23 Cdo 2337/2015
Datum rozhodnutí: 29.09.2015
Dotčené předpisy: § 241a odst. 2 o. s. ř.



23 Cdo 2337/2015


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobců a) Š & V STAVEBNÍ s.r.o. , se sídlem Praha 10 - Křeslice, Pod Zahradami 188, PSČ 104 00, identifikační číslo osoby 27137023, a b) P. V. , obou zastoupených JUDr. Jarmilou Vilímkovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Řeznická 3, proti žalovanému Ing. V. K. , zastoupenému JUDr. Jiřím Gajdarusem, advokátem se sídlem Praha 6, Synkovská 1327/6, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 56/2012, o dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. února 2015, č. j. 29 Co 493/2014-183, takto:

Dovolání se odmítá .

Stručné odůvodnění:
(§ 243f odst. 3 občanského soudního řádu dále jen o. s. ř.):

Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. února 2015, č. j. 29 Co 493/2014-183, potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. listopadu 2014, č. j. 13 C 56/2012-165, ve výroku II., jímž nebylo žalovanému přiznáno osvobození od soudních poplatků.
Proti usnesení Městského soudu v Praze (dále jen odvolací soud) podal žalovaný dovolání s tím, že má za to, že dovolání je podle § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla vyřešena otázka hmotného i procesního práva ohledně posouzení podmínek pro osvobození od soudních poplatků, nedostatků v dokazování a poučovací povinnosti soudu. Podle dovolatele rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení, vyšel-li odvolací soud z neúplně zjištěného skutkového stavu věci soudem prvního stupně o majetkových poměrech žalovaného a založil své právní posouzení jen na pouhých spekulacích o tom, že majetková situace žalovaného je mimořádně dobrá. Žalovaný rovněž namítá, že nebyl řádně poučen podle § 118a odst. 1 o. s. ř. a byla porušena zásada legitimního očekávání ve smyslu příslušných ustanovení občanského zákoníku, což dovolatel považuje za otázku dovolacím soudem dosud neřešenou. Protože procesně vadné je podle dovolatele i rozhodnutí soudu prvního stupně, žalovaný namítá, že odvolací soud zatížil řízení vadou, jestliže rozhodnutí soudu prvního stupně nezrušil. Navrhl proto, aby napadené usnesení odvolacího soudu a i usnesení soudu prvního stupně bylo zrušeno a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci ve vyjádření k dovolání navrhli odmítnutí dovolání, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu považují za správné a navíc poukazují na to, že žalovaný již soudní poplatek za odvolání dne 30. 4. 2015 uhradil a mají za to, že předmět řízení ohledně žádosti o osvobození od soudního poplatku tak odpadl.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen o. s. ř. ) ve znění účinném do 31. 12. 2013 (článek II., bod 2. zákona č. 293/2013 Sbírky, kterým se mění zákon č. 99/1963 Sbírky, občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů).
V daném případě by dovolání mohlo být přípustné podle § 237 o. s. ř. za předpokladu, že by žalovaný označil otázku hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, a na níž odvolací soud své rozhodnutí založil. Dovolatel však žádnou takovou otázku neoznačil.
Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014). Uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ale dovolatel v dovolání v projednávané věci nedostál. Skutečnost, že dovolatel považuje za judikaturou neřešenou otázku, která je založena na nesprávném posouzení konkrétních okolností odůvodňujících osvobození od soudního poplatku, a že má jiný názor na právní závěr odvolacího soudu, nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř.
Je namístě rovněž uvést, že jsou-li obsahem dovolání námitky ke skutkovým zjištěním odvolacího soudu, tedy celkově ke skutkovému stavu věci, pak nejen že žalovaný tím nevymezil přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., ale neuplatnil takovým dovoláním ani dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř., že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li námitky dovolatele z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, nebo ze zpochybnění zjištěného skutkového stavu. V dané věci však dovolatel zakládá námitky k nesprávnému právní posouzení věci na vlastních skutkových závěrech týkajících se skutečností ohledně jeho majetkových poměrů.
Pokud dovolatel rovněž namítá, že usnesení odvolacího soudu trpí vadou řízení, je nutno konstatovat, že podle § 237 o. s. ř. přípustnost dovolání může založit jen skutečnost, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, tedy otázky právní. Případné konkrétní vady řízení nemohou založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.
Navíc je třeba konstatovat, že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2014, sp. zn. 23 Cdo 3206/2013, uveřejněné na www.nsoud.cz ).
Námitky k překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu a námitky o nedostatečném poučení žalovaného o jeho procesních právech, též nemohou založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.
Nejvyšší soud proto uzavřel, že dovolání žalovaného není podle § 237 o. s. ř. přípustné a podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. jej odmítl, jestliže dovolání neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.), přičemž pro tuto vadu nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Nejvyššímu soudu tedy nezbylo, než dovolání žalovaného jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout.
O případných nákladech dovolacího řízení, rozhodne soud prvního stupně v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§ 151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. září 2015
JUDr. Kateřina Hornochová předsedkyně senátu