23 Cdo 2359/2015
Datum rozhodnutí: 27.10.2015
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř., § 136 o. s. ř.



23 Cdo 2359/2015


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., ve věci žalobkyně Těšínské papírny, s.r.o. , se sídlem v Českém Těšíně, Bezručova 212/17, identifikační číslo osoby 60775505, zastoupené JUDr. Františkem Kubínem, advokátem, se sídlem v Havířově, Dlouhá třída 461/3, proti žalovanému J. M. , zastoupenému Mgr. Ing. Daliborem Jandurou, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Dlouhá 103/17, o zaplacení částky 210.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 33 Cm 106/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. prosince 2014, č. j. 1 Cmo 61/2014-565, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen uhradit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11.422,40 Kč k rukám jejího zástupce do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem, v pořadí druhým, ze dne 5. prosince 2013, č. j. 33 Cm 106/2008-502, uložil žalovanému povinnosti zaplatit žalobkyni částku 100.000,- Kč s příslušenstvím (bod I. výroku), zamítl žalobu o zaplacení dalších 110.000,- Kč s příslušenstvím (bod II. výroku), rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu (bod III. a IV. výroku) a rozhodl, že se žalovanému vrací 11.413,- Kč ze složených záloh (bod V. výroku).
K odvolání obou účastníků odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil v rozsahu zahrnujícím zaplacení 75.579,- Kč s příslušenstvím. Dále rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích II., IV. a V. (první výrok). Ve zbývající části výroku I. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o zaplacení 24.421,- Kč s příslušenstvím zamítl (druhý výrok). Ve výroku III. rozsudek soudu prvního stupně zrušil (třetí výrok). Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení ve všech jeho dosavadních stupních (čtvrtý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně proti všem jeho výrokům, podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 zákona č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen o. s. ř. ), uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.
Žalobkyně se k dovolání žalovaného vyjádřila tak, že je považuje za nedůvodné a navrhuje dovolání odmítnout.
Úvodem Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) podotýká, že i když dovolatel ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá ve výroku I., II. a III., z obsahu dovolání je zřejmé, že zpochybňuje pouze rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé; zrušujícím výrokem pod bodem III. se dovolací soud proto nezabýval.
Zkoumání, zda je dovolání objektivně přípustné, předchází ve smyslu ustanovení § 243c odst. 3 a § 218 písm. b) o. s. ř. posuzování tzv. subjektivní přípustnosti dovolání.
Podle ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. může dovolání podat účastník řízení. Z povahy dovolání jako opravného prostředku přitom plyne, že k dovolání je oprávněna jen ta strana (účastník řízení), které nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě které byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jejich právech v konstantní judikatuře se tato legitimace k dovolání označuje též jako subjektivní přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 28, dále usnesení téhož soudu ze dne 29. července 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné v tomtéž časopise č. 1, ročník 2000, pod číslem 7 či jeho usnesení ze dne 30. srpna 2000, sp. zn. 2 Cdon 1648/97, uveřejněné v tomtéž časopise č. 12, ročník 2000, pod číslem 138). Změnil-li odvolací soud dovoláním napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I. tak, že žalobu o zaplacení 24.421,- Kč s příslušenstvím zamítl (druhý výrok rozsudku odvolacího soudu), nemohla být žalovanému způsobena žádná újma na jeho právech, neboť došlo ve vztahu k němu k zamítnutí žaloby v rozsahu částky 24.421,- Kč s příslušenstvím. Stejný závěr pak platí ohledně části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II., IV. a V.
Vzhledem k tomu, že v daném případě dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu výroku II. a výroku I. v části, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II., IV. a V., podal někdo, kdo k jeho podání oprávněn nebyl, Nejvyšší soud je v tomto rozsahu, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první a § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. může být dovolacím důvodem jen nesprávné právní posouzení věci. K náležitostem dovolání patří mj. i vymezení důvodu dovolání (§ 241a odst. 3 o. s. ř.), tj. z dovolání musí vyplývat, které otázky hmotného či procesního práva, na nichž napadené rozhodnutí spočívá, vyřešil odvolací soud chybně, a proč tyto závěry považuje dovolatel za nesprávné. Dovolatel musí (§ 241a odst. 2 o. s. ř.) rovněž uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy které z hledisek uvedených v § 237 o. s. ř. považuje za splněné.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
Při respektování shora uvedených kritérií není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, namítá-li dovolatel, že soud pochybil při postupu podle ustanovení § 118c odst. 1 a 2 o. s. ř. V rozsahu těchto námitek neformuluje dovolatel žádnou konkrétní otázku procesního práva a nedostál ani zákonným požadavkům vymezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř.
Nesouhlasí-li dovolatel s použitím ustanovení § 136 o. s. ř., pak ani touto námitkou přípustnost dovolání nezakládá. Jestliže odvolací soud vyšel z toho, že ve znaleckém hodnocení výše slevy jsou určité rozdíly, že s odstupem času nelze výši nároku na ni přesně určit, nepochybil, určil-li konečnou výši nároku na slevu podle své úvahy ve smyslu ustanovení 136 o. s. ř. na základě údajů čerpaných ze znaleckého posudku, který vyhodnotil jako nejpřesvědčivější, přičemž svůj postup náležitě odůvodnil a Nejvyšší soud se s jeho názorem ztotožňuje.
Vytýká-li žalovaný odvolacímu soudu nesprávné posouzení změn ceny díla ve výši 50.000,- Kč jako součásti slevy z ceny díla, neformuluje žádnou konkrétní otázku ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. Stejný závěr platí o tvrzení dovolatele, že mu svědčí nárok na náhradu ušlého zisku, který mu vadným plněním žalobkyně vznikl.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř.
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalovaného odmítl (§ 243c odst. 1, věta první, o. s. ř.).
V souladu s § 243f odst. 2 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. října 2015

JUDr. Ing. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu