23 Cdo 2356/2015
Datum rozhodnutí: 25.08.2015
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013, § 19b odst. 3 obč. zák.



23 Cdo 2356/2015


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Dopravní podnik měst Chomutova a Jirkova a.s., se sídlem v Chomutově, Školní 999/6, PSČ 430 01, IČO 64053466, zastoupené Mgr. Michaelou Wažikovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 1272/21, PSČ 110 00, proti žalovanému městu Bílina, se sídlem v Bílině, Břežánská 50/4, PSČ 418 31, IČO 00266230, zastoupenému Mgr. Jiřím Dostálem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Pařížská 68/9, PSČ 110 00, o ochranu dobré pověsti právnické osoby, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 68 Cm 5/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. února 2015, č. j. 3 Cmo 355/2014-132, takto:


I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 6 534 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Jiřího Dostála, advokáta, se sídlem v Praze 1, Pařížská 68/9, PSČ 110 00.

Stručné odůvodnění:
(§ 243f odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu dále jen o. s. ř. )

Dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. února 2015, č. j. 3 Cmo 355/2014-132, není přípustné podle § 237 o. s. ř. (jehož rozhodné znění, do 31. prosince 2013, se podává z článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dále opět jen o. s. ř. ).
Dovolání směřovalo proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho výroku, jímž změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem III tak, že zamítl žalobu v části, ve které žalobkyně požadovala zaplacení částky 100 000 Kč.
Dovolatelka dovozovala přípustnost svého dovolání, z toho, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly zcela vyřešeny.
Žalovaný se ve svém vyjádření ztotožnil s napadenou částí rozsudku odvolacího soudu.
Dovolatelka v dovolání tvrdila, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu [např. od rozsudku Nejvyššího soudu České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) ze dne 27. září 2010, sp. zn. 30 Cdo 1373/2009], podle které pokud odvolací soud zjistí, že skutková zjištění nejsou správná, musí předmětné důkazy provést znovu a až následně důkazy přehodnotit. Dovolatelka prostřednictvím takto formulované otázky vytýká odvolacímu soudu procesní pochybení. Námitka vady řízení nezahrnující otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem však požadavkům vytýčeným v ustanovení § 237 o. s. ř. neodpovídá, přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se jí odvolací soud dopustil (srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. července 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, a ze dne 24. září 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, která jsou, stejně jako ostatní citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, dostupná na jeho webových stránkách).
Dovolatelka dále argumentovala tím, že se odvolací soud odchýlil při posouzení intenzity zásahu a odpovídajícího přiměřeného zadostiučinění od závěru vyjádřeného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. listopadu 2008, sp. zn. 32 Cdo 1664/2008, ve kterém Nejvyšší soud uvedl: Ohledně první námitky dovolatelky dovolací soud dospěl k závěru, že odvolací soud pochybil, když ve svém odůvodnění tvrdil, že je s ohledem na okolnosti případu, závažnost a rozsah jednání žalovaného zcela na místě zadostiučinění v penězích , ale že odvolací soud nepřehlédl, že tvrzení žalobce týkající se vzniklé újmy byla víceméně v obecné rovině, a je třeba dát zčásti za pravdu žalovanému, že žalobce přesně vzniklou újmu nekonkretizoval (viz str. 3 rozhodnutí odvolacího soudu) Při uplatnění nároku na přiměřené zadostiučinění je zcela vyloučeno, aby žalobkyně svoji újmu finančně konkretizovala (což je nezbytné v případě uplatnění nároku na náhradu škody), neboť pak by soud nemohl přiznat tento nárok vůbec.
Odvolací soud však své rozhodnutí nezaložil na tom, že dovolatelka nekonkretizovala svou újmu finančně, nýbrž na tom, že pouze obecně tvrdila snížení své vážnosti, aniž by projevy této újmy specifikovala. Požadavek na bližší specifikaci nemajetkové újmy je v souladu s dovolatelkou citovaným rozhodnutím [resp. jeho částí, kterou z citace vynechala: Žalobkyně musí vzniklou újmu dostatečně konkrétně popsat (nikoliv finančně vyjádřit), tj. v čem její újma spočívala, o jaký typ újmy se jedná apod., z čehož musí jednoznačně vyplynout, že nejde o újmu, která by byla vypočitatelná jako škoda. Nárok na přiměřené zadostiučinění lze využít nejen v případech nehmotné újmy, ale lze jej uplatnit také k vyrovnání újmy, která má materiální důsledky (např. ztížením pozice v hospodářské soutěži se sníží zisky) ]. Rozhodnutí odvolacího soudu v této části proto nebylo v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu a ani se nejednalo o otázku neřešenou. Ani touto otázkou nebyla založena přípustnost dovolání.
Namítá-li dovolatelka nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu, jedná se o námitku vady řízení, která, jak bylo již výše uvedeno, není způsobilá vyvolat přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. srpna 2015
JUDr. Zdeněk Des předseda senátu