23 Cdo 2415/2011
Datum rozhodnutí: 25.06.2013
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.




23 Cdo 2415/2011


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. v právní věci žalobce J. K., zast. JUDr. Ludmilou Hlaváčkovou, advokátkou, se sídlem v Boršicích, Družstevní 428, proti žalované Jednotě spotřební družstvo v Uherském Ostrohu, se sídlem v Uherském Ostrohu, Veselská 733, IČ 00032310, zast. Mgr. Liborem Rojarem, advokátem, se sídlem v Uherském Ostrohu, Veselská 710, o zaplacení 699.304,- Kč s přísl., vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 4 C 210/98-382, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského sodu v Brně ze dne 28. 2. 2011, č. j. 47 Co 377/2009-418, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Uherském Hradišti jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 22. 7. 2009, č. j. 4 C 210/98-382 uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 48.866,- Kč s přísl. (výrok I.) a dále zamítl žalobu o zaplacení 358.438,- Kč s přísl. (výrok II.) a následně rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
Krajský soud v Brně k odvolání žalobce i žalovaného rozsudkem ze dne 28. 2. 2011, č. j. 47 Co 377/2009-418 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v jeho výrocích I. a II., dále změnil výrok III. o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a posléze rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména popsal rozsah a obsah odvolání žalobce a žalovaného, včetně předmětu řízení a dosavadního průběhu řízení. Mj. konstatoval, že soud prvního stupně již rozhodl rozsudkem ze dne 11. 1. 2002, č. j. 4 C 210/98-177, v němž uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 36.296,- Kč s přísl. a žalobu o zaplacení 663.008,- Kč s přísl. zamítl a dále rozhodl o nákladech řízení. K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem ze dne 26. 8. 2004, č. j. 27 Co 125/2002-2004 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části, v níž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 255.704,- Kč s přísl. a dále zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně v části, v níž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 407.304,- Kč s přísl. a v souvisejících výrocích o nákladech řízení. Právní moc tak nabyl výrok I. rozsudku soudu prvního stupně (povinnost k zaplacení 48.866,- Kč s přísl.). Odvolací soud v tomto rozhodnutí především uzavřel, a to na rozdíl od soudu prvního stupně, že mezi účastníky nebyla uzavřena kupní smlouva ohledně zboží, které se nacházelo v prodejně v B. a dále se neztotožnil se závěry ohledně ušlého zisku. Soud prvního stupně zavázal tímto právním názorem a uložil mu, po event. doplnění skutkových tvrzení, aby znovu posoudil nárok žalobce na zaplacení 407.304,- Kč s přísl.
Soud prvního stupně v novém rozhodnutí ve věci vycházel ze znaleckého posudku Ing. M. P., který vyjádřil celkovou nákupní cenu zboží zjištěného inventurou ke dni 15. 10. 1996 částkou 229.938,01 Kč na rozdíl od údaje žalobce, že v prodejně bylo v době provedení inventury zboží v hodnotě 550.000,- Kč. Revizní posudek znaleckého ústavu VEGA Uherské Hradiště, a. s., pak konstatoval, že stanovit hodnotu zboží lze pouze na základě provedené inventury ke dni 15. 10. 1996, a stanovil nákupní cenu zboží ve výši 208.691,- Kč. Odvolací soud pak vycházel z toho, že žalovaná převzal zboží zjištěné inventurou v ceně 229.938,- Kč neboť převzetí zboží v této ceně potvrdil.
Odvolací soud dále uvedl, že s ohledem na částečně pravomocný prvý rozsudek soudu prvního stupně, zůstal předmětem řízení v žalobě uplatněný požadavek na zaplacení 407.304,- Kč sestávající z nároku na uhrazení ceny zboží ve výši 341.304,- Kč nacházejícího se v prodejně v B. ke dni 15. 10. 1996 a uhrazení ušlého zisku ve výši 66.000,- Kč za období od 15. 10. 1996 do 15. 11. 1996.
Při stanovení hodnoty zboží nacházejícího se v prodejně v B., jak již bylo uvedeno, vycházel odvolací soud ze znaleckých posudků a shodně se závěrem soudu prvního stupně dospěl k závěru, že činí 229.938,- Kč a v tomto rozsahu vznikla žalobci pohledávka z bezdůvodného obohacení žalovaného vzniklého zadržením zboží v uvedené prodejně.
V případě výše ušlého zisku odvolací soud vycházel při stanovení jeho výše z revizního znaleckého posudku a jeho výše činila 48.866,- Kč.
Odvolací soud dále uvedl, že došlo k započtení vzájemných pohledávek (celkový dluh žalobce činil 250.192,- Kč a závazky žalované vůči žalobci činily 335.354,- Kč, rozdíl pak činil 85.162,- Kč, přičemž pravomocně již byla přiznána částka 36.296,- Kč) a vzhledem k tomu byl jako správný potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla žalobci přiznána částka 48.866,- Kč s přísl. a ve zbytku byla žaloba o zaplacení 358.438,- Kč s přísl. zamítnuta.
Dovoláním ze dne 24. 5. 2011 žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu s tím, že dovolání je přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a bylo podáno z důvodu nesprávného právního posouzení (§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.).
V odůvodnění dovolání žalobce zejména popsal dosavadní rozhodnutí soudů v předmětné věci. Dále uvedl, že mezi ním a žalovaným je sporné množství a hodnota zboží, které bylo žalobci odňato a je toho názoru, že mu bylo odňato zboží ve vyšší hodnotě než je 229.938,- Kč a v této souvislosti nesouhlasí se znaleckým posudkem ústavu VEGA Uherské Hradiště.
Dovolatel se dále neztotožňuje s názorem soudů, že účastníci měli vzájemné pohledávky a že k započtení došlo již dne 15. 10. 1996 při převzetí prodejny, popř. dopisem z 19. 12. 1997, neboť nebyla uzavřena kupní smlouva na zboží nacházející se v prodejně v B. dle inventurního seznamu ze dne 15. 18. 10. 1996. Dále pak žalovaný neuplatnil svoji pohledávku vzájemným návrhem dle § 97 o. s. ř. Žalobce proto vznesl námitku promlčecí u pohledávek uvedených v přípise z 19. 12. 1997 označeném jako zápočet a nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že k promlčení nedošlo s ohledem na ust. § 358 obch. zák. a že nemohlo dojít k započtení na základě uvedeného přípisu.
Taktéž dovolatel namítal, že došlo k nerovnému postavení účastníků postupem žalovaného při převzetí prodejny v B. dne 15. 10. 1996.
Žalobce proto navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Z předkládací zprávy a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by se žalovaný k dovolání vyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) nejprve konstatoval, že se zřetelem k čl. II. bodu 7 zák. č. 404/2012 Sb., kterým se mění občanský soudní řád (zák. č. 99/1963 Sb.), se na danou věc vztahuje občanský soudní řád ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen o. s. ř. ).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání splňuje podmínky a obsahuje náležitosti stanovení zákonem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 4, § 241a odst. 1 o. s. ř.) se dále zabýval tím, zda je v posuzovaném případě dovolání přípustné podle ust. 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., na něž dovolatel odkázal.
V posuzovaném případě odvolací soud potvrdil druhé rozhodnutí soudu prvního stupně, v němž tento soud přiznal žalobci částku 48.866,- Kč s přísl. a zamítl žalobu o zaplacení 358.438,- Kč s přísl., přičemž v předchozím řízení soud prvního stupně přiznal žalobci částku 36.296,- Kč s přísl. a žalobu zamítl ohledně částky 663.008,- Kč s přísl. Ve zrušujícím rozhodnutí odvolací soud potvrdil prvý rozsudek soudu prvního stupně v části, v níž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 255.704,- Kč a zrušil tento rozsudek ohledně zaplacení částky 407.304,- Kč s přísl.
Dovolatel, ačkoliv nejdříve uvedl, že napadá rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu, dále v dovolání upřesnil, že dovoláním napadá část výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 358.438,- Kč s přísl.
Z uvedeného je zřejmé, že soud prvního stupně rozhodl po zrušení jeho rozhodnutí odvolacím soudem stejně, neboť v dovoláním napadeném rozsahu žalobu zamítl, a proto nemůže přicházet v úvahu přípustnost dovolání dle ust. § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
Vzhledem k tomu tak může přicházet v úvahu pouze přípustnost dovolání dle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., na něž dovolatel odkazoval.
Podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé má po právní stránce zásadní význam, není-li již dovolání přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., což v tomto případě není naplněno, neboť soud prvního stupně nebyl při svém rozhodování vázán právním názorem odvolacího soudu, protože se jednalo o jeho první rozhodnutí na věci.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebylo vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Z uvedeného vyplývá, že při posuzování přípustnosti dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nejsou rozhodné námitky dovolatele, jimiž jsou vytýkány tzv. jiné vady řízení (nejedná-li se o zásadní otázku procesní povahy) nebo nedostatky ve skutkovém zjištění.
V posuzovaném případě je z obsahu dovolání zřejmé, že dovolatel především namítá nedostatky ve skutkovém zjištění, které se týkají množství a hodnoty zboží odňatého žalobci v prodejně v B. a ohledně hodnoty tohoto zboží nesouhlasí se znaleckým posudkem znaleckého ústavu VEGA Uherské Hradiště.
V dovolacím řízení však nemůže být zjištěný skutkový stav měněn či rozšiřován, popř. nelze v dovolacím řízení uplatňovat nové skutečnosti (§ 243a odst. 2 o. s. ř.).
Z toho vyplývá, že tato námitka nemůže založit přípustnost dovolání dle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Stejně tak nelze dospět k závěru, že přípustnost dovolání může založit námitka týkající se závěru soudu o započtení vzájemných pohledávek, neboť při řešení této otázky nelze konstatovat, že se jedná o otázku zásadního právního významu. Zápočet vzájemných pohledávek byl uskutečněn žalovaným v dopise ze dne 19. 12. 1997 a na tomto závěru nemůže nic změnit ani nesouhlasný projev žalobce v dopise ze dne 23. 12. 2005, popř. námitka žalobce, že na odňaté zboží nebyla uzavřena kupní smlouva.
Podobně, i pro žalobcovu námitku, že byly promlčeny pohledávky uvedené v dopise ze dne 19. 12. 1997, platí, že v tomto případě nejde o otázku zásadního právního významu a otázka promlčení byla soudy posouzena v souladu s ust. § 388 odst. 2 obch. zák., popř. § 358 obch. zák.
Případné další námitky žalobce týkající se nerovného postavení účastníků spočívající zejména v postupu žalovaného při převzetí prodejny v B. jsou z hlediska posuzování přípustnosti dovolání nerozhodné.
Dovolací soud byl proto nucen konstatovat, že dovolání není přípustné, a proto podle ust. § 243b odst. 5 o. s. ř. v návaznosti na ust. § 218 písm. c) o. s. ř. rozhodl tak, že dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. s přihlédnutím k tomu, že žalovanému v tomto řízení žádné náklady nevznikly tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně 25. června 2013

JUDr. Ing. Jan H u š e k
předseda senátu