23 Cdo 2344/2011
Datum rozhodnutí: 30.10.2013
Dotčené předpisy: § 7 o. s. ř.




23 Cdo 2344/2011


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobce ELA LITVÍNOV, spol. s r.o., se sídlem v Litvínově Janově, Hornická 337, IČ 64653137, zast. JUDr. Kateřinou Šindlerovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Skořepka 1058/8, proti žalované Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem, se sídlem v Ústí nad Labem, Hoření 13, IČ 44555601, zast. Mgr. Jiřím Schüllerem, advokátem, se sídlem v Praze 8, Sokolovská 2289/117a, o zaplacení 137.697,- Kč s přísl., vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 7 C 127/2005, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Úst nad Labem ze dne 2. 11. 2010, č. j. 17 Co 144/2010-242, takto:

Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 11. 2010, č. j. 17 Co 144/2010-242 a usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 12. 2009, č. j. 7 C 127/2005-161, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Ústí nad Labem jako soud prvního stupně usnesením ze dne 17. 12. 2009, č. j. 7 C 127/2005-161, zastavil řízení ohledně zaplacení částky 110.004,- Kč, týkající se nákladů řízení a správního poplatku (výrok I.), dále rozhodl, že po právní moci tohoto usnesení o zastavení řízení bude věc postoupena Úřadu na ochranu hospodářské soutěže jako příslušnému orgánu (výrok II.) a poté rozhodl o nákladech soudního řízení (výrok III.).
Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací rozsudkem ze dne 2. 11. 2010, č. j. 17 Co 144/2010-242, potvrdil usnesení soudu prvního stupně ohledně řízení týkající se částky 100.000,- Kč a dále zrušil usnesení soudu prvního stupně ohledně zaplacení částky 10.004,- Kč vč. výroku o nákladech řízení a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V odůvodnění rozhodnutí odvolací soud zejména popsal dosavadní průběh řízení. Konstatoval, že po předchozích rozhodnutích Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 3. 2007, č. j. 7 C 127/2005-92 a Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 12. 2007, č. j. 17 Co 204/2007-110, týkajících se zaplacení částky 117.875,- Kč, představující správní poplatek 100.000,- Kč a náklady právního zastoupení ve výši 17.875,- Kč, bylo řízení zastaveno pro nedostatek pravomoci soudů v civilním řízení a rozhodnuto, že věc bude postoupena Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže. V průběhu řízení o zaplacení zbývající částky 19.822,- Kč představující náklady na zajištění bankovní záruky na složení jistoty (žalobou bylo uplatněno zaplacení 137.697,- Kč), žalobce rozšířil žalobu o zaplacení další částky 192.718,- Kč s přísl. a tato změna návrhu byla soudem prvního stupně připuštěna.
Odvolací soud dále v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že proti rozhodnutí o změně návrhu není odvolání přípustné (§ 202 odst. 1 písm. f) o. s. ř.) a takové procesní usnesení smí odvolací soud podle § 212a odst. 6 o. s. ř. přezkoumat jen z pohledu toho, co soud řešil ve výroku napadeného usnesení, tedy v dané věci otázku pravomoci soudu ve vztahu pouze k uplatněnému nároku na zaplacení částky 110.004,- Kč, připuštěnému změnou návrhu dle § 95 o. s. ř.
Odvolací soud s odkazem na ust. § 7 o. s. ř., v němž je vymezena pravomoc soudů v občanském soudním řízení a na ust. § 1 zák. č. 71/1967 Sb., o správním řízení, tehdy účinného, a na ust. § 31 téhož zákona konstatoval, že nemá důvod odchýlit se od svého názoru vyjádřeného v rozhodnutí ze dne 20. 12. 2007, č. j. 17 Co 204/2007-110, že správní poplatek zaplacený dle zák. č. 368/1992 Sb. představuje náklady správního řízení. Pokud se žalobce domáhá na žalované náhrady správního poplatku ve výši 100.000,- Kč zaplaceného za návrh na přezkoumání rozhodnutí zadavatele o výběru nejvhodnější nabídky, jde o věc správněprávní nikoli o věc občanskoprávní, pracovní či rodinnou nebo obchodní (viz též nález ÚS ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 321/03).
Ohledně částky 10.004,- Kč představující náklady právní služby advokáta žalobkyně zastupující ji v soudním řízení ve správním soudnictví, odvolací soud uzavřel, že rozhodnutí o těchto nákladech svěřuje zák. č. 150/2002 Sb., soudní správní řád, soudu, nikoli správnímu orgánu.
Odvolací soud proto usnesení soudu prvního stupně ohledně zaplacení částky 100.000,- Kč potvrdil, a v případě zaplacení částky 10.004,- Kč a v závislém výroku o nákladech řízení toto usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovoláním ze dne 10. 2. 2011 napadl žalobce shora uvedené usnesení odvolacího soudu v jeho výroku I. (potvrzení usnesení soudu prvního stupně ohledně částky 100.000,- Kč) s tím, že řízení bylo postiženo vadou, které mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel se domnívá, že ohledně částky 100.000,- Kč nemělo být řízení zastaveno, neboť jde o vztah podléhající režimu obchodního zákoníku (§ 262 obč. zák.). Dovolateli v tomto rozsahu vznikla škoda, když musel hájit svá práva. Pokud příslušný právní předpis na tyto náhrady nepamatuje, je třeba uplatňovat náhradu škody dle obecných ustanovení. Nebylo-li ve správním řízení rozhodnuto o vrácení částky 100.000,- Kč žalobci, nelze dovodit, že žalobci tato částka nenáleží. Soudy obou stupňů se nezbývaly judikaturou správních orgánů, neboť tato položka se nezahrnuje do nákladů řízení, ale jde o samostatné (mimosprávní řád) nároky, o kterých se rozhoduje dle obecných ustanovení o náhradě škody. V této souvislosti dovolatel poukázal na rozhodnutí R 71/1971, týkající se nákladů na právní zastoupení v trestním řízení.
Závěrem dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů.
V podání ze dne 24. 5. 2011 se k dovolání vyjádřil žalovaný. Ve vyjádření zejména uvedl, že se ztotožňuje s názorem soudu prvního stupně, že v dané věci jde o náklady správního řízení. Žalobce mohl tyto náklady dle § 31 zák. č. 71/1967 Sb. uplatnit v rámci správního řízení a Úřad pro ochranu hospodářské soutěže o nich mohl rozhodnout. Žalovaný dále odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu z 30. 6. 2004, sp. zn. 321/03, v němž je řešena otázka náhrady nákladů správního řízení a pravomoci soudů (§ 7 o. s. ř.) rozhodovat ve věci náhrady nákladů správního řízení.
Žalovaný proto navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl .
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) nejprve konstatoval, že dovolání bude projednáno a rozhodnuto o něm s ohledem na čl. II. Bod 7 zák. č. 404/2012 Sb. ve znění občanského soudního řádu zák. č. 99/1963 Sb. účinném do 31. 12. 2012.
Dále konstatoval, že dovolání proti usnesení odvolacího soudu bylo podáno včas, oprávněnou osobou, která je zastoupena advokátkou a jí bylo dovolání sepsáno (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Dovolací soud se dále zabýval tím, zda je v posuzované věci, kdy odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle ust. § 104 odst. o. s. ř. ohledně zaplacení částky 100.000,- Kč, dovolání přípustné.
Podle § 239 odst. 2 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle § 104 odst. 1 o. s. ř.
Z toho tedy vyplývá, že je v daném případě proti tomuto výroku dovolání přípustné podle ust. § 239 odst. 2 písm. a) o. s. ř.
V posuzovaném případě dovolatel napadá výrok I. usnesení odvolacího soudu, jímž tento soud potvrdil v tomto rozsahu (zaplacení 100.000,- Kč) usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle ust. § 104 odst. 1 o. s. ř., a to pro nedostatek pravomoci soudu.
V dané věci se dovolatel domáhal mj. zaplacení částky 100.000,- Kč představující správní poplatek z návrhu na přezkoumání rozhodnutí zadavatele o výběru nejvhodnější nabídky (pol. č. 62 písm. b) Sazebníku zák. č. 368/1992 Sb., ve znění účinném do 30. 4. 2004), z titulu náhrady škody, která mu vznikla postupem zadavatele.
Rozhodující pro posouzení věci tedy je, zda je dána pravomoc soudů v občanském soudním řízení rozhodovat o náhradě nákladů správního řízení z titulu odpovědnosti za škodu.
Podle § 7 odst. 1 o. s. ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a z obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány. Jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon (§ 7 odst. 3 o. s. ř.). Pravomoc soudů ve věcech správního soudnictví upravuje zvláštní zákon (§ 7 odst. 4 o. s. ř.) a tímto zákonem je zák. č. 150/2002 Sb.
V posuzovaném případě, jak již bylo uvedeno, se dovolatel v postavení podnikatele domáhá na zadavateli (žalované) jako právnické osobě, která vyhlásila veřejnou obchodní soutěž na veřejnou zakázku Rekonstrukce objektů v areálu UJEP, Ústí nad Labem náhrady škody, kterou má představovat zaplacený správní poplatek ve správním řízení vedeném u Úřadu na ochranu hospodářské soutěže o přezkoumání rozhodnutí o nejvhodnější nabídce.
V posuzovaném případě, domáhá-li se žalobce po žalovaném tvrzené náhrady škody, jde o vztah, podle okolností případu, obchodněprávní. Z toho jak vyplývá, že je tím založena pravomoc soudů k rozhodování této věci ve smyslu § 7 odst. 1 o. s. ř.
V dalším řízení bude dále nutné zabývat se tím, zda jsou v daném případě naplněny podmínky, za nichž by vznikla odpovědnost žalovaného za žalobcem požadovanou škodu.
Dovolací soud proto s ohledem na uvedené dospěl k závěru, že je v pravomoci soudů, aby o požadované náhradě škody rozhodovaly.
Nejvyšší soud proto rozhodl podle ust. § 243b odst. 2 a 3 o. s. ř. tak, že zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a vzhledem k tomu, že důvody pro zrušení platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil i toto rozhodnutí.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto podle ust. § 243d odst. 1 o. s. ř. v novém rozhodnutí o věci samé.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. října 2013

JUDr. Ing. Jan H u š e k
předseda senátu