23 Cdo 2360/2014
Datum rozhodnutí: 25.11.2014
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013, § 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013



23 Cdo 2360/2014


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně GE Money Auto, s. r. o., se sídlem v Praze 4, Vyskočilova 1422/1a, IČO 60112743, zastoupené JUDr. Miroslavem Nyplem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Dukelská třída 15/16, proti žalovanému J. L., zastoupenému JUDr. Jiřím Císařem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Hrnčířská 55/14, o zaplacení částky 908.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 26 ECm 60/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. března 2014, č. j. 2 Cmo 41/2014-244, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 14.810,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám JUDr. Jiřího Císaře, advokáta se sídlem v Ústí nad Labem, Hrnčířská 55/14.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.)

Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 908.000,- Kč s příslušenstvím. Svůj návrh zdůvodňovala inominátní smlouvou o spolupráci ze dne 29. 7. 2004. V této smlouvě se žalobkyně s žalovaným dohodli na spolupráci v oblasti prodeje vozidel a poskytování finančního leasingu za účelem zvýšení obratu z podnikatelské činnosti. Na základě plné moci byl žalovaný oprávněn uzavírat jménem a ve prospěch žalobkyně leasingové smlouvy s klienty. Žalovaný uzavřel dne 30. 4. 2008 za žalobce leasingovou smlouvu č. 31041055 s leasingovým uživatelem. Žalobkyně z tohoto důvodu zakoupila předmět leasingu, vozidlo Volkswagen Multivan T5 Diesel 1.9 TDI Comfortline Speciál VIN WV2ZZZ7HZ4H021245 za 908.000,- Kč, který 30. 4. 2008 předala leasingovému uživateli. Po odcizení předmětu leasingu (dne 9. 1. 2009) uplatnil leasingový uživatel nárok z pojistné události u pojišťovny Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group, která však odmítla pojistné plnění vyplatit, když zjistila, že VIN, pod kterým byl předmět leasingu evidován, neexistuje a že takové vozidlo nebylo nikdy vyrobeno. Tím, že žalovaný porušil svou povinnost ze smlouvy a dostatečně neprověřil původ předmětu leasingu, měl žalobkyni způsobit škodu odpovídající zaplacené kupní ceně za předmět leasingu, tedy 908.000,- Kč.
Krajský soud v Ústí nad Labem v pořadí druhým rozsudkem ze dne 16. října 2013, č. j. 26 ECm 60/2010-221, zamítl návrh na zaplacení částky 908.000,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze druhým rozhodnutím, rozsudkem ze dne 4. března 2014, č. j. 2 Cmo 41/2014-244, rozsudek soudu prvního stupně co do zamítnutí návrhu potvrdil, změnil co do výše nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů po opakovaném právním posouzení celkového zjištěného skutkového stavu dospěly k závěru, že žalovaný sice porušil své povinnosti vyplývající z článku VI. smlouvy o spolupráci, když neprověřil předmět leasingu dohodnutým postupem, ale své povinnosti porušila i žalobkyně, když nepřekontrolovala kompletnost dokumentace po formální i obsahové stránce. Soudy shodně shledaly porušení povinností žalobkyní jako zásadní, neboť jí prováděná kontrola byla rozhodující a uzavírala celý schvalovací proces. Soudy rovněž totožně vyvodily nedostatek příčinné souvislosti mezi vznikem škody a porušením povinností žalovaným.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně do všech výroků dovoláním, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 o. s. ř., když napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena. S odkazem na dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. vytýká odvolacímu soudu i soudu prvního stupně nesprávné právní posouzení věci, když dle jejího názoru soudy nepostupovaly v souladu s právním řádem co do posouzení okamžiku vzniku škody a co do příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti žalovaným a vznikem škody. Žalobkyně poukazuje i na to, že soud prvního stupně, ale dokonce i soud odvolací se odchýlily od závazného právního názoru vysloveného v prvním rozhodnutí soudu odvolacího. Z těchto důvodů navrhuje, aby dovolací soud oba rozsudky zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 16. června 2014 namítá, že žalobkyně nenaplnila podmínky ustanovení § 237 o. s. ř., když napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní právní význam. Napadené rozhodnutí má význam pro žalobkyni, není však zásadní pro rozhodovací praxi soudů. Žalobkyně rovněž nevymezila řádně přípustnost, když se jí nepodařilo prokázat, že by obecné soudy hodnotily skutkově obdobné případy odlišným způsobem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. 12. 2013) se podává z bodu 2 článku II., zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) k tomu oprávněným subjektem (účastnicí řízení) při splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně neobsahuje zákonem stanovené náležitosti.
Žalobkyně dovozuje přípustnost dovolání z ustanovení § 237 o. s. ř. na základě toho, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Blíže se však k otázce předpokladů přípustnosti nevyjadřuje, pouze zpochybňuje názor soudů ve vztahu k okamžiku vzniku škody a správnost právního závěru o nedostatku příčinné souvislosti mezi porušením povinností žalovaným a vznikem škody. Žalobkyně nijak nekonkretizuje otázku hmotného práva dovolacím soudem dosud nevyřešenou. Dle ustálené rozhodovací praxe (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014) má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem.
Dle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolání žalobkyně tak neobsahuje obligatorní náležitost, když nekonkretizuje, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, jak požaduje § 241a odst. 2 o. s. ř. i ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (např. usnesení ze dne 17. června 2014, sen. zn. 29 NSČR 46/2014). Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části).
Podle první věty § 241b odst. 3 o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání. Podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání, které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne.
Vzhledem k tomu, že dovolání žalobkyně neobsahuje obligatorní náležitost, kterou žalobkyně nedoplnila po dobu trvání lhůty k dovolání a bez níž nelze v řízení pokračovat, Nejvyšší soud s odkazem na § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání žalobkyně odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání žalobkyně bylo odmítnuto. Žalovaný má právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady zahrnují odměnu advokáta ve výši 11.940,- Kč podle § 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 7 bod 6, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen advokátní tarif ), náhradu hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle § 2 odst. 1 a § 13 odst. 3 advokátního tarifu a částku 2.570,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty podle § 137 odst. 3 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně 25. listopadu 2014
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu