23 Cdo 2333/2011
Datum rozhodnutí: 27.11.2012
Dotčené předpisy: § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.




NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY

23 Cdo 2333/2011

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobce S. T. , zastoupeného JUDr. Petrem Vaňkem, advokátem se sídlem Praha 1, Na Poříčí 12, proti žalovanému Bytovému družstvu obyvatel domu Lucemburská 49/1570 v likvidaci (dříve Bytové družstvo obyvatel domu Lucemburská 49/1570), se sídlem Praha 3, Lucemburská 49/1570, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 63083434, zastoupenému JUDr. Reginou Soukupovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Konviktská 12, o zaplacení 490 855,70 Kč s příslušenstvím, částky 631 890 Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu žalovaného na zaplacení 419 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 Cm 140/2007 (ve spojení se sp. zn. 37 Cm 145/2007 a 52 Cm 30/2006), o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. prosince 2010, č.j. 4 Cmo 144/2010-155, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 360 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Petra Vaňka, advokáta se sídlem Praha 1, Na Poříčí 12.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 8. prosince 2010, č.j. 4 Cmo 144/2010-155, změnil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. ledna 2009, č.j. 37 Cm 140/2007-78, ve výroku I. a II. tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci 490 855,70 Kč a co do částky 631 890,10 Kč s 8 % úrokem z prodlení z této částky od 28.12.2005 do zaplacení rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení; potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III., kterým byl zamítnut návrh žalovaného, aby mu žalobce zaplatil částku 419 000 Kč s příslušenstvím z částky 47 666 Kč od 27.7.2005 do 31.12.2005; zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV. až VII. a v tomto rozsahu jej vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Pokud odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobci přiznal částku 490 855,70 Kč, vyšel přitom ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 16.12.1999 smlouvu o provedení prací a bezplatném užívání prostor, a že ve znění jejího dodatku č. 1 ze dne 26.7.2001 měl žalovaný zaplatit žalobci částku 557 000 Kč ve třech splátkách. Žalovaný zaplatil jen 1. splátku ve výši 185 666 Kč a neuhradil další dvě splátky ve výši 185 666 Kč a 185 667 Kč, celkem ve výši 371 333 Kč. Ve smlouvě byla pro případ prodlení s placením splátek sjednána smluvní pokuta ve výši 15 % zůstatku dluhu z dané částky ročně, což s ohledem na prodlení činilo u 2. splátky 73 876,60 Kč a u třetí splátky 45 643,10 Kč. Odvolací soud na základě těchto zjištění dospěl k závěru, že žalobcův nárok na zaplacení 490 855,70 Kč je zcela po právu. Změnil proto vyhovující výrok soudu prvního stupně, který přiznal z tohoto titulu žalobci jen částku 445 212,60 Kč, když soud prvního stupně vycházel z toho, že žalobce v průběhu řízení uvedl, že smluvní pokutu ve výši 45 643,10 Kč za prodlení s třetí splátkou žalovanému neúčtoval, a proto soud prvního stupně shledal důvod pro moderaci smluvní pokuty podle § 301 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ).
Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně ohledně právního posouzení požadavku žalobce na úhradu bezdůvodného obohacení ve výši 631 890 Kč s příslušenstvím na základě ustanovení § 451 odst. 2 a § 454 občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ). Zatímco soud prvního stupně dospěl k závěru, že na straně žalovaného nedošlo k bezdůvodnému obohacení v důsledku toho, že žalobce přemístil na své náklady radiokomunikační uzel do jiných prostor, neboť věděl, že v půdních prostorách je umístěno telekomunikační zařízení užívané jiným subjektem a že veškeré zhodnocení nemovitosti v souvislosti s opravami v půdní vestavbě se stane výlučným vlastnictvím žalovaného, odvolací soud naopak dospěl k závěru, že žalovaný se na úkor žalobce obohatil tím, že byl zhodnocen majetek v jeho vlastnictví. Rozsudek soudu prvního stupně proto zrušil v části týkající se částky 631 890 Kč s příslušenstvím a soudu prvního stupně uložil, aby v dalším řízení zkoumal výši bezdůvodného obohacení žalovaného. Odvolací soud při právním posouzení vyšel zjištění, že ze smlouvy o půdní vestavbě uzavřené účastníky podle § 51 obč. zák. dne 16.12.1999, ve znění dodatku č. 1 ze dne 27.6.2001, nevyplývá žádná zmínka o nájemní smlouvě ze dne 27.10.1999, kterou uzavřel žalovaný s třetím subjektem ohledně zřízení radiostanice a týkající se zvětšení pronajaté místnosti po provedené půdní vestavbě. Odvolací soud proto dovodil, že žalobce se mohl v okamžiku zpracování projektové dokumentace a uzavírání smlouvy o půdní vestavbě zcela důvodně domnívat, že součástí prostor, v nichž se měla uskutečnit půdní vestavba podle smlouvy ze dne 16.12.1999 je i další místnost tzv. skládek . Pokud následkem uzavření nájemní smlouvy musel žalobce realizovat změny v provádění stavby, odvolací soud dovodil, že tato skutečnost nemůže jít k tíži žalobce za situace, kdy žalovaný byl vlastníkem nemovitosti a získal užitky nejen z nájemní smlouvy, ale jeho majetek se nutností výstavby náhradní místnosti zhodnotil.
Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně ohledně zamítnutí protinávrhu žalovaného, jímž navrhl k započtení částku 419 000 Kč s příslušenstvím, představující podle žalovaného hodnotu pozemků získaných žalobcem smlouvou o výstavbě ze dne 18.12.2002. Oba soudy přitom vyšly ze zjištění, že z uvedené smlouvy zcela jednoznačně vyplývá, že vlastníci jednotlivých bytových jednotek vybudovaných v půdní vestavbě jsou zároveň spoluvlastníky společných částí budovy a pozemků, na nichž je stavba postavena, čímž strany považovaly hodnotu na společných částech za vypořádanou. Na základě tohoto zjištění soudy dospěly k závěru, že žalovaný si nemůže tuto pohledávku ve výši 419 000 Kč započítat na jakoukoli pohledávku žalobce.
Pokud se jednalo o nárok žalovaného na zaplacení smluvní pokuty ve výši 507 475 Kč za nedokončení stavby ve sjednaném termínu podle smlouvy ze dne 16.12.1999, o němž soud prvního stupně rozhodl v rozsudku pod výrokem IV. až VI., odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v této části zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil s právním názorem soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odvolací soud zrušil i výrok VIII. rozsudku soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení s tím, že v novém řízení soud prvního stupně rozhodně i o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá jednak o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ). Domnívá se, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a důvodnost podaného dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Namítá, že oba soudy se nedostatečně vypořádaly s jeho uplatněným nárokem ve výši 419 000 Kč, představující částku za úhradu příslušného vypořádání za spoluvlastnický podíl na pozemcích převáděných spolu s bytovými jednotkami a započtením této pohledávky proti pohledávce žalobce ve výši 490 855,70 Kč. Má za to, že nestačí pouhá konstatace o vypořádání, ke kterému mělo dojít před podpisem příslušné smlouvy. Odvolací soud se podle žalovaného tedy řádně nevypořádal s existencí uvedené pohledávky a neuvedl ani, jakým způsobem měla pohledávka žalovaného ve výši 419 000 Kč zaniknout. Nesprávné právní posouzení tohoto nároku žalovaného pak mělo vliv i na nesprávné právní posouzení vyhovujícího výroku ve výši 490 855,70 Kč.
Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) v napadeném rozsahu zrušil rozsudek odvolacího soudu a související části rozsudku soudu prvního stupně a v tomto rozsahu vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání žalovaného navrhl, aby dovolání bylo shledáno jako nepřípustné a jakožto zcela nedůvodné odmítnuto. Zdůraznil, že dovolatel nepoložil žádnou otázku zásadního právního významu a pouze namítá, že soud neprovedl řádné dokazování a že právní hodnocení odvolacího soudu trpí vadou.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po té, co zjistil, že dovolání žalovaného bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a je řádně zastoupen advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval tou částí dovolání, jíž byl napaden výrok rozsudku odvolacího soudu, kterým odvolací soud změnil vyhovující výrok I. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci 490 855,70 Kč oproti soudu prvního stupně, který žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci 445 212,60 Kč. Výrok odvolacího soudu je v této části co do částky 445 212,60 Kč výrokem potvrzující a co do částky 45 643,10 Kč výrokem měnícím.
Vzhledem k tomu, že se mezi účastníky jedná o obchodně právní vztah, není dovolání v části týkající se částky 45 643,10 Kč přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť podle § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dovolání přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto v obchodních věcech o peněžitém plnění nepřesahujícím 100 000 Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Dovolací soud se dále zabýval tou částí dovolání, jíž dovolatel brojí proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu týkající se částky 445 212,60 Kč. Dovolatel námitky proti tomuto výroku spojil s námitkami proti výroku odvolacího soudu, jímž odvolací soud potvrdil zamítavý výrok soudu prvního stupně týkající se částky 419 000 Kč. Výtky dovolatele směřují k neúplnému dokazování a ke skutkovým zjištěním soudu a z obsahu dovolání se nepodává žádná otázka zásadního právního významu. Je-li přípustnost dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí po stránce právní, pak z toho vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Při dovolání do potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu při možné přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. skutkový stav věci nemůže před dovolacím soudem doznat žádné změny, skutkové zjištění dovolací soud nemůže přezkoumávat a případné nesprávné skutkové zjištění, které mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nemůže odůvodnit zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v nalézacím řízení, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí.
V této souvislosti je třeba připomenout, že předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam je, že řešení nastolené právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Je třeba konstatovat, že přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými dovolacími důvody.
Namítá-li žalovaný, že existuje jeho pohledávka ve výši 419 000 Kč, představující ve částku za úhradu příslušného vypořádání za spoluvlastnický podíl na pozemcích převáděných spolu s bytovými jednotkami, je namístě konstatovat, že dovolatel těmito tvrzeními vytváří své vlastní skutkové závěry, odlišné od skutkových závěrů odvolacího soudu. Oba soudy vyšly ze zjištění, že ze smlouvy o výstavbě ze dne 18.12.2002 zcela jednoznačně vyplývá, že vlastníci jednotlivých bytových jednotek vybudovaných v půdní vestavbě jsou zároveň spoluvlastníky společných částí budovy a pozemků, na nichž je stavba postavena. Tím strany považovaly hodnotu na společných částech za vypořádanou. Na základě tohoto zjištění soudy dospěly k závěru, že pohledávka ve výši 419 000 Kč uplatněná žalovaným k započtení proti pohledávce žalobce neexistuje, neboť k jejímu vypořádání již došlo v příslušné smlouvě. Za tohoto skutkového stavu je správný závěr obou soudů, že žalovaný si nemůže tuto neexistující pohledávku ve výši 419 000 Kč započítat na uplatněnou pohledávku žalobce.
Namítá-li dovolatel nedostatečně a neúplně provedené dokazování a tím se dovolává důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., je třeba konstatovat, že neúplně provedené dokazovaní je vadou řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Z důvodu uvedeného v tomto ustanovení může však dovolatel napadnout rozhodnutí odvolacího soudu při uvažované přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. O takový případ se ale v dané věci nejedná, jestliže dovolatel žádnou takovou otázku zásadního právního významu nepoložil a pouze brojí proti konkrétnímu procesnímu postupu soudu spočívající v neúplně zjištěném skutkovém stavu věci.
Rozhodnutí odvolacího soudu nemá tedy v části, již dovolatel brojí proti potvrzujícím výrokům rozsudku ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam.
S ohledem na závěr, že dovolání není přípustné proti žádné části z napadených výroků rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud dovolání žalovaného bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalobce právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z odměny advokáta ve výši 10 000 Kč § 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 15 v návaznosti na § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění, kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif), ve znění před novelou vyhláškou č. 64/2012 Sb. s ohledem na přechodná ustanovení vyhlášky č. 64/2012 Sb. a zahájení dovolacího řízení a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb., v platném znění), a po přičtení 20% daně z přidané hodnoty ve výši 2 060 Kč (srov. § 137 odst. 3 o. s. ř., § 37 z. č. 235/2004 Sb., v platném znění), tedy celkem ve výši 12 360 Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný navrhnout výkon rozhodnutí.

V Brně dne 27. listopadu 2012


JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu