaplacení 21 600 Kč s příslušenstvím.
Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, který shledal včasnou a důvodnou námitku žalované, že věc má být podle smlouvy projednána v řízení před rozhodci, a proto řízení podle § 106 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) zastavil.
Oba soudy při rozhodování vyšly ze zjištění, že v objednávce přepravy č. 051594/02/10 ze dne 17.2.2010 je uvedeno, že smluvní strany se dohodly na tom, aby veškeré případné spory vzniklé mezi nimi byly rozhodovány v rozhodčím řízení podle zák. č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů podle právního řádu České republiky a jednacího řádu pro rozhodčí řízení Č.A.R. na základě písemných podkladů a vyjádření stran, bez nařízení ústního jednání, a to jediným rozhodcem, který má být jmenován ze seznamu rozhodců vedených při Č.A.R. správcem tohoto seznamu. Podle odvolacího soudu žalobkyně provedením přepravy přijala písemný návrh hlavní smlouvy o přepravě včetně rozhodčí doložky, která byla platně sjednána podle § 3 odst. 2 zák. č. 216/1994 Sb. Odvolací soud odkázal na čl. 33 vyhlášky č. 11/1975 Sb., podle kterého přepravní smlouva může obsahovat doložku zakládající příslušnost rozhodčího soudu pod podmínkou, že rozhodčí soud bude rozhodovat podle Úmluvy o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční a nákladní dopravě (CMR). V této souvislosti vzal soud za rozhodné, že ve smluvních podmínkách uvedených v návrhu smlouvy bylo uvedeno, že veškeré případné spory vzniklé mezi účastnicemi budou rozhodovány v rozhodčím řízení podle právního řádu České republiky, přičemž Úmluva o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční a nákladní dopravě je součástí právního řádu České republiky a tudíž veškerá práva a povinnosti vyplývající z této úmluvy mohou účastnice uplatnit v rozhodčím řízení. Odvolací soud považoval rozhodčí doložku za určitou, jestliže bylo dohodnuto, že případné rozhodčí řízení povede jediný rozhodce, a to podle právního řádu České republiky a jednacího řádu pro rozhodčí řízení Č.A.R., právnickou osobou dohledatelnou v registru ekonomických subjektů Ministerstva financí ČR (ARES) s uvedením jejího názvu, sídla a identifikačního čísla osoby. Rozhodčí doložku oba soudy považovaly za platně sjednanou.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 238 odst. 2 ve spojení s § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Za otázku zásadního významu považuje, zda je platná doložka, v níž je sjednáno, že rozhodce bude jmenován ze seznamu rozhodců vedeného právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem a která je oprávněna vydat Rozhodčí řád a Sazebník rozhodčích poplatků a náhrad, a to osobou pověřenou vedením takového seznamu statutárním orgánem právnické osoby.
Dovolatelka má za to, že rozhodčí doložka, která neobsahuje přímé označení rozhodce ad hoc, ani konkrétní způsob jeho určení, ale pouze odkazuje na jednací řád pro rozhodčí řízení právnické osoby, aniž by tato byla stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je neplatná podle § 39 občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ) pro obcházení zákona. V této souvislosti poukazuje rovněž na to, že seznam rozhodců vedených při Č.A.R. není veřejně přístupný.
Za další otázku zásadního významu považuje, zda může být platně sjednána rozhodčí doložka v právním vztahu, který je založen na provedení přepravy v režimu Úmluvy CMR.
Podle názoru žalobkyně nemůže být sjednána rozhodčí doložka v přepravní smlouvě v mezinárodní silniční a nákladní dopravě, neboť Úmluva CMR má pro uplatnění nároků svébytný režim a na rozdíl od mezinárodní smlouvy je sjednaná doložka podřízena výlučně právu tuzemskému.
Dovolatelka navrhla zrušení napadeného usnesení odvolacího soudu, stejně jako usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo řízení zastaveno, a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ), jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, tj. účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.)
Dovolací soud se nejprve zabýval přípustností dovolání v této věci. Jelikož přípustnost dovolání podle jiných ustanovení občanského soudního řádu dána není, zkoumal Nejvyšší soud, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 239 odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Podle uvedeného ustanovení je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle § 104 odst. 1 o. s. ř., tedy pro nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit.
K podmínkách řízení, jejichž absence má za následek zastavení řízení podle § 104 odst. 1 o. s. ř., patří i nedostatek pravomoci soudu. Pravomoc soudu k projednání věci není dána jak tam, kde v případech stanovených zákonem nepatří určitá věc do pravomoci soudu dříve, než skončí řízení u jiného orgánu, tak i v případech, kdy věc má být podle smlouvy účastníků projednána v řízení před rozhodcem za podmínek stanovených v § 106 odst. 1 o. s. ř. Ustanovení § 106 odst. 1 o. s. ř. se od obecné úpravy nedostatku podmínek řízení obsažené v § 104 o. s. ř. odchyluje zásadně jen v tom, že soud tuto překážku postupu řízení nezkoumá z úřední povinnosti, nýbrž jen na základě včasné námitky žalovaného. Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení řízení podle § 106 odst. 1 o. s. ř., je tedy přípustné podle § 239 odst. 2 písm. a) o. s. ř. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28.4.2005, sp. zn. Odo 1051/2004, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek seš. 5/2006, pod označením 37/2006).
V rovině uplatněného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci [241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] podrobil Nejvyšší soud dovolacímu přezkumu v hranicích právních otázek formulovaných dovoláním správnost právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil rozhodné skutečnosti podle právní normy, jež na danou situaci nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případě ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Základním předpisem, který upravuje náležitosti rozhodčí doložky, je zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (dále RoŘ ).
Ustanovení § 2 odst. 1 RoŘ stanoví, že strany si mohou dohodnout, že o majetkových sporech mezi nimi, k jejichž projednání a rozhodnutí by jinak byla dána pravomoc soudu, má rozhodovat jeden nebo více rozhodců a nebo stálý rozhodčí soud.
Dovolatelka namítá, že rozhodčí doložka, která neobsahuje přímé označení rozhodce ad hoc, ani konkrétní způsob jeho určení, ale pouze odkazuje na jednací řád pro rozhodčí řízení právnické osoby, aniž by tato byla stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je neplatná podle § 39 obč. zák. pro obcházení zákona.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že neplatná pro rozpor se zákonem je podle § 39 obč. zák. rozhodčí smlouva, která neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, ale pouze odkazuje na rozhodčí řád vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11.5.2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010).
Nejvyšší soud se rozhodnutím ze dne 11.5.2011 pod sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 odchýlil od právního názoru vysloveného v usnesení téhož soudu ze dne 31.7.2008, sp. zn. 32 Cdo 2282/2008, podle něhož si strany smlouvy mohly platně dohodnout, že spory vzniklé z jejich smlouvy budou rozhodovány vybraným rozhodcem žalující stranou ze seznamu rozhodců vedeného soukromým subjektem, jenž není stálým rozhodčím soudem zřízeným ve smyslu § 13 zákona č. 216/1994 Sb. a že rozhodčí řízení bude probíhat podle pravidel vydaných takovým soukromým subjektem.
Nejvyšší soud svůj nový právní názor odůvodnil tím, že pokud subjekt, který není stálým rozhodčím soudem, zřízeným na základě zvláštního zákona, vykonává takové činnosti, které spadají podle zákona o rozhodčím řízení výlučně do působnosti stálých rozhodčích soudů, jedná se o zcela zřejmý a logicky odvoditelný úmysl odporující zákonu a vzbuzující důvodné pochybnosti o perspektivě nezávislého a nestranného řešení sporu.
V dané věci se účastnice nedohodly na tom, že by jejich případný spor řešil rozhodce ad hoc, neboť žádný takový rozhodce nebyl v rozhodčí smlouvě uveden, resp. nebyl jasným a zákonu odpovídajícím způsobem stanoven způsob, jak by příslušný rozhodce měl být určen. Bylo pouze dohodnuto, že veškeré spory mezi účastnicemi bude rozhodovat rozhodce, který má být jmenován ze seznamu rozhodců vedených při Č.A.R. Za tohoto zjištěného skutkového stavu nelze dovodit, že by odvolací soud rozhodl správně v souladu s přijatou výše uvedenou judikaturou, pokud dovodil, že rozhodčí doložka sjednaná mezi účastnicemi byla sjednána platně, byť v ní bylo dohodnuto, že veškeré spory mezi účastnicemi bude rozhodovat rozhodce, který měl být jmenován ze seznamu rozhodců vedených při Č.A.R., tj. obchodní společnosti.
Další otázku, položenou dovolatelkou, zda může být platně sjednána rozhodčí doložka v právním vztahu, který je založen na provedení přepravy v režimu Úmluvy CMR neřešil odvolací soud podle názoru dovolacího soudu v rozporu s hmotným právem a zjištěným skutkovým stavem. V čl. 33 Úmluvy CMR je stanoveno, že přepravní smlouva může obsahovat doložku zakládající příslušnost rozhodčího soudu, avšak jen pod podmínkou, že doložka předpokládá, že rozhodčí soud bude rozhodovat podle této Úmluvy. Přepravní smlouva a rozhodčí doložka uzavřená mezi účastnicemi žádným způsobem nevylučuje, aby byla naplněna podmínka čl. 33 Úmluvy CMR, že v rozhodčím řízení se bude rozhodovat podle Úmluvy CMR, když bylo mezi účastnicemi dohodnuto, že rozhodčí řízení se bude řídit právním řádem České republiky, jehož součástí je i vyhláška č. 11/1975 Sb., o Úmluvě o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (CMR).
S ohledem na nesprávné rozhodnutí odvolacího soudu o platnosti sjednané rozhodčí doložky v dané věci Nejvyšší soud podle § 243b odst. 2 o. s. ř. usnesení odvolacího soudu, bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) zrušil; jelikož důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i pro usnesení soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i usnesení soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§ 243d odst. 1, věta první za středníkem o. s. ř.). V novém rozhodnutí soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1, věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně 25. října 2011


JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu