23 Cdo 2431/2015
Datum rozhodnutí: 03.12.2015
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř., § 10 písm. d) předpisu č. 168/1999Sb.



23 Cdo 2431/2015


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně Česká podnikatelská pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group , se sídlem Praha 8, Pobřežní 665/23, PSČ 18600, identifikační číslo osoby 63998530, zastoupené JUDr. Tomášem Hlaváčkem, advokátem se sídlem Praha 5, Kořenského 15/1107, proti žalované H. P. , zastoupené Mgr. Marcelou Trnkovou, advokátkou se sídlem Brno, Mendlovo náměstí 419/2, o zaplacení 105 812 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 5 C 205/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. prosince 2014, č. j. 54 Co 185/2014-86, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované částku 6 824 Kč na náhradu nákladů dovolacího řízení k rukám Mgr. Marcely Trnkové, advokátky se sídlem v Brně, Mendlovo náměstí 419/2.

Stručné odůvodnění:
(§ 243f odst. 3 občanského soudního řádu dále jen o. s. ř. )
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. prosince 2014, č. j. 54 Co 185/2014-86, není přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí nezávisí ve smyslu § 237 o. s. ř. na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, na kterou dovolatelka v dovolání poukazuje.
Žalovaná se k dovolání vyjádřila tak, že je považuje za nedůvodné. Žalovaná má za to, že žalobkyni se nepodařilo prokázat vznik postižního nároku vůči žalované, a proto navrhuje, aby bylo dovolání zamítnuto.
Spatřuje-li dovolatelka přípustnost dovolání v tom, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu České republiky (dále jen Nejvyšší soud ), jako soudu dovolacího, a to od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 4585/2007 a sp. zn. 25 Cdo 1791/2008, přičemž vytýká odvolacímu soudu, že se chybně řídil rozhodnutími dovolacího soudu ve věcech se zásadně odlišným skutkovým stavem, je nutno konstatovat, že dovolatelka své dovolací námitky staví na polemice se skutkovým zjištěním odvolacího soudu, zejména se zjištěním soudu, k němuž dospěl na základě šetření Policie ČR o průběhu dopravní nehody, která neměla pochybnosti o průběhu dopravní nehody a mechanizmu vzniku škody, kterou způsobila žalovaná tím, že dne 15. 12. 2012 při projíždění zatáčky dostala na namrzlé vozovce smyk a narazila do zaparkovaného vozidla.
Odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (např. rozhodnutí ze dne 20. 9. 2010, sp. zn. 23 Cdo 3349/2009, ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2007/2012 a ze dne 7. 11. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4309/2010, veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz ) dovodil, že vzhledem k okolnostem případu nemusí mít porušení povinnosti ohlásit řádně nehodu policii (jako to bylo v posuzovaném případě) vždy za následek nemožnost či podstatné ztížení zjištění okolností rozhodných pro posouzení vzniku nároku na pojistné plnění a na jeho výši ve smyslu § 10 odst. 1 písm. d) zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, ve znění do 31. 12. 2013, podle něhož má pojistitel proti pojištěnému právo na náhradu toho, co za něho plnil, jestliže prokáže, že pojištěný, bez zřetele hodného důvodu nesplnil povinnost podle zákona upravujícího provoz na pozemních komunikacích sepsat bez zbytečného odkladu společný záznam o dopravní nehodě nebo ohlásit dopravní nehodu, která je škodnou událostí, a v důsledku toho byla ztížena možnost řádného šetření pojistitele podle § 9 odst. 3 tohoto zákona.
Při posuzování toho, zda pojištěný ztížil či neztížil možnost řádného šetření pojistitele, je třeba vždy vycházet ze zjištění konkrétních okolností v řešené věci, individuálně, bez paušálního přesahu, tedy nikoliv tak, že v podstatě každé porušení povinnosti ohlásit dopravní nehodu by vedlo ke vzniku nároku na regresní náhradu pojistitele. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálená v tom, že samotná skutečnost, že pojištěný od dopravní nehody ujel a nesplnil řádně oznamovací povinnost ohlásit dopravní nehodu, která je škodní událostí, ještě a priori nezakládá právo pojistitele na náhradu toho, co za pojištěného plnil (srov. např. rozhodnutí ze dne 20. 9. 2010, sp. zn. 23 Cdo 3349/2009, ze dne 7. 11. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4309/2010, ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2007/2012).
Odvolací soud správně podpořil své rozhodnutí odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4585/2007, podle něhož pojišťovna, která z titulu pojištění odpovědnosti za pojištěného, který porušil zákonnou povinnost setrvat na místě dopravní nehody až do příchodu policisty, plnila poškozenému, má proti němu právo na náhradu, prokáže-li, že právě v důsledku toho byla ztížena možnost řádného šetření pojistitele [§ 10 písm. d) zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla]. V dané věci ale ze skutkových okolností nevyplynulo, že možnost řádného šetření pojistitele byla ztížena, jestliže bylo zjištěno, že neexistovaly pochybnosti o průběhu dopravní nehody a mechanizmu vzniku škody, kterou způsobila žalovaná tím, že dne 15. 12. 2012 při projíždění zatáčky dostala na namrzlé vozovce smyk a narazila do zaparkovaného vozidla, jak vyplynulo ze šetření policie.
Pokud dovolatelka namítá, že odvolací soud se nevypořádal ve smyslu závěrů rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4585/2007, s tím, zda žalovaná nesetrvala na místě nehody až do příchodu policie z důvodů zřetele hodných , není možno této námitce přisvědčit, neboť nevychází ze skutkových zjištění učiněných v dané věci. V daném případě ze skutkových okolností vyplynulo, že žalovaná s ohledem na nepřítomnost řidiče nabouraného vozidla nemohla sepsat společný záznam o dopravní nehodě, z místa nehody odjela a situaci řešila týž den večer s poškozenou a následně s ní oznámila celou událost na policii. Odvolací soud se s tímto zjištěním vypořádal tak, že žalobkyni přisvědčil, že žalovanou tvrzené pracovní vytížení, šok z nehody a skutečnost, že se jednalo o její první dopravní nehodu v dvacetišestileté řidičské praxi není bez dalšího důvodem zřetele hodným k nesetrvání na místě nehody do příchodu policisty, ale na druhou stranu tato skutková zjištění zhodnotil tak, že chování žalované se jeví jako pochopitelné a vysvětlitelné, a to s ohledem na charakter nehody a charakter poškození vozidla, kdy se jednalo o škodu, která neměla přesáhnout podle názoru policie 18 000 Kč, kdy se tedy nejednalo o závažnou dopravní nehodu, zejména s následky škody na zdraví, jako to bylo v případech, které byly řešeny v rozhodnutích Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1791/2008, či ze dne ze dne 6. 10. 2010, sp. zn. 23 Cdo 961/2009, na něž žalobkyně opětovně i v dovolacím řízení poukazuje s tím, že od jejich závěrů se odvolací soud odchýlil. Nutno konstatovat, že odvolací soud správně dovodil, že tato rozhodnutí na daný případ aplikovat bez dalšího nelze, neboť při řešení věci bylo vycházeno ze jiného skutkového stavu věci.
Na rozdíl od dovolatelky, která spatřuje s ohledem na konkrétní zjištěné okolnosti případu v jednání žalované naplnění obou podmínek pro přiznání uplatněného nároku na regresní plnění podle § 10 písm. d) zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, odvolací soud naplnění druhé podmínky pro přiznání uplatněného nároku, tj. ztížení možnosti šetření pojistné události žalobkyní, jako pojistitelky, ze skutkových zjištění nedovodil. Dovolatelce nelze proto přisvědčit, že by rozhodnutí odvolacího soudu bylo v rozporu se zákonem a ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, podle níž předpokladem pro úspěšné uplatnění postihového práva je současné naplnění obou podmínek stanovených v uvedeném ustanovení, a to nesplnění oznamovací povinnosti uložené v ustanovení § 47 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, a zároveň negativní dopad nesplnění této povinnosti na možnosti pojistitele osvětlit příčiny a mechanismus dopravní nehody, včetně případných podkladů pro uplatnění regresních nároků (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1791/2008 a též ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4585/2007 veřejnosti dostupné na www.nsoud.cz ).
Není-li tedy dovolání žalobkyně podle § 237 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 3. prosince 2015

JUDr. Kateřina H o r n o ch o v á
předsedkyně senátu