23 Cdo 2357/2015
Datum rozhodnutí: 16.11.2015
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.



23 Cdo 2357/2015


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobce P. B. , zastoupeného Pavlem Švestákem, advokátem se sídlem v Šumperku, Starobranská 4, PSČ 787 01, proti žalovanému Ing. L. M. , zastoupenému JUDr. Petrem Poledníkem, advokátem se sídlem v Brně, Příkop 4, PSČ 604 12, o zaplacení částky 226 485 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 6 C 157/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. října 2014, č. j. 17 Co 342/2012-422, takto:


Dovolání se odmítá.
Stručné odůvodnění:
(§ 243f odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen o. s. ř. )

Původními žalobci byl žalobce a) P. B. a žalobce b) P. H., zemřelý dne 24. 7. 2011. Usnesením ze dne 10. prosince 2014, č. j. 6 C 157/2005-441, soud prvního stupně rozhodl o procesním nástupnictví tak, že namísto žalobce b) P. H., bude v řízení pokračováno na straně žalující s žalobkyní b) M. H., žalobcem c) D. S., a žalobkyní d) L. V. Okresní soud Brno-venkov usnesením ze dne 27. dubna 2015, č. j. 6 C 157/2005-467, na základě smlouvy o postoupení pohledávky a žádosti žalobců b), c) a d) se souhlasem žalobce a) rozhodl, že namísto žalobců b), c) a d) bude v řízení pokračováno s žalobcem a) P. B.
Okresní soud Brno-venkov rozsudkem ze dne 31. ledna 2012, č. j. 6 C 157/2005-323, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobcům částku ve výši 205 119 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 0,05 % denně z této částky od 4. 6. 2005 do zaplacení (výrok pod bodem I), zamítl žalobu v části, jíž se žalobci domáhali po žalovaném zaplacení částky 21 366 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 0,05 % z této částky denně od 4. 6. 2005 do zaplacení (výrok pod bodem II), rozhodl o povinnosti žalobců i žalovaného nahradit České republice náklady řízení (výroky pod body III a IV) a stanovil žalovanému povinnost nahradit žalobcům náklady řízení (výrok pod bodem V).
K odvolání žalobců i žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 14. října 2014, č. j. 17 Co 342/2012-422, rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve věci žalobce b) proti žalovanému v částech I. a II. výroku, ve kterých bylo rozhodnuto o zaplacení částky 113 242,50 Kč s příslušenstvím, a ve výroku III. a V., a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok pod bodem I), změnil v části výroku I. tak, že zamítl žalobu žalobce a) na zaplacení 102 559,50 Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem II), potvrdil v části výroku II, ve které byla zamítnuta žaloba, aby žalovaný zaplatil žalobci a) 10 683 Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem III) a rozhodl o povinnosti žalobce a) nahradit náklady řízení České republice i žalovanému (výroky pod body IV až VII).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost odvozuje ze znění § 237 o. s. ř., když napadený rozsudek spočívá na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání je podle žalobce důvodné ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k podanému dovolání vyjádřil tak, že je považuje za nedůvodné, neboť odvolací soud postupoval správně a rozhodnutí řádně odůvodnil. Proto dovolacímu soudu navrhl, aby dovolání zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., ve znění účinném do 31. prosince 2013 (srov. bod 2 článku II. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) k tomu oprávněným subjektem (účastníkem řízení), který je řádně zastoupen advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání žalobce neobsahuje stanovené náležitosti.
Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části). Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014.
Tomuto požadavku na vymezení přípustnosti dovolání však dovolatel nedostál, neboť k vymezení předpokladů přípustnosti dovolání pouze uvádí, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Judikaturu dovolacího soudu, od níž se měl odvolací soud při svém rozhodnutí odchýlit, však blíže nespecifikuje. Přípustnost dovolání žalobce nevymezil ani polemikou s právním závěrem odvolacího soudu, že podepsal-li dovolatel nevyplněný pokladní doklad, měl si být vědom možnosti zneužití dokladu, a proto nese právně nepříznivé důsledky.
Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu nedostatečné odůvodnění rozhodnutí, nesprávné hodnocení důkazů a neprovedení důkazů, namítá vady řízení, k nimž dovolací soud přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Přípustnost dovolání však tvrzení těchto vad nezakládá.
Podle první věty § 241b odst. 3 o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání. Podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání, které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud nepřihlédl k doplnění dovolání žalobce, které bylo dovolacímu soudu doručeno dne 2. září 2015, neboť bylo podáno opožděně. Rozsudek odvolacího soudu byl právnímu zástupci žalobce doručen do datové schránky dne 18. listopadu 2014 (č. l. 428), konec lhůty pro podání dovolání (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) tedy připadl na neděli 18. ledna 2015, posledním dnem lhůty bylo pondělí 19. ledna 2015 (§ 57 odst. 2 věta první ve spojení s § 57 odst. 2 větou druhou o. s. ř.).
Nejvyšší soud dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl, neboť v dovolacím řízení nelze pro uvedenou vadu pokračovat.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně 16. listopadu 2015

JUDr. Kateřina H o r n o ch o v á
předsedkyně senátu